Pár poznámek k článku „Buřiči a snílci: Příběh českého anarchismu„

Článek byl publikován na Českého rozhlasu, kde se nepravdivě píše: „Ale po takřka půl století boje proti autoritám hnutí pohltila komunistická strana.“

Předem je třeba říct, že ne všichni anarchisté přešli ke KSČ ve 20. letech 20. století, jak z článku vyplývá, jednalo se především o členy bývalé České anarchistické federace (1904 -1914), později přetvořené na Federaci českých anarchistů komunistů (1914 – 1919) a ani zde všichni členové nenásledovali strůjce této strategie Bohuslava Vrbenského. V opozici k zatáhnutí do politiky a poté vstupu do KSČ vzniklo Volné sdružení anarchistů a na severu existovaly lokální anarchistické skupiny, o kterých žel není mnoho známo, jen že působily. FČAK čítala před vypuknutím 1. světové války kolem 500 členů.

Zatímco anarchosyndikalisté především z řad horníků ze severočeského, kladenského, nýřanského, náchodského a ostravského revíru, vytvořili v roce 1918 odborový svaz Sdruženi československých horníků (1918 -1930). Sdružení horníků mělo na svém vrcholu asi 14 000 členů, s ekonomickou krizí a vzrůstající nezaměstnaností počet poklesl v roce 1925 asi na 9000 členů. Sdružení horníků fungovalo jako autonomní frakce také v letech 1930 – 1939 po sloučení s „Hornickou jednotou“ a udrželi svůj časopis Hornické listy do roku 1939. K sloučení došlo z pragmatických důvodů, oběma organizacím značně poklesla členská základna,a tak to pro obě bylo v době ekonomické krize výhodné.

Sdružení horníků bylo nástupnickou organizací předválečné anarchosyndikalistické Zemské jednoty horníků (1909 – 1914), a hlásila se k politicky neutrálnímu revolučnímu syndikalismu. Na stránkách Hornických listů se pravidelně objevovali články proti rudým odborům a komunistické straně!

Na vznik Komunistické strany odpovědělo SČH článkem v „Hornických listech“ dne 1. 10. 1920 z anarchistických pozic: „Nejsme pro diktaturu, nejméně ale takovou, která není diktaturou proletariátu, nýbrž vůdců. Nechceme nynější kapitalistické, násilné držitele moci nahraditi násilníky komunistickými – chceme, aby existoval svět bez každé vlády, bez militarismu a bez násilí – všechny podmínky k přijetí do Komunistické internacionály znamenají skutečné vypovězení války, ale nejen měšťáckému světu a sociálně demokratickým partajím, nýbrž i každému revolucionáři, který není vysloveným partajnickým komunistou – Znamenají vypovězení války svobodnému duchu a každému zdravému rozumu“.

Když pak Vrbenského skupina bývalých anarchokomunistů vstoupila do KSČ, Vrbenský tajně objížděl všechny pobočky Sdružení horníků a snažil se syndikalisty marně přetáhnout do KSČ a rudých odborů, syndikalisté to odmítli jak na schůzích odboček (kolem 70 místních odborových skupin) a také na řádném VII sjezdu ve dnech 6. až 7. 2. 1926 v Mostě.

Když porovnáme početní poměry, tak z nich vyplývá, že většina anarchistů do KSČ nevstoupila (mnozí co vstoupili byli poději pro svoji „anarchistickou úchylku vyloučeni“, včetně Vrbenského, který například organizoval generální hornickou stávku na severu ve 30 letech již jako vyloučený člen KSČ). Páteř anarchistického hnutí tvořili anarchističtí horníci – ti co se po první světové válce semkli ve Sdružení horníků a bylo jich několikanásobně více než bývalých členů FČAK.

Vyplývá z toho, že své anarchistické přesvědčení zradili především anarchističtí předáci, redaktoři, intelektuálové nikoli řadoví anarchisté, dělníci.

Sdružení horníků, ačkoliv tvořeno anarchistickými havíři, se ve své době zabývalo především denní praxí a boji na pracovištích, nemělo výraznější postavy a teoretiky, jednalo se hlavně o těžce pracující horníky, prosté dělníky. Nerozvíjela se tak anarchistická agitace a vzdělávání, nevychovávala se nová generace, která by bylo schopna převzít černorudý prapor. Většina členů Sdružení horníků již byli starší dělničtí aktivisté, kterým před vypuknutím II.světové války bylo mezi 40 – 60 lety, ale spíše jim táhlo k těm šedesátinám.

Poté vypukla válka, mnozí zahynuli a ti co přežili válku již byli v důchodovém věku, a prostě již neměli tolik síly obnovovat hnutí. Mladí nebyli, a pokud byli bylo jich málo a bez potřebných zkušeností a ideové průpravy, a po únoru 1948 již beztak hnutí nebylo možné obnovit s nástupem bolševické diktatury, která by se jistě postarala o eliminaci všech anarchistických snah. To nasvědčuje i ukončení činnosti v roce 1948 Skupiny socialistických bezvěrců „Svornost“ v Bílině (1918 – 1948), tvořenou anarchistickými bezvěrci.

Proto pohádka o tom, jak anarchisté „dostali rozum“ a vstoupili do KSČ, která byla vytvořena době poplatnými historiky a straníky, by se neměla nekriticky přijímat, ale spíše se snažit pídit po skutečných příčinách zániku anarchistického hnutí.