ANTONÍN ŘEHOŘ HÝSKOVSKÝ: SLADKÁ POMSTA

Kdysi před rokem 1907 dostal jsem se také do mostecké nemocnice. Uložili mne na „desítce“. Byla považována za nejlepší číslo. Dostali se totiž sem jen ti pacienti, kteří šťastně prošili operačním sálem a unikli tak náhlé smrti a lékařské vědě. Nebylo by mi tu bývalo také zle mezi dobrými druhy a přáteli, kdybych si byl hned prvního dne nerozhněval paní domu velebnou sestru, jejíž péči byli jsme svěřeni, a která po oné příhodě léčila nás vytrvale a soustavně – hladem.

Sluníčko stálo již hezky vysoko, když jsem se probudil po první noci v nemocnici. Protíral jsem si právě oči, když jeptiška vešla.

-Beten! vykřikla uprostřéd světnice. Obrátil jsem se ke zdi, abych si ještě zdřímnul. – Warum beten sic nicht?!, přistoupila ke mně. – Jsem atheista, odpověděl jsem mrzutě. Slovu „atheista“ rozuměla . Zahrohrozila prstem a rychle odešla. Za chvíli vrátila se s lékařem R. – Also – vy nechceš modlit, a proč?, ptal se lékař. Jsem nevěrec, pane doktore – A to nevěřit ani pánbu? – Ne! – Also … da konnen wir nichts machen, řekl doktor obrátiv se k jeptišce, která smutně potřásla hlavou. Po těch slovech nastal však v místnosti rozruch.

-Panc doktore, já jsem také nevěrec, ozval se kdosi. – Já také, já také, znělo to se všech stran. – Also žádný nechceš modlit? ptal se lékař s tajeným úsměvem. – Nu, dobře, dobře, ten, kdo se modlit, ten jít do ten druhej cimry. A nečekaje odpovědi odešel s úsměvem.

Zaradoval jsem se. Hle, co už nás je! těšil jsem se. Radost má netrvala však dlouho. K deváté hodině rozdávala sestra snídani: suchý krajíček chleba … – To dělá ze zlosti, vysvětloval kamarád, jindy dostáváme také čistou polévku· – Postěžujeme si, rozhodl nejstarší obyvatel „desítky“. Při hlavní visitě přednesl také stížnost. Lékař ovšem nařídil správné podávání stravy, ale my dostali se z deště pod okap.

Obědy seschly se na polovinu, a hladověli jsme ještě víc. To však nebylo všecko. Přistihla-li nás sestra s cigaretou na záchodě – půst. Nebyl-li někdo přítomen prohlídce – půst. Za krátkou dobu měli jsme postů víc než všechny církve dohromady.

Přesvědčili jsme se tehdá dokonale, že hlad je dobrý kuchař. Vrhali jsme se jako vlci na naplněné kabelky, s nimiž přicházeli naší návštěvníci mezi 2. a 4. hodinou.

Po jedné návštěvě bylo nám zvlášť blaze. Přátelé zásobili nás na dlouhou dobu. Vyšli jsme si do zahrady. – Poslyš, zašeptal mi přítel důvěrně, pojď se mnou. Mam něco důležitého za lubem. Šel jsem pln zvědavosti; zastavili jsme se pod oknem v pravém křídle nemocničním.

Zde to jest, pravil tajemně. – Co tu má být? – Pohleď dobře na toto okno, na římsu, a na ten sud pod oknem! Hledím, nepozoruji však nic, – Tys nemehlo, povídá. Ten sud je zamazán, pravda-li? Jsou na něm otisky nohou? A což římsa? Také zamazaná. Šmouhy vedou až k oknu. A ještě nechápeš? – Kam vede to okno? – Do ložnice naši sestry, usmál se. Rozjasnilo se mi: – Něco mně napadá, vzkřikl jsem. – Neřvi tak! Co tebe teprvé napadá, to mi už dávno vrtá hlavou. Dávám pozor, nic přemůže mne vždy spánek. Ráno bych si nafackoval. – Hrome, myslíš, že . . . – Nic nemyslím, ale: dávám pozor. Poslyš: střídejme se!

Bylo ujednáno. Nemohl jsem se dočkati večera. Sotva se sešeřilo, stál jsem u okna na stráži. Každá hodina zdála se mi ovšem věčností. Bila jedenáctá: to jsem měl být vystřídán. – Vstávej! Zatřepal jsem rozmrzen přítelem. Neviděl jsem nic, povídám. – Jen si lehni a nebroukej! Sotva jsem usnul, aspoň se mně tak zdálo, přítel mne prudce probudil. Ptáček je v kleci.

Probuď pomocníky. Co je? Co je? ptali se o překot. Tiše jen, napomínal kamarád. K naši sestře vlezl zloděj. Běžte pro doktora. Není-li doma, zbuďte primáře. My dva běželi pod okno sestry, a berlu jakousi vzali jsme si – pro strýčka příhodu. Vylezl jsem na sud a na záda kamarádova. Pohlédl jsem vzhůru. Okno bylo otevřené a malý provazový žebřík houpal se nade mnou. Bušilo mi srdce v tichu té májové noci. Čekal jsem netrpělivě.

Z pokojíku ozval se tichý a rytmický šramot: zloděj byl patrně při práci. Náhle rozlehly se rychlé kroky v koridoru. V zápětí zaslechl jsem šramot nad sebou. Nějaký chomáč černý, temnější než noc usadil se v okně. Pak objevily se bílé nohy a za nimi mocný, černý zadek valí se z okna. Odhodlal jsem se k činu. Levou rukou uchopil jsem provazový žebřík a pravou, v níž byla berla, jsem se rozpřáhl. Zaduněla temná rána, chomáč zapadl zpět do ložnice a k mužskému výkřiku přidružil se jemnější ženský. V téže chvíli ozvalo se z koridoru přidušené: „Vyražte dvéře !“

Vyšplhal jsem se vzhůru n usedl na okně. Nový výkřik, ale uvnitř byla tma – Hej! Všichni vzhůru! zahřměl a a teprve po chvíli rozeznával jsem dvě ještě temnější siluety.

Jen tlačte, znělo to z chodby. Dvéře praskaly. Pak vrrr . . . hrrrc . . . bum. Proud elektrického světla vnikl do sestřiny ložnice zároveň s několika padajícími těly.

-Co je to? primář stál ve dveřích s otevřenými ústy. Ostatní vstávali se země. U postele klečela sestrička a u ní černý zloděj poněkud se tetelící. A v okně jsem byl já v bílém plášti jako archanděl Gabriel, jemuž plamenný meč nahrazovala berla.

-Co tam děláte? vyhrkl na mne polekaný primář. – Hlídám zloděje, pane doktore. – Dolů! zahřměl. Pak přistoupil k polapenému a otočil ho k sobě: Donner- wetter, co tu hledáte, pane? – Ja … ja … ich bin … koktal dopadený. Marš, ven, všichni ven, bando. čeládko, řval primář a běhal po ložnici všechno převraceje …

V několika vteřinách byli jsme všichni v posteli a s hlavami pod přikrývkou. Jen sem tam škytal tajemný smích v plném tichu.

Tu otevřely se dvéře. Ticho bylo hrobové. Primář přecházel několik mlčky světnicí. Pak jsem zaslechl jeho prudký dech u své postele. – Hej! Všichni vzhůru! zahřměl a stáhl ze mne přikrývku. Vymrštili jsme se jako střely. Byli jsme zvědaví. Přecházel opět v rozpacích. Náhle se zastavil.

Poslouchejte! Co se stalo, stalo se. Ale zakazuji vám všechno povídání. Co se doma uvaří, má se také doma sníst. Ostatní si spravím sám. Řekl to jedním dechem. Pamatujte si to, vy . . . vy čeládko, dodal a rychle odešel.

Druhého dne přišla nová jeptiška. Za tři dny byl jsem propuštěn; můj rheumatism byl prozatím vyléčen. Na Markovu náměstí zašel jsem do jídelny. Několik starších pánů sedělo u jednoho stolu a pilně hovořilo. Postřehl jsem, že se zabývají otázkou, proč věhlasný zpovědník křižovnického kláštera – práskl do bot …

Usmíval jsem se tiše. Bylo mi sladko, že vím více než oni a že jsem byl nápomocen v oné pomstě.

Zdroj: anarchistický časopis „Zádruha“ (1908)

Antonín Řehoř-Hýskovský (1875–1938)