Zpráva ze soudu s anarchisty Aloisem Haberem, Václavem Miňovským a Karlem Procházkou z 19.11.1894

 Pozoruhodné, po stránce právnické nemálo zajímavé, protože samo v sobě zásadní rozhodnutí pronesl včera čtyřčlenný soud, jakých pravidel šetříti dlužno při souzení případů, jež loňským nařízením veškerého ministeria vyňaty byly z pravomoci lidového soudnictví a přikázány soudům sborovým. Právě v poslední den platnosti tohoto ministeriálního nařízení, dne 12. září 1894, konati se mělo totiž před výminěčným soudem pražským za předsednictví pana z. r. Weisse líčení s třemi obžalovanými pro zločin rušení veřejného pokoje (§ 65 a) trestního zákona.

Obviněni byli: Alois Haber, 25letý, svobodný rukavičkářský pomocník bez vyznání, Václav Miňovský, 32letý ovdovělý holič a Karel Procházka, 35letý svobodný rytec, vesměs z Vinohradů. Skutku, kterýž přičítal jim za vinu obžalovací spis, dopustili se dne 29. května 1894 ve vinohradském sadu blíže letního divadla prozpěvováním závadných písní. Ostatních, třeba sebe skrovnějších podrobností nelze nám dnes ze žaloby vůbec uváděti, protože až posud nebyla ctěna. Než o obsah žalobního spisu se v případě tomto na předním místě ani tak nejedná, jako spíše o věc jinou, a ač formální, přece jen významnou a za dnešních poměru velmi důležitou.

Líčení toto bylo v září k žádosti obžalovaných odročeno, poněvadž nebyl mu přítomen obhájce pan dr. Ladislav Klumpar, jenž meškal právě mimo Prahu a telegraficky oznámil, že se pro nepředvídané překážky dostaviti nemůže. Soud shledal v tom důvod odročovací a tak ku líčení samému ani nedošlo.

Dne 16. října 1894, tedy až dávno po zrušení výminečných soudů a po oživené platnosti porotního řízení, konati se mělo líčení toto poznovu, ale bylo ještě před početím usnesení poradní komory znovu odročeno, protože jeden z obviněných — pan Haber — neobdržel k němu soudní obsílky.

A tak konečně ustanoven byl včerejšek 19. listopadu 1894 ku projednání trestní záležitosti této, jež ve smyslu posavadních interpretací zákona z 23. května 1873 č. 120 (o suspendování porot) přikázána znova výminečnému senátu. Členové jeho byli pp. z. r. Weiss opětně předsedou a volanty z. radové dr. Henner a Maroušek a adj. Sander. Žalobu zastupoval nám. pan Výšin a obhájcem žalovaných byl p. dr. Ladislav Klumpar.

Jakmile hned na počátku prohlásil předseda, že se v líčení proti žalovaným pokračuje, povstal dr. Klumpar a uvedl toto: O trestní věci této nařízeno bylo první líčení dne 12. září. Obviněnému Habrovi byl však žalobní spis doručen dne 27. srpna. A nabyla tedy žaloba ta právní moci dne 4. září, v kterýž den však již o ní bylo ustanoveno hlavní přelíčeni na 12. září. Ač na to hlavní váhy klásti nelze, jest přece jen okolnost tato dosti charakteristickou, poněvadž — sit venia verbo — i jiné ještě nehody případ dnešní postihly.

V první řadě má zde význam ustanovení § 4. zákona o zrušení porot, dle kteréhož jen ona přelíčení před soudem výminečným skončiti dlužno, která v onen den počala, kdy suspensace porot zrušena byla. Trestní věc tato, poněvadž výminečné soudy v platnosti více nejsou, měla býti odkázána porotě. Kromě toho dlužno uvážiti — a dá to kladu hlavní váhu — že obsílka ku hlavnímu líčení ze dne 12. září byla dle úředních výkazů doručena dvěma žalovaným šestého, třetímu pak osmého září. Dle §221 tr. ř. obnáší lhůta, žalovanému pro přípravu ku hlavnímu přelíčení dána, nejméně tři dny v případech, jež přikázány jsou kompetenci soudů sborových a osm dní pro trestní záležitosti porotě přikázané. Toto ustanovení § 221. tr. ř. nebylo nijak derogováno výminečným zákonem o zrušeni lidových soudů, ani uvozovacím zákonem ku trestnímu řádu, neboť tyto zákony zrušují pouze XIX. kapitolu výše cit. zákona, kdež jedná se o porotách a stanoví pro přelíčení a pro opravní prostředky vyminečných soudů platnost kapitoly XVIII., to jest normy dané v příčině trestních učiní před čtyřčlennými senáty. A tu nemožno přehlédnouti, že § 221. obsažen jest v kapitole XVII., pojednávající o přípravách ku hlavnímu líčení, jichž i při platnosti výminečných soudů šetřiti nutno. Žalovaným doručena byla pozdě soudní obsílka i nemohli obhájce svého, jenž mimo Prahu meškal, vyrozuměti v čas o ustanovení líčení. I žádali obžalovaní zcela správně za odročení prvně ustanového líčení, které, kdyby se i vzhledem na 12. září považovalo za zahájené, jeví se z uvedených důvodů zmatečným a které tudíž, poněvadž výminečných soudů více není, patří výhradně před porotu. Předseda konstatoval na to z protokolu, sepsaného o líčení z 12. září, že tehda nikdo z obžalovaných pozdní doručení soudní obsílky nenamítal, že však všichni žádali za odročení přelíčení, poněvadž se obhájce jich dostaviti nemohl a oni tudíž ve svém obhajování zkrácenými se cítili. Obhájce p. dr. Klumpar podotýká znovu, že právě 24 hodin před hlavním líčením o tomto se telegraficky dověděl a to zcela povšechnou, povrchní zprávou, ze kteréž ani nepoznal, o které z jeho klientů vlastně se jedná. Právě okolnost, že obžalovaní pozdě obsílku obdrželi, zavinila, že ani jim času nezbylo za nepřítomného obhájce, jenž o přelíčení dříve nevěděl, jiného si zříditi. Veřejný žalobce němu ustanovení §§ 3. a 4. každé líčení, jež před výminečným soudem začalo, má i před tímto forem býti ukončeno. Žádá toho unita trestního řízení. Okolnost, že líčení bylo na určitý den položeno v době, kdy žaloba právní moci nenabyla, nazývá řečník aktem interním a ukazuje k tomu, že žalob: zajisté už v právní moc vešla, když se přelíčení konalo. Pravda, že mluví § 221 tr. ř. o osmidenní lhůtě žalovanému ku přípravě pro trestní líčeni skytané, avšak dle jeho mínění platí lhůta jen tříddenní, poněvadž zasedal senát z učených soudců se skládající. Pan dr. Klumpar uvádí poznovu, že neexistuje žádného určitého, přesného a výslovného ustanovení, dle kteréhož by § 221 tr. ř. byl v t. zv. řízení výminečném zrušen. V zákoně o suspendování porot uvádí odvolává se k výslov zákonu z r. 1873, dle kapitoly tr. ř,, jednající o přelíčení samém a opravných prostředcích proti rozsudku takto vydanému když nastupuje soud výminečný a nemluví se tam, že by zároveň byla suspendována všeobecná ustanovení cit. žák. od I. až do XVII. jeho kapitoly. Mimo to mluví § 221. tr. ř. o dvou druzích deliktů: o těch, pro něž kompetentním jest čtyřčlenný senát a o oněch, jež přikázány jsou za obyčejných poměrů porotním soudům. Ale nerozlišuje, měla-li by se ta která trestní věc před jedno nebo druhé forum skutečně dostati…

Obhájce na důkaz úplně správ něho náhledu svého ukazuje k analogii případů, rozhodnutých již nálezy nejvyššího soudního dvora, dle kterých přiznává se žalovanému právo osmidenní lhůty i tam, kde se jedná o pouhý přestupek, jenž z pouhé konnexity (souvislosti se zločinem) před porotu se dostal. Veřejný žalobce setrvává na tom, že má v tomto případě žalovaný pouze lhůta třídenní. Při líčeni porotním má žalovaný právo vyžádati si pře- dem seznam porotců a členů soudního tribunálu Podle náhledu páně obhájcova měl by tedy snad obžalovaný v případech výminečného soudnictví žádati za seznam jmen soudců. Proti tomu namítá pan dr. Klumpar, že se oba tyto případy nedají stotožnovati,poněvadž právě o žádosti za vydáni seznamu porotců a jmen soudcovských mluví se v XIX. kapitole trestního řádu, jež zákony výminečnými je zrušena.

Na to začala soudní porada, jež nade vše očekávání trvala bezmála celou hodinu. Po této době prohlásil pan předseda r. Weiss toto zajímavé soudní rozhodnutí: Ve smyslu § 261 tr. ř. prohlašuje se býti výminečný soud v této trestní věci úplně nepříslušným a proto se tato věc trestní odkazuje rozhodnutí příslušného soudu porotního. Vychází ze spisů, že obsílka ku přelíčení dne 12. záři konanému byla žalovaným doručena 6., po případě 8. září i neuplynula tedy dnem 12. září lhůta v § 221. tr. ř., žalovanému ku vlastní přípravě poskytnutá, totiž doba osmi dnů. Přihliží-li se ke č. 7. úvoz. zákona trestního řádu a k §§ 3. a 4. žák. ze dne 23. května 1873, sluší tvrditi se vší určitosti, že ustanovení §221. trestního řádu ohledně osmidenní lhůty k přípravě obžalovanému poskytnuté také v těch při pádech soudu šetřiti dlužno, kteréž sedostaly následkem suspense porot před soud výminečný. Položením líčení na dobu předčasnou udal se zmatek, jenž obžalovaným jest značně na úkor, protože nepřišli před soud příslušný. Další rozhodováni o ostatních důvodech nepříslušnosti z těchto přičiň odpadá.

Rozhodl tedy soud úplně po právnických náhledech dra Klumpara. Veřejný žalobce ohlásil proti rozhodnutí zmateční stížnost a žádal za postoupení veškerých soudních spisů státnímu zastupitelství. Dr. Klumpar vyhradil si za příčinou provedení svého vyjádření na stížnost návladnictva přepis soudního rozhodnutí. Není pochybnosti, že důležitost jeho oceněna bude nejširšími kruhy odbornými, neboť — jak už napověděno — týká se rozhodnutí to především otázky až doposud citlivé i sporné a jakmile bude potvrzeno, bude i pro všecky další doby principiálním.

zdroj: noviny „Národní listy“ z 20.11.1894