VÁCLAV KOKOŠKA: VOTES FOR WOMAN (1915)

Příští měsíc bude se v našem státu New York u volebního osudí rozhodovati, má-li se dostati ženám práva hlasovacího.

Politikáři všech stran a všech barev snaží se všemožnými řvavými reklamami na sebe upozornit. Přívrženci „ženských práv“ jakož i odpůrci konají přípravy, aby buď požadavek ten byl přijat či odmrštěn. Sufražetky se rovněž přičiňují a zdá se, že hlas jejich tentokráte nezanikne.

Slovo „sufražetky“ má svůj ustálený význam z Anglie. Tam propagátorky ženského volebního práva svým radikálním vystupováním, svými rozsáhlými manifesty, svými demonstracemi s pověstnými standardy „Votes for Women“, svým často až titěrným rámusením a konečně svým extrémním ničením uměleckých děl a památek jako ze msty proti systematickému odpírání pierů anglických jejich práv, dodaly stavu tomu okřídlený, ba až tragikomický význam.

Na vzdor všem konservativcům, kterých má Anglie nadbytek, hnutí to rostlo a mohutnělo a teprve světová válka jej zatlačila do pozadí. Avšak jakmile poslední šrapnel praskne nad zákopy, propuknbe zajisté vehementní silou na novo a možná, že vyvrcholí, aby úplně zvítězilo.

Válka sama přinesla na povrch mnohé, co ženy postavilo a povzneslo do výše. Citelný nedostatek mužů ve všech válčících zemích dá samozřejmě vyniknouti ženám na místech, kam by se za normálních poměrů při sebe lepší své organisaci byly sotva tak brzy dostaly.

Současně s Evropou nebo snad ještě dříve hnutí žen razí si cestu i kontinentem americkým. Jenže zde, kde vývoj přímo závodí s časem, hnutí žen také rychleji postupuje a nebude snad ani dlouho trvati a celé Spojené Státy učiní ženám tu radost a dají jim právo volební.

Protože se bude letos mnohem více o této věci mluvit a psát a každá strana zaujme k tomu svoje stanovisko, jest i na nás revolucionářích, abychom řekli také svoje „plus“.

Jako bojovníci za svobodu, za spravedlnost a za úplnou volnost všeho lidstva, jako lidé přející každé neodvislosti kmenové i osobní, nemůžeme se postaviti na odpor ani tomuto požadavku volebnímu právu žen. Avšak naše důsledky o prospěšnosti tohoto se podstatně liší od programů všechněch politických stran i od samých sufražetek.

„- – Přáti každému, aby si radost kdekoli našel – – -“ Touto větou kryje se asi nejlépe naše stanovisko k této věci.

Všeobecné hlasovací právo patří přirozeně všem dospělým lidem a proto patří i ženám jako důsledek společenské rovnosti.

Avšak politické hlasování má ve svém štítu všeobecnou korupci, šalbu, podvody a klam. Kandidát s nejpoctivějšími úmysly a snahami musí se nutně zvrhnouti v kejklíře a harlekýna, chce-li s úspěchem čeliti svému soku protikandidátu a podaří-li se mu konečně svého soka zmoci a dostane-li se „tam“, musí hlavní snaha jeho se nésti k tomu, aby se tam také udržel.

Proto neagitujeme pro volební právo žen, protože nechceme, aby žena jako bytost jemnější a citově náladovější podílela se také na všech těch politických čachrech a machrech. Nechceme, aby žena – kandidátka někde z tribuny před svým ženským voličstvem kydala hanu a pomluvy na nějakou svou sokyni. Nechceme, aby ženští voliči byli podpláceni nějakým „drinkem“ nebo jiným ošemetným vnadidlem.

Sledujeme bedlivě světa běh a víme, že naše skromné hlasy odporu zaniknou ve všeobecném chaosu politických štvanic a že přijde doba, kdy hlasování bude všeobecným.

Dovolujeme si i tvrdit, že mnoho bude žen, které odmítnou se podílet na té volební komedii. A budou to vesměs ženy-matky, které povrhnou „právem“.

Žena, která ve svém životě měla to, k čemu přirozená její touha směřuje, kam jemná povaha její cílí a čemu celé nitro její duše odpovídá, tj. život rodinný, příchylnost k muži a láska k dětem, ta žena nebaží po rozčilujících nebo zase banálních scénách řečnické tribuny.

Pakliže životní poslání její naplní se vznešenými ideami a pevnou snahou odchovati dobré potomstvo, duše i tělo její bude tolik zaměstnáno, že na hlasování ji nezbude ani času a často jím i docela pohrdne. Uzavře své srdce těmto vnějším a škodlivým vjemům, neboť instinkt její pozná rázem nebezpečí. Nenechá poskvrniti posvátného chrámu její domácnosti, neboť shledá, že by přestala rázem býti královnou, bohyní rodinného krbu, kdyby příliš často se vzdalovala z domova.

Každá žena ví velmi dobře, že bez její bytosti byl by rodinný krb chladnou, nehostinnou ruinou, vosím hnízdem a že její nejsvětější a nejprvnější povinností je hnízdečko zachovat teplým a příchylným.

Vedle toho vědomá dnešní matka ví také, že odchovati duševně i tělesně zdravou příští generaci je úkol veliký a těžký, vyžadující celé její bytosti a veškeré její energie. Ví také, že jako dobrá matka, věnující veškeren svůj čas své rodině, vykoná pro pokrok lidstva více nežli sebe větším řečněním kdesi na stupních tribun nebo dokonce i zákonodárně.

Vědomá žena ví, že základem blahobytu je šťastný život rodinný a štěstí to závisí na ní.

Ale lidská společnost je tak špatně uspořádána, že velmi mnohým ženám není vůbec dopřáno státi se majestáty rodinnými a šťastnými matkami.

Jestliže kdysi žena byla pouhým majetkem muže-uchvatitele a jeho nebohým otrokem, byla také na tak nízké kulturní úrovni, že pout svých ani necítila tolik, jako žena doby dnešní.

Vývoj kapitalismu zotročil ženu do té míry, že jest pouhou loutkou svých vydřidušských zaměstnavatelů.

Větší část dnešních žen nucena je pracovati za směšně bídnou mzdu ve všech oborech průmyslu. Společná práce více osob přináší také sociální poznatky a tak vědomí nespravedlnosti oproti mužům se stává stále patrnějším a přijde den, kdy všechny pracovnice budou žádati absolutní rovnost s muži.

Neboť nebudou to ženy, matky, které budou usilovat o zavedení hlasovacího práva pro ženy, ale bude to armáda dělnic z továren, pisáren a různých závodů, které i v politice budou chtíti uchvátiti svůj díl.

Je mnoho takových, jejichž povaha se nese v vyniknutí mužatek, a ty přirozeně jsou těmi nejhorlivějšími propagátorkami a také hlavně tento druh žen pobízí evoluci a jednou i svých práv dobude.

Dopřejeme jim toho vítězství; víme však, že hlasovací právo žen sotva asi ponese lidskou morálku nebo nějaké vážnější hmotné zlepšení poměrů pracující třídy tomuto pohlaví. Pochybujeme rovněž, že budou míti nějakého zvláštního vlivu při „dělání dobrých zákonů pro ženy“, jak se na sufražistických schůzích stále hlásá.

Z tohoto stanoviska nejsme nijakými propagandisty hesla „votes for women“, neboť nevidíme v úspěchu tomto nijaký materielní ani intelektuelní zisk. Naše snahy v otázce žen se nesou spíše k mravnímu jejich povznesení, což spatřujeme v dobrém životě rodinném a politika je rodiny úhlavním nepřítelem.

Vedle tohoto máme na mysli ty legiony dětí zotročovaných ve všech oborech průmyslu, ty statisíce děvčat a mladých žen pracujících za směšně hubenou mzdu a vyssávaných drzými a sobeckými kapitalisty a naše pozornost bude věnována nejprve těmto rabům a jejich osvobození.

Budeme všude probouzet ženy ku zorganisování se za účelem propagandy za zlepšení svých poměrů hospodářských a kulturních zakládáním revolučních skupin. Na místě žvanivé volební politiky budeme pěstovat dělnickou solidaritu a nabádat ku přemýšlení o jejich bídném postavení a tím povzneseme socialistické vědomí žen do té míry, že ony pak postaví se mužům po boku a pro pokrok lidstva a hlavně pro sebe učiní více, než-li kdyby ovládly celou sněmovnu.

Podejme ženám pomocné ruky a brzy shledáme, že získaly strany obě. Tož, spojenými silami!

(in.: Volné listy; roč.: 24; 15. říjen 1915; č. 10)