ALEXANDR BERKMAN: ŠKODLIVOST KOMPROMISU MEZI IDEÁLEM A ŽIVOTEM

Při projednávání našeho thematu staví se nám před oči jako první myšlenka otázka po úsudku. Tím budiž řečeno: Z jakého stanoviska třeba pozorovati otázku po kompromisu s principy – jeho užitek neb škodu? A tak pozorováno: z jakého (tj. stanoviska) budeme s to získati, pokud to lze, objektivní posudek?

Všeobecně řečeno, nemělo by býti žádné skutečné potíže v určení podobného úsudku, zvláště pokud svobodně smýšlejícími lidmi ty, kdož se osvobodili od nábožensko-theologických a metafysických pověr, pokud se týče postavení člověka ve vesmíru a účelu jeho života, krátce ony, kdož se osvobodili od každé pavučiny, nekonečné, božské či lidské prozřetelnosti, který prý existuje mimo lidi. Pro takové lidi je jen jediný účel života: vývoj jednotlivce k nejvyšší schopnosti jeho bytosti, odpoutání a volné uplatnění veškerých jeho možností, nejúplnější ukojení cíle jeho snah, krátce: úplnější vyjádření vlastního Já. Jako jediný cíl života jest využití Já i oním měřítkem, které nám umožňuje charakterisovati úspěch či nezdar, v témž poměru, jak se využití Já, jeho štěstí a užití požitků zabraňuje či podporuje.

A co je naproti tomu kompromis, co tím rozumíme? Každý kompromis znamená částečné či úplné ustoupení, odevzdání, pokytnutí nejlepší části vlastního Já.

Omezený význam má to, co tvoří obsah podlehnutí vlastního Já: postavení, důstojnost, peníze, přesvědčení, princip nebo ideál.

Nechť jakákoli je obětována věc, forma kompromisu, nechť je libovolný, zdánlivý, rozumový důvod – vždy znamená předání něčeho, co je nám nejvzácnější a nejdražší, co tvoří nejjemnější tkáň naší duševní tapety, co je nejpravidelnější a nejušlechtilejší díl našeho Já. Často může býti vzdání se nejlepšího v nás výsledkem tlaku poměrů a podmínek okolí, osobních či sociálních úvah, ať již je příčina neb charakter nějakého kompromisu jakákoli, nikdy to není kategorický imperativ vnitřní nutnosti, ale mnohem spíše utišení nejniternější touhy, která je opravdovým znásilněním pravého Já.

Toto utišení, toto znásilnění našeho lepšího Já je pravou tragedií lidského života, zvláště uvědomělého lidského života. Je nevyčerpatelným zdrojem, niterního boje, lítosti, smutku a nespokojenosti ssebou samými – skutečné peklo s nekonečnou bídou – každý z nás byl pálen a dušen ohněm tohoto pekla, které v nás samých hoří, ohně, který se v nás zapálil utišením jemného volání, zbavením se milovaného ideálu pro nějakou přednost, která tak rychle získána, ukazuje se hořkým ovocem, dosaženým za cenu udání se sebe sama a stává se v našich rukou pramenem intensivní mravní bídy.

Ve skutečnosti nemůže jinak býti. Neboť je-li pravdou, že výraz vlastního Já je pro lidi nejživější niterní nutností, která jim zajišťuje radost a pokoj, pak plyne nevyhnutelně z toho, že každé umlčení této nutnosti, každý kompromis, musí ukázati žalostný nezdar, poněvadž kompromis je vždy absolutním protikladem, zapřením vlastního rozvoje Já.

Mohlo by se namítnouti, že lidé buď z nedostatku síly neb okamžité žádoucí neb za výhodný považovaný předmět dělají kompromisy. To by znamenalo pouhé konstatování, že jsou jisté příčiny, teré skládají kompromisy. Bezpochyby jsou takové. Ale existence příčiny nemluví pro přání si jejich následků, ať jsou sebe nevyhnutelnější. Máme např. jisté politické a hospodářské příčiny ve prospěch existence mzdového otroctví. Mohou se najíti lidé, kteří považují tento ideální stav za nevyhnutelný; vzdor tomu žádný rozumný člověk nebude je považovati za žádoucné neb za myšlené ve prospěch otroků. Stejným způsobem – niterným i vnějším – existují jisté příčiny, které nás dohánějí do kompromisu. Budeme často nuceni tlakem okolností obětovati svou mužnost nebo ženskou důstojnost, zříci se svých ideálů; ale právě ten fakt není důvodem pro, nýbrž proti každému kompromisu, poněvadž ten se provádí vždy potlačením naší individuality, na útraty našeho vývoje, projevu a štěstí.

Život je široký pojem. Zahrnuje organické i neorganické, pohyblivé i nehybné. Většina z těchto rozlišení jest úplně libovolná, vyvolaná nevědomostí a nevykořenitelnou mánií klassifikace. Stejně libovolné je rozdělení přírody v řadu rodů, druhů a rodin. Příroda neví nic o podobných rozdílech. Ve skutečnosti je často větší rozdíl mezi individui téhož druhu, než mezi individui různých druhů. Ale to, co skutečně není libovolný produkt klassifikace a differencování lidí, jediné, co je skutečné, jest jednotka, individum. Co se toho týče, nechť přijímá jakoukoliv formu a životní fasi, vždy jsme nuceni k závěru, že existence individua, jako jednotné bytosti, jako zvláštní a odlišné individuality jest odvisla od volného vývoje všech zvláštností. Potlačení jedné neb druhé, vmísení se v jejich růst, značí přetvoření, zrušení oné zvláštního druhu bytosti, zvláštní individuality, ať to již jest zvíře či člověk. Tak pozorujeme i v životních projevech lidskou úrovní, že zákon přizpůsobení končí zničením daného druhu bytosti, a pokud tato byla originelní, jejích charakterových zvláštností a projevů činnosti. Toto pojednání zabývá se otázkou, je-li kompromis v lidské společnosti škodou či nikoliv.

Celý sociální život lidstva spočívá na kompromisu ve větší míře, než jsme nakloněni přiznati. Připomeňme si pouze hanebnosti všedního života, hrozná zničení a pokoření, která jsou kol nás, děsné otroctví a potlačení, klam, šikanování a korrupci a nevyslovitelnou bídu, korunující tuto podivuhodnou stavbu, kterou falešně nazýváme civilisací – a řekněte mi potom, lze-li nazvati tuto zmatenoou síť hanebnosti kompromisu prospěchem.

Není to spíše nejneslýchanější a nejabsolutnější škodou, kterou si může představiti lidská intelligence, mistrovské dílo nějakého boha ironie, nejpodivuhodnější využití rozumu, aby se přivedlo umění a věda k nejkrajnější zvrácenosti lidského života? A všechno to zdokonalení duševního poblouzení lidí vštěpuje se kompromisem tímto výhonkem nevědomosti a bázně, který zase dále působí tisíc a jednu hanbu a faleš, ustavičně plodný a rozmnožující, až zbaví hodnost a sílu člověka, jeho život a štěstí i toho nejemnějšího zdání pravých statků. Kompromis ukazuje se být pravou Pandořinou skříňkou1 lidského utrpení a bídy, jako nevyčerpatelný pramen nejděsnějších tragedií a nevypsatelné degenerace. Ať pozorujeme libovolnou fasi lidského života, nemůžeme přehlédnouti zhoubný následek této tendence kompromisu.

To platí jak o indiviuu, rodině, továrně, tak i o hospodářském, politickém a sociálním životě, kompromis nalézá všude volné pole, vždy ochotu obětovati nejlepšího Já, ať již z té či oné úvahy z tisíce různých, stejně nesmyslných a neudržitelných důvodů. A děje se tímž ničivým vlivem, který podkopává nejdražší statky člověka: charakter, neodvislost, důstojnost, to vše je podřízeno kompromisu se zásadami.

Nenapadá mi přirozeně, abych popíral instinktivní a nutné přizpůsobení se člověka okolním silám a poměrům okolí. Toto přizpůsobení jest nevyhnutelné, prospěšné, poněvadž dosahuje nejvyššího účele: udržení života. Toto přirozené instinktivní přizpůsobené nesmí se zaměňovati s vědomým, chtěným, protiindividuelním a protisociálním obětováním skutečné podstaty našeho duševního bytí, naší svobody vývoje a zachování sebe, míru a pokoje naší duše. Toto odvrhování skutečného významného v našem žití, toto zavrženíhodné povolování nikdy se neděje k vůli vyplnění požadavku nějaké přírodní nutnosti, v souhlase s nároky naší existence. Nikoliv, naopak: podobný kompromis je v přímém odporu s našimi přirozenými instinkty a přáními, zapřením našich lepších úsudku a vědění a vždy se přivodí umlčením hlasů srdce a dotčením rukou naší nejniternější svátosti. Ještě více, podobný kompromis bývá za prvé způsoben pohodlností vůči poměrům, jichž absolutní nepravdivost a špatnost již dávno prohledáme; za druhé vůči obyčejům, autoritě, kterou pociťujeme jako nesmyslnou v nejniternějším našem vědomí a za třetí vůči předsudku, od něhož jsme se již osvobodili.

Tato zlá a pokrytecká působnost kompromisu, jejíž konečné následky vidíme v úpadku karakteru a v systematickém zeslabení síly, vůle a možnosti odporu, vystupuje obyčejně při pohledu na nějakou zdánlivou peněžní výhodu. Ale poslední nevěstka, promění-li se v Bankova ducha2, který nás navštěvuje v hodinách bdění i snění, všemi pory naší bytosti kape hořký jed vědomé sebezrády a chtěné, duševní prostituce – z fiol plných jedu, které se často nevyprázdní dříve, než milosrdná ruka smrti zastaví hryzení svědomí a žal, až nám upraví podušku míru a klidu, který tací lidé v životě maně hledali.

Hned na začátku zatracuje břemeno kompromisu dítě ještě nezrozené. Nicotné úvahy o vzhledu nějaké věci, mínění sousedů, které jinak považujeme za nehodné naší pozornosti, souhlas s obyčeji a zvykem, které ve skutečnosti máme za směšné – vše to spikne se ve spolek, aby to zničilo klíčící život fysicky, duševně a psychologicky.

A když se dítě narodí, je určen jeho oděv a potrava mnohem více koncesemi, ve prospěch model mody, než rozumnou hygienou neb naším pochopením požadavků a potřeb dítěte.

Jakmile dítě dosáhlo stáří k návštěvě školy, postaví se jeho vychování doma i ve škole na zdánlivě nejpřípustnější základ, totiž následuje se dav, neb dle špatné zásady, jednati v Římě tak, jak to dělají Římané.

Samovolnost, přirozené rozvití a činnost jsou u dítěte rodiči i učiteli ještě ve větší míře potlačovány než u dospělých. Lze to nalézti i ve volně smýšlejících, kteří zdánlivě nesouhlasí s vládnoucí starou methodou výchovy, ale považují to za nutné, pro koho? Jistě nikoli pro zdravý vývoj dítěte, ani pro pravou spokojenost rodičů, kteří přec předstírají, že jsou prosti všech těch falešných pojmů.

Z hlediska svobodomyslných rodičů ani nutné pro společnost, poněvadž vychovávati nemůže býti ani příznivé ani nutné k obrození společnosti.

Skutečně není toto potlačování a umlčování individuality dítěte pro nikoho ani nutné ani účelné; trvá jen prostě zvykem rodičů, klamati sebe a ohýbati se před zvykem. Je tedy divu, že dítěti volně smýšlejících vyrůstají zcela v souhlase s danými poměry, nesou pečeť na důkaz, že byly schváleny stávajícím, což se tak vysoko cení – a jdou touž cestou ponížení a bídy, která činila život jejich rodičů politovánihodným nezdarem?

To vše, co zde říkám, uplatňuje se touže silou na všech oborech lidského snažení. Náš individuelní život, naše politické a hospodářské záležitosti, rodinné vztahy, pohlavní život, jsou od základu shnilé a sežrané jedem koncessí a kompromisů, tak že působí jen hanbu a pokrytectví, podřizujíce stále pravý a jediný účel života, tento znásilňujíce a hanobíce, ničíce jeho charakter a důstojnost muže i ženy.

Omezené místo nedovoluje mi, abych pojednal obšírně různé formy lidských schopností vyjadřování, třebas důležitých. Mohu se toho dotknouti jen letmo.

Každý z nás zná konventionelní lež, skrytou pod rouškou ideálního rodinného krbu. Místo, v němž se odchovají budoucí generace mužů a žen,je plné atmosféry klamu a zdánlivé posvátnosti, hněvu a odporu. Tato krásná zřízení státního a církevního nuceného manželství jsou horlivě střežena a opatrována, držena mravně nedotknutá neustálým a obyčeji přiměřeným kompromisem. Je svobodomyslných živlů, zdánlivých, přívrženci ideálu. „Když mladí lidé k lásce dospívají,“3 by si bylo ještě mnoho přáti v tomto ohledu. Prosti stupidnosti kněžského požehnání a státního vloupání se v intimnosti jejich pohlavního života, přece často míní, že smějí říci, že jsou povinni složiti veřejnému mínění jistý hold, že mají povinnost k matce, tetě neb dědovi, povinnost „jen docela malou“ uzavříti kompromis s prázdnou a bezvýznamnou náboženskou a úřední komedií. Jako bychom byli vůči někomu povinni měniti se v pokrytce! Jako by mohl míti někdo větší povinnost, než zůstati věren sám sobě!

A Nemesis nemešká mstíti se za násilí, učiněné vlastnímu přesvědčení. První kompromis usnadňuje druhý, jeden jde za druhým až – po kouskách – je obětováno nenasytnému ohni kompromisu vše, co jen nám drahým a co považujeme za vznešené, nejlepší a nejpravdivější v nás; a pak se probudíme pouze abychom viděli, jak vlastní naše dítě ukazuje na nás prstem s posměchem a volá: „Ty pokrytče!“

Co se týče našeho hospodářského a sociálního života, je znalec dělnických poměrů dobře seznámen s desorganisujícím a zotročujícím vlivem kompromisu. Téměř v celém světě jsou škodlivé vztahy kapitálu k práci stále téměř ještě stavěny na písku otrockého podrobení se dělníků kapitálu, a to má zjevné následky. Ve všech zemích je dělník nemilosrdně vykořisťován a to vykořisťování se udržuje, hledí se věčně prodlužovati, podporuje se a přikrývá neslýchanými neustálými kompromisy mezi dělnickou třídou a kapitalismem, pro dobro a mocný rozkvět posledního z jeho nádenníků.

Do určitého stupně jsme všichni nuceni uzavříti kompromis s poměry, zvláště v hospodářském oboru. Ale kompromis za za protestu a vynášení kompromisu jsou dvě rozdílné věci. Pokud dělník věří v účelnost kompromisu – zcela jedno, pod jakým libozvukem se ukrývá (nazývá se tarifový spolek, rovnost zájmů mezi kapitálem a prací, zákonná úprava, reformy dělnických poměrů v rámci mzdového otroctví); pokud dělníci budou poučováni svými svůdci, aby se radostně vzdali svých práv na celý produkt své práce a pokud mohou býti vychováni v tom, aby považovali každý kompromis a porážku za vítězství; pokud bude takovým způsobem poutána jejich schopnost odporu a jejich oči budou vyhlížeti smutně a pokorně po nějakém nebeském nebo zákonodárném státním mesiáši – potud, krátce řečeno, bude dělník považovati hospodářskou arenu za bratrskou hostinu kompromisu, místo aby v ní viděl pole zápasu, potud zůstane dělník pohrdáníhodným otrokem, neboť jest, bez naděje na vysvobození, obětí kompromisu a sedeponížení.

1Pandořina skříňka = Pand, osoba řeckého bájesloví, dostala od boha k svatbě darem skříňku s napomenutím, aby ji neotvírala, jinak ji přinese neštěstí. Zvědava, skříňkiu otevřela a z ní se rozlétly trampoty, zla a bída do celého světa.

2Bankův duch = Banko, šlechtic, osoba Shakespearova dramatu Mackbeth, je zavražděn Mackb. a jeho duch po smrti se zjevuje vrahovi.

3Kniha hlub. angl. filosofa E. Carpentera i v čes. překladě u Vilímka (c 2K 80 h.). V češt. vyšly i jeho studie „Civilisace, její následky a léčení jich“ v Lid. Naklad. za 1 K. Doporučujeme vřele. (Pozn. překl.)

(Z I. f. f. G. 1912 přel. Lg.)

(in.: Zádruha; roč. III.; od č. 42; str. 4)

Alexandr Berkman s Emmou Goldmanovou