VICTOR HUGO: BOHATÝM A CHUDÝM

Jsem tázán, jaké jest učení mého života, co naučil jsem se v době mého žití, bych zanechal to co nejdražší odkaz člověčenstvu. Na to odpovídám, že duše má dvě poselství, jedno napomenutí a jedno hrozby ku prohlášení má. Jedno poselství bohatým a jedno chudým. Obě obsahují souhrn lidské moudrosti.

Bohatým!

Chudí volají k bohatým. Otroci doprošují se svých pánů. A dnes právě tak mnoho, jako v dobách spartanských helotů. Jsem jeden z chudých a připojuji hlas svůj k většině, aby vniknul až k uším boháčů. Kdo jsem? Jeden z lidu. Odkud přicházím? Z bezedné propasti. Jak mne nazývají? Jsem bída. Pánové mám vám co říci.

Pánové, jste vysoce postaveni, máte moc, nadbytek, rozkoš a nehybné slunce na vašem zenitu neobmezené autority a nedílného požitku, vy zapomínáte druhých docela. Avšak, mezi vámi stává ještě něčeho. Pánové, chci vám pověděti něco nového. Ono stává pokolení lidské.

Já jsem ten, jenž přichází z hloubí. Pánové, vy jste velicí i bohatí. To je nebezpečné. Vy těžíte z noci. Avšak mějte se na pozoru, neboť stává silnější moci, jitra. Úsvit nedá se přemoci, on nastane. On již nastal. A s ním počátek neodolatelného dne.

Vy jste temnými mraky výsad. Bojte se! Skutečný pán hotoví se zaklepati na vaše dveře.

Kdo je otcem výsady? Příležitost. Kdo jeho synem? Zneužívání. Ani příležitost ani zneužívání nejsou trvalé. Obě mají špatnou budoucnost.

Cítím se nucen do vašeho středu vstoupiti. Proč? Pro cáry, jež jsem včera ještě nosil. Stalo se tak, aby můj hlas mezi sytými zazněl, spojil-li mě bůh s hladovějícími. Ach! Mějte útrpnost. Ach! neznáte fatální ten svět, jemuž náležeti se domníváte. Tak vysoko stojíte nad ním. Povím vám čím to je.

Opuštěn, jako sirotek sám na této bezmezné zemi, vstoupil jsem do temna, jež by společností nazýváte. první co jsem spatřil byl zákon v podobě šibenice; druhé bylo bohatství. Vaše bohatství, v podobě ženy, zemřevši zimou a hladem; třetí bylo nádhera v podobě štvance, přikován ku zdi žaláře; a čtvrté bylo vaše paláce, v jichž stínu krčili se žebráci.

Vy jste učinili z lidského pokolení otroky a trestníky. Zem proměnili jste v žalář. Nedostává se světla, nedostává se vzduchu, ctnosti.

Přicházím, abych vás varoval. Přicházím, abych vám řekl, v čem pozůstává vlastní vaše štěstí. Ono pozůstává z neštěstí druhých. Váš ráj je utvořen z pekla chudých. Přicházím, abych vás předvedl soudu chudých – suverénu, jenž je otrokem, trestníku, jenž jest soudcem. Klesám pod tíhou toho, co povědět mám. Kde počíti? Nevím to. V hrozné zkušenosti utrpení, pojmul jsem nesčetné ty stížnosti. Co si mám s nimi teď počíti? Ony mne přemáhají a já odhazuji je v směsici od sebe.

Jsem potápěč a vynáším z hlubin perlu, pravdu. Mluvím, jelikož vím. Mám zkušenost. Já viděl. Trpět? Ne, tento výraz jest příliš slabým, ó, slastí zpití pánové! Chudoba – já v ní vyrostl; zima – já se v ní třásl; hlad – já jej zakusil; pohana – já ji podléhal; nákaza – já ní byl mučen; hanba – já z ní pil.

Dělníci tohoto světa, z jichž ovoce se těšíte, žijí ve smrti. Jsou malá děvčata, která v útlém věku osmi roků s prostitucí počínají a v dvacátém roce co stařice život končí. Kdo z vás byl v New Castle na Tynu? V dolech nalézají se lidé, jež žvýkají uhlí, aby naplnili žaludek a hlad obelstili. Pohlédněme do Lancashire. Bída všude. Víte-li pak, že rybáři harlemští trávu pojídají, není-li lov vydatným? Víte, že v Burlon Lazers zahnáni bývají malomocní, odváží-li se vylézti ze svých doupat, do lesů a tam se postřílí? V Peckridge nemají ve svých chatách postelí a do země vykopají se jámy, v nichž malá dítka spí. Na místě, počínati s kolébkou, počínají s hrobem.

Slitování, mějte slitování s chudými! Mějte útrpnost, já vás zapřísahám“ Avšak ne, vy nechcete. Znám vás všechny. Ďáblové, zplozeni peklem a psy se srdci z kamene. – K výši vašich trůnů vznášel se po staletí křik bídy, vzdech hladu a lkaní zoufalství a vy jste si toho nepovšimli. Milosrdenství, jež jste prokázali, má se prokázati zase vám.

Vzpomeňte, že řada králů meči ozbrojených přerušena byla sekerou vyzbrojeným Cromwellem.

Třeste se! Neúprosný rozklad se blíží rozervaní jazykové stanou se jazyky ohně, jejž vrhnou do temnoty. Hladoví ukazují své zahálčivé zuby. Na peklech vystavené paláce se kácí. Proklatý vynáší svůj rozsudek nad vyvoleným. To jest onen lid, jenž se povznáší. Pravím vám, že to člověk, jenž povstává. Jest to konec, jenž počíná. Rudý úsvit to katastrofy.

Ach! Tato společnost jest falešnou. Jednoho dne, a brzy již, nastane společnost nová. Pak nebude více pánů; volní, žijící lidé, volný povedou život. Žádného bohatství více nebude, ale nadbytku bude pro chudé. Žádných pánů nebude, ovšem ale bratrů. Ti, jež pracují, budou míti. To jest budoucnost. Žádné potlačování, žádné pokořování, žádná nevědomost, žádné pokořování, žádné nevědomost, žádné bohatství, žádných soumarů, žádných dvořanínů, žádných králů více nebude – nýbrž světlo.

Chudým!

Mám nyní mluvit k chudým, když boháčů jsem se marně doprošoval? Ano – je to místné. Vyděděným nám tudíž říci toto: Pozor! Pouze jednoho pravidla stává se pro boháče – nic nedělati, a jednoho, pro chudé – mlčeti. Chudí mají pouze jednoho přítele a to jest mlčení. Oni užívati mají pouze jednoho slova: Ano. Uznávati a poslouchati, toť jsou jediná „práva“ jež mají. „Ano“ vůči soudci, „ano“ vůči králi. Velcí, hledají-li zábavu, udělují nám rány holí; zakusil jsem je. Jest to jich předním právem a oni neztrácí nic na své velikosti, zlámou-li nám kosti. Ctěme žezlo, první to hůl.

Je-li chuďas šťastným, pak jest zlodějem štěstí. po právu šťastni jsou pouze boháči a šlechta. Boháč je onen, který ač mlád, práva letitých, ač stár, šťastné příležitosti mládí, mrzký – úctu dobrých lidí, zbabělec – panství nad odvážnými má a ač ničeho nekoná – přec ovoce práce požívá.

Jsou kočáry, ubohý otroku. Pán sedí uvnitř; lid leží pod koly; rozumný člověk se jim vyhne.

Národové bojují. kdo sklízí slávu? Král. Lid platí. Komu náleží vznešenost? Králi. A lid sobě ještě přeje, tímto způsobem býti bohatým. Náš panovník, král nebo Croesus, vezme lidu dukát a dá z něho chudým trojník. Jak šlechetným! Kolosální podstavec pohlíží vzhůru k trpasličí vrchní stavbě. Jak velkým jest tento skládací panák! On stojí na mých plecích. Trpaslík má výbornou metodu, obra ve velikosti překonati – on vyleze na plece druhého. Ale že obr mu to dovoluje, v tom spočívá důvtip, a že hanebnost trpaslíkovu s úctou pozorovat smí, v tom spočívá hloupost celé věci. Lidská upřímnosti!

Rytířské stanovy, jež pouze pro krále jsou určeny, jsou znamenitým typem královské hodnosti. Mluvme volně a přímo. Kapitalista, jenž výdělek práce krade, jest králem, jako jiný rodem. Král sedá na koně. Kůň, toť lid. Někdy mění se tento kůň. Z počátku je osel, pak promění se ve lva. Pak svrhne jezdce k zemi a viděli jsme to v Anglii roku 1643 a ve Francii roku 1789; někdy pohltí jezdce, což jsme v Anglii roku 1649 a ve Francii roku 1793 viděli.

Že lev opět se může státi oslem, překvapuje, ale je to skutečností.

Jaké to štěstí, opět moci jezditi, nechati se tlouci a hladověti! Jaké to štěstí, ustavičně za chléb a vodu pracovati! Stávalo kdy něco šílenějšího nad tyto myšlenky? Kde pak by jsme se ocitli, kdyby každý tulák požíval práva? Představte si každého co vladaře! Můžete sobě v mysli vykresliti město, jež by těmi, kteří ho vystavěli bylo spravováno. Oni jsou povozem, ne však vozkou. Jaký to boží dar, tento boháč, jenž o vše se stará! Ano on jest vskutku šlechetným, bera veškeré naše starosti na sebe! A pak, on jest k tomu vychován; on ví, co to je; jest to jeho obchod. Co chudí jsme nevědomými, – co nevědomí – slepými; potřebujeme průvodčího. Ale proč jsme nevědomými? Jelikož to tak být musí. Nevědomost jest strážce mravnosti. Kdo jest nevědomým, jest nevinným. Naší povinností jest, nemysleti, nenaříkati a nereptati. – Tyto pravdy jsou nepopíratelny. Společnost na nich spočívá. Čím je „společnost“? Bídou pro vás, chudé, podporujete-li jí. Smrtí, odvážíte-li se jí dotknouti. Buď rozumným, chudý muži, jsi určen k tomu býti otrokem.

Nebýti otrokem znamená, odvážiti se a jednati.

(In.: Dělnické listy; roč. 3; 1895 – 96; 23. 5.- 1896; č. 29)