Vlast

Jest to trochu k smíchu: Moje vlast! Nikdy neztrpěl rozum většího výsměchu, skutečnost nikdy nebyla více tupena.

Jest to skutečně obdivuhodné, kde jistě osoby naberou oné odvážné drzosti k oné lsti, by nám namluvili, že my máme nějakou vlast. Co člověk má, musí se přec někde nalézati, musí býti ohmatatelné, viditelné a slyšitelné.

Zvláštní, velmi zvláštní, že mám též něco, po čemž však ani v nejmenším nikdy jsem netoužil. Obyčejně nebývají ti lidé tak štědří. A já zase nejsem tak chamtivý, vracím vám s radostí vaši vlast nazpět. Neboť dokud jsem vlast měl, aspoň doku žila v mé obrazotvornosti, nemohu si vzpomenouti, že by se byla vlast o mě kdy starala, můj hlad utišila a žízeň ukojila. Nač potřebuji tedy vlast? Pryč s tím! Nechci mít žádnou vlast, jejíž zařízení velmi často upomínají na barbarství. Nechci mít nic společného s lidmi, kteří hned žalářem, šibenicí a různými jinými kulturními vymoženostmi hrozí, když člověk nečiní jim po vůli. V mládí učili mne, že má vlast ten šlechetný úkol chrániti slabého proti silnému, chudáka proti boháči. Jak se to ale má s tím určením? Právě tak jako s jiným, které se nám jménem vlasti vtlouká. Jděte a tažte se převážné většiny v žalářích úpících vězňů a uslyšíte, jaké historie o lidskosti vám budou oni ubožáci vyprávěti. Budete žasnouti, naleznete-li tolik šlechetných lidí v tomto místě, kteří se nedopustili jiného zločinu, nežli že bojovali pro osvobození a štěstí jich spolubližních. Smutná pravda!

Čím přispěla vlast k mému bytí? Ničím, zcela ničím! A vzdor tomu si dovoluje drzostí nezměrných vůči mé osobě.

Vzdor tomu tvrdí, že má právo na můj život smrt. Žádá dle okolností dokonce ode mne, abych se vycvičil býti vrahem, ano hromadným vrahem. A nikoli snad v zájmu mé svobody, nýbrž v zájmu těch, kterým ona vlast patří. A takovou vlast mám míti ve vážnosti? Ji ctíti? L.

Hornické listy (1909)