Z DOPISU ČESKÉHO ANARCHISTY ANTONÍNA HYRMERA (1897)

Idea anarchistického komunismu od počátku svého prodělává velké boje se zpátečnickými elementy; všude kam sobě cestu razí, musí porážet obrovské balvany, politikáři a kněžskou chátrou nastavenými a všude, kde nevědomost jest stálým hostem, naráží na velký odpor.

Než to nás nesmí odstrašit a zrazovat, že jde naše hnutí tak pozvolna ku předu a nesmíme tudíž zahodit flintu do žita, když všude dobře nepochodíme jak bychom si toho přáli; my musíme sledovat všecky historické události jaké se odehrávaly za nové myšlenky a dle toho se též řídit.

Sám Jan Hus musel svůj život na plamenné hranici obětovat, kterou mu připravila římsko katolická hierarchie s tou nadějí, že s tělem Husovým zhyne i jeho myšlenka. A hle dnes Jan Hus má miliony přívrženců a to nejen v českém národě, nýbrž v celém civilizovaném světě jej oslavují a ctí.

Zajisté by dnes páni flanďáci po čertech špatně pochodili, kdyby chtěli stavět hranice některému svobodomyslnému předáku a jej chtěli upálit! Tu by zajisté lid nebyl tak  lhostejným jako tehdy při aféře s Janem Husem a můžeme směle tvrdit, že na místě svobodáře snažil by se některý poťouchlý prelát.

Jako nabyl Hus miliony přívrženců a uznání od všech svobodomyslných živlů, tak i naši mučedníci, kteří své životy za ten utlačovaný lid buď na šibenici anebo pod guilotinou skončili, došli všestranného uznání a přijde doba, že učení jejich bude v platnost uvedeno.

Proto nebuďme liknavými, že naše hnutí jde pomalu ku předu, naopak, přičiňme se o to, aby mohutnělo; aby lid poznával špatné od dobrého, kdo je jeho vrahem, učme jej znát princip anarchismu a to se nám nejlépe podaří, když k němu přijdeme ze stanoviska mravního a odporučíme mu náš revoluční tisk.

Že je každému soudruhovi možno nějakého odběratele získat, nedá se upřít, nebo každý má nějakého známého s nímž buď v továrně nebo v bytu přijde do styku. Jen mít vůli a chtít. Každý jenž nějaké přátele má, měl by je přimět k tomu, by četli a podporovali dělnickou literaturu. Nebát se za hubu, že by si tím rozhněval svého přítelíčka. Každý kdo jsi anarchistou, čiň tak z přesvědčení a nehleď, že si tím rozhněváš svého krevního přítele, neboť kdo zavrhuje každý pokrok osvěty, řadí se do kategorie zpátečníků a není tudíž tvým přítelem, spíše nepřítelem.

Mnohý myslí, že když platí správně za časopis, tím že již vykonal svoji povinnost a o další se nestará. Kdybychom se dle toho všichni řídili, tu by naše hnutí nepokračovalo vůbec a my bychom směle se mohli zříci všeho, nebo ten nepatrný hlouček soudruhů revoluci nevyvolá, ani proti kapitálu nic nesvede. Záleží tedy na nás, abychom počali zcela jinou taktiku než jak doposud se dělo; totiž, všecky nesrovnalosti, které mezi námi časem zavládly, úplně ignorovat, ponechali minulosti a společnou akcí vstoupit na pole působnosti a tak abychom se dodělali lepších výsledků pro hnutí revoluční, než jak se děje přítomně.

Jak by se nejlépe pro dělnické časopisy působit mohlo, dle mého náhledu míním: zakládali řečnické kroužky. Každý soudruh ku kroužku přináležející, měl by začasté přednášku tak, že by se střídali referenti pro jednu schůzi ten, pro druhou zas onen. Tak měl by pak každý příležitost si něco nastudovat, než by se schůze odbývala. Že by podobné kroužky všude, kde dělnické skupiny existují, stávat mohly, o tom nemůžeme pochybovat. Pohleďme, jak v našich řadách postrádáme řečnických sil. Když pořádá se nějaká slavnost dělnická, tu vždy spočívá řečnická funkce na několika jednotlivcích a ti pak když by onu funkci odmítli octneme se pěkně na holičkách. Kde hned vzít řečníka takého, jenž by chtěl, anebo dovedl mluvit v tendenci naši? Nám tudíž nezbývá nic jiného, než se učit, aby v čas potřeby mohli jsme naši myšlenku řádně probírat. Každý soudruh, jenž má dobrou výřečnost, měl by se o to více zajímat a v řečnění se zdokonalovat a tak aby nebyla nikdy nouze o řečníky.

Kdyby všude, kde stává dělnických skupin, takové kroužky zaujaly svou činnost, zajisté že by se potkaly se zdarem a naše myšlenka by stále nabývala širších rozměrů. Tu se pranic nedivme, že indiferentní lid naše schůze jen slabě, anebo dokonce nic nenavštěvuje, jelikož nic neslyší, jen o spolkových záležitostech a o nějakých vážných předmětech nemůže být ani řeči. (Tak aspoň jest to zde v Clevelandu; v jiných městech myslím, že je to lepší.)

Kdyby se několik soudruhů seskupilo dohromady a začasté pořádali přednášky, tu by ten lid na nás pohlížel ze stanoviska zcela jiného. Získali bychom větší vliv na ty masy lhostejných, kteří by pak více navštěvovali naše schůze a při příležitosti té by nám bylo lehce rozšiřovat dělnický tisk.

Co se pak dopisování do dělnických časopisů týče, na to měli bychom brát hlavní zřetel, jelikož v podobném kroužku se soudruzi mohou též v dopisování cvičit. Indiferentní lid čte více dopisy, jež jsou mu srozumitelnější než články prodchnuté hlubokou filozofií. I dopis jadrného slohu na lid indiferentní velmi dobře působí. Snad i mnoho soudruhů dříve přečtou dopisy a pak teprve věnují pozornosti článkům více promyšleným. Nedbejme na to, když mnohý autoritář a přeučenec vynachází chyby v dělnických časopisech, že nejsou takými jakými by být měly a sám ani prstem nehne, ačkoliv za toho nejchytřejšího se pokládá. Pro takového vtipkaře a hloupého nafoukance máme vždy dobrou odpověď sice: že nejsme žádní profesoři, že nám nebylo dopřáno oni obecné školy řádně navštěvovat a již v útlém mládí byla nám těžká práce přisouzena. Protož všechny podobné výtky jsou nepostačitelné a takový „učenec”, který neustále leží za pecí jak neduživé kotě, jen tu a tam prská na dělnické časopisy, měl by být tak konsequentním a vidí-li v dělnickém časopise chyby, měl by též psát, aby nám ukázal co to vlastně za obra duševního je, anebo když tak činit nechce, učiní nejlépe když se podívá na jeho literární činnost v bývalém také „dělnické” deníku, v kterém se též dělnictva i karty jemné kvality odporučovaly. Pakli je tak krátkozraký my mu na to můžeme s lucerničkou posvítit.