ŠÍLENÉ HOSPODÁŘSTVÍ (1893)

„Chceme chleba a práci!“ Tak volají dnes miliony lidi po celé širé zemi. Obzvlášť v Americe, v té nesmírně bohaté zemi, jejíž přírodní bohatství nad všecky jiné země vyniká a přímo nevyčerpatelným jest, slyšeti jest v poslední době tento jediný a srdce rozrývající výkřik : „chceme chleba a práci!“

Ve všech průmyslových městech a střediskách jsou tisícové lidí, živitelé rodin celé týdny, ba měsíce bez práce a proto i s rodinami trpí hlad a bídu. Tento nešťastný hladový lid ve svém zoufalství v  četných místech a u velkém množství pořádal pouliční demonstrace, aby hroznou bídu svou ukázal netečné veřejnosti a panující třídě a tak pohnul jí, aby učinila opatření k zmírnění bídy těchto milionů lidí, aby dala jim chleba a práci.

Avšak panující třída, ta bezcitná a ukrutnická chátra přesycených, kteří nikdy nepoznali co je bída, co je hlad, ta rota, jež žije a tyje z práce dělníků, která je o všecko okrádá a sedí a povaluje se uprostřed naloupeného bohatství, nejen že děsnou bídou bezprácejsoucích nebyla k  útrpnosti pohnuta, nýbrž ona poštvala na hladové demonstranty ještě své ozbrojené praetoriany, svou policejní rotu, která hladem mroucí lid brutálně stloukla, povraždila, rozehnala a mluvčí demonstrujících pozatýkala a soudní inkvizitoři, též službovolní pochopové loupeživých kapitalistů, odsoudili tyto pak na dlouhou dobu ještě do žaláře!

Tak zachovala se panující buržoasie k i dělníkům, volajícím o chleba a práci, ta buržoasie, která celou svou existenci, bohatství a moc jedině děkovati má dobrotě pracujícího lidu, a která v neukojitelné lakotě po větším ještě mamonu celou tu průmyslovou, obchodní, peněžní a pracovní krisi, celou tu bídu a hlad milionů zavinila!

Nikdo přece nebude tak hloupým, aby věřil, že nynější bída a hlad milionů lidí jest nezaviněné neštěstí následkem neúrody, živelní pohromou anebo jinou katastrofou, jak se za starších dob často přicházelo. Každý přece vidí, že právě všeho zboží, potravin a plodin je tak ohromný nadbytek, že se miliony centů masa, obilí a mouky, zelenin a jiných poživatin zkazí a zničit musí, poněvadž není pro ně odbytu, t. j. kupců.

To samé platí i o oděvu a všech jiných potřebách. Ve velkých městech, ku příkladu v New Yorku, Filadelfii, Chicagu atd., stojí tisíce a tisíce obrovských domů, z velké části anebo úplně prázdných, kdežto miliony chuďasů běhají bez přístřeší.

Tedy uprostřed hromad ba pravých hor potravin a bohatství lid trpí bídu, zmírá hladem a každodenně sta zoufalých béřou sobě život sebevraždou!

Nejsou to šílené, kleté poměry?! Není takovéto hospodářství zločinem a hříchem proti zdravému rozumu a lidskosti?!

A ta bohatá, vládnoucí třída, která toto prokleté hospodářství udržuje, která takovýto zločin na lidu páše, ta místo aby se zastyděla, šla do sebe a hleděla zločiny své odčinit anebo napravit, ta ve své zhovadilosti a ukrutnosti přidělává ku starým zločinům ještě nové, když lid, volající po odpomoci a plačící o chleba a práci, dává trýznit a vraždit a uvrhovat do žalářů.

Z této bestiálnosti mohl by ten zubožený pracující lid poznat, čeho všeho je ta rota darmožroutů a lenochů schopna a že nemá od ni nic dobrého k očekávaní. Ale věčně důvěřivé a shovívavé dělnictvo a obzvlášť dělnictvo americké, dá si rozbíjet lebky, trpí hlad a důvěřuje dále, že panující třída a politikáři přece jen „něco“ brzo proň učiní. Panující třída ale zúmyslné nechává jednu část dělníků pracovat až do úpadu a druhou část bloudit bez zaměstnání, neboť tak obě části snáze může udržovat v otroctví svém. A veškeré dělnictvo, pracující i zahálející, trpí bídu a střídavě hlad, neboť nejsou to jen lidé, kteří přes všechnu dobrou vůli práci sobě opatřit nemohou, co volají o chléb, nýbrž jsou to i ti, kteří jsou ještě tak „šťastní,“ že mohou dřít.

A proč ani tito zaměstnaní dělníci nemají dostatek chleba? Protože vyděrační kapitalisté celý užitek jejich práce pro sebe podrží a dělníkům dají jen almužnu, aby — nezbujněli a vždy poslušní jim byli. Tak ku příkladu vezme kapitalistický vyděrač, který nepracuje, větší díl z užitku práce, než jeho 100, 1000 ba i více dělníků dohromady!

„Práce sladí život a činí člověka šťastným!“ tak zní staré pořekadlo. Za stávajících poměrů je to ale ta největší lež. Dnes a po celé věky již je pravý opak pravdou.

Právě ti, jimž by práce nejvíc štěstí a blaha do klína a na cestu života sypat měla, právě ta pracující třída je nejméně šťastna, právě ona je stálým mučedníkem a trpitelem, neboť dělníkům se stále i to- ho nejnutnějšího — chleba — nedostává. Za všecku práci dostává se jim jen kruté bídy, hladu a brutálního pronásledování, kdežto ti, co nic nepracují, oplývají blahem, štěstím a přepychem, protože dělníky o všechen užitek z práce a o všecky přírodní plody a dary okrádají.

Proto je výše uvedené pořekadlo planou frází a drzým výsměchem chudiny. Co plátno je všechno vychvalování šlechetné práce, když ti, co ji vykonávají, co prací všecky potřeby, požitky a bohatství opatřují, sami z toho neobdrží ani tolik, co k uhájeni života nezbytně třeba? Pro tyto lidi je práce jen duševní i tělesnou trýzní, křížovou cestou po celý čas života.

A vzdor tomu všemu, jaký zápas vede se o každé místo práce a z ní vyplývající kus suchého chleba! Sotva že jedno místo se uprázdní, již deset jiných z oné hladové záložní armády nezaměstnaného proletariátu žebroní o tuto dřinu a nabízí těm bezohledným kapitalistickým loupežnikům své síly ještě za menší odměnu.

Je to boj přímo zvířecí a zápas o život, který kapitalističtí dravci způsobují; a v  tomto boji bojuje kapitalismus způsobem zákeřníka a loupežného vraha, kdežto dělník brání jen přirozené právo na život. V tomto zápasu práce s kapitálem podobá se dělník beránku, jenž marně snaží se uniknouti drápům pronásledujícího jej supa. Tento děsný boj a bída pracujícího lidu v 19. století jsou markantní známkou hrozného barbarství panující třídy. Srdce každého nezhovadilého člověka rozbodáváno musí být bolestí při pohledu na ten hrozný stav pracujícího lidu, z nějž si ještě bezcitní utiskovatelé jeho smích a kratochvíli tropí!

A po proletáři, jenž poznal již svou nicotu i své práva a který se snaží dobýti sobě svobodu a povznésti se na stupeň opravdové lidskosti, který pracuje k odstranění barbarství a zločinných poměrů dnešních, hází se kamením a blátem, snahy jeho se ostouzí, překrucuji, tito nejšlechetnější lidumilové a svobodáři se pronásledují, vrhají do žalářů ano i hromadnou vraždou zničiti hledí.

Tak nízko, na stupeň litých šelem poklesla ta panující společnost! Jděte bláhovci! Zápas proletáře nevede se o žádnou nadvládu nebo sobeckou choutku jak to je na straně panující třídy, on vede se jen o lidskost, svátá práva člověčenstva o rovnost, svobodu, blahobyt a štěstí všech. A tyto nejšlechetnější zásady a snahy spočívají hluboko v srdcích jeho. Dělníci nesměli by býti lidmi se zdravým rozumem a citelným srdcem, nesměli by mít žádný cit ani smysl pro právo, spravedlnost, svobodu a pokrok, kdyby těchto svých snah dobrovolně nebo násilím přinuceni se vzdali.

Na takovéto veliké a vznešené ideje nemají potlačující zákony a násilí žádného vlivu, ty se zkrátka potlačiti žádnou brutální mocí nedají. Pracující lid, ten ze všeho vyděděný proletariát, povede svůj zápas o chléb, svobodu a lidskost dále, nedbaje na žádná potlačující opatření a brutálnosti, dokud nebude u svého cíle, dokud nevydobude všech svých práv a v  tomto postupu k svobodě jej nic není vstavu zadržeti.

Dělnické listy č.1, 4.11.1893