TAJNÁ ANARCHISTICKÁ TISKÁRNA HLUBOKÁ U LIBERCE (1885)

„Lide, otevři své oči! Co vytváříš svýma rukama, je tvé! Kdo však žije z tvého morku a potu bez práce, ten tě okrádá, klame a olupuje! Lide, jak dlouho budeš ještě přihlížet? Stát jsi ty, a ne zlaté tele, rozbij ho na padrť! Pozvedni svou miliónovou paži a zažeň onu havěť, která tráví z tvého morku, ony upíry společnosti, které se krmí, k čertu.“ Citováno z letáku z roku 1883.

PŘEDMLUVA

V rámci Knihovny Zádruhy jsme pro přátele historie českého anarchismu připravili již šestý svazek, který nás tentokrát zavede do počátků hnutí a seznámí nás s dramatickým a zároveň tragickým příběhem anarchistické tajné tiskárny v Hluboké z roku 1885 na Liberecku.

Kniha zaznamenává osudy lidí, kteří pro ideu anarchie nasadili doslova vlastní krk, ale též lidí, kteří ji zradili. Jedná se o příběh jak vystřižený z románu, ovšem psaný životem. Životní úděl mělo v té době dělnictvo a všeobecně nemajetní lidé velmi těžký. Navzdory tvrdé dřině byli manuálně pracující i jejich rodiny často vystaveni hladu a nelidskému zacházení ze strany na nich výrazně profitujících zaměstnavatelů. Vládnoucí a úředníci s nimi zacházeli jako s cárem papíru, a pokud se dělníci rozhodli protestovat proti bezpráví, dostalo se jim jedině policejní šikany a žalářování. Beznaděj a zoufalství nemajetných proměňovala v záblesky naděje právě idea anarchismu, která jakoby zhmotňovala jejich nenávist vůči utlačovatelům, kteří byli vinní jejich zoufalstvím a bídou. Proto v těchto dobách získávaly na popularitě myšlenky propagandy činu, provedení msty na tyranech a bezohledných továrnících. Blížící se konec století, dával naději, že s příchodem nového milénia, nastane nový věk svobody – volné společnosti. Sociální revoluce byla chudými viděna za rohem, stačilo již jen několik krůčků a mnozí za vidinou anarchie vykročili.

Radikální období je výhradně typické pro osmdesátá a počátek devadesátých let 19. století, poté vystupují do popředí českého anarchismu hnutí revoluční mládeže kolem stejnojmenného časopisu „Omladina“ a hnutí tzv. neodvislých socialistů v čele s dělnickými aktivisty typu Viléma Korbera, Tomeše Kašeho, Jana Opletala, Martina a Františka Vágnera a mnohých dalších. Hnutí vystupuje z tajných organizací a vrhá se do spolkového života. Následné anarchistické spolky vyrůstají jako houby po dešti, rodí se první odborové skupiny…, ale to už je zase jiný příběh.

Historcký spolek Zádruha

ÚVOD

Anarchistické hnutí se v českých zemích začalo utvářet na počátku 80. let předminulého století. V období prosazujícího se a zároveň pronásledovaného dělnického hnutí a současně i pod vlivem událostí v mezinárodním dělnickém hnutí, se také v Rakouském mocnářství začala v rámci sociální demokracie krystalizovat stanoviska tzv. umírněných a radikálních. Postupně se i v radikálním křídle začaly diferencovat v anarchistické postoje. Vzhledem k vyhlašovanému cíli – volné společnosti – byly odmítány jako nepatřičné a jemu neodpovídající formy dosavadního politického boje stávajících politických stran, boj za všeobecné volební právo a za dílčí požadavky dělnictva. Pro dosažení bezprostředních cílů odmítal parlamentní boj, vyslovoval se proti stranické poslušnosti, proti jakékoliv představě dosažení politické moci, třebaže i socialistické. Velký ohlas mezi touto částí dělnictva měly myšlenky londýnského sjezdu anarchistů v roce 1881. Mezi ně patřilo i prosazování propagandy činem. Propaganda slovem měla být tedy provázána i činem. Velký vliv na nastupující první generaci anarchistů měly myšlenky Johanna Mosta. Jeho časopis „Freiheit“ byl v českých zemích tajně rozšiřován. Ze zahraničí se do Čech šířily anarchistické letáky s texty „Nezalekneme se žádného prostředku! Dělníci! Bratři! Rozvine se rozhořčený těžký boj!“ (1882) či leták „Lide, otevři své oči“ z roku 1883. Nebo další leták vybízející dělníky k činům: „Zažeňte celou tu chásku na útěk! Nemějte slitování s touto čeládkou, jež vám vysává morek z kostí a je připravena vás posekat. Kdyby každý z těch, kdož si z nouze a bídy chtějí sami vzít život, chtěl doprovodit jednoho takového upíra na onen svět, byla by společnost brzy od takových příšer v lidské podobě osvobozena“ (1883).

Mezitím se velká masa českého dělnictva v emigraci v USA začala přiklánět k anarchismu ovlivněna místním hnutím a již 16. června 1883 vyšel první česky psaný anarchistický časopis „Budoucnost“. Časopis je tajně posílán do Čech, kde se stává značně populární a klestí mezi českým dělnictvem cestu k anarchismu. Je posílán pod změněným ohlavením třeba jako „Prapor Volnosti“, politický časopis českoslovanský. Jiná ohlavení „Budoucnosti“ pro evropskou poštu byla: „Čechoslovan“, časopis katolický; „Jitřenka Svobody“; „Duch Volnosti“ či „Sokol Americký“.

V českých zemích však hesla propagandy činu, až na několik výjimek, vedla spíše k radikalizaci smýšlení zdejšího dělnictva a povzbuzovala je ke konspirativnímu šíření anarchistických tiskovin, zejména mezi severočeským hornictvem, stejně jako severovýchodočeskými textilními a sklářskými dělníky. Dosavadní zkušenosti a tvrdé potlačování jakéhokoliv projevu nespokojenosti vedlo místní k anarchistickému přesvědčení, že „zákonnou cestou bude sotva kdy možné dosáhnout něčeho skutečně cenného, ale že se to může stát jen násilným převratem existujícího společenského zřízení, vítěznou sociální revolucí“ . Očekávání nadcházející sociální revoluce byla velice silná, a mnozí také podle toho jednali.

Jak se tehdejší první anarchisté organizovali, nám napovídá článek z chicagské „Budoucnosti“ z roku 1884: „Musí naše skupiny býti vpravdě neodvislými. Sestává-li skupina z přívrženců anarchie, pak musí jednání ve skupině té vyhovovati zásadám anarchistickým. Anarchista neuznává jinou organizaci za blahodárnou, než onu, v které člen není k ničemu donucován. Anarchistické agitační skupiny musí býti prodchnuty duchem pravé volnosti. Nesmí se v nich pěstovati žádné autoritářství. Musí to být sjednocení volných mužů za příčinou volného jednání k domožení volnosti.“

Abychom si učinili bližší náhled na stanovisko tehdejších anarchistů, citujme z článku z „Budoucnosti“ v roce 1885: „Každý stát jest reprezentantem nadvlády, třídní moci. A jako stává lidí, již věří na možnost státu skutečně populárního, tak tvrdíme my opak toho, a abychom předešli všemu nedorozumění, prohlašujeme přímo náš program, jenž zní: Úplné odstranění státu ve všech jeho formách“ .

V osmdesátých letech se v samotném centru rakouské monarchii ve Vídni vzmáhá rodící se anarchistické hnutí, se kterým se seznamují také čeští dělníci zde pracující a žijící. Již počátkem roku 1883 se anarchisté Eduard Milý a Jan Petržílek pokouší vydávat časopis „Proletář“, vyjdou však jen tři čísla, dvě jsou kompletně zabavena a i to poslední vyjde po konfiskaci, a za tento počin jsou vydavatelé perzekvováni a utíkají do Ameriky, kde je později potkáváme v anarchistické skupině Bezvládí a anarchistického časopisu „Volné listy“ v New Yorku.

Zkušenosti s vydáváním „Proletáře“ a neustávající perzekuce, která mnohé dohání k emigraci, nedává hnutí jinou možnost, než aby působilo v ilegalitě, stáhlo se do tajných revolučních skupin. V Krásném Březně u Ústí nad Labem se dne 6. ledna 1883 se konala schůzka a výsledkem bylo založení pětiprsté organizace. Každá skupinka totiž čítala pět členů a mohla další přijímat až do počtu devíti. Jakmile byl přijat desátý, musela se opět rozděliti na dvě po pěti členech.

Ruchu anarchistického hnutí ve Vídni se účastnil i Kryštof Černý, který byl nejen v kontaktu, ale též veden jako spolupracovník s okruhem anarchistů kolem Josefa Peukerta, německy mluvícího předního účastníka pocházejícího z Krušnohoří. V této atmosféře a za těchto okolností se zrodila myšlenka tajné anarchistické tiskárny v Hluboké roku 1885.

V měsíci červnu roku 1884 byla svolána celoroční konference tajných organizací. Konference čítala kolem 60 účastníků a konala se v lese asi hodinu cesty z Nových Verneřic. Do agitačního výboru tu byli zvoleni: E. Markup, Josef Bartůněk, Vachata, Šikla, Cinger a Cihlář, dále byl ustaven teroristický výbor s Karlem Štípákem v čele. Právě zde bylo usneseno založení tajné tiskárny – realizace byla ponechána libereckým anarchistům – a bylo rozhodnuto přispívat na ní 20 krejcarů měsíčně každým členem. Založení tiskárny svěřeno třem anarchistům, a sice Josefu Pačesovi, Františku Černému a Janu Rampasovi. Anarchista František Jonata zvolen co prostředník mezi organisací a oněmi zasvěcenci v záležitosti tiskárny. A tak nás dramatický příběh zavádí do Ještědského pohoří.

PŘÍPRAVA TISKÁRNY

Ze severovýchodu se do Ještědského pohoří vřezává široké údolí, po jeho stráních jsou rozprostřeny domky pohorské vesničky Hluboké. Necelé dvě hodiny chůze odtud leží velké průmyslové město Liberec, ale v těchto dobách se podobný kout země zdál být samým koncem světa. Úzká cestička, klikatící se od Pilníkova k vrcholu hřebene, bývala kamenitá, v létě zbrázděná přívaly dešťů, v zimě zavátá neschůdným sněhem. Ztracený kraj.

Chalupy visící ve stráních tvoří svět sám pro sebe. Zde neviděl soused sousedu do oken, zde bylo každé počínání vzdáleno zvědavým pohledům náhodných chodců, zde si proto anarchista Josef Pačes v září roku 1884 pronajal od Mariany Čihákové prázdný dům číslo popisné 16. Vysoko ve stráni, skoro pod vrcholem pohoří.

Třicet zlatých zaplatil za roční pronájem celého domku, dal jednu zlatku závdavkem a dalších dvanáct přidal, když se přistěhoval koncem září se ženou a třemi dětmi. Třicet zlatých nebylo málo, ale mnoho také ne, Josef Pačes byl zedník a třicet zlatých v té době si vydělal ani ne za měsíc práce. Vyznal se také v ševcovském řemesle, v zimě si mohl nějaký krejcar navíc přivydělat u verpánku. Roku 1884 však Josef Pačes zanechal zedničiny už o dva měsíce před koncem sezóny a v novém příbytku se věnoval zaměstnání zcela jinému, mnohem riskantnějšímu.

Kdybychom nahlédli do jeho dílny, jediné zařízení tvořilo primitivní tiskařský lis. Josef Pačes používal pouhou tiskařskou čerň a novinový papír. Bylo-li něco na Pačesově něco podezřelého, pak to bylo jen mimořádně nedokonalé zařízení, a bylo spíše udivující, že na takovém zařízení je vůbec možné vyrobit nějakou tiskovinu.

Jeden z prvních účastníků anarchistického hnutí Josef Pačes to však dokázal. Ve svých dvaceti osmi letech se tento zedník stal tiskařem, sazečem, žurnalistou i vydavatelem. Přestoupil tím však hranici zákona.

Je sice pravdou, že tiskový zákon v té době byl dosti benevolentní a již nějaký rok platily ústavní zákony, které dovolovaly projevit názory slovem i písmem. Pravdou však zůstává, že ne každý názor, zveřejněný v tehdejším tisku, se mohl vyslovit beztrestně.

Každé vytištěné číslo časopisu se muselo předložit cenzuře, která sledovala, zda určité názory nepřekročily stanovenou hranici, ovšem mnohdy záleželo na dotyčném cenzorovi a přání policie. Pokud se tak stalo, následovala konfiskace inkriminované pasáže a příslušný soud vydal okamžitě zákaz distribuce. Pak šel celý náklad do stoupy a celé číslo se muselo vytisknout znovu. A přirozeně se celé číslo muselo znovu zaplatit. To způsobovalo postiženým vydavatelům velké finanční ztráty, které doléhaly především na dělnické časopisy, kterých účetní bilance byla napjata i bez konfiskací. Systematická pozornost cenzury, tak mohla snadným způsobem zruinovat časopis, bez toho aby se úřady musely namáhat se zákazem vydávání. Nezůstávalo ovšem jen při konfiskacích. Často následovalo i trestní oznámení na odpovědného redaktora a jeho odsouzení. Tresty sice nebyly vysoké, činily zpravidla jen několik zlatých pokuty, které si redaktor, protože většinou neměl peníze navíc, jednoduše odseděl v žaláři. Postupem času se, ale situace stále více zhoršovala.

V dobách, o kterých vyprávíme, se různé cenzurní zásahy i tresty množily a začaly přerůstat snesitelnou míru. A tehdy se zdálo, že zbývá jediné východisko. Vyhnout se cenzuře a všem jejím důsledkům tím, že se budou časopisy a letáky vydávat tajně, ve vlastní tiskárně. To ovšem bylo velice riskantní, protože na to pamatovaly rakouské zákony neobyčejně přísnými tresty.

Přesto se našli v řadách rodícího se anarchistického a dělnického hnutí jedinci, kteří se v boji s bezprávím a útlakem rozhodlo podstoupit toto riziko. A tak se Josef Pačes v době zostřené perzekuce, společně s mnoha dalšími, rozhodl jednat a riskovat svoji svobodu. Byl si vědom velkého rizika, a proto se uchýlil se svou prací do podzemí.

Dílnu si zařídil ve sklepě, v nízkém a těsném výklenku, studeném, špatně větraném, osvětleném čadivou, smrdutou petrolejkou. Tam montoval po několik dnů jednoduchý, ale nápaditě zlepšený přístroj, tam se zrodila proslulá, svého času dokonce legendární, tajná Pačesova anarchistická tiskárna.

Takto to popisuje Josef Pačes ve svých vzpomínkách: „nesmí si však nikdo představovati, že to byla zařízená tiskárna. Vše, co jsem dostal, bylo písmo, čtyři železné truhlíčky, jež zastupovaly formy, pak barva a papír. Ostatní věci jsem si musel pořídit sám. Radili mi, abych používal víka potaženého suknem a tlačil je shora dolů proti písmu, což se však neosvědčilo, načež jsem víko zahodil a dal si zhotovit válec, jakého používají hospodyně na válení nudlí, jenže v průměru větší, a potáhnul jej suknem. Dále jsem si dal vyříznout rámec ze silného plechu, což mi udělali Slováci v Rosenthale, a připevnil konec rámce k záhlaví ploten, kdežto hořejší konec jsem připevnil na rámec. Rámec ten přidržoval papír na válci. Ke každému držadlu zavěsil jsem kličku provazu a provazy ty připevnil ke šlapátku. Když bylo písmo natřeno a papír připevněn na válci, šlápl jsem na šlapadlo a válec přejel tak písmo. Je to velice jednoduché, ale než jsme na to přišel, dalo mi to značnou práci. I k sázení nebylo ničeho a já musil sázeti přímo do truhlíčku, což ztěžovalo práci s linkami, které dělí sloupce. Nyní si představte malý výklenek, v němž se člověk sotva obrátil a nemohl ani zpříma stát. Tam se vykonávala veškerá práce při světle lampy. Když člověk po několikahodinovém pobytu v oné díře vylezl nahoru, byl celý pitomý. V Liberci nebylo peněz, a když jsem potřeboval různé maličkosti, kupoval jsem je ze svých úspor. Když peníze došly, poslal jsem svou ženu se svým lepším oděvem a s hodinkami do zastavárny. Když i tyto peníze zmizely v tiskárně, vzala i žena svůj lepší oděv a odnesla do Liberce. Konečně i jedna peřina šla do zastavárny.“

TISKAŘI PRO IDEÁL ANARCHIE

Tiskoviny, které Josef Pačes vyrobí ve své tiskárně, nebudou určeny k prodeji. Bude na nich sice uvedena cena „jeden cent, rakouské dva krejcary“, jenže kdo by se pokusil prodávat, nesl by na trh především svou vlastní kůži. Obchodním artiklem se tedy nestanou. Josef Pačes tak činí zcela jen pro víru v ideály.

Tisk časopisu nebylo dílo jednoho člověka. Za celou akcí stála početná skupina anarchistů a radikálních socialistů, seskupených v tajných kroužcích vzniklých během tuhé perzekuce po potlačení hornické stávky 1882 a následné perzekuci proti dělnickým aktivistům. Josef Pačes tudíž ani nezná lidi z těchto tajných organizací, ví jen, že ho tím pověřili a že od nich má dostat potřebné finanční prostředky. Má ovšem i přímé spolupracovníky. Jsou jimi další liberečtí anarchisté František Jonata, dále Jan Rampas a Kryštof Černý.

Na sklonku roku 1884 se Josef Pačes stýká především s Františkem Jonatou, taktéž členem tajných kroužků. František Jonata, povoláním krejčovský tovaryš, byl duší celého podniku. Byl to on, kdo se na jedné tajné poradě nedaleko Teplic zavázal, že v Liberci zařídí tajnou anarchistickou tiskárnu. A pro tento podnik postupně získal ostatní.

František Jonata, tehdy asi třicetiletý, má již za sebou dost bohaté životní zkušenosti z dělnického hnutí, mezi jinými také trest za tzv. „nedovolené spolčování“ ve výši čtrnácti měsíců těžkého žaláře. Odsouzen byl v únoru 1882 v Praze spolu s dalšími třiceti dělnickými aktivisty, mezi nimi Ladislav Zápotocký, Josef Boleslav Pecka, Augustin Radimský a další, nechyběl ani Josef Pačes. Právě s ním se František Jonata setkává v Liberci, když po odpykání trestu musí oba opustit Prahu, odkud byli soudně vypovězeni. A oba společně hledají spřízněné duše i v novém působišti. Protože jsou v Liberci příliš na očích, odstěhuje se František Jonata i se svou ženou do nedalekého Johanisthalu, tedy Janova Dolu, kde se spřátelí s místním radikálem a anarchistou Janem Rampasem, kterého později získá pro tajnou tiskárnu.

Jonata po svém propuštění navazuje styky s bývalými přáteli nejen na Liberecku. Jeho cesty vedou brzy i jinam, hlavně na Ústecko a Teplicko mezi místní radikální a anarchistické horníky. Odkud jednoho letního dne roku 1884 přijíždí s pověřením založit tajnou tiskárnu. Podaří se mu získat kdesi starou, vyřazenou liteřinu a obstará i nějaké další potřeby. Práci na samotné tiskárně však přenechá jiným. Josef Pačes se stane tím, kdo se uvolí vzít odpovědnost na svá bedra a tiskařské zařízení pod svou střechu, a proto se přestěhuje do odlehlé vesničky, kde chce nalézt větší bezpečnost pro celý podnik.

Do nového bydliště už František Jonata za Josefem Pačesem docházel minimálně, také dalšího společníka Jana Rampase, tu nikdo nespatřil. Přesto podcenili bezpečnostní opatření a nadále se setkávali dost často na jiných místech. V tiskárně však pracoval Josef Pačes zcela sám. Teprve na začátku roku 1885 přivedl mu František Jonata nového pomocníka. Byl jím mladý anarchista, tehdy čtyřiadvacetiletý muž, Kryštof Černý, povoláním kupecký příručí, tou dobou bez zaměstnání. Narozený roku 1861 v Teplicích.

Josef Pačes neměl z nového přírůstku velkou radost. Své ženě dokonce řekl: „Pamatuj si, že ten člověk nás přivede do neštěstí.“ Nicméně ponechal Kryštofa Černého ve svém domě.

Brát Kryštofa Černého do spolku a pod střechu nebylo moudré. Anarchista Kryštof Černý měl totiž ve svém trestním rejstříku záznam o trestu za tajné spolčování a v kritické době byl sledován tajnou policií. Kryštof Černý patřil mezi ty, kteří byli v únoru 1884, po vyhlášení výjimečného stavu, namířeného proti podvratným snahám anarchistů, vypovězeni z Vídně a které do nových bydlišť následovaly i příslušné pokyny policejního ředitelství: bedlivě je sledovat a hlásit veškerou jejich činnost. Přizvání Kryštofa Černého se stalo fatální chybou. Kryštof Černý se ve Vídni pohyboval v okruhu místních anarchistů, stýkal se s lidmi z okruhu Josefa Peukerta.

Tajná anarchistická tiskárna měla i dalšího pomocníka, Jana Rampase, tkalcovského dělníka, bytem v Janově Dole číslo popisné 15, svobodného, starého dvacet devět let, dosud netrestaného. Narodil se v roce 1854 v městečku Vince u Mladé Boleslavi. Je proto méně nápadný, avšak zůstává otázkou, zda na něj neupozornil již František Jonata svými návštěvami v jeho podnájemním bytě. Anarchista Jan Rampas dostane na starost především nákup a dopravu velkých a nápadných balíků novinového papíru, které objednává na různé krycí adresy od pražských firem. Na tisku samotném se nepodílí a jeho styky s ostatními společníky mají zůstat utajeny. Ale je tomu tak? Nejsou již všichni bedlivě sledováni tajnou policií? Na začátku ledna zabavila policie na libereckém nádraží jednu ze zásilek novinového papíru, objednaného Janem Rampasem v Praze. Nepodařilo se jí sice zjistit okamžitě pravého adresáta, protože Rampas použil firemní papír jedné zaniklé liberecké tiskárny. Ale nemohlo být pochyb o tom, že policie začala sledovat každého, kdo přicházel v úvahu. Bylo tedy více než pravděpodobné, že se František Jonata i Josef Pačes museli ocitnout na seznamu podezřelých.

Až teprve na Štědrý den roku 1884 dostal Josef Pačes na zřízení tajné tiskárny od Františka Jonaty tři zlatky, pouhé tři zlaté pro celou rodinu. Josef Pačes proto sousedům ve Hluboké spravuje boty, aby rodina zažehnala největší nouzi. Zákazníků je dost, dokonce víc, než na kolik Pačes stačí, brzy se mu také po okolí začne říkat „Schuster“, což v překladu znamená „švec“. Místními je nazýván „der bohmische Schuster“, tedy „ten český švec“.

PRÁCE NAD TISKEM

Tak se přelomí letopočet roku osmdesátého pátého. Po celé dny se Josef Pačes hrbí nad úmornou prací v tiskárně. S mravenčí pílí vybírá drobné litery a hrubými prsty je skládá ve slova, řádky, kostrbaté sloupce a neúhledné stránky. Od polovina ledna mu pomáhá druhý anarchista Kryštof Černý, kterého František Jonata přivedl do celé té mizérie. A peníze nepřicházejí. Až přijdou, čas se nachýlí a drama počne spět ke svému vyvrcholení, ale to Josef Pačes a další neví, a ani nemohou vědět.

ÚTĚK JONATY DO ANGLIE

A tak stále očekává posla, který má přijet s kýženou pomocí, ale místo toho náhle zmizí František Jonata. Pravděpodobně proto, že tuší, že se stahují mračna. Přijde mu totiž předvolání, aby se dostavil k výslechu na policejní stanici v Liberci, jak dokládají presidiální spisy. Na výslech jít nehodlá, nechce jít rovnou katovi pod sekeru a tak volí rychlý útěk.

Svůj útěk provede s pečlivostí a obezřetností. Nejprve sbalí kufr a nenápadně ho předá přátelům. Ti jej odnesou na nádraží v sousední obci, kam jde jakoby náhodou na procházku také Jonata se svou manželkou. Na nádraží se Jonata rychle rozloučí, vezme od přátel kufr a nasedne do vlaku. Ponechá doma svou ženu, která čeká dítě, ponechá osudu také tajnou anarchistickou tiskárnu, své přátele a spolupracovníky. Zmizí navždy z Čech, aby se vynořil v Curychu, kde je zakrátko zatčen a hrozí mu dokonce, že bude vydán rakouským úřadům, ale vyvázne jen pouhým vyvezením na švýcarské hranice, odkud posléze oklikami doputuje do Londýna, kde se usadí. V Anglii se zapojuje do anarchistického hnutí, dokonce vydá v češtině obdobu časopisu tomu z tajné tiskárny s příznačným názvem „Pomsta“. Po odhalení tajné tiskárny a zatčení Josefa Pačese, dostane z Čech do Anglie Pačesovu manželku s dětmi, a vezme je k sobě domů. Proslýchá se, že Jonata, jeho žena a Pačesová žijí ve volné lásce. Po smrti obou žen odjíždí s dětmi do Ameriky, ve volném vztahu pak žije s dcerou Pačese, což mu Josef Pačes nikdy neopustí.

PRÁCE V TISKÁRNĚ POKRAČUJÍ:

PRVNÍ LETÁKY JSOU VENKU

Mezitím co Jonatovi rupnou nervy a z obav, že bude opět uvězněn, odjíždí za hranice, což mu bude později vyčítáno, Josef Pačes a Kryštof Černý dále pracují v tajné tiskárně. Jako by je Jonatův odjezd nevaroval, jako by nic zlého nevěstil. Jonata však měl správnou předtuchu.

Nejprve vytisknou, dvojjazyčný leták nadepsaný „Ku vzpomínce na hrdinské, odhodlaně obětavé, věrné soudruhy H. Stellmachera a A. Kamemmerera“ , jednu s nejsvéráznějších tiskovin, jaké kdy v Čechách spatřily světlo světa.

Leták obsahoval tolik buřičských protistátních výroků, že sám o sobě mohl své tvůrce přivést na několik let do vězení. Případ vídeňských anarchistů Antonína Kammerera a Hermana Stellmachera byl totiž velice ožehavou aférou. Dnes je již tato záležitost zapomenuta, avšak tehdy vzrušovala celou rakouskou monarchii. Vše začalo již na sklonku roku 1883, kdy byl 15. prosince ve Vídni zastřelen policejní koncipista Hlubek. Necelý měsíc později, 10. ledna 1884, byl zavražděn vídeňský směnárník Eisert, dne 25. ledna 1884 byl rovněž ve Vídni, zastřelen policejní agent Bloch. Při posledním činu byl dopaden anarchista Herman Stellmacher. Při vyšetřování vyšlo najevo jeho spojenectví s Kammererem. Byl tehdy zajištěn i Antonín Kammerer, který při zatýkání zranil několik policistů. Oba byli souzeni (Kammerer navíc jako vojenský dezertér), a třebaže se žalobě nepodařilo všechny uvedené zločiny prokázat, byli oba odsouzeni k trestu smrti a popraveni. Majetné kruhy pochopitelně kruté tresty schvalovaly, avšak dělnictvo, vidělo v obou mladých mužích mučedníky, oběti politické justice. V tomto duchu byla také sepsána první tiskoviny tajné anarchistické tiskárny. Leták vyšel pod názvem Pomsta ve formě časopisu a podařilo se ho rozšířit. Ovšem hesla typu „Zabte krále a jeho kluka, ať žije Republika“ , provokovaly rakouské úřady a policie se brzy dopátrala, že se v okolí Liberce tiskne něco nedovoleného. Jak uvádí Václav Brož: „[…] u jednoho obchodníka je zabaven papír, k jehož objednávce se nikdo nehlásí. Pod stálým dozorem je radikální socialista Jonata – byl jednou vyzván k výslechu – avšak mizí z Liberce. V Jonatově bytě bydlí však také anarchista František Choura, dělník z Teplic, jehož Černý přivádí na noční schůzku v polích s Rampasem a Pačesem, a dá mu zde výtisk „Svobody“ .

TISK ČASOPISU SVOBODA

Sedmého února 1885 je dokončen také tisk časopisu „Svoboda“. Vůbec první ale také poslední číslo anarchistického časopisu v Čechách je na světě. Nese jméno „Svoboda“, nepochybně podle vzoru londýnského časopisu „Freiheit“. Název má vyjadřovat touhu, program těch, kterým je časopis určen, cíl utlačovaných společenských vrstev. Vyjádří i cenu, kterou budou muset zaplatit.

Na titulní stránce časopisu čteme, že se jedná o třinácté číslo, ročník druhý, vydáno v New Yorku 16. října 1884. To pro oklamání policie a špiclů. Avšak nikdo nebude oklamán, protože policejní smyčka se již stahuje.

Rozložíme-li čtyři stránky časopisu, povšimneme si na první pohled neobratného slohu, plného germanismů, tiskových i gramatických chyb. Padne nám do očí, že každá stránka má nahoře v záhlaví toto heslo: „Zub za zub, oko za oko“ . Dále pak „Pracujíc žíti, aneb bojujíc mříti“, „Agitací k organizaci, organizací k revoluci“ a „Žádný sluha, žádný pán“. Už tato hesla mnoho napovídají o tom, co podtitul říká zcela nezastřeně: „Orgán anarchistů jazyka českoslovanského“. Název podtitulu později usnadní státnímu návladnímu úlohu při navrhování trestu na základě zákona proti anarchistickým podvratným snahám.

Časopis „Svoboda“ se stal jedním z nejvzácnějších tisků české žurnalistiky. Nenajdeme ho v žádné veřejné čítárně ani knihovně. Zachovalo se jen několik výtisků v některých policejních a soudních archívech, které ve své době sloužili jako „corpus delicti“. Nejde však jen o výjimečnost tohoto tisku, ale především o to, že se za ním skrývají životní osudy několika anarchistů, jedněch z prvních. Osudů, pro které slovo tragický není žádnou nadsázkou.

V sobotu dne sedmého února roku 1885 skončili Josef Pačes a Kryštof Černý svoji tiskařskou práci. Strach byl při ní stálým hostem. Protože co mohli očekávat ti, kteří vystoupili na obhajobu popravených vídeňských anarchistů popravených za atentáty na policisty? A jak budou oceňovány články: „Na všechny justiční bandity a krve žíznivce“, Holomci rakouské bestie!“, „Výstražné napomenutí“ , jak budou oceněny výzvy „Pomstu, za mučedníky proletáře!“ , „Vzhůru k propagandě činu“ . Svými články se časopis Svoboda zařadil k nejradikálnější tiskovině, jaké kdy spatřilo světlo světa v Čechách. Proto hrozí autorům, budou-li odhaleni, největší nebezpečí. Jsou si vědomi osudu, že se sedí na sudu se střelným prachem. Přesto pracují dál.

ZAHLAZENÍ STOP

Konečně je vše hotovo, jen stopy ještě nejsou zahlazeny, i když každý ví, že je potřeba nejvyšší opatrnosti. V právě vytištěném časopise je dokonce jeden článek věnován připomínkám na toto téma. Než uplyne týden, stanou se slova článku krutou ironií.

Obyvatelé tajné tiskárny si sice uvědomují nebezpečí, které jim hrozí v případě odhalení, mají ovšem také hlad a peníze nepřicházejí! V této situaci se Kryštof Černý odhodlá ke kroku, nad kterým se tají dech. V sobotu večer se rozhodne, že druhý den půjde do Liberce a část časopisů prodá.

Samo o sobě nebylo by to v té době ničím neobvyklým. Mnoho redaktorů, nemělo jiný příjem kromě toho, který plynul z prodeje listu. Prodal-li, tržil a bylo dobře. Neprodal-li, hladověl i jeho rodina. Takový způsob však šel praktikovat jen u legálních periodik, tedy těch co měly právo kolportáže. Tiskový zákon měl mnohá úskalí, mnohdy i legální listy končily u soudu. Avšak podobný přestupek obnášel nanejvýš 48 hodin žaláře. Avšak časopis, jakým byla hlubocká „Svoboda“, nespadal pod tiskový zákon. Trest, který hrozil, se nepočítal na dny ani na týdny, zde byla trestní sazba určena celými roky. Pokud se tedy odhodlal anarchista Kryštof Černý jít na trh s tiskovinou takového ražení, pak by bylo bezpečnější roznášet po libereckých hospodách dynamit.

Kryštof Černý nechtěl ovšem riskovat do krajnosti, tím spíše, že Josef Pačes zprvu s jeho záměrem nesouhlasil. Když Černý sedmého února večer oznámil, že půjde druhého dne do Liberce a část časopisů tam prodá, odvětil Pačes asi v tom smyslu, že to „není radno – chceš-li, prodávej, já prodávat nebudu“. Pak se smluvili na kompromisu: Černý nejprve prozkoumá situaci, a aby nemusel mít nebezpečný náklad po celý ten čas u sebe, přinese mu jej Pačes asi o půl dvanácté do lesíka za Neudorf.

SETKÁNÍ S FRANTOU CHOUROU

Ve smluvenou dobu čekal Pačes marně. Jeho nervozita vzrostla, a tak se po nějaké době vydal směrem k Liberci. Tu teprve potkal Černého, ještě s dvěma muži. Jedním z nich byl anarchista Jan Rampas, druhým zatím Pačesovi neznámý teplický anarchista Franta Choura.

František Choura, ačkoliv jsme se s ním ještě nesetkali, nebyl zcela novým mužem v plánu anarchistické tiskárny, třebaže se ten den všichni čtyři viděli vůbec poprvé. Franta Choura byl v Liberci již několikrát, ale tehdy jednal pouze s anarchistou Františkem Jonatou, který byl vybudováním tiskárny na severu pověřen v rámci tajných organizací. Právě Františku Jonatovi dával Choura peníze určené pro tiskárnu a věci kolem ní, vybrané mezi anarchisty v tajných skupinách, které se vzájemně neznali.

Chourův příjezd do Liberce se pro strůjce anarchistické tiskárny jevil jako příznivá okolnost, která měla znamenat obrat k lepšímu. Mimo jiné také proto, že Franta Choura přivezl i tolik očekávané peníze. Nebylo tedy potřeba riskovat prodejem ilegální tiskoviny, aby nepomřeli hladem a osmdesát zlatých mohlo na delší dobu zažehnout rostoucí nouzi. Proto se také nikdo neptal po původu těchto peněz. Zdánlivě na tom příliš nezáleželo, i když se později ukázalo, že byly získány velice svérázným způsobem a aféra s jejich získáním měla další vývoj události ještě zdramatizovat.

Ještě uvidíme, že to nebyly požehnané peníze, přinesly neštěstí mnoha lidem a způsobily zlou krev i při onom setkání dne 8. února 1885.

Tam se stal předmětem sporu způsob, jak doručitel Franta Choura s penězi naložil. Choura je totiž vydal neznajíce situaci do rukou manželky náhle zmizelého anarchisty Františka Jonaty, co vyvolalo nevoli Josefa Pačese i Kryštofa Černého. A tak místo radostného uvolnění přinesly toužebně očekávané peníze jen velké rozladění a celá schůzka se odehrávala ve velmi napjaté atmosféře.

Franta Choura však postupoval správně, nemohl vědět, že František Jonata mezitím vzal čáru za kopečky. Za tiskárnu totiž odpovídal Jonata, když na zmiňované tajné poradě na severu přislíbil její zřízení, kladl si pochopitelně jako podmínku finanční zajištění zbytkem hnutí. To mu bylo přislíbeno a od té doby také tajný výbor ze severozápadních Čech, respektive jejich důvěrník František Choura, jednal pouze s Františkem Jonatou. Když Jonata emigroval, neměl Choura jinou možnost, než vyhledat jeho ženu, která byla do celé záležitosti anarchistické tiskárny zasvěcena, ostatní členy osobně neznal, dle řádu tajných organizací. Nikdo, ani Choura v rámci utajení, přece neměl vědět, kde se tiskárna nachází. Neznal ani Josefa Pačese. Proto jeho cesta musela vést k Jonatové.

Poté se však dopouští Choura neprozřetelnosti a dá ji všechny peníze, zejména z toho důvodu, že má pochybnosti o tom, zda se dobře hospodařilo s částkami, které přivezl při svých předešlých cestách, ale nechtěl se zbytečně vyptávat. Jonatová ho zřejmě přesvědčila, že Pačes s penězi plýtvá.

Na druhé straně Pačes ve svých vzpomínkách psal, že měl peněz nedostatek, a že od Františka Jonaty téměř nic nedostal a že výdaje na zřízení anarchistické tiskárny hradil ze svých vlastních úspor. Dnes už není možné rozsoudit, kde byla pravda, ale je nesporné, že pro svůj odjezd do Anglie František Jonata potřeboval více peněz, než kolik mohl vydělat svým krejčováním. Zdá se, že část peněz určených pro tiskárnu si Jonata schoval pro sebe, aby mohl realizovat svoji emigraci.

Pokusme se provést rekonstrukci setkání 8. února 1885. František Choura navštívil Jonatovou v jejím bytě v Janově dolu. Tam se hovořilo o poměrech v tiskárně, Choura vyjadřoval nespokojenost s pomalým postupem práce. Při této příležitosti – jak se domnívá Jan Rampas ve svých vzpomínkách – nehovořila Jonatová o Josefu Pačesovi přívětivě. Jan Rampas ve svých vzpomínkách také soudí, že se zde Franta Choura dozvídá pravé jméno Josefa Pačese. Co vyvrací pozdější osočení z policejní zrady Franty Choury, o kterém byli později přesvědčení nejen Pačes a Černý, ale i další tehdejší účastníci hnutí. Při tomto rozhovoru si Jonatová stěžovala, že je bez prostředků, a Choura dovolil, aby si deset zlatých z přivezené částky ponechala pro vlastní potřebu. Pověřil ji zprávou i zbylých peněz, tedy sedmdesáti zlatých. A ty Jonatová sevřela ve svých rukou velice pevně.

Když ještě dopoledne stejného dne za ní do bytu přišel Kryštof Černý, když chtěl zjistit, jestli je možné prodávat v Liberci právě vytištěnou Svobodu, měla již Jonatová peníze od Choury u sebe a Černému vydala pouhých deset zlatých. Druhého dne dala stejnou částku Janu Rampasovi, a to bylo – údajně vše. Zbytek si ponechala a nikdo už další peníze neviděl, protože zanedlouho Jonatová odjela za svým mužem do Anglie.

Když se tedy v neděli 8. února 1885 konečně sešli Rampas, Černý, Pačes a Choura, točil se rozhovor zpočátku kolem peněz. Kryštof Černý vyčítal Chourovi, že dal peníze Jonatové, Choura naočkovaný Jonatovou vinil Černého, že s penězi hnutí špatně hospodařili a že práce trvala příliš dlouho. Nato mu Pačes ukázal výtisky Svobody, které nesli. S celou zásilkou přitom chodili od vesnice k vesnici okolo Liberce, hledajíce jednoho z přátel, u kterého chtěli nebezpečný náklad schovat, vystavující se neustálému nebezpečí, že vzbudí pozornost některého strážce pořádku.

Po této debatě došlo k ujednání, že Franta Choura bude další peněžní prostředky poukazovat přímo jim, pod podmínkou, že mu pošlou vyúčtování všech nákladů, aby tajná organizace věděla, jak se s penězi nakládá – a přitom se zeptal na jakou adresu má peníze příště poslat nebo přivézt. Josef Pačes později ve svých vzpomínkách tvrdil, že Choura neustále vyzvídal, kde je tiskárna uložena, a ptal se na jména a adresy, co u něj vzbudilo nedůvěru, že zapřel své pravé jméno a řekl Chourovi, že se jmenuje Schuster. Tak byl pronesen výrok, ke kterému se zúčastnění budou v pozdější době neustále vracet při obviňování Franty Choury z vyzrazení tajné tiskárny a policejního konfidentství. Stranou naopak zůstanou úvahy, které nás musí napadnout s odstupem času.

Pak se při debatách začalo mluvit o dalším osudu anarchistické tiskárny a rozhořčený Josef Pačes pronesl, že už ji nechce mít u sebe, a naléhal na Chouru, aby se odvezla jinam. Choura mu slíbil, že něco sežene v severozápadních Čechách, snad do čtrnácti dnů. Řekl: „Pro čtrnáct dnů nebude tak zle“ a ostatní s jeho návrhem souhlasili. Nezdálo se, že by se do dvou týdnů mělo něco stát, když se celá věc dařila utajit téměř půl roku.

Celý spor o tom, komu a kam se mají pro příště doručovat peníze na provoz tiskárny, pozbyl aktuálnosti.

Když Choura odjel, celkové rozladění trvalo, přestože byla sjednána dohoda o přesunutí tiskárny. Choura si totiž ještě vynutil slib, že mu Pačes a Černý pošlou vyúčtování všech výdajů spojených s prací v tiskárně. Možná se jim ještě měly uhradit dřívější výdaje, aby mohli zaplatit i různé dluhy. Například Josef Pačes vzpomínal, jak musel dát do zastavárny i peřinu. Víme, že Choura se domníval, že se s penězi na tiskárnu plýtvalo. František Choura tak nezanechal dobrý dojem, co asi ovlivnilo Pačesův názor na něj v pozdější době. Ani nečekal, než se najde nové místo pro tiskárnu, a začal ji likvidovat.

TISKAŘSKÝ LIS ZAKOPALI

Tiskařský lis zakopali ve sklepě. Společně s ním ukryli i sazbu, avšak neukryli sazečské kasy, které společně s dalšími věcmi poschovávali v domě. Část výtisků odnesl Jan Rampas, zbytek nechali u známých v okolí. V úterý 10. února odnesli z domu poslední výtisky „Svobody“ a ponechali si jen dva kusy. Pačes i Černý se z této poslední cesty vrátili až hodně pozdě v noci, k smrti znaveni vláčením těžkého břemene. Při zpáteční cestě se museli ještě brodit závějemi čerstvě napadaného sněhu. Pačes několik metrů před domem padl vysílením, a musel si na chvíli odpočinout. Do rána napadl nový sníh a tu spatřili stopy vedoucí k domu. Pačes je prohlédl a usoudil, že patří nějakému dítěti. Kryštof Černý se nenechal uklidnit, a pokud můžeme uvěřit jeho poslední vzpomínce, a začal urychleně odklízet poslední zbytky tiskařského zařízení. Ale ani on, ani Pačes nebyli dost opatrní a nepostaral se o odklizení všech, tedy i nepřímých důkazů. Nechal v domě celý balík čistých archů novinového papíru, rukopisy článků a mnoho dalších drobností, jejichž existence se jim měla již brzy stát osudnou. Později se oba aktéři vzájemně obviňovali z neopatrnosti, ale je zřejmě, že ani jeden z nich nevěřil, že by mohli být vypátráni na tak odlehlém místě.

POLICEJNÍ RAZIE A ZATÝKÁNÍ

Druhého dne 11. února se šel Josef Pačes podívat do hospody, aby zjistil „co se mluví“. Vrátil se uklidněn a do jedenácti hodin večer ševcoval, pak šel jako poslední spát. V noci byli všichni probuzeni tlučením na dveře. Byl to jeden ze sousedů, jakýsi starý, obecní radní, který volal „Moch´n se uk a mol auf, ich wil ihn wos sohn“ , co můžeme volně přeložit slovy „ Jen otevřete, já vám chci jen něco říct“ . Rozespalý Pačes se upokojil, domníval se, že mu místní uhlíř přináší objednané uhlí. Vyzval pouze Černého, aby se honem schoval, on že musí otevřít, aby soused nepojal nějaké podezření. Když ale otevřel dveře, vrhlo se na něj několik četníků, další vtrhli do světnice. Dříve než mohl Kryštof Černý sáhnout do kapsy zimníku, kde měl nabitý revolver, byl i on spoután. „Vy jste Kryštof Černý, není-liž pravda?“ ptal se jeden z četníků německy a on odpověděl „Ja, der bin ich“ („Ano, jsem“) . A Josefa Pačese se zeptali „Sie sind Schuster?“

Zde bylo vysloveno jméno, udané domněle jen jednomu jedinému člověku, Františku Chourovi, v neděli 8. února 1885. Otázkou zůstává, zda četník slovem Schuster myslel příjmení nebo zaměstnání dotyčného, kterým byl znám ve svém okolí.

Tragikomická záměna jména s povoláním. Jak oblíbené téma nesčetných humoristických scén a příběhů! V příběhu z noci na dvanáctého února roku 1885 se ovšem komičnost vytrácí. Zůstává jen osudná otázka: Znamenalo slovo „Schuster“ dotaz na zaměstnání nebo po jménu. V druhém případě by bylo možné jen jediné vysvětlení, zrada.

Kryštof Černý popsal ve svých vzpomínkách i další průběh událostí: „Když četníci všechny místnosti prohledali a ubezpečili se, že jiných osob domě není, sňali nám jednomu po druhém pouta a nechali nás obléci. Přitom nám podávali každý kousek oděvu a vše vybírali, co se v kapsách nacházelo. V mém zimníku byl revolver, zápisník s adresami kupců a lahvička s lékem, který ihned za nitroglycerin prohlásili. Dva z četníků, kteří s sebou špičáky přinesli, odebrali se do sklepa, aby tam kopali. Nenalezli však nic kromě 2000 archů tiskacího papíru, složeného ve velké bedně. Závodčí četníků prohledal ve světnici stůl a nalezl svazek rukopisů… Četníci netázali se mne ani Pačese na nic, co souviselo s tiskárnou. O úkrytu jsem věděl jenom já, Pačes a jeho paní, z dřívějška též Jonata. Po našem odchodu se četníci usadili v domě a sužovali paní Pačesovou dnem i nocí…“

Pro srovnání ještě uveďme výňatky z protokolu pořízeného strážmistrem četníků při prohlídce:

„Bylo nalezeno 10 čtvrtarchů německých rukopisů, pak 11 čtyřarchů českých rukopisů, dva výtisky časopisu „Svoboda“ číslo 13, kus anarchistických novin Budoucnost (vydávaných českými anarchisty v Chicagu), dva výtisky anarchistického tiskopisu Pomsta, po jednom výtisku „Freiheitu“ číslo 10 z roku 1884 (a několik dalších výslovně jmenovaných v protokolu). Dále bylo ve světnici dopadeno 5 lojových svíček, kus pečetního vosku černého, 5 kusů motouzu, 2 tužky, ocelové pero 2,5 cm široké, 30 cm dlouhé, ozubená kola, šrouby, kus olova (zdá se, že na pekelné stroje), barvy, v posteli Josefa Pačese šestihranný revolver ostře nabitý, za zrcadlem v plátně zavinutá lahvička s tekutinou, kterou lučebníci označili za kysličník rtuťnatý, kyselinou dusičnatou k vyrábění třaskavé rtuti, pod stolem pilka a kusy železa, v jamce pod kamny výtisk „Svobody“ a plechový hrneček s tiskařskou černí, dále v komoře dva rámy způsobilé k tisku, dřevěný rám pomazaný tiskařskou černí, tři prkna se zářezy, mezi dvěma trámy na půdě v papíru voskovaném 140 gramů dynamitu, ve sklepě asi 2000 archů tiskového papíru v bedně.“ Potud protokol předložený soudu.

Tiskařský lis ani písmo tedy nebyly při této prohlídce nalezeny. Josef Pačes měl být opatrnější a důkladněji ukrýt ostatní předměty, samy o sobě bezvýznamné, nicméně velice podezřelé a ve svém souhrnu sloužící jako již dostatečný důkaz viny.

Teprve druhého dne, 13. února, dozvěděl se strážmistr Tauscher od jednoho ze sousedů, že ve sklepě je ještě jakýsi úkryt, pořízený původně majitelem, kam se v dobách pruského vpádu ukrývaly drobné cennosti. Oba dva ještě s nějakým Eduardem Kutigem vykonali novou prohlídku a skutečně nalezli výklenek, čerstvě zazděný a vykládaný prkny. V tomto výklenku, jak se dozvídáme z obžalovacího spisu, leželo na dolním vodorovném prknu dvanáct malých škatulek z lepenky, bez víček. Některé z nich mají ještě malé přihrádky, také z lepenky, a ty přihrádky jsou označeny inkoustem v české řeči, dílem písmeny, dílem znaménky interpunkčními. Zajisté jsou některé z těchto škatulek způsobilé k sazbě tisku, což potvrzují znalci.

Ale ani při této prohlídce samotný tiskařský lis a písmo nebyly nalezeny a policii se je nikdy nepodařilo objevit! Policejní úřady dokonce žádaly o finanční prostředky pro vykoupení a demolici domu, jen aby se tiskárna našla. Ale pak z toho sešlo – zřejmě proto, že nalezení hlavního důkazu nebylo nezbytné. Po tři dny a tři noci také policie vyslýchala Pačesovu manželku, ale bezvýsledně, nezradila! Kromě ní věděla o tajné tiskárně ještě Jonatová a od ní se to podle jejího vlastního vyjádření dozvěděl i Franta Choura. Kdo později zajistil odstěhování tiskárny z jejího záhadného úkrytu a kde se posléze ocitla, zůstává záhadou.

Stejného dne jako Pačes a Černý, byl zatčen další anarchista zapojený do tiskárny, Jan Rampas, ve svém bytě v Janově Dole. U něho, se žel, četníkům podařilo zajistit velké množství časopisu „Svoboda“. Rampas četníkům tvrdil, že je našel v příkopu u cesty a nikdy toto tvrzení neodvolal, přesto mu to nebylo nic platné. Všichni tři byli dodáni do vyšetřovací vazby k Zemskému trestnímu soudu v Praze.

SOUDNÍ PROCES

Státní návladní obtížně sestavoval žalobu, protože postrádal hlavní důkaz, že tiskovina nalezená u Jana Rampase byla skutečně jejich dílem. Povolal řadu znalců, kteří dokládali, že nalezené předměty mohly sloužit k pokoutnímu tisku, dotvrzovali, že sazba a celé provedení zabavených tiskovin svědčí o neodbornosti, z čeho se dalo soudit, že zatčení mohli být oněmi hledanými tiskaři. Avšak obžalovaní měli ještě stále naději, že to nebude dostatečně průkazné. Potom se přeci jen jeden z nich, Jan Rampas, dal přesvědčit, že doznání bude polehčující okolnost a přiznal svůj podíl na celé akci. Nepřitížil přímo žádnému z obou ostatních spolupracovníků, přiznal pouze spolupráci s Františkem Jonatou, který už v té době byl za hranicemi v bezpečí a z dosahu rakouských justičních orgánů. Doznal, že opatřil papír a jiné potřeby. Jelikož ale bylo známo spojení Pačese a Černého s Jonatou, postačilo Rampasovo doznání k tomu, aby se kruh obžaloby uzavřel zcela neprodyšně.

Jan Rampas byl odsouzen do těžkého žaláře v trvání deseti let, zostřeného každého čtvrt roku postem v samovazbě. Kryštof Černý odsouzen do těžkého žaláře v trvání patnácti let, zostřeného každého čtvrt roku postem v samovazbě. A Josef Pačes byl odsouzen k nejdelšímu vyměřenému trestu do těžkého žaláře v trvání šestnácti let, také zostřeného každého čtvrt roku postem v samovazbě. V případě Pačese a Černého rozhodla porota o vině jedenácti hlasy proti jednomu, v případě Jana Rampase dokonce jen osmi hlasy proti čtyřem.

Soudní přelíčení se konalo v Praze až v listopadu roku 1885. Od objevení anarchistické tiskárny tedy uplynula doba poměrně dlouhá, až příliš dlouhá vzhledem k závažnosti přečinu, což byl jistě jeden z dokladů toho, že sestavení žaloby nebylo snadné. Takový trestný čin musel jít před porotu a v Čechách při tiskových deliktech nemívali státní žalobci před porotami snadnou práci.

HLEDÁNÍ ZRÁDCE

Mezitím však případ tiskárny v Hluboké pokračoval na jiném místě. Zejména první motáky, které se podařilo propašovat z vězení, vykřikli Pačes i Černý tyto slova: „Zrada, byli jsme prozrazeni“ , daly událostem rychlý spád.

Už první zprávy, že četníci odhalili tiskárnu, vyvolaly nejen zděšení, ale posílily také podezření, že nad tím jsou něčí špinavé ruce. Chyběla jen jediná kapka, aby pohár nedůvěry přetekl, aby se ukázalo prstem, aby se objevila trestající ruka.

Naplňoval se osud nejen těch, proti kterým státní návladní snoval obžalobu, ale i osud dalších osob, o kterých sice nepadne v soudní síni ani slůvko, které však byly také aktéry tajné tiskárny. Jednoho muže již známe, je jím anarchista František Choura, v tehdejším dělnickém hnutí na severu jedna z předních osobností. Druhým je muž, jehož jméno dosud nepadlo. Byl to Karel Štípák, zkrachovalý hokynář, později horník a toho času prodavač losů. Perzekvovaný již během první generální hornické stávky roku 1882. Štípák byl také členem tajné pětiprsté organizace, člen agitačního a teroristického výboru, ve kterém se zrodil plán realizace tajné anarchistické tiskárny.

Již od konce sedmdesátých let hlásí policejní konfidenti existenci různých tajných spolků a soudy vynášejí rozsudky za tajné spolčování. Šikanování, podezírání, vyšetřování, špiclování a všechny nečisté metody, kterých státní aparát užíval, neponechávaly jinou možnost, jestliže se nerovnoprávní část společnosti, dělnictvo, nemohla a nesměla domáhat svých práv veřejně, volila způsoby tajné. V té době jediná organizace pracujících sociální demokracie, dozrává vnitřních změn, rozděluje se na umírněné a radikální křídlo, v radikálním křídle uzrávají první anarchistické myšlenky, podpořené tajné pašovanými anarchistickými časopisy, především prvním česky psaným anarchistickým časopisem Budoucnost z Chicaga.

Tajné spolky skrývaly v sobě jedno velké nebezpečí, snad vůbec to největší, policejní orgány vynakládaly velké úsilí, aby se jim dařilo nasadit do tajných spolků různé špicly a tak zvané agenty provokatéry, tedy individua, která nejprve podněcují své druhy k nejrůznějším krkolomným akcím, aby je pak odhalila a vydala do rukou spravedlnosti.

Tajné organizace, jako vystřižené z Dumasova románu, vznikaly také v severních Čechách, a to se všemi uvedenými slabinami. Zprvu na jejich činnosti nebylo nic mimořádně romantického. Prováděly osvětovou činnost, organizovaly různé finanční sbírky na podporu rodin postižených nezaměstnaností, nemocí nebo uvězněním živitele. Rozšiřovaly různou literaturu, různé brožury a časopisy, které vycházely legálně, ale jejich rozšiřování bylo paradoxně pod různými záminkami trestáno. Postupem doby však v kolportérské činnosti zaujímaly stále větší místo zakázané tiskoviny, hlavně letáky a noviny propašované ze zahraničí. Hnutí pociťovalo potřebu vlastního necenzurovaného periodika. Proto se různé skupiny pokoušely vybudovat vlastní tajnou tiskárnu. Několik pokusů se událo ve Vídni, postupně však všechny ztroskotaly. A tak je to skupina z Teplic, která se rozhodla vzít vybudování tajné tiskárny na svá bedra.

Avšak zůstává otázkou, z čeho byl tak nákladný podnik financován. Vždyť se nedostávalo peněz ani na méně nákladné akce. A právě tehdy přichází na scénu velmi obratný, podnikavý a schopný muž, již zmiňovaný Karel Štípák, který „věděl jak na to“.

POLICEJNÍ AGENT KAREL ŠTÍPÁK

Karel Štípák je další osobou, která zůstane obklopena mnoha otazníky. Na severu se objevuje někdy kolem roku 1880. Tenkrát mu bylo asi 30 let, byl údajně vyšší, štíhlé postavy, uhlazeného chování, výřečný, ovládajících dobře češtinu i němčinu. Nápadný byl tím, což bude později hrát svoji roli, že jedno rameno nosil výše. Třebaže uváděl o své minulosti různé zkazky, vyšlo později najevo, že měl původně v Andělské Hoře u Karlových Varů malé hokynářství, které zadlužil do té míry, že při úpadku prodali věřitelé v dražbě veškerý jeho majetek včetně nábytku. Pak se dostal do severozápadočeského revíru a po několika změnách bydliště se nakonec usadil v Košťanech u Teplic. Navštěvoval v té době různé dělnické spolky, seznámil se s řadou lidí a aktivně se zúčastnil generální hornické stávky na jaře 1882. Tehdy pracoval na jednom z dolů. Za účast na stávce byl zatčen, spolu s desítkami dalších. Pak se však přihodilo cosi podivného: proti padesáti zatčeným je vypracován obžalovací spis, Karel Štípák je ovšem jako jediný propuštěn z vyšetřovací vazby. A když se pak v prosinci koná soudní proces, nesedí Karel Štípák na lavici obžalovaných, naopak vystupuje jako svědek. Dokonce i v novinách proskočí zpráva, že vedle jiných bude jako svědek vyslechnut Karel Štípák, havíř v Duchcově, který „organizační statut doručil úřadům“(myšleny jsou stanovy tajné organizace). Důvodem Štípákova propuštění z vazby byl dopis okresního hejtmana z Teplic vyšetřujícímu soudci Roztočilovi. Okresní hejtman Merbeller potvrzuje, že Karel Štípák byl jistou dobu jeho „důvěrníkem“. Pravými slovy konfidentem, udavačem. Avšak nebylo třeba čekat tak dlouho, už sama jeho svědecká výpověď před soudem byla nanejvýš podezřelá, i když svědek vypovídal pouze o věcech známých a potvrzoval pouze to, co nebylo žádným tajemstvím. Karlu Štípákovi se však podařilo neuvěřitelné, po krátké době se s ním opět setkáváme ve spolcích a brzy nato dokonce v čele tajné organizace. Zprávy v tisku vysvětlí svým druhům, že jsou nepřesné, že úřadům nic neposlal, stanovy mu byly zabaveny při policejní domovní prohlídce. To znělo důvěryhodně, a tak se začne opět těšit všeobecné důvěře.

Mezitím přestal pracovat na dole a začal se živit jako podomní obchodník. Vystřídal řadu artiklů a skončil u prodeje losů, což mu poskytlo prostor pro organizátorskou práci, avšak nepatrný příjem. Později se bude vyprávět, že mu obchod s losy nevynášel, ale přesto se slušně šatil a platil pravidelně stravu a byt. A bude se vyprávět i mnoho jiného. Avšak v osudových okamžicích, kdy měla být ostražitost příkazem dne, nikdo tyto skutečnosti neviděl. A tak se v tajné hornické organizaci stává Karel Štípák mužem číslo jedna!

EXPROPRIAČNÍ AKCE

Finanční prostředky na anarchistickou tiskárnu se měly získat expropriační akcí, cílem se měl stát osecký klášter. Když se ukázalo provedení akce nereálné, připravila se jiná akce, sice méně romantická, ale o to výnosnější. V lednu roku 1885, na cestě vedoucí z Duchcova do Ledvic, blízko viaduktu ústecko–teplické dráhy (později proslaveného v roce 1931 tzv. Duchcovského viaduktu) v místech, kde je dnes jen zející jáma povrchového velkodolu, přepadli dva maskovaní muži Václava Sottnera, který z duchcovské pošty nesl sedm set zlatých pro výplatu horníků na dolu Carolina u Ledvic.

Plán expropriace se zrodil na schůzi tajného výboru. Přepadení se uvolil provést Emanuel Kratochvíl, tehdy třiadvacetiletý ševcovský tovaryš, a Václav Šilpoch, horník, starý jednadvacet let. Oba byli krátce po provedené expropriaci zatčeni a v létě 1885 odsouzeni před soudem v Mostě každý k pěti rokům žaláře. Na odhalení nebylo nic podivného, protože přepadení bylo provedeno velmi diletantsky. Pozoruhodné je, že Šilpoch a Kratochvíl si ke své škodě přibrali k akci třetího společníka, horníka Františka Doležala z Duchcova, o jeho účasti nikdo další nevěděl, a přepadení samotné provedl právě Kratochvíl s Doležalem, zatím co Šilpoch vpovzdálí dělal „zeď“. Avšak obžalovaní Šilpoch a Kratochvíl svého společníka u soudu neprozradili a jeho jméno vešlo ve známost až po mnoha letech. Neprozradili ani co se stalo s uloupenými penězi, které do posledního krejcaru odevzdali tajné organizaci. Právě z této expropriace pocházeli peníze, které František Choura odvezl 8. února 1885 do Liberce.

ORTEL SMRTI NAD KARLEM ŠTÍPÁKEM

Mezitím však začala mezi členy tajného výboru klíčit podezíravost vůči Karlu Štípákovi, potom co byli zatčeni Kratochvíl a Šilpoch, zatímco Doležal zatčení unikl, jelikož o něm nepadlo na schůzce výboru ani slovo. Doležal zatčení unikl, odjel do Brazílie a vrátil se až po patnácti letech, po promlčení trestu, aby poté ve vlasti brzy zemřel. Když pak zakrátko byla odhalena i tajná anarchistická tiskárna, bylo podezřelých okolností již mnoho, aby se nevynořila otázka zrádcovské ruky.

Aby byla série neštěstí dovršena, udála se i další nevysvětlitelná záležitost, bezprostředně po uskutečněné expropriaci. V restauraci pojmenované Paříž prohlásil podnapilý horník, jménem Václav Brož z Oseka, že má důvod k oslavě, protože peníze vzal on. Brzy po jeho odchodu přišli do hostince četníci a začali vyšetřovat, co tam Brož vykládal. Ten, když se dozvěděl, jaké následky má jeho neuvážený žert, běžel na četnickou stanici, aby vše vysvětlil, ale domů se už nevrátil. Byl ponechán ve vyšetřovací vazbě a 2. února 1885 byl ve vězeňské cele nalezen mrtev, oběsil se na okně. Při ohledání byly prý na jeho těle objeveny známky násilí, snad smrtelného úderu do podbřišku. Začalo se šeptat, že se jednalo o fingovanou sebevraždu, kterým se četníci snažili zakrýt následky svých vyšetřovacích metod.

Zdálo se, že série osudových ran je dovršena, že pohár již přetéká. Pokud je vše dílo zrádce, pak si svých třicet stříbrných zasloužil: Brož, Kratochvíl, Šilpoch, Pačes, Černý, Rampas! A co jejich rodiny – desítky dalších osob nesoucích na bedrech následky perzekuce. A do této napjaté chvíle, začaly přicházet první Pačovi a Černého motáky informující o zradě!

Víme, že mylně obvinili ze zrady Františka Chouru. On jediný prý znal Pačesovu přezdívku „Schuster – švec“, neuvědomili si však, že pod touto přezdívkou byl Pačes znám v širokém okolí, kde lidem zpravoval boty. Avšak v úzkém kruhu nejzasvěcenějších lidí nebyl Choura podezříván. Dokonce i ze vzpomínek Pačese a Černého je zjevné, že Chourovi přesnou adresu neřekl, a tak nemohl vědět, kde se tiskárna ve skutečnosti nachází. Nic na tom nemění, že později se mnozí budou snažit dokazovat Chourovu vinu. Vždycky to budou ti, kdo znali věci až z druhé ruky.

Naopak v tajném teroristickém výboru, začali někteří členové uvažovat jinak. Podle nich vedly všechny nitky k jinému člověku, k tomu, kterého jméno se objevilo v podezřelých souvislostech z roku 1882. Stopy vedly k tomu, kdo mohl udat Emanuela Kratochvíla a Václava Šilpocha, protože se zákonitě musel zúčastnit plánování akce. Nemohl ovšem znát třetího účastníka expropriace, tak Doležal zatčení unikl. Vedly k tomu, se kterým si dokonce Kryštof Černý z Hluboké dopisoval. Vedly ke Karlu Štípákovi, jak se později ukázalo policejnímu konfidentovi.

O Černého dopisech Karlu Štípákovi mnoho nevíme. První zmínky o nich se objevují až po letech, a nebyly nikdy nalezeny. Černý o těchto dopisech mlčel celý život, nechtěl přiznat svojí neopatrnost. Pokud dopisy existovaly, je zřejmé, že se z nich Štípák mnohé dozvěděl . Stejně jako fakt, že po návštěvě Choury v Liberci, začal Pačes tiskárnu likvidovat, a tak urychleně dal avízo patřičným místům, aby liberecká policie hbitě provedla razii. Zároveň byla trojice libereckých anarchistů bedlivě sledována místní policií, o čem ani jeden neměl potuchy, to se dozvídáme až nyní z policejních spisů té doby.

Všechny podezřelé okolnosti uvrhly na Karla Štípáka podezření, že je nejen udavačem, ale dokonce policejním agentem provokatérem. V jarních měsících roku 1885 zatímco byla míra jeho zrady vážena v kruhu zasvěcených, ve stejné době co státní žalobce sestavoval obžaloby v případě hlubocké tiskárny i ledvické expropriace, zasedal i tajný tribunál teroristického výboru, aby soudil původce jejich neštěstí. Výrok zněl: „Karel Štípák je vinen zradou svých přátel a soudruhů.“

Kdo byl členem tajného tribunálu, se nedá přesně doložit. Ovšem setkáváme se zde se jmény Josef Reich, Jan Reich, Václav Šlanc, Matěj Panz, snad Antonín Souček a Josef Mudra, zcela určitě někdo pod jménem Renč. Jestli někdo další nevíme, z bezpečnostních důvodů nebyl jistě výbor příliš početný. Výbor se navíc dozvěděl informaci od četnického závodčího z Dubic i Teplic, který svému příbuznému důvěrně sdělil, že nějaký muž tajně navštěvuje pod jménem Staněk okresního hejtmana v Teplicích a podává mu zprávy. Popis onoho Staňka se hodil na Karla Štípáka: pleť, vousy, oblek, chůze a především charakteristické a nezaměnitelné držení těla s jedním zvednutým ramenem.

Důkazy byly přesvědčivé, navíc mezi výborem zasedal také Josef Reich, velmi blízký, důvěrný přítel Karla Štípáka. Zpočátku Štípákovu vinu vyvracel a obhajoval ho. Avšak s novými skutečnostmi se i on přiklonil na stranu ostatních, dokonce pak vzal podíl i na vykonání rozsudku. Rozsudek nad zrádcem zněl nekompromisně: SMRT!

Toho jara roku 1885 hrál tedy Karel Štípák o svůj holý život. Tušil nebezpečí? Prý tou dobou v noci a za šera přestal vycházet z domu. Ve dne však provozoval svou podomní živnost a dokonce organizoval společnou objednávku spolkového obleku–stejnokroje pro členy tajných organizací, jak vzpomínal jeden z pamětníků.

Jednoho večera se přiblížila smrt na dosah. Čtyři ze mstitelů vydali se v noci k jeho bytu, přistavili žebřík a Matěj Panc, který se přihlásil k vykonání rozsudku, vylezl až k oknu v prvním patře, za kterým Karel Štípák při lampě něco četl. V tom byli vyrušeni, naštěstí jen jedním z dalších členů tajné organizace, který je poznal a důtklivě varoval před každým nepředloženým činem. Mimo jiné i proto, že nezdařilý atentát by podnítil Štípáka k odvetě, k neprodlenému udání policii všech členů organizace. Domluva zapůsobila a Karel Štípák byl ten večer zachráněn.

Zabit byl až o několik dní později, za denního světla, v pravé poledne, na silnici vedoucí od obce Háj u Duchcova směrem ke Křižanovu. Zastřelil ho nějaký mladý muž třemi ranami z revolveru, jednoho z těch, co sám Štípák zakoupil pro tajnou organizaci.

Policejní zpráva četnického strážmistra Nekowaře z Duchcova o tom vypráví následovně. „Štípák v hostinci Morgenrothe na samém konci obce Háj vypil sklenici vína a při té příležitosti nabízel ke koupi losy. Po opuštění jmenovaného hostince byl Štípák vzdálen přibližně 400 kroků, napaden na silnici od neznámého, asi 25 let starého muže prostřední postavy, s malým černým kloboukem, oděného v černý sakový kabát, bez hole a deštníku. Podle udání v bezprostřední blízkosti jdoucího 9letého chlapce Gittfrieeda Frenzela, syna na šachtě Eintracht pracujícího štajgra Franzela. Přišel dotyčný polní cestou od Hegeholce a zdál se na silnici někoho čekat. Neznámý vypálil tři rány z revolveru, čímž tento byl k životu nebezpečně zraněn, zatímco útočník přeskočil příkop a uprchl směrem k Duchcovu. V blízkosti místa činu byl přítomen v Háji č. 6 bydlící F. Puschell, zatímco po učiněných výstřelech přispěchali J. Kollert, K. Rosum a J. Lowe z Háje. Poslední pronásledoval pachatele krátkou vzdálenost, ale od toho upustil, nevida žádné podpory. O čem se c.k. Okresnímu soudu činí oznámení s přiložením u Štípáka nalezeného klíče, jakož i jedné kulky z revolveru, nalezeného na místě činu obuvníkem A. Thielem“ , s dodatkem, že „v pátrání po neznámém pachateli jest pokračováno“.

Policie se domnívala, že vypátrání neznámého Štípákova vraha bude snadné. Zatkla přátele, se kterými se nejčastěji stýkal, dokonce i krejčího, u kterého si nechával šít. Přesto veškeré policejní snažení skončilo nezdarem pro nezvratné alibi všech podezřelých. Přestože vyšším místům hodně záleželo na odhalení osoby, aby byla pomstěna poprava policejního agenta, vzal si na podzim 1885 vyšetřování případu osobně rada Zemského trestního soudu Roztočil. Avšak bezúspěšně.

Plynula léta a pachatel zůstával neznámý. Teprve až už bylo vše promlčeno, po více jak čtyřiceti letech, vyšla řada skutečností najevo. Potvrdilo se, že Karel Štípák byl skutečně policejním agentem provokatérem. Vyšlo také najevo, že František Choura byl nevinný, jak byl některými nařčen. Vyšlo najevo, že vykonat pomstu nad Karlem Štípákem se zavázal Matěj Panz. Poté se ozval poslední žijící účastník Jan Reich z Ameriky, který napsal do Čech vzkaz, že Matěj Panz není pachatelem. A tak se objevuje jméno poslední, jméno muže, který dne 14. května 1885 vypálil na Karla Štípáka tři smrtící rány. Byl jím člověk známý pod jménem Renč, jeden z členů tajné organizace. Záhadné ovšem je, že jméno Renče se neobjevuje v žádných policejních hlášeních ani v seznamech členů spolků. Jeho jméno neuvádí ani žádný pamětník. Jen jedna, jediná zpráva, se o několik let později objevuje v americkém tisku, v několika českých časopisech vydávaných v USA: kdosi z Čech, snad příbuzní, žádají J. Renče, aby se ozval, udal svou adresu, pro vyřízení jakýchsi, snad rodinných záležitostí. A to je vše.

Z dopisu Jana Reicha se ještě dozvídáme o tom, že Renč utekl po spáchaném činu do Saska, kde čekal na slíbenou finanční podporu, aby měl peníze na lodní lístek do Ameriky. Podpora ovšem nepřišla, ostatní měli dost vlastních starostí, mnozí dokonce seděli ve vyšetřovací vazbě. Zoufalý Renč si tedy opatřil peníze nějakým vloupáním, jen aby co nejrychleji opustil Evropu. Tady stopy končí navždy.

OSUDY VĚZNĚNÝCH

Svojí dramatičností a záhadností je případ hlubocké tiskárny zcela ojedinělý a ojedinělé jsou i osudy jeho aktérů. Vždyť tresty, které si museli v celém rozsahu odpykat, byly nejvyšší, jaké kdy byly za takovou činnost vyměřeny.

Jan Rampas vyšel z vězení po deseti letech roku 1895 s podlomeným zdravím a zakrátko zemřel v boleslavské nemocnici na tuberkulózu.

Kryštof Černý si odpykal trest jen nepatrně zkrácený samovazbou. Vyšel z vězení v červenci roku 1899, zlomen na těle i duchu. V Teplicích byl dělnickou veřejností slavnostně uvítán, byl uspořádán dokonce uvítací večer. Jeden z pamětníků této události na to takto vzpomínal: „Avšak Kryštof Černý, nezdravě obtloustlý muž s vyholeným obličejem, přijímal všechno apaticky. Z očí do prázdna upřených zela propast patnácti zmařených roků života… Vidím stále ještě strnulou tvář, se zrakem nehybně upřeným, se rty skoupě na otázky odpovídajícími. Jako mladý hoch, plný života, kráčel do žaláře a vrátil se co předčasný stařec, na něhož čekala smrt“. Svoji svobodu si Kryštof Černý nemohl ani prožít, ani užít. Zemřel 23. listopadu 1899 ve Všeobecné nemocnici v Praze.

A přece ve srovnání s tím je osud Josefa Pačese ještě drastičtější. Ten se ve vězení bouřil, protestoval. Do roku 1896 přestál celkem dvacet šest disciplinárních vězeňských trestů za vzpurnost nekázeň: tvrdé lůžko, temnici, korekci, půst. Pak začal blouznit. Zdálo se mu, že ho chtějí otrávit, že mu do cely pouštějí otravný plyn.

Psal dopisy sociálně demokratickým poslancům, aby ho přišli navštívit, aby vymohli inspekční vyšetření poměrů v borské věznici. Marně.

Pačes, trpící halucinacemi, marně volá do světa, je to míněno doslovně. Křičel z okna své cely: „Oznamte, že zde je vražděn politický vězeň Pačes!“ Marně volá i po lidském zacházení, marně protestuje proti zvůli dozorce u správy věznice. A tak se odhodlá k dalšímu zoufalému činu: 26. září 1899, jen deset měsíců před vypršením trestu, o půl šesté hodině ráno, rozštípil hůl, vsadil do ní ševcovský knejp, jenž se mu podařilo získat, a touto zbraní těžce poranil dozorce Hesse, který k němu přišel do cely. V únoru 1900 ho za to soud v Plzni odsoudil k dalším třem letům žaláře.

Přece jen se zdá, že když dne 16. srpna 1902 vyšel na svobodu, byl v lepší kondici než Černý a Rampas. Ale obraz se zjevil všem, kdo ho potkali, tak byl pamětníky popsán:

„Sehnutá bledá postava, jako by vstala z hrobu, obličej strhaný, oči hluboko zapadlé a kolem jednoho živé maso… Slyšel nás mluvit, ale sám nemluvil. Těkal zrakem kolem dokola jako v novém světě a bylo něco příšerného v tom pohledu, jako by se mžikem propadl do temnot a posledními silami se zase probíral k vědomí a světlu.“ Z této doby se zachovala i Pačesova fotografie.

Josef Pačes přes peklo, které prožil za zdmi borské věznice, měl sílu k životu. Odjel do Adamova u Brna, kde několik dní bydlel u Josefa Hybeše, který v době tajné tiskárny také patřil k radikálnímu křídlu. Ten mu opatřil nějaké peníze na cestu do Ameriky.

V USA se mu dostalo nejprve pomoci od anarchistické dělnické organizace v Clevelandu, asi 125 dolarů. To ovšem byly peníze dělnictvem těžce střádané a Josef Pačes nechtěl být odkázán na milodary. Odešel proto jinam, aby se živil vlastníma rukama. Pak jsou zprávy o něm stále řidší. Z roku 1909 se zachoval dopis, zřejmě i jeho poslední zpráva přátelům:

„…odstěhoval jsem se do Clevelandu, kde jsem se však setkal s úplným nezdarem. Až konečně v červnu roku 1906 jsem zaplatil dva dolary za práci v Big Four v jihozápadní části státu Illinois. Měl jsem celkem asi čtyři dolary, které jsem vydělal v Clevelandu. Za několik dní jsem tam však přestal pracovat a odjel do St. Louis. Tam jsem měl pár dní práci u zavodňovací společnosti. Odtud jsem se pustil do Kansas City a pak do Nového Mexika. V Novém Mexiku jsem prodělal sedm neděl a odebral jsem se do Trinidat v tak vychvalovaném státě Collorado. Ale nemohl jsem se zde nikde uchytit, takže jsem jel dále do Puebla, kde jsem dělal pár dní ve vodárně, a odtud do Denveru. Hned druhý den jsem tu dostal práci na státních pozemcích ve Wyominu a Nebrasce, kde jsem dělal dva roky a čtyři měsíce, až jsem byl 6. ledna propuštěn. Je možno, že mě později pošlou do některého tábora. Zde jsem si postavil svůj tent (stan) a žiju v něm. Není to žádný lehká práce, nakládat kamení, házet lopatou atd. Jen zdravý člověk ji může podniknout. Po celý čas jsem žil v campu, kde není žádné pohodlí. V létě nesnesitelné vedro, plno much a moskytů, v zimě se člověk na jedné straně hřeje a na druhé mrzne…“

To je poslední zpráva Josefa Pačesa. Zůstal na konci života sám. Neměl už ani rodinu. Žena odešla brzy po jeho zatčení do ciziny, třebaže jí přátelé dali prostředky na zřízení malého obchůdku. Odebrala se do Londýna, kde v té době bydlel anarchista František Jonata s manželkou, hlavní organizátor tajné tiskárny v Hlubkoké. Traduje se, že zde Pačesova manželka i s dětma žila ve vztazích volné lásky. To mu nakonec v dopisech sám Pačes v roce 1893 odpustil, avšak jejich přátelství se definitivně zpřetrhalo po manželčině smrti, kdy vzplanula láska mezi Jonatou a Pačesovou dcerou Johannou. Jelikož Josef Pačes dceřině nové lásce nepřál, zanevřela na něj a nechtěla ho více znát.

Na sklonku života tedy zůstává Josef Pačes sám. Dvě ze tří dětí zemřely. Zemřela i žena a poslední dcera se od něj odvrací. Roku 1909 se i jeho život naplní, ještě posílá poslední zprávu, poslední zpráva o tajné tiskárně, něco jako stručné memoáry. A pak nalézáme již jen noticku v novinách, v časopise „Osvěta americká“, že Josef Pačes zemřel 21. května 1909 a je pochován v Nelihg ve státě Nebraska.

Vylíčení návštěvy hrobu Josefa Pačese počátkem století 20. století: „Stál jsem dlouho u jeho prostého, stepní travou porostlého hrobu. Slunce již zapadlo. Vedle několika hrubých náhrobních kamenů jednoduchý, z jednoho kusu k několika kolíkům přibitého drátu narychlo sbitý plůtek a kolem dokola nic než prérie… Jeden člověk tudy neprošel, jediný zvuk života zde nezašelestil, jediného domu není nablízku, jediného stromu na obzoru. Všude jen písek, v písku žlutá, sluncem sežehnutá tráva a nade vším takové hrozné mlčení, jako by sama příroda se položila k těm mrtvým zde, kudy chodí jen slunce a hvězdy z východu na západ…“

Závěrem je ještě nutno zmínit zkutečnost, že zůstalo záhádou co se stalo s ukrytou tiskárnou? V libereckých policejních spisech totiž nacházíme zprávu, že se anarchisté v čele s Eduardem Hlužem, pokusili obnovit tajnou anarchistickou tiskárnu na jaře roku 1886. Byl tak podezříván, že tajnou tiskárnu obnovil. Policie proto provedla domovní prohlídky u zmiňovaného anarchisty a dalších, avšak její snažení bylo marné. Nic nenalezla. Podle policejních hlášení byl Eduard Hluže V kontaktu s Josefem Pačesem a je tedy možné, že věděl kam tiskárnu ukryli a tak ji vykopal a pokusil se pokračovat v činnosti. Jestli se Eduardovi Hlužemu podařilo tiskárnu skutečně obnovit zůstává zaholeno v mlze tajemství? Možná to byla jen smyšlenka policejních míst, možná to byla pravda? Jak to doopravdy bylo již nezjistíme, své tajemství si anarchisté první generace vzali do hrobu.

Prameny:

Zpracováno podle knížky

Případ Hluboká 1885 – Jan Měchýř (1975) a dalších zdrojů.