ZOUFALÝ BOJ PENSYLVÁNSKÝCH HORNÍKŮ O EXISTENCI (1894)

V minulém čísle podali jsme krátkou zprávu o bouřích uhlokopů v okolí Mansfieldu, kteří lakotou, bezcitností a vyděračstvím uhelných společností přivedeni jsou v děsnou bídu a zoufalství. Nyní můžeme podat úplnou a hodnověrnou zprávu o těchto událostech. Předkládáme zde naším čtenářům původní dopis očitého svědka a našeho zpravodaje:

Woodville, Pa., 30. ledna 1894.

Redakce „Dělnických Listů!“

Bída v našem okolí je veliká. Většina uhlokopů jest mnoho měsíců bez práce a těm co pracují, snížili uhelní baroni mzdu z 79 c. za tunu kusového uhlí na 65, 60, ba až na 55 c. Na Painters Run byla Panhandle Coal Co. docela tak nestydatá, že postavila do dolů stroje na podkopávání a platila za tunu kusového uhlí 28 ctů, takže horníci když odpočítali olej a prach nemohli více vydělat nežli 24 až 50 centů denně. A za takovou bídnou mzdu měli býti horníci i s rodinami živi!

Výše uvedené snížení mzdy, které bylo nestejné, an každý uhelný baron ustanovil mzdu jak sám za dobré uznával, zavdalo příčinu k svolání několika velkých schůzí, na nichž ujednáno, by žádný jinak nepracoval než za 79 c. tunu. Delegátům uloženo, aby na konferenci se zástupci uhelných společností, dne 22. a 23. ledna 1894 v Pittsburku odbývané, rozhodně prohlásili, že horníci jinak než za 79 c. pracovat nemohou a nebudou. Do konvence sešlo se 60 zástupců uhlokopů a z těch 30 hlasovalo pro 79 ctů. ,a ostatních 30 aby se ponechalo horníkům jednotlivých dolů na vůli, aby pracovali jak sami chtí.

Tato zpráva z konference vyvolala mezi horníky velkou nevoli. Stávkaři snažili se všude přemluvit své soudruhy, aby za sníženou mzdu nepracovali. Ale bylo vše marné. Byli to hlavně rození Amerikáni a Irčani, kteří skébovali, kdežto přistěhovalci pevně snažili se udržet si starou mzdu.

V této stávce ukázalo se, kdo vlastně snižuje mzdy. Nebyli to „paupeři“ z Evropy, nýbrž většinou Amerikáni. Tito patolízalové a skébové nechtěli o zastavení práce ani slyšet a skébovali za 50 ctů denně dále a ještě žádali majitele dolů, aby jim k ochraně svého skébství dali policii. A to se též stalo. Ve Woodville na dolech Sommerhill bylo 7 a na Painters Run 4 policajti.

Proto byla svolána hromadná schůze stávkařů na den 27. ledna 1894 do Mansfieldu a tam nanovo usnešeno, setrvati na mzdě 79 c. za tunu a na ty doly, kde se skébuje, aby sešlo a skébové aby přinuceni byli k zastavení práce.

Ještě ten samý den odešel všechen lid z hromadné schůze na doly Sommerhill. Tam zahnal policajty, vytloukl okna a zpřevrhal několik vozů s  uhlím, které byly právě z bání vytaženy. To samé stalo se na Painters Run.

Druhý den přestalo se na Sommerhill pracovat, za to ale na Tom’s Run, Painters Run, Bridgeville a Beadling skébovalo se dále.

V sobotu ráno (27. ledna 1894) započalo asi 2000 lidi čistit doly od skébů a sice způsobem takovým, že čtyry uhlodoly rozbitím váh, vozů atd. učiněny na čas k práci neschopnými a dva, Bridgeville a Painters Run spáleny. Policie zahnána všude na útěk, až odpoledne, když přijela občanská garda a zahájila ostrou střelbu, byl lid rozehnán. Při srážce byl jeden horník poraněn tak že druhý den zemřel; dva jiní zraněni lehce.

Co toto píšu, zatčeno bylo 23 osob a jak dle jmen a pověsti najevo vychází, jsou zatčeny osoby zcela nevinné, které při celé události byly pouhými diváky.

Kapitalistický tisk rád by z toho udělal spiknutí anarchistické a mnohé listy již psaly, že zastřelený horník (Frank Stipik nebo Stepnik, rodem Slovák) náležel k  anarchistickému spolku, od nějž prý vdova obdrží 1500 dolarů, a že prý anarchisté vyvolali tuto vzpouru. My ale všichni v okresu pracující dělníci právem můžeme říci všem těmto pořádkovým buldogům, že je to spiknutí bohatých lupičů proti chudým dělníkům, kteří drží ve svých spárech všecko národní bohatství a všechny životní prostředky, tak že zdejší lid, který po 6 měsíců, ten co pracuje i nepracuje, žije v té největší bídě a vyhlídka na zlepšení není žádná. Mužové, ženy a děti chodí polonazí, bosí a trpí hlad, kdežto boháči hodují a válí se v přepychu a pro dělníka nemají nic, než opovržení a snižují mu mzdu, tak že kdyby dělník za ní pracoval, místo výdělku musel by kapitalistovi ještě doplácet.

Proto ten lid, který po celé léto žádal a prosil marně, ve svém zoufalství dal pocítit svým tyranům svůj hněv. Toto slouživ všem kapitalistickým škrabákům k poučení, že ten vzbouřený dav nebyli žádní anarchisté ani socialisté, nýbrž lidé, věřící pevně v katolickou víru! Byli to lidé, mezi nimiž by byli anarchisté pochodili s anarchismem jako pochodili Bauer a Nold v Homestead. A to může všem majetkovým dravcům otevříti oči, že již toho vykořisťování mají i ti nábožní katolíci dost a že sahají k násilným prostředkům, když vidí, že ani na pánech ani na bohu si prosbami a modlením nic nevymohli.

Toto však byl pouhý počátek. Což myslí boháči, že se lid nasytí pohledem na ty deputy sheriffy, kteří k umírnění bídy byly sem posláni, aby hladový lid jako obyčejně nasytili olověnými knedlíky? Ať pamatují si že vzbouření z hladu nezná mezí ani slitování! Ale boháči jsou slepí a hluší ku vší bídě a to jest, co i z kostelíčkářů dělá revolucionáře a připravuje konec nynějšímu nepořádku.

Na zdar! Dopisovatel.

Z pozdějších zpráv dlužno ještě uvésti, že 31. ledna 1894 zatčeno bylo ještě celé množství horníků a mezi nimi nachází se též naší soudruzi Frank Choura, Beneš, V. Kasík a jistý Perlich. Celkem zatčeno až dosud 43 horníků, většinou Francouzi, Uhři, Italové a Slováci a pak několik Čechů a Němců.

Zatčení dopraveni byli do vězení v Mansfield. Nejhůře počínali si proti horníkům vyděrači Beadlin Br., kteří jsou nejpověstnější ukrutníci a vykořisťovatelé. Ti mají své doly a krámy opevněny a opatřeny střílnami jako pevnost. Když se dav stávkařů objevil, započali vrahové Beadlinové do něho střílet a poranili mnoho dělníků. Beadling udal, že on a jeho dva pomocníci vypálili 100 ran nejméně a zranili nejméně 30 mužů, neboť všichni tři prý jsou výteční střelci. Hle, takové poměry panují v Americe! Uhelní baroni staví si opravdové pevnosti, aby mohli své dělníky libovolně nejen vydírati, ale i povražditi!