Sláva Herlas: Essay

„Nebe a země pominou, ale slova má nepominou..“

Nepomine idea, slovo, neboť slovo dává věcem obsah. Svět se celkem nemění, mění se jen slova, která dáváme věcem a jevům. Dříve se říkalo otrok, nyní se říká dělník. Pokrok jest jen uskutečňováním této slovní proměny. Nejdříve třeba pochopiti nové slovo a pak pochopíme teprve novou věc. A proto není třeba postaviti nové jen úplným zničením starého, neboť kde bychom bydleli, zatím co by se nově stavělo? Museli bychom stavěti to nové velice rychle, a to není dobrou známkou, jak nás o tom pořekadla přesvědčují.

Zda jsou věci samy o sobě či nejsou, jest celkem vedlejší, jisto jest, že jsou takové, jak se na ně díváme. Jsou takové, za jaké je považujeme, takové jaké je chceme míti. Fetiš divocha není kamenem, jest Bohem.

Otrok jest potud otrokem, pokud se za otroka považuje. Ale tím okamžikem, kdy pochopí, že jest totéž, co jeho pán, z téhož masa a kostí, tím okamžikem přestává býti otrokem. To vymanění z otroctví, zrušení jeho, to přijde již samo sebou, důsledně, neodvratně; jest jenom otázkou času.

Bude dotud trvati sociální otázka, pokud dělník se bude považovati za dělníka. Ve chvíli, kdy dělník, to jest velká většina dělníků, pochopí, že není dělníkem, ale člověkem, bude sociální otázka rozřešena. A změna stávajícího řádu jest pak již jen prostým důsledkem uvědomění tohoto fakta. Zda se uskuteční dobytím politické moci, či revolucí, či vyvlastněním statků, nebo jinak, kdo ví, ale jisto jest, že se uskuteční. Patrně revolucí, dáváme-li tomuto slovu široký význam změny rychlejší, než normálně stávajícího řádu; neboť jsou to pak synonyma.

Dle toho nedosáhneme osvobození dělníka revolucí či zřízením socialistického státu, nebo tak nějak, ale právě naopak, osvobozením dělníka dospějeme k revoluci. Sociální otázka se rozřeší uvědoměním si prostého fakta v mozcích několika milionů lidí.

Sociální optimisté a nadšenci přezírají zcela tuto věc. Oni praví k dělníku: „Stačí, když založíš ruce a celý svět je tvůj.“ Ale zapomínají při tom na dvě věci; předně, že je dělník neslyší, a za druhé, že i kdyby je slyšel, že ruce nezaloží. Neboť aby je založil, k tomu musí přestati býti dělníkem. Dělník nezakládá ruce, jako tažný kůň nepřestává tahat, dokud nepadne, nebo neumírá hlady. Lidé se jedenkráte trpce usmějí nad těmito optimisty, kteří chtěli donutiti dělníka hladem k založení rukou.

Není nic jiného třeba, než pochopiti. Ale člověk ztěžka chápe sám od sebe. Ukazují nám to dějiny lidstva od pravěku až na naše časy. Jako židé nechápali, když je Mojžíš vedl do Země Zaslíbené a vzpomínali si na plné hrnce masa v Zemi Egyptské, jako černoši v Americe nechápali v bojích o zrušení otroctví a byli vlastně největší překážkou jeho uskutečnění, tak ani dnešní dělník nechápe. Nechápe, že člověk je více než dělník, byť by neměl třeba hned tak plné hrnce masa. A tak Lidstvo, to jest totéž co Pokrok, neboť ten se uskutečňuje v Lidstvu a toto nemá jiné cesty, než k Pokroku, čeká na Krista, jenž dá lidem pochopiti, že jsou lidmi. A tím bude sociální otázka de facto skončena, neboť to ostatní již přijde samo sebou.

Sláva Herlas, vyšlo v časopise Zádruha