RICARDO FLORES MAGON: JAKÝM DOBREM JE VLÁDA?

I.

Skloněn nad pluhem a zalévaje brázdy vlastním potem, nádeník pracuje a zpívá si jednu z oněch nevýslovně smutných národních písní, zdajících se spoustřeďovati všechnu hořkost, již společenská nespravedlnost za staletí nahromadila v srdci chudého člověka. Nádeník pracuje a zpívá, vzpomínaje na svou chatu, v níž jeho rodinu ho očekává, ke skrovné večeři. Jeho srdce jest plno něžnosti, když dumá o své ženě a svých dětech; zdvihaje zraky k slunci, aby dle jeho postavení stanovil hodinu, spatří světlý mrak prachu, jenž roste, jak se mu blíží. Jsou to vojínové na koních, kteří se táží: „Jsi ty Juan?“ Při obdržení přisvědčujících odpovědi praví: „pojď s námi. Vláda Tě potřebuje.“ A Juan jde, spoután jako zločinec, po cestě k městu, kde ho očekávají kasárna, zatím co v chatě jest jeho rodina zanechána, buď, aby zhynula hladem, nebo stala se zloději a prostitutkami, chtějíc se zachránit od zhouby. řekne Vám Juan, že vláda jest dobrem pro chudého?

II.

Po tři dny chodil Pedro po městě, hledaje zaměstnání. Jest to dobrý dělník; jeho svaly jsou z ocele; na jeho tváři, na níž je vtisknut jeho původ z lidu, září poctivost. Marně prochází městem, prose zaměstnavatele, o vykořistění jeho otužilých paží. Na všech stranách se dveře před ním zavírají, ale Pedro jest energický a neztrácí odvahy. Tak, zmáčený potem a hryžený hladem ve svých vnitřnostech, nabízí a nabízí a nabízí své železné pěsti v naději, že najde pána, jenž „laskavě“ svolí k jich vykořistění. Křižuje město po dvacáté, myslí na svou ženu a děti v jejich ubohém chlívku, neboť ony, jako on, trpí hladem a mají býti vypovězeny z bytu od domácího pána, jenž nechce déle čekati na činži. Myslí na své děti, a se srdcem, chvějící se bolestí, uspíší své kroky k nalezení pána, pána, pána… Strážník všiml si jeho přecházení sem a tam a vracení se ulicí, kde on sám jest postaven k „udržování veřejného pořádku“. Chopí Pedra za límec a vede ho na nejbližší policejní stanici, kde ho obviní z tuláctví. Zatím co Pedro trpí ve vězení, jeho rodina hyne hladem, nebo, aby unikla hladovění, krade a prostitutuje. Řekne Vám Pedro, že Vláda jest dobrem pro chudého?

III.

V malém brlohu, v atmosféře prosycené kouřem z uhlí, oleje a tabáku, Martin, intelligentní agitátor mluví ke svým soudruhům. „Není možno déle snášeti hříšné vykořisťování, jemuž jsme podrobeni,“ praví Martin, házeje nazad svou krásnou, lví hřívu, „pracujeme 12, 14 až 16 hodin za pár centů; pokutují nás při každé zámince, aby ještě zmenšili naše hladové mzdy; pokořují nás, zakazujíce nám dávati v našich ubohých obydlích přístřeší svým přátelům, příbuzným, nebo komu chceme; zakazují čtení novin, jež by nás probudily a poučily. Nesnášejme déle pokořování, přátelé! Prohlašme stávku a žádejme zvýšení platů a zkrácení pracovních hodin, aby se naučili respektovati zaručení, jež nám konstituce dává.“ Salva potlesku pozdravuje slova řečníkova a jest hlasováno pro stávku. Ale následující den dělníci se dozví, že Martin byl zatčen na cestě domů a že jsou vydány zatykače na nejintelligentnější z nich. Povstává panika a massa dělníků stává se resiguovanou a vrací se k lopocení a podrobuje se pokoření. Řekne Vám Martin, že Vláda jest dobrem pro chudého?

IV.

Před slunce východem Epifania byla na nohou plníc opatrně svůj veliký koš zeleninou, salátem, rajskými jablky a cibulí, nasbíranými v její malé zahrádce. Se svým břemenem na zádech přijde na městský trh zpeněžiti své skrovné zboží a koupiti potřebný lék pro starého otce a chléb, jehož se jejím bratrům nedostává. Než prodala několik svazků cibule, objevil se sběratel daní, žádaje ve jménu zákona peníze potřebné k placení ministrů, poslanců, senátorů, soudců, strážníků, vojínů, úředníků, guvernérů,m šerifů a žalářníků. Epifania nemůže zaplatiti a vláda zmocní se její malé zásoby, neboť ani prosby, ani argumenty nemohou obměkčiti srdce úředníkovo. Řekne Vám Epifania, že Vláda jest dobrem pro chudého?

V.

K čemu jest tedy potřebí vlády? Slouží k přikazování úcty před zákonem, jenž, jsa psán bohatými a vzdělanými lidmi ve službách bohatých, má za účel zajistiti jim pohodlné vlastnictví jejich bohatství a vykořisťování lidské práce. Jinými slovy, Vláda jest žandarmem kapitálu a žandarm není polacen kapitálem, ale chudými. Dříve než skoncujeme s Vládou, musíme skoncovati s kapitálem. Zmocněme se půdy, výroby a dopravních prostředků! Zorganisujme společnou výrobu a spotřebu, zařídivše to tak, že vše má bti majetkem všech. Pak nebude třeba platiti úředníky k hlídání kapitálu, shromážděno v několika rukách, neboť každý muž a každá žena bude společně výrobcem a strážcem společného jmění.

Mexikáni, Vaše budoucnost jest ve vašich vlastních rukou! Dnes, kdy, díky všeobecnému povstání, vláda ztratila svou moc, jest příhodný okamžik zmocniti se zákona a rozbíti ho na kusy; zmocniti se vlastnictví jednotlivce a učiniti ho vlastnictvím všech – – – každého z lidských bytostí, z nichž jest složena Mexická republika.

Nedovolme tedy utvoření se mocné vlády! K dílu vyvlastňování, bez odkladu! A jestliže nešťastnou náhodou nějaké jiné individium by se dostalo k presidentství Republiky, bojujme proti němu a jeho stoupencům k zabránění jeho moci, pokračujíce zároveň v díle vyvlastňovacím.

přeložila česká anarchistka L. Franclová z New Yorku z časopisu „Regeneracion“

vyšlo ve „Volné listy“; roč. XXI.; č. 9., 4. května 1912