Šnobl František ( 1876 – 1949)

Život Františka Šnobla je spojen se Zálužím u Mostu, nebo postaru Maltýru jak se mu v jeho dobách říkávalo. Anarchistka a spolupracovnice Luisa Landová Štychová na něj vzpomíná slovy „Jsou to prostí hrdinové všedního života, jejich dny byly řetězem tiché statečné činnosti, bez nároků na uznání. Jejich práce byla jim prostě životní potřebou a radostí.“

Narodil se do chudé dělnické rodiny. Už jako desetileté dítě chodil na pánské pole okopávat brambory a řepu. Často místo odměny musil sám platit pokutu, když rozkopl brambor nebo řepu. Vyučil se obuvníkem, prožil všechno strádání chudého obuvnického učedníka, později tovaryše. Když se po letech těžkého strádání stal mistrem obuvnickým, vrátil se na svůj drahý český sever a spoluzakládal nejdříve ze všeho spotřební družstvo Budoucnost v Záluží u Mostu. Výrobní a potravní spolek „Budoucnost“ byl založen v roce 1899. Ustanovující valná hromada, které byl účastník, se konala 2. prosince 1899. František Šnobl složil závodní podíl 20 korun a stal se anarchistickým družstevníkem. V řadách anarchistického družstva „Budoucnost“ zůstal až do jejího konce v roce 1948.

Počátkem 90. let 19. století zakládal spolu s anarchistou Hynkem Holubem a dalšími Vzdělávací spolek Omladinu. Zařadil se mezi průkopníky severočeského anarchismu. Mezi horníky čile agitoval pro anarchistické ideje, nosil jim a četl noviny, letáky a zakázanou literaturu. Především proslulý anarchistický list „Omladina“, „Marice dělnická“, „Matice Svobody“, „Horník“ a další.

Po založení České anarchistické federace (ČAF) v roce 1904, se také František Šnobl stal členem. Pomáhal mezi dělnictvem rozšiřovat nejdříve časopis „Práce“ a později „Zádruha“, vydávané jako publikační orgány ČAF.

Vystoupil z církve a s manželkou statečně bojovali o své děti, aby byli vyrvány ze spárů katolické církve, která české hornické dítky nejen ohlupovala bludy a dogmaty, ale na severu i germanizovala. František Šnobl posílal své nekřtěné děti do české matiční školy do Jiřetína, ačkoliv je musel v zimě nosit závějemi na zádech. Spolu se svou věrnou ženou statečně čelili všem lichotkám i hrozbám a pevný bezvěrecký charakter vypěstovali i u svých dětí. Přirozeně vyslyšeli výzvu ČAF otištěnou dne 18. listopadu 1912 na stránkách „Zádruhy“ s výzvou k vystupování z katolické církve a přihlášení se k Federaci bezvěrců ČAF. Stáli taktéž u zrodu místní bezvěrecké skupiny ČAF.

Po první světové válce pomáhali s obnovou anarchistické Skupiny bezvěrců v Záluží, jejíž činnost byla obnovena počátkem roku 1919. Během roku 1920 došlo k federalizaci těchto bezvěreckých skupin do Svazu socialistických bezvěrců a František Šnobl se stal členem i této bezvěrecké skupiny, která sdružovala několik tisíc členů. Nejdříve vydávala časopis „Socialistický bezvěrec“, později časopis „Maják“.

Ještě před vypuknutím války se František Šnobl stává členem Federace českých anarchistů komunistů (FČAK), která vznikla přetvořeným České anarchistické federace na návrh Bohuslava Vrbenského. Další vývoj zarazila první světová válka a sní spojená perzekuce nejen anarchistického hnutí. Ještě během války se na přelomu let 1917 a 1918 aktivizovala část FČAK, která se v ilegalitě zapojila do protihabsburských aktivit a stála při vzniku Československé republiky. Po válce na návrh anarchokomunistů došlo k sloučení FČAK a národních socialistů a vzniku České strany socialistické (ČSS), kde anarchokomunisté založili anarchokomunistickou frakci strany. Členem ČSS se stal i František Šnobl. V roce 1923 však dochází k rozkolu a anarchokomunističtí předáci v čele s Bohuslavem Vrbenských jsou ze strany vyloučeni. Anarchokomunisté proto založili nový politický subjekt Nezávislou socialistickou stranu dělnickou, zvanou též Socialistické sjednocení, do které František Šnobl taktéž vstoupil. Heslo jednotné fronty dělnických sil je nakonec dovedlo v roce 1925 ke vstupu do komunistické strany.

Pro Františka Šnobla nebyla solidarita prázdným slovem, jako anarchokomunisticky smýšlející živnostník pomáhal dělnickým rodinám tak, že jim zdarma spravoval obuv. Když s rozmachem Baťova podniku přišel stejně jako mnoho dalších drobných ševců o živnost, založila jeho statečná žena potravinářský obchod a i tehdy pomáhali hladovějícím rodinám stávkujících horníků. Při velké tzv. Mostecké stávce v roce 1932 manželé Štroblovi podporovali boj stávkujících horníků pravidelnou denní dávkou chlebů a mléka, kterou jim bezplatně rozdávali. Jedním z hlavních organizátorů hornické stávky byl anarchokomunista MUDr. Bohuslav Vrbenský, tou dobou již vyloučený člen komunistické strany pro kritiku poměrů a jak jinak než za „anarchistickou úchylku“.

V době nastupující ekonomické krize, obchůdek živořil a Šnoblovi se těžce protloukali, stejně jako široké vrstvy dělnictva.

František Šnobl se postavil také narůstajícímu nacismu. V tragický podzim roku 1938, přestože již jako 62 letý stařec vzal do ruky zbraň a šel bránit hranice Československa. S velkou nevolí a zaťatou pěstí opouštěl hranice a do vnitrozemí odešel mezi posledními, museli tak učinit všichni politicky aktivní, pokud se chtěli zachránit zatčení a mučení gestapem po odstoupení Sudet Třetí říši. V protektorátu se zapojil do antifašistického odboje a nezlomila ho ani těžká rána jakou byla předčasná smrt jeho milované ženy a poprava zetě Friedricha.

Po válce se stal členem Svazu přátel SSSR a jako aktivní bezvěrec také členem Svazu občanů bez vyznání, který však zanedlouho po jeho smrti zakázán a rozpuštěn.

František Šnobl zemřel koncem srpna 1949 ve věku 73 let. Takto o něm psala na rozloučenou jeho kamarádka a svého času anarchistka Luisa Landová Štychová: „Přítel František Šnobl je krásná postava lidového hrdiny, který šel těžkým životem s revolučními a národními písněmi na rtech. Učil své děti i soudruhy, aby šli statečně a radostně do boje i do práce, tak jako on, s písněmi, které mu byly potěšením i posilou. Byl milován a vážen všemi, kdož ho znali. Nám je líto, že tak náhle odešel, neboť přes svůj vysoký věk byl velmi čilý…“