SOCIÁLNÍ POMĚRY PŘÍTOMNÉ DOBY (1893)

Pracující lidstvo úpí jíž celá tisíciletí v nejhroznější porobě. Po 6000 roků, jak daleko totiž dějiny člověčenstva sahají, žily velké massy lidstva stále v otroctví a bídě. Miliony lidí museli se spokojit s  hrstí rýže, později s několika sousty černého chleba a konečně jen s pára zemčaty, aby deset jiných v přepychu váleti a jako cesarové vládnouti a počínati si mohli. Tak bylo po dlouhé věky a je až podnes. Než jednou markantní známkou liší se ta dnešní společenská bída od všech dřívějších: ona jest v celé své bolnosti pociťována. Ta všecka utrpení jsou většině trpitelů známa; tito je v plné míře cítí a každý z nich ví, že trpí neprávně, že se mu činí to největší bezpráví, že mu při nejmenším přináleží to samé právo na život a požitky světa jako každému jeho nejbližšímu lenošnému břichopásku a prostopášníku, který, aniž by pracoval, přece plným douškem užívá všech požitkův a rozkoší a při tom ještě marně denně rozmrhává víc než 10—100—1000 jiných k životu obdrží. Ano dnes jest již veliké množství proletářů, z  nichž jeden každý ví, že je potřeba jen odhodlané, pevné vůle těchto moderních otroků a jisté vytrvalosti k úplnému osvobození všech.

Za dnešní doby není nic záslužnějšího, vděčnějšího a potřebnějšího, jako líčiti protivy dnešní společnosti, jako poučovati ty otroky práce o jejich bídě, o jejích právech a povinnostech a ukazovat všemu světu, jak zde děsná, nezasloužená bída a klopota řádí v massách pilných a blahoplodných dělníků a tam zase, jak v kruzích ničenných povalovačů a cizopásníků úžasný, oslepující přepych, nádhera a bohatství se rozhosťuje a množí každým dnem. Že dole na ulici ve sněhu a za třeskutého mrazu zimní nocí stojí 8leté plebejské dítě v pavučinovém obleku — ne — hadrách — a každého kolem jdoucího s pláčem prosí, by koupil zápalky nebo jiné drobnosti, až do ranního šera, kdežto nahoře „ve prospěch chudých“ v lesklých palácích a sálech se tančí a šampaňské pije, to je ze všech těchto smutných obrázků ještě ten nejmenší.

Není potřeba býti zrovna žádným básníkem abychom té děsné bídě porozuměli; vždyť jí každou minutu máme před očima, cítíme jí, nahmatáme jí, dýcháme jí ustavičně. Víme, že statisíce lidí volá o práci a chleba, že každý den tisíce mužů a žen bídou k zoufalství dohnáni, sahají k sebevraždě, aby násilnou smrtí učinili konec všemu bolu, utrpení a smrtí zdlouhavé. Jak to bude dopadat v příští zimě? My víme a je to každému známo, že na sklonku 19. století lidé, živoucí tvorové z masa a kostí zrovna jako my, naší to bratří, hladem a vysílením mrtvi na ulicích padají. Je známo, že nespočetné množství jiných, kteří by rádi pracovali a poctivými zůstali, z pola nazí, bosí, hladoví a bez přístřeší den co den, co „trampové“ (tuláci) bloudit a štváti se nechat musí z místa na místo a v tomto děsném postavení žádají, aby dáni byli do žaláře, neboť tam jsou daleko lépe zaopatřeni než na svobodě v bohaté a volné společností.

Slyšte to všichni! — dnes dávají tisíce lidí přednost žaláři před svobodou — před tou vaší vychvalovanou svobodou! — Tato skutečnost dokazuje lépe než tisíce anarchistických agitátorů, jaká ta vaše svoboda jest a jakou má cenu — pro nás chuďasy!

My víme, že nesčetné množství jiných, společností zanedbaných a zkažených, neustále zápasí mezi dobrou vůlí a pokušením: loupiti a vražditi anebo bídně zahynouti — neboť chtějí a potřebují chleba. Je známo, že žádné z oněch děsných, hrůzostrašných líčení není přehnáno, které soucitná srdce vždy a vždy vypisují, ale vždy a vždy vidí, že volání jejich jest hlasem volajících na poušti.

Panující společnost ví, čte a slyší o sebevraždách otců a matek rodin, kteří tu děsnou bídu nemohli déle snéstí; ona též ví, že noc jako noc mladé ženy a dívky tělo a vnady své prodávat musí, protože nemají jiné prostředky k opatření si životních potřeb a hlad je trápí. To vše jest jí známo, ale ta „honetní“ a panující společnost toho nedbá! Ona jde pohodlně a bezstarostně starou cestou dále. Avšak jakkoliv tato cesta hladce dlážděna jest, ona přece vede s kopce — k propastí! Neobrátí-li společnost v opačný směr, dožije se za nedlouho, možná že dříve než se toho naděje, velké katastrofy. ….

Ženy nemajetných, namísto aby v milé domácnosti věnovat se mohly domácím pracím a výchově svých dítek, musí lopotit se těžkou a nezdravou prací v továrnách a průmyslových závodech a rozmnožovat mamon kapitalistů. Namísto mužské mládeži poskytnout času a příležitosti, aby tělo i duch jejich stejnoměrně vyvinouti se mohli, zapřahají se slabí a nezralí mladíci v železné jho, často jíž dříve, než odrostlí škole. A mládež ženského pohlaví? Ta je v tom dnes ještě hůře! Ta pracovat musí ještě za mnohem horších podmínek a za mnohem nižší almužnu, jíž se říká mzda a jest dosti netvorů kapitalistických, kteří nejsou spokojeni jen pracovní sílou dělnických dívek, nýbrž oni donucují svou nemravnou mocí tyto ubohé tvory, aby jim i vnady a čest svou zaprodaly za tu jedinou „milost“ a „odměnu“, že smí u nich slabé síly své ničit těžkou dřinou.

Krev člověku vře v srdci a je těžko v  zuřivém rozhořčení nezatínat pěstě, když vidíme a cítíme takové hanebnosti. Věděti, že budoucnost, která tajemně v panně dřímá, vražděna jest, že miliony matek příštího pokolení otravovány jsou a zdraví jejich ničeno, jen aby několik tisíc kapitalistických necitů mamon svůj rozmnožovalo — v pravdě, vědomí naplnit musí každého, kdo není dosud úplně otupen ošklivostí a hrůzou před společenským pořádkem, jehož symbolem je kříž křesťanstva a desatero židovstva.

Jako tažné koně, odměňuje tovární paša své dělníky; ne dle zásluhy a dovednosti, ne s přátelskou laskavostí u vědomí, že ne on je, nýbrž oni jeho že živí, nýbrž dle železného zákona mzdy, který byl jíž sice dávno poznán co nespravedlivý, ale vzdor tomu se klidně v celé jeho ohavnosti používá.

Bída chodí kolem paláců, z nichž na ní sálá blahodárné teplo, světelný jas, lesk, nádhera, přepych, blahobyt, štěstí a radovánky, kdežto ona, doma mezi čtyřmi špinavými, vlhkými a studenými zděmi krčí a třese se zimou a hladem. Časopisy přináší každý den zprávy o skvělých hostinách, banketech a hodech, které tisíce a statisíce stojí, ale tisíce chudých rodin marně volají po — bramborách a chlebě. Na boulevardech, v Central Parku a na ulicích bohaté čtvrtě rachotí překrásné kočáry a povozy s vypasenými a vyfintěnými pány a dámami, kdežto mezi dělníky a dělnicemi na cestě z práce k domovu mnozí churavostí a vysílením sotva na nohou se drží.

Věru, za takovýchto okolností je těžko zůstati chladným! Může tu být člověk, který přináleží k těm, jež vše to trpí, spokojeným?

Více však skoro ještě než toto na odiv stavění bohatství a nádhery, té milionové loupeže, pobuřuje ono hanebné nakládáni panujících boháčů s třídou pracující. Tato poslednější je úplně bezprávnou a odkázána na milost a nemilost prvnější. Co panující třída ve velkém neustále provádí, jako velkoloupež, hromadnou vraždu, všestranné vykořisťování a zločiny všeho druhu, aniž by za to trestána byla, to již při pouhém pokuse přísně, barbarsky trestá se na každém, kdo přináleží k třídě proletariátu. Boháč, který loupí miliony, jest za to považován a prohlašován za „chytráka,“ chuďas, který z hladu ukradne housku, co sprostý a nebezpečný zloděj uvržen na dlouhou dobu do žaláře! Kapitalista může beztrestně dát povraždit celé množství dělníků, ba za to se mu dostane ještě se strany státních úřadů a panující třídy všeobecné pochvaly, ale dělník, jeli donucen bránili svůj život, svou existencí, na níž mu loupežný kapitalista sahá, je za to uvržen do žaláře, nebo na popraviště odvlečen. Tak vypadá to „stejné právo“ všech před zákonem ve skutečností!

Chuďas jest všude a vždy, neustále potlačován, znásilňován, trýzněn, snižován a šizen, nikde nenalezne práva, spravedlnosti nebo zastání. Všude naráží jen na to největší nepřátelství a bezcitnost! A jak drze a brutálně nakládá s ním jeho utlačovatel v práci, ten tak zvaný „chlebodárce?“ Všecka lidskost musí se v člověku vzbouřili!

Avšak duch odporu, touto neslýchanou tyranií panujících vyburcován, prolétá již světem a vybízí námezdné otroky k boji za osvobození. Železná pěst 19. století, ta pěsť probuzeného a vědomého proletariátu, buší silně na brány hradů loupežného rytířstva, tak že se samy jejich základy otřásají. Zaslepené a mocí a slávou omámené a rozkoší opojené panstvo nedbá však toho; ono spoléhá se na staré prostředky násilí, na svou policií a vojsko, na žaláře a šibenice. Ale dějiny učí, že i tyto prostředky jíž často selhaly, když tyranie a barbarství panujících dosáhly svého vrchole. A pak zachvácena byla vždy společnost děsnou bouří, jež ničila vše, co pokroku bylo na překážku. K těmto koncům schyluje se též nynější společnost, jejíž katastrofa a záhuba bude ještě mnohem děsnější, než oné zhýřilé a ukrutné společnosti francouzské, na konci minulého století.

Kdo seje vítr, sklízí bouři! Kdo neustále vede boj, v boji zahyne! Pracující lid jest od přirozenosti lidem pokojným, on hledí si jen plodné práce a přeje si mír a svobodu, ale když se mu vše toto i právo na holou existenci upírá a béře, ať nikdo se nediví, že v zoufalství svém sahá k sebeobraně!

Dělnické listy č.2, 11.11.1893