Borek Vlastimil Ing. (1886–1952)

„Naši severočeští přátelé ze starých dob Holubových znali Vlastu Borka z prvních let tohoto století, kdy jako student spolu s Vrbenským jezdil po celém Krušnohoří, přednášel, agitoval, diskutoval, překládal hned na místě zajímavé zprávy z francouzských a ruských revolučních časopisů a všichni se pamatovali na jeho šťavnatý baryton, kterým hlaholil všecky revoluční a národní písně. Jak všechny kolem sebe rozezpíval, i ty umučené hornické mámy rozesmál a potěšil, že jednou bude na světě krásně, bez hladu a válek…“ Tak před lety vzpomínala na Ing. Vlastimila Borka za jeho nejbližší spolupracovníky a anarchisty Luisa Landová – Štychova.

Redakce časopisu Zádruha vydávaného Českou anarchistickou federací, foceno v létě 1914. Zleva Bohuslav Vrbenský, Luisa Landová – Štychová, Vlasta Borek a Vladislav Klement.

Anarchista Vlasta Borek se narodil 23. prosince 1886 v Praze v Karlíně. Pocházel z rodiny místního uzenáře, byl pilný a inteligentní žák a tak po základní škole nastoupil na žižkovské reálné gymnázium, které úspěšně zakončil maturitní zkouškou v roce 1905. V době středoškolských studií se naučil německy, rusky, francouzsky a španělsky, což zanedlouho bohatě využil pro překladatelskou činnost pro potřeby anarchistického hnutí. Poté se rozhodl pro studia na strojnickém oddělení České vysoké školy technické, titul inženýra obdržel v roce 1912. Na vysoké škole se sdružoval s ostatními studenty v Svazu českého studenstva v Praze a seznámil se zde například s budoucím anarchistickým kolegou Bohuslavem Vrbenským.

Patřil ke generaci dospívající počátkem 20. století a tak se zařadil do řad poslední vlny starého anarchistického hnutí tzv. anarchistické mládeže. Také Vlastu Borka coby příslušníka studenstké mládeže oslovili radikální hesla a především Kropotkinovi teoretické statě a bezesporu ho přitahovala také zvučná jména anarchistických básníků. Již v době studií se angažoval v českém anarchistickém hnutí.

Vlasta Borek se stal členem jedné z pražských skupin České anarchistické federace – ČAF a spolupracovníkem redakce pražského anarchistického listu „Práce“, který byl zároveň publikačním orgánem ČAF. V něm uveřejnil své první články a polemiky. Pro časopis „Práce“ překládal díla P. A. Kropotkina, E. Recluse, P. J. Proudhona aj. a vedl rubriku Obzory zpravující o revolučním dění v Evropě. Současně se zapojil do okruhu Olšanské vily anarchisty S. K. Neumanna. V Olšanské vile se Borek spřátelil s Karlem Tomanem, Fráňou Šrámkem, Jiřím Mahenem, Jaroslavem Haškem, malířem V. H. Brunnerem, Edou Bassem, Rudolfem Těsnohlídkem, Karlem Novým či malířem Vlastislavem Hofmanem. V letech 1912 – 1914 pracoval v karlínských strojírnách.

Přispíval svými články také do duchcovských syndikalistických novin „Hornické listy“ a libereckého anarchistického listu „Proletář“. Psal tam původní příspěvky a publikoval překlady ruských, francouzských a španělských anarchistů např. stati M. Bakunina, P. Kropotkina či F. Ferrerovu práci Obrození školy, díla často nepodepisovaná a zabavovaná cenzurou. Užíval též pseudonym Vladimír Bolek a šifru Vl. B.

Jeho prvním významnějším vystoupením byla pravděpodobně účast na III. Anarchistickém sjezdu o Vánocích roku 1906. Tento sjezd řešil stanovisko anarchistů k nadcházejícím parlamentním volbám a vyjádřit se k zásadám, jak dále budovat syndikalistické hnutí.

Jeho nejbližším spolupracovníkem se stal kamarád ze studií anarchokominusta Bohuslav Vrbenský.

Bohuslav Vrbenský (1882 – 1944)

Borkovo jméno vešlo do obecnějšího povědomí v souvislosti s antimilitaristickým hnutím v letech před 1. světovou válkou. Borek, přesvědčením antimilitarista, stál u zrodu anarchistického a protimilitaristického studentského spolku „Klub mladých“. Klub Mladých sídlil v pražském Karlíně. Borek se od února 1910 se stal jeho předsedou a představoval i formální vedení. Klub Mladých se stal doslova centrem bojovného antimilitarismu. Do Klubu přistoupili také jeho pozdější kamarádi a spolupracovnící anarchisté Sláva Herlas či Stanislav Kupr. Všichni tři se stali hlavními propagátory antimilitaristické propagandy v anarchistickém hnutí. Po vzoru pražského spolku Klubu Mladých začaly vznikat mládežnické spolky a pobočky Klubu Mladých i v dalších českých městech.

K antimilitaristickému hnutí se přihlásili mládežnické spolky na severozápadě Čech v Ledvicích, Hrdlovce – Nové Vsi, Oseku, Duchcově, Košťanech, Lomu, Lipětíně, Souši a jinde. Na severovýchodě byly zastoupeny především spolkem Klubu mládeže Ratolest ve Dvoře Králové nad Labem, Náchodě či Hradci Králové. Na severu Čech vznikl v roce 1910 také mládežnický list „Mladý Průkopník“ jakožto tzv. Orgán české mládeže anarchisticko – socialistické. První číslo vyšlo 8. dubna 1910 a o jeho vydání se postaral řezbář Leopold Pinkava z Loun, adminstraci zajišťoval anarchista František Venclovský v Nové Vsi – Hrdlovce. Autorem programově stavěného úvodníku, ve stěžejních místech cenzurovaného, byl Vlastimil Borek: „Co my chceme od mládeže? Nic, než aby byla svojí, každým zavlněním krve v žilách. Předáváme jí do rukou prapor našeho ideálu, aby s ním pod heslem Osvobození lidstva šla v prvních řadách, jako nejodvážnější avantgarda!“

V roce 1910 napsal Vlastimil Borek článek „Odsouzený militarismus“, který otevřeně tlumočil nálady českých anarchistů při jeho odporu proti militarismu a válkám. Na Vlastu Borka a další jeho další české kolegy měl velký vliv rakouský anarchista Pierre Ramus a jeho manifest z roku 1908. Ramusův manifest byl nadšeným vyznáním přesvěčeného anarchistického stoupence, založené na zásadách anarchokomunistického programu. Přikláněl se v něm totiž k názoru, že se anarchistické hnutí musí stát nositelem masových společenských hnutí, především boje antimilitaristického a protináboženského. Nejvýraznější teze z článku si vzal Vlasta Borek s dalšími českými anarchisty k srdci a pustili se do práce.

Činnost karlínského anarchistického Klubu Mladých i ostatních skupin a spolků stejně smýšlející mládeže byla velmi pozorně sledována c. k. Rakouskými úřady. Ty teprve před několika měsíci potlačili antimilitaristické hnutí mladých národních socialistů. Na podzim roku 1910 povolali Vlastimila Borka na vojnu a zakrátko nastalo kvapné zatýkání anarchistických funkcionářů Klubu Mladých: básníka Slávy Herlase, literáta Arnošta Hofmanna, Stanislava Kupra, Bedřicha Sojky a Josefa Dvořáka. Pro Vlastu Borka jako předsedu Klubu Mladých si zajeli až do Pulji, kde momentálně sloužil u rakouského válečného námořnictva a s řetězy na rukou jej přivezli do Prahy. Šest mladých anarchistů bylo obžalováno z velezrady a v procesu, který se pro stálý nedostatek důkazů konal terpve v červnu 1911, byl nakonec vypracován rozsudek a 109 stránkách. Vlastimil Borek byl odsouzen k deseti měsícům vězení, z nichž osm prožil v proslulém žaláři pod pražskou Novoměstskou věží.

Po návratu z vězení pokračoval v přerušené práci pro anarchistické hnutí. Pod vedením žižkovského anarchisty Michaela Káchy redigoval list „Zádruha“. Vydal taktéž dva životopisy významných ruských anarchistů a revolucionářů Kropotkin – život a dílo v roce 1912 a Michail Bakunin v roce 1914.

Vlasta Borek úzce spolupracoval s Bohuslavem Vrbenským a podporoval jeho snahy v založení „sverázné“ politické strany českých anarchistů komunistů. Na dubnovém sjezdu roku 1914, kdy se Česká anarchistická federace přeměnila na Federaci českých anarchistů komunistů (FČAK), byl Borek zvolen jedním ze zemských důvěrníků. Slibný vývoj anarchistického hnutí, které v posledních letech nabralo nový dech, však zabrzdila 1. světová válka.

Tři dny po sarajevském atentátu byly zakázány anarchistické časopisy včetně „Zádruhy“ (v té době už vydávané dvojicí Vrbenský – Borek), úřady zakázaly Federaci českých anarchistů-komunistů a činnost ostatních anarchistických organizací a zabavily jejich majetek. Dne 24. září 1914 pak byl vydán rozkaz k zatčení redaktorů „Zádruhy“ Michaela Káchy, Bohuslava Vrbenského, Čeňka Körbera a Vlasty Borka.

Přední anarchističtí činitelé jako Borek,Vrbenský Kácha a Čeněk Körber byli 25. září 1914 zatčeni pod záminkou, že se účastnili příprav k panslavistickému a protiválečnému vystoupení 28. pluku, který zpíval při odchodu píseň „Hej Slované“ a nesl prapor s vyšitým nápisem „Červený šátečku, kolem se toč, my jdeme na Rusa nevíme proč“. O den později čekalo to samé i přední národně-sociální antimilitaristy. Byli spolu nejprve vězněni v Praze a pak přesunuti do několika internačních táborů v Rakousku. Zde se také anarchisté, především Vlastmil Borek a Bohuslav Vrbenský, sblížili s národními sociály, což se posléze projeví po skončení války.

Vlasta Borek na podzim roku 1914 na dvoře pražského policejního ředitelství ve skupině politických vězňů.

Vlastimil Borek je internován do Gollersdorfu. V Gollersdorfu (dnes Boleboř) u Chomutova se setkává s kamarády Vrbenským, Káchou, Kramperou, Havelkou, s vtipem vlastním Jaroslavu Haškovi nazývá Borek internační tábor „komunistickou stanicí Čubárov“. Zde společně s profesorem F. J. Havelkou vydával ručně psaný časopis „Zpravodaj z Čubárova“ (Gellersdorf ve svérázném českém překladu).

Po červencové amnestii 1917 a propuštění Borka čekala daleko těžší životní zkouška, byl zařazen do trestního oddílu rakouské armády na jihovýchodní frontu, s označením p. p. – politicky podezřelý –, to znamená návrat nežádoucí. Byl odvelen na nejhorší úseky fronty, aby tam zemřel. Ale Vlasta Borek byl jako olejová kapka, nepotopil se pod vodu, ani neutonul v potocích krve, jak se předpokládalo. Vrátil se zpátky. Přitom ani jedinkrát nevystřelil na bratry na druhé straně, takzvané nepřátele. Peklo války k nelibosti úřadů přežívá avšak je na frontě raněn a poslán domů.

Do konce války žil a politicky působil opět v Praze, kde úzce spolupracoval s anarchistkou a kolegyní z FČAK Luisou Štychovou a jejím manželem. Teprve s blížícím se koncem války, v níž Rakousko-Uhersko zřetelně prohrávalo, a tudíž se začala postupně rozpadat i jeho represivní moc, se začal znovu uvolňovat prostor pro různé politické aktivity, ovšem i nadále ilegální. Svoji činnost v té době obnovila v ilegalitě i Federace českých anarchistů-komunistů v čele s Vrbenským, do níž se Vlasta Borek zapojuje jako jeden z nejaktivnějších členů. Na počátku roku 1918 navázal Vlasta Borek spojení s anarchistickými kamarády B. Vrbenským, M. Káchou, S. K. Neumannem, T. Bartoškem a manželi Štychovými. Dále se podílel se na obnově Federace českých anarchistů komunistů (FČAK) a na jaře 1918, podpořil její sloučení s národně sociální stranou v Českou stranu socialistickou, kde bývalí členové FČAK fungují v rámci anarchokomunistické frakce. Zde redigoval periodikum ústřední deník „České slovo“. Vlasta Borek patřil již před válkou mezi přední představitele bezvěreckého hnutí, které organizovala Česká anarchistická federace, které vytvořila Federaci bezvěrců při ČAF. Po válce spolu s nestorem severočeských anarchistů Hynkem Holubom z Duchcova vydával ve 20. letech bezvěrecký časopis „Socialistický bezvěrec“, navazující na dřívější anarchistické protináboženské aktivity. Anarchisté bezvěrci založili tehdy Svaz socialistických bezvěrců, do nějž se aktivně zapojil, později zastával funkci ve Svazu proletářských bezvěrců.

Vlasta Borek spolupracoval na sestavení trojjazyčného letáku pražské Socialistické rady k vojákům z 15. 10. 1918 a výrazně se angažoval na přípravách vzniku samostatné československého republiky. V převratových říjnových dnech roku 1918 byl jako delegát anarchistů členem socialistické rady. Od roku 1925 redigoval bezvěrecký časopis „Maják“, dlouhodobě vedl Socialistickou knihovnu Solidarita a řídil edici Pod praporem atheismu.

V roce 1920 se Vlasta Borek oženil s anarchistkou Heddou Pražákovou, narozenou roku 1898, překladatelkou z ruštiny. Jejich jediný syn Ivan Borek zahynul jako příslušník československé vojenské jednotky na frontě druhé světové války.

Pro nesouhlas se zákonem na ochranu republiky byli 1923 bývalí anarchisté ze strany vyloučeni. A tak se po konfliktech s vedením České strany socialistické podílel Vlasta Borek nejprve na založení Strany nezávislých socialistů a stal se také redaktorem jejich listu „Socialista“.

Vlasta Borek vstoupil společně s Vrbenským také do Rady osvětovych dělníků, kterou založil S. К. Neumann. Zde objevil mladého začínajícího novináře Julia Fučíka, kterému v začátcích pomáhal a ubytoval ho ve svém bytě.

V roce 1925 se anarchistické hnutí, vydalo definitivně na slepou uličkou, z níž se už nevymanilo. Snad se dá omluvit touhou po obnovení jednoty dělnického hnutí. Zlověstné signály přehlédl také Vlasta Borek, např. kolik ruských revolucionářů, vězněných rovněž za cara, bylo v té době znovu v sovětských žalářích a kárných táborech. Přeslechl nenávistný odpor Komiterny proti anarchismu, který již při sloučení s „vrbeňáky“ vytvořil neviditelnou hráz i uvnitř KSČ. Kdyby se neztratil dopis Petra A. Kropotkina určený československým anarchistům a pracujícím, který je měl varovat před bolševickými lži a diktaturou, jednal by po jejím přečtení Borek a jeho anarchističtí kolegové jinak? Roku 1925 Vlasta Borek s většinou anarchokomunistů vstoupil do KSČ. Roku 1928 se stal redaktorem zahraničně-politické rubriky “Rudého práva”, později působil i v dalších komunistických žurnálech. V letech 1937 – 1938 byl tajemníkem Společnosti pro kulturní a hospodářské styky s SSSR.

Přestože Vlasta Borek vstupuje do politiky, stále je jeho hlavní inspirací anarchokomunismus a Petr Alexandrovič Kropotkin. Proto se podílí na překladech a vydání jeho knih v českém jazyce, na zpřístupnění jeho myšlenek anarchistického komunismu československé veřejnosti. Již v roce 1920 překládá Kropotkinovu knihu Pole, továrny a dílny, které vyšly nákladem Mladých Proudů. V roce 1922 překládá a vydává knihu Moderní věda a anarchie, v roce 1923 překládá jeho knihu Herbert Spencer – jeho filosofie a již jako člen KSČ v roce 1926 překládá a spoluvydává Kropotkinovi knihu Historická úloha státu, která příšla s jasnou kritikou států, včetně těch “komunistických”, což naznačuje, že své anarchokomunistické přesvědčení zcela neopustil a do komunistické strany jej vedly spíše pragmatické důvody. V oné době nebyla navíc strana jednotná, ale byla složená z velice různorodých názorových frakcí.

Na popud B. Mathesia překládal v 30. letech klíčová díla ruské prózy Šolochovův Tichý Don, Gorkého Matku, knihy V. Katajeva, J. Janovského, B. Jasenského, K. Paustovského aj.

Po příchodu nacistů unikl o vlásek gestapu, podařilo se mu dostat do Sovětského svazu, kde se během války osvědčil v diplomatických službách. V Moskvě redigoval Československé listy a spolupracovníkem českého vysílání moskevského rozhlasu. V březnu 1942 byl pak za již změněných mezinárodních podmínek přijat do služeb čs. velvyslanectví jako tiskový přidělenec. Do služeb Ministerstva zahraničních věcí vstoupil oficiálně v červenci 1945. Po návratu do Prahy byl nejprve zařazen do zpravodajské sekce a koncem roku 1947 jmenován přednostou politické sekce.

Ve dnech únorového převratu vedl na ministerstvu akční výbor, který dirigoval první čistku jeho úřednictva. Po reformě MZV v březnu 1949 se stal jedním z náměstků ministra V. Clementise a přípisem z 24. 5. tohoto roku ustanoven jeho stálým zástupcem, který také formálně řídil MZV v době jeho pobytu v New Yorku na zasedání OSN. Náměstkem ministra zůstal i po nástupu V. Širokého do čela MZV počátkem roku 1950 a po následující další čistce, při níž byli uvězněni dva další náměstci V. Hajdu a A. London, prohlédl i Vlasta Borek, že jeho spolupráce a zapojení se do komunistické strany, byl jeho velký životní omyl a pošlapání všech ideálů, kterým tolik věřil.

Ing. Vlastimil Borek neunesl tíhu své spoluviny a odešel ze světa dne 21. 12. 1952 v souvislosti s politickým procesem s jeho šéfem dr. Vladom Clementisem. O jeho „sebevraždě“ se dodnes moc neví, a oficiálně se všude píše o „srdeční mrtvici“. Vlasta Borek byl pohřben v Praze – Strašnicích. Bývalá anarchokomunistka a jeho manželka Hedda Borková se od té doby netají zásadovými postoji proti komunistické straně. A prozírají i další anarchisté.