ROZLOUČENÍ SE ZESNULÝM ANARCHISTOU VÁCLAVEM HORATLÍKEM 11.8.1896 V ELZABETHPORT

Dne 9. srpna 1896 zemřel soudruh Valentin Horatlík (mylné udáno v min. čísle 9. července.) Nebude snad jediného soudruha v českém neb německém hnutí, ve staré i nové naši vlasti, který by nebyl znal soudruha Horatlíka. Obětavost jeho neznala mezí. Ruka jeho povždy otevřena pro každého. Sám hlad trpěl a podporoval kde mohl. Jsa povahy tiché, nikdy se ničím nechlubil, za to ale více pracoval. Ačkoliv byl několikrát zklamán od „také soudruhů” a od těch samých, mohu říci okraden, přece pracoval dále, aniž by byl sobě naříkal. Soudruh Horatlík se narodil as před 39. roky v Kumžaku u Jindřichova Hradce. Jsa chudých rodičů první dítě, musel sobě hned po vyučení sám chleba vyhledávali. Přijda do Vídně, seznámil se s několika krajany, kteří byly členy „Dělnické Jednoty“. Toho času počal ve spolku tom socialismus pučeti, a Horatlík tělem i duchem přilnul ku hnutí tomuto. Později, když hnutí vzalo na se ráz radikální, nacházíme Horatlíka vždy na straně revoluční. Jelikož byl málo policii znám a jeho mírná povaha ku styku s touto žádné příčiny nedala, dostával Horatlík ty nejtěžší a nejnebezpečnější úkoly. Nikdy jsem od něho neslyšel, aby řekl: „To jest mnoho, nebo: To neudělám!“ Co na něho přišlo, udělal vždy, aniž by mimo zasvěcených o tom kdo věděl. Jak upřímně s hnutím smýšlel,dokazuje jeho činnost v roce 1881, když výjimečný stav byl prohlášen ve Vídni a všechny lepší síly vypovězeny byly; pokusil se s několika soudruhy rozbitou stranu do starých kolejí uvésti. Ze začátku se mu to dařilo, ale když policie byla postrašena tím, že se takřka jí na zádech tajně tisklo, počala pilněji pátrat a výsledek toho byl, že jednoho soudruha za druhým pozatýkala. Mezi zatčenými byl i soudruh Václav Horatlík. Týž byl odsouzen na dobu 8 let. Ačkoliv byl postavy slabé, přece vydržel 6 roků ve vězení, načež byl propuštěn odebral se do Pešti, kde nějaký čas se zdržel. Na vyzvání několika zdejších soudruhů, odebral se do této nové vlasti, kde přičiněním těchto obdržel zaměstnání. Činnost jeho zde jest každému známa. Co si vydělal a na sobě ušetřil, obětoval vše. Za krátký čas jeho pobytu zde, napaden byl nemocí proletáře, ku kteréžto zárodek si přinesl ze žaláře. Nemoci této vzdoroval přes 2 roky. Co však platné bylo přemáhání, když podnebí zdejší mu nesvědčilo. Umíraje, kojil se ubožák ještě nadějí, že rodnou zemi Čechy a svoji matku uvidí. Však více neuvidí. — Nelítostná smrt zkrátila počet dnů jeho žití. Jaké oblibě se zde zemřelý těšil, dokazoval jeho pohřeb, k němuž se dostavila většina těch, jež v něm viděli poctivého a věrného bojovníka za práva naše. Jsa členem spolku „Algemeine Arbeiter Kranken Kasse“ vypravil mu tento pohřeb; ze sympathie k zemřelému dostavili se německý Pěvecký sbor „Liberty” a „Český Pěvecký Sbor.” Vzdor strašnému vedru bylo účastenství ohromné. Skorem všichni Češi z Elizabethport byli přítomni, bez rozdílu náhledů, jakož i několik soudruhů z New Yorku a Newarku. Nad rakví zesnulého zapěly chorál oba pěvecké sbory. Pohřební řeč držel předseda spolku ,Algemeine Arbeiter Kranken Kasse“, soudruh Dahmen německy, soudruh Štefek německy a česky, a soudruh Hoffhauser opět německy. Řeči byly od přítomných s tichou úctou k zesnulému, beze vší ovace pro řečníky, ale tím větší hloubkou uznání zásluh zesnulého, přijaty. Nad hrobem zapěn ještě chorál, načež ještě promluvil soudruh František Pech. Jak Horatlík ještě po smrti agitoval bylo důkazem, že Elizabethport takový dělnický pohřeb neviděl. Ačkoliv byl všední den a horko strašné, přece se taková síla lidu sešla a doprovodila mrtvolu až ku hrobu. Známe-li trochu zdejší poměry, ty rozličné náhledy a politické přesvědčení zdejších Čechů, musíme se divit tomu účastenství a pak shodě, která v jednání panovala. Zde Čech, zde Němec a žádný neměl nějakou přednost, každý druhému uvolil. Podotknouti musím, že všecky dámy, skoro až do poslední zastoupeny byly. Jest důkaz, jak sobě jeden každý bez rozdílu pohlaví zesnulého vážil. Líto jest mě, že musí vždy někdo dříve zemříti, než Češi v Elizabethport se poznají a pak teprv svoje náhledy podají. Jak jsem nahlédl, nic nás nedělí, jen snad nějaké nedorozumění. Budiž nám jednání Horatlíkovo příkladem a jeho obětavost — vzorem; pak zajisté uznáme, že to, co Horatlík svojí smrtí zpečetil, pro nás, neb naše dítky ovoce přinese. Lepší agitací ve prospěch zbědovaného lidu hledě vstříc, slibuji Tobě zesnulý příteli, že jak s Tebou jsem pracoval, tak i na dále pracovati budu. Pokoj tvému popeli! V. Štefek, Elisabethporth N. J.