PROHLÁŠENÍ ČESKÝCH ANARCHISTŮ PROTI KOMPROMITUJÍCÍ KAMPANI POLICIE (1908)

Policie snaží se kompromitovati anarchistické hnutí v Čechách tím, že sprosté individuélní krádeže uvádí v souvislost s myšlenkovým anarchismem českým. Tak v případě Svatopetrském prostý fakt, že věci z kostela odnesené nalezeny byly u obchodníka starými pytly, jenž občas také koupil nějaký anarchistický tiskopis, zpracován byl policii s průhlednou tendenci.

Hned zatčena řada kamarádů z Karlína, téže noci však s velikou policejní blamáži opětně propuštěna. Policie jest však geniální a situace byla svůdná. Což kdyby se dalo anarchistům imputovati aspoň nějaké spiknutíčko? Sotva že uplynulo několik hodin od blamáže bezpečnostní policie, ihned vrhla se celá smečka státní policie do bytu několika karlínských kamarádů, provedla tam úplně bezvýslédnou prohlídku, t. j. řádila jako zběsilá a eskortovala tři kamarády, Kastnera, Kupra a Nedbala za ohromného vzrušení veškerého karlínského obyvatelstva na policejní řiditelství. Přepadení uvězněni byli ve studených, zavšivených celách se zloději a kuplíři, byli týráni hladem a podrobeni potupné policejní proceduře. Před jakousi prostitutkou donuceni byli svléci se do naha, ó té c. k. policejní mravopočestnosti! Pak byli fotografováni, měřeni a daktyloskopováni jako sprostí zločinci.

Po čtyřiadvaceti hodinách byli propušteni, aníž by s nimi byl sepsán protokol a aniž by jediným slovem byla jim oznámena příčina zatčení.

Policie byla tímto případem tak dokonale blamována a zostuzena, že uznala za nejvhodnější se zatčenými „spiklenci“ vůbec ani nemluvit. Jsme posud občani rakouští, Havlíčku!

Dne 12. října 1908 zatčen opětně nuselský anarchista Josef Roubíček, podroben stejné proceduře a propuštěn. Ze všech okolností je zřejmo, že policii jedná se o to, aby pomoci klerikálních a německých žurnalistických šmoků kvalifikovala anarchistické socialisty české jako zloděje. Jsme přesvědčeni, že kromě klerikálů nenajde se v Čechách jediný žurnalisla bez ohledu na různost ideových hledisek, jenž by této policejní podlosti sekundoval a žádáme veškerou pokrokovou a socialistickou žurnalistiku českou za uveřejnění tohoto protestu.

Stanovisko anarchistů českých k expropriaci a individuélní krádeži vyložíme teoretickými články ve svých listech.

Tolik je však zajisté každému rozumnému člověku jasno, že anarchismus a socialismus vůbec, ačkoli má ve svém programu sociální expropriaci, nemá ničeho společného se sprostými zloději. Kdyby některý anarchista na svůj vrub kradl, učinil tak ne protože je anarchista, nýbrž protože je zloděj, právě tak jako může býti zlodějem mladočech, realista, sociální demokrat a národní socialista, nikdo však nemůže politické, sociální a kulturnl ideály činiti stínidlem svých osobních činů. Vláčení ideálů bahnem zlodějství má vždy silně policejní příchuť.

Protestujeme tedy se vší energii proti tomu, aby v Praze spáchané krádeže byly kýmkoliv uváděny v jakoukoliv souvislost s českým anarchistickým hnutím, jež s nimi nemá zcela nic společného.

Redakce týdeníku „Zádruha“. Redakce týdeníku „Hornické Listy“ v Duchcově. Redakce čtrnáctideníku „Matice Svobody“ v Brně. Redakce čtrnáctideníku „Proletář“ v Liberci. Michael Kácha, redaktor revue „Práce“, Praha-Žižkov.

Zdroj: anarchistický časopis „Zádruha“ (1908)

BOŽENA TOUŠOVÁ: NEZANEDBÁVEJME ŽENSKÉHO HNUTÍ (1908)

Pozoruji již od dlouhé doby, že se v našem hnutí nedbá žen. V časopisech se nedočtete o ženách, neslyšíte o nich na schůzích. Jakoby vůbec třeba nebylo, aby se ženy vzdělávaly a uvědomovovaly. A přece žena stejné jako muž trpí dnešní sociální bídou, je stejné vykořisťována v továrnách, a co hlavního ženě jako roditelce dětí je svěřena také jejich výchova, ženě je svěřeno i vedení domácnosti. A obé – to každý uzná – není bez vlivu na život společnosti, na budoucí její osudy a zdar velikého zápasu, který dnes vedou porobení proti otrokářům. Je známo všeobecně jaký nesmírný význam má pro každé hnutí mládež. A žena, vychovatelka je to, která je v první řadě povolána, aby na vždy získala mládež pro věc sociální spravedlnosti. A směle můžeme říci, že není potud naděje na úspěch, dokud nebude žena kráčeti po boku mužově ve snahách po vzdělání a po společenském obrození.

Navrhuji našim ženám, aby se sorganisovaly všude ve skupiny, které by mohly vydávat později časopis, svolat časem ženskou schůzi a tak pobízet ženy k rušnějšímu životu. Která z žen se mnou souhlasí, nechť přiloží ihned ruce k dílu. Která byste se mnou chtěla sděliti svůj názor o věci, pište na adresu: Božena Toušová, Varnsdorf č.p. 1792.

Zdroj: anarchistický časopis „Zádruha“ (1908)

FRANTIŠEK DLOUHÝ: Z POHNUTÝCH DOB NA HORNICKÉM SEVERU

PŘEDMLUVA

Podařilo se nám při bádání v duchcovském muzeu narazit na feuilleton v té době velice známého a aktivního anarchisty Františka Dlouhého. Sepsán byl v roce 1922 a otištěn byl na stránkách revolučně syndikalistického týdeníku „Hornické listy“, vydávaného v již zmiňovaném Duchcově jako periodikum Sdružení československých horníků. Ten před válkou vycházel jako odborový časopis anarchisticky smýšlejícího hornictva, v jehož řadách byl činný i právě František Dlouhý. Můžeme jen litovat, že jeho biografické vyprávění není podrobnější, protože měl velice zajímavý život plný dramatických událostí, jak už to u čelních představitelů dělnického hnutí ostatně bývalo zvykem.

Přesto je vyprávění Františka Dlouhého přínosem pro přiblížení dějin anarchistického hnutí a zápasům, které tehdy neprivilegovaní lidé sváděli. Musíme však učinit ediční poznámku k osobnostem Františka Hajšmana, Aloise Věkoslava Hábera a především Karla Vohryzka, kteří jsou v jeho vzpomínkách označeni za policejní agenty. Obviňování ze spolupráce s policií se v hnutí skutečně přetřásalo mezi dotčenými osobnostmi, nebylo ovšem přesvědčivě dokázano. Jednalo se pravděpodobně spíše o politováníhodné osobní spory, ve kterých se již zmiňovaní Hajšman a Haber na straně jedné, a Vohryzek na druhé vzájemně obviňovali. U Karla Vohryzka, který patřil mezi nejschopnější anarchistické agitátory a organizátory vůbec, to díky jemu se podařilo vytvořit nejpočetnější anarchosyndikalistickou organizaci Českou federaci všech odborů a vydávat nejúspěšnější tiskoviny jako „Omladina“, „Nová Omladina“, „Komuna“ či „Chuďas“, se jednalo spíše o důsledek štvavé kampaně vedené sociální demokracií ve snaze očernit nejen jeho osobu, ale celé toto hnutí, kterého se tolik obávali, protože reálně hrozilo, že mnozí nespokojení stoupenci sociální demokracie se nakazí anarchismem.

Stejně tak byla lživě rozšiřována pomluva o policejním konfidneství Franty Choury či Františka Janaty, která

však byla opět dílem sociálních demokratů. Nepravdy časem natolik zobecněly, že začaly být brány jako fakt.

Přetiskujeme rovněž báseň od Boženy z Lesonic (skutečné jméno autorky není známé), kterou věnovala práve Františku Dlouhému na stránkách anarchistického týdeníku „Hornické listy“ v roce 1906. Text poté doplňujeme stručnou biografií seskládanou ze střípků a dvou článků dokumentujících jeho perzekuci v roce 1906 za projev ve Slaném.

Publikace se snaží připomenou to málo, co se o osobě Františka Dlouhého dochovalo, aby nebylo jeho jméno úplně zapomenuto, protože než osudy králů, státníků či vojevůdců, jsou nám bližší příběhy a statečnost obyčejných lidí.

O ŽIVOTĚ FRANTY DLOUHÉHO (1869 – ?)

Severočeský anarchista, odborový aktivista a redaktor se narodil 2. prosince 1869 v Peruci u Loun. Otec se jmenoval Josef Dlouhý a maminka za svobodna Marie Hotová.

Do dělnického hnutí se zapojil jako mladý dělník již v průběhu osmdesátých let devatenáctého století. Stal se blízkým spolupracovníkem Tomeše Kašeho a Hynka Holuba, a především stoupencem hnutí tzv. „neodvislých socialistů“ reprezentovaným Vilémem Körberem. Zařadil se tak mezi průkopníky rodícího se anarchistického hnutí na severu.

Živil se dobýváním uhle jako horník. Počátkem devadesátých let minulého století se stal členem vznikajících anarchistických hornických spolků a členem spolku „Omladina“.

Podílel se na stávkách v dolech během let 1893 a 1896. Patřil mezi přední organizátory a agitátory hnutí, často řečnil na schůzích a manifestacích. V roce 1897 se například podílel na organizaci oslav anarchistického prvního máje v Duchcově, kde také vystoupil jako hlavní řečník.

Spolupracoval na vydávání stejnojmenného listu „Omladina“ v devadesátých letech a pak v letech 1903 až 1906, dále pak byl redaktorem časopisu „Horník“ v letech 1901 až 1901, krátce také „Hornických listů“ (1905) a časopisu „Bezvládí“ v letech 1905 až 1907, když redakce sídlila v Hrobu, kde bydlel.

Po roce 1900 a také po generální hornické stávce, která ten rok proběhla, i mezi českými anarchisty zesílila potřeba pevnější odborové organizace a sílil vliv anarchosyndikalismu. A tak i František Dlouhý se přiklonil ke koncepci anarchosyndikalismu. Podílel se na utváření a stal se členem Severočeské federace horníků v letech 1903 až 1907.

Když byla v roce 1904 založena anarchosyndikalistická odborová centrála České federace všech odborů, i on stanul v jejích řadách. Setrval tam až do roku 1908, kdy byla státem zakázána a rozpuštěna. Například 22. dubna 1906 byl delegátem na konferenci ČFVO v Motyčíně.

Jeho redaktorství časopisu „Bezvládí“ bylo spojeno se členstvím v Politickém spolku anarchistů „Vilém Körber“, který se přidržoval starého pojetí podobných spolků a bojovného třídního anarchismu.

Jelikož patřil mezi obecně známé aktivisty, dostal se za Rakouska-Uherska na „černé listiny“ zaměstnavatelů a do hledáčku c.k. úřadů, což mu přineslo nejen problémy v práci, ale i s prostým sháněním střechy nad hlavou, neboť vlastníci bytů jej nechtěli vzít do podnájmu. A tak se musel často stěhovat, pobýval jak v cizině, tak i v Čechách vystřídal několik štací Nové Verneřice, Hroby, Ledvice, Ústí nad Labem, Ledvice, Prahu a Liberec.

Za projev na demonstrací 15. února 1906 ve Slaném byl soudně stíhán. Za anarchistické horníky měl přednášet na schůzi pražských uhlířů svolané Politickým spolkem Vilém Körber dne 29. července 1906 v hotelu „U české koruny“ v Praze ve Smečkách, avšak hned na začátku schůze byl zatčen policií. Dne 7. srpna 1906 byl odsouzen pražským senátem za jiný projev ve Slaném z 28. listopadu 1905 a za urážku rakouského císaře a císařského domu. Obdržel šest měsíců vězení.

Dne 11. června 1907 byl konečně propuštěn z pankrácké věznice, nakonec po jedenácti měsících žaláře. Poté byl vypovězen z Prahy, proti čemuž se soudně odvolal.

Vrací se tudíž na hornický sever, kde je zaměstnán kamarády v anarchistické Dělnické pekárně „Federace“ v Libkovicích, a jelikož se usazuje v Trmicích u Ústí nad Labem, stává se kolem 1910 rozvažečem pekárny pro celý kraj.

Nevíme kdy přesně, ale posléze se stěhuje do Liberce a bydlí na adrese Liberec č.p. 372 – IV. Zde se seznámil s anarchistkou Marii Otmarovou z Růžodolu, narozenou 31. února 1873. Oba byli bezvěrci ,takže 22. ledna 1913 se konala civilní bezvěrecká svatba. Za svědky jim šli anarchističtí kamarádi Josef Satranský z Růžodolu a Karel Malý taktéž z Růžodolu.

Po první světové válce se Dlouhý pustil do psaní románu z hornického prostředí. Kniha mu nakonec vyšla prostřednictvím Stanislava Kostky Neumanna v roce 1926 pod názvem „Uhlokopovy zápisky: Román z hornického severu.“

Místo a datum úmrtí se nám dosud nepodařilo odhalit.

Z POHNUTÝCH DOB (1922)

Dnes po strašné světové válce a ohromných politických změnách v Evropě, hlavně pokud se změn bývalého Rakouska týče, po nekonečných útrapách a persekucích českého lidu, hladu, odporu a žalářování jeho, s nabytím státní samostatnosti a svržením nenáviděné říše rakouské, sotva kdo si vzpomene na ony doby, kdy sémě odporu a rebelie proti despotickému režimu začalo býti rozséváno. Jednak nové problémy zaměstnávají dnes mysle socialistické a organisační život utvařuje se v jiných formách, nežli tomu bylo před 40 lety, jednak pamětníci oněch dob pomalu vymírají a brzy nebude nikoho, kdo by mohl shrnouti události ve hnutí dělnickém za posledních čtyřicet let.

Také nám není známo, že by byla vyšla nějaká česká publikace, která by o historii posledních čtyřiceti let v socialistickém hnutí pojednávala, a tuto mezeru budeme jednou pociťovati. Jsme proto vděčni za každou hrst vzpomínek z těchto uplynulých dob a vědouce, že bude na papíře lépe uschována nežli v pamětech lidských, neváháme tu otisknouti vzpomínky kamaráda Fr. Dlouhého, jímž nám byly nabídnuty.

František Dlouhý byl jistým druhem evropského trampa, jenž však více nežli američtí trampové měl co dělat s policií a četníky rakouskými, nežli s nepřízní přírody. Záznamy tyto si nedělají nároky na dokonalou věrnost, neboť čtyřicet let jest dlouhá doba v životě lidském, a když byl život nestálý a pohnutější, snadno vypadne z paměti, co by za jiných okolností navždy v ní utkvělo. Toto považovali jsme za nutno předeslati.

Na hornickém severu byla vždy půda zvláště úrodná pro pěstění socialistických idejí a byla tomuto kraji vždy věnována špiclovskou vládou rakouskou zvláště bedlivá pozornost.

Dokud tu existovalo hnutí a organisace tajné, nikdo nemohl věděti, zdali kamarád, s nímž pracoval, s kterýmž se setkal na ulici v hovoru a v hostinci u sklenice piva, zdali není najatým špiclem, jenž po vyslechnutí hovoru, stál-li za cestu na četnickou stanici, honem si běžel zasloužiti jidášský peníz. Věděli jsme o tom mnohem dříve, ještě nežli byli čelní předáci hnutí odhaleni co bídní špehouni a agenti, provokatéři, že takovým mrzkým způsobem si vláda rakouská opatřuje informace o tajných organisacích, jejich plánech a cílech a jejich hlavních činitelích.

Dle toho byly také tajné organisační kroužky zřízeny, aby nikdy nebylo známo jednotlivci více nežli tři, čtyři osoby. Také jsme se později dozvěděli, že všecka čtyři severská hejtmanství platila a nabízela dva tisíce korun odměny onomu zrádci, jenž vyzradí anarchistické rejdy.

To bylo již v r. 1895, ale dříve si kupovala vláda jidáše ještě laciněji. Událostí zde popsaných jsem byl svědkem, mnoho cenného mi také sdělil starý jeden socialista jménem Josef Reich, s kterým jsem pracoval na dole „Mont Cenis“ ve Vestfálsku. Znal dobře celou síť tajného hnutí v Čechách a v Rakousku a hovořili jsme spolu často o Peukertovi, kteréhož, arciť bezdůvodně, také nepovažoval za jistého.

V okresech Teplickém a Ústeckém agitoval od r. 1882 pro ideje socialistické známý Fr. Choura, kterému se přičítá vyzrazení tajné tiskárny ve Hluboké u Liberce, což mělo pro několik našich kamarádů tak tragické následky. Někteří staří kamarádi byli opět toho mínění, že zrádcem byl Janata. Nejsou to ovšem nežli domněnky. Oba dva pak odjeli do Ameriky, kde zapadli v neznámo.

V roce 1885 se mi jako mladému hochu dostalo do rukou několik čísel časopisu „Duchu času“, vydávaného tehdy Fr. Hlaváčkem, a tato lektura mi rázem ukázala cestu, kterou se mám v budoucnosti ubírati.

Na sta socialistických průkopníků bylo tehdy uvězněno u zemského soudu v Praze, jako Bartůněk, Šikl, Markup, Březina, Vosmík, Vágner, Hedvábný, Benda a mnoho jiných.

Tito byli vesměs z řad hornictva a po několikaměsíční vazbě byli odsouzeni k trestům různé výše.

Ženy jejich a dítky velmi strádaly a byly pak poslány postrkem do svých domovských obcí.

V těch dobách bylo nebezpečno býti socialistou. Policie s četnictvem si kupovali konfidenty, kde se jim naskytla příležitost, a tak svedli i dělníky slabších charakterů ku zrazování svých kamarádů.

Hnutí tehdy bylo tajné a schůze se konaly v lesích a ve skalách. Nitky tohoto hnutí se dostaly policii do rukou a pak arciť nastala persekuce. Tehdy cestoval po Severu s knihami a obrazy známý Josef Štípák a při té příležitosti rozšiřoval ideje socialistické, sám snad jsa tehdy socialistou. Ale lesklý kov účinkoval na něj silněji nežli cokoliv jiného, stal se zrádcem a vyzradil celou síť tajné organisace. Neušel ale zasloužené odplatě. Jednoho dne kráčel silnicí od Hánu ku Hrobům a u můstku, jenž tam klene se přes potůček obrostlý olšinami, byl jedním neznámým pěti ranami z revolveru skolen. Nezemřel ale na místě, byl odvezen do osecké nemocnice.

Četnictvo ovšem slídilo po pachateli a pro podezření z činu zatklo Josefa Reicha. Štípák v horečce blouznil o agitaci a propagandě socialismu, ale byv konfrontován se zatčeným Reichem, na otázku, zdali on jest útočníkem, odpověděl záporně. Jiných důkazů se četnictvo nedopátralo, Štípák zemřel a událost tato zůstala navždy zahalena rouškou tajemství.

Starost o ženy a děti uvězněných kladla velké požadavky na obětavost dělnictva socialistického, a to tím spíše, jelikož výdělky hornictva byly tehdy velmi bídné. Mezi pokusy, opatřiti pro tyto opuštěné rodiny prostředky k živobytí, sluší se zařaditi i pokus přepadení posla, jenž nesl peníze závodní, určené k výplatě horníků na dole „Karolína“. Pokus se nezdařil a pachatelé obdrželi pět, druhý šest let žaláře.

Hnutí radikální vedlo úporný boj s hnutím tak zvaným mírným až do roku 1888, až do doby, kdy na sjezdu Hainfeldském byla utvořena organisace sociálně demokratická a několik radikálních činitelů s ní splynulo. Byli to mezi jinými Hybeš, Valečka a Pop. Malá hrstka socialistů zůstala věrna starým zásadám.

Rok 1889 vzpružil opět poněkud mysle dělnické, když se z Pařížského kongresu rozlétlo světem heslo, slaviti po celém světě dělnický svátek 1. května. Svolávaly se veřejné schůze a tábory lidu, na nichž referovali Vilém Körber, Krapka, Šiler a jiní. Každý pamětník toho roku dozná, jakým strachem tehdy byly majetné třídy zachváceny před neznámým, mezinárodním nebezpečím.

V Duchcově se v tu dobu zakládá dělnický vzdělávací spolek a seřazuje kolem sebe najmě hornictvo. Na to svolávají horníci sjezd do Vídně, kamž za hornické okresy severské co delegáti vysláni oba Vágnerové, Knorr, Baxa a jiní. Sjezd se usnáší zakládati hornicko-hutnické spolky a vydávati hornické časopisy „Na zdar“ a „Glückauf“. Prvním redaktorem čas. „Na zdar“ byl František Vágner, oním „Glückaufu“ Knorr. Svolávány četné konference a sjezdy. Redaktoři se pak na listu měnili a prvé následovali Cingr, Vágner a Plešr. Zbytek hnutí radikálního dosazoval české redaktory až do roku 1895.

Spolky hornicko-hutnické a vzdělávací rostly jako houby po dešti a v roce 1891 přihlásila se ke slovu dělnická mládež.

Svolává svůj sjezd a zakládá časopis „Omladina“ a spolky téhož jména. Pořádají přednášky, na nichž referovali Soukup, Klouda, Hajn, Sokol a jiní. Redaktory „Omladiny“ byli tehdá Lorenc, Rosák, Chmel, Holub, a Vilém Korber ji vydával až do roku 1899.

V tu dobu Pravoslav Kalina a Alois Haber vydávají časopis „Volný duch“, Nastoupil a Dufek ve Vídni „Volné listy“, které jsou orgánem neodvislých socialistů.

Starý kamarád Vilém Körber, který má zásluhy o hnutí socialistické všech stran, pomáhá, kde může. Vydává brožury, časopisy, pronásledován a žalářován, ale nepovoluje. Po vyjití z Mostecké trestnice dne 12. prosince 1899 onemocněl a zemřel u své rodiny. Dělnictvo nikdy nezapomene, jakého socialistu, přítele a učitele v něm ztratilo.

V roce 1893 usneslo se několik kamarádů, vydati tajný leták, ve kterém se přinesla zdrcující kritika celého panujícího rodu Habsburského. Potřebné věci k tomu byly obstarány dvěma kamarády a v Bílině jsme jich pak vytiskli 30.000 a rozhodili po všech obcích průmyslového severu.

V tutéž dobu vypukla na dole „Amálie“ u Bíliny stávka a rozšířila se na vícero dolů v okrese Bílinském a Duchcovském. Hornictvo se sešlo odpoledne jednoho dne u větrné jámy dolu „Amálie“, kde horník Huml k shromážděným promluvil. V tom se přiblížil od Duchcova kočár s devíti žandarmy i s pověstným okresním hejtmanem Thunem. Hejtman dal rozkaz k rozejití se horníků a tito byli vytlačeni na silnici. Tu se stalo, že bylo na četníky hozeno několik kamenů, a hejtman dal povel k palbě. Četníci vypálili tři salvy, jimiž byl horník Stach smrtelně zraněn a dva druzí horníci raněni.

Po návratu do práce nastalo vyšetřování a zatýkání. Několik mladých horníků bylo odsouzeno a horník Hajman z Ledvic brzy po opuštění Mostecké bastilly zemřel.

V tu samou dobu se pokusili kamarádi Panc a Šnábl obnoviti tajnou organisaci socialistickou, a při vzpomínce na tuto dobu nezdržím se často úsměvu, když uvažuji, jaké osoby v této pětiprsté tajné organisaci hrály roli.

Přišla stávka roku 1896 a byl jsem toho času v Lomu. Odpoledne před vypuknutím stávky byl jsem vyslán s kamarády Hudečkem a Rákosem do Záluží. Sotva však ale jsme vkročili do světnice kamaráda Hynka Holuba a dali se do hovoru, co a jak se bude dělat, přišli četníci a vykonali přísnou prohlídku. Musili se svléci skoro do naha a žandarmové měli k jejich práci na lepší vtipy, kterými je častovala Holubova manželka. Co ale hledali, bylo již pryč. Kamarád Liška s tím vyskočil oknem z prvního poschodí. My pak byli propuštěni a Holub s několika kamarády zatknut a uvězněn v Mostě.

Večer stávka vypukla. Byly přetrhány telegrafní a telefonní dráty na dolech, úředníci a dozorci na dolech v Oseku a v Lomu dostali nemilý náklad a stávkující horníci šli od dolu k dolu, vynucujíce si zastavení práce. Teprve u dolu „Marie“ v Ládunku bylo přivolaným četnictvem hornictvo zadrženo.

Stávka z roku 1896 měla ráz revoluční a dle toho byla celá akce později před Mosteckým soudem označena a souzena. Porotní soud se skládal ze samých Němců a provinilci byli Češi, nebylo tudíž divu, že po plamenné řeči státního žalobce, jenž mluvil jen o revolučních a anarchistických rejdech, byli až na malé výjimky všichni odsouzeni. Nejtěžší trest obdržel J. Panc, který byl označen co vůdce a odsouzen na deset měsíců těžkého žaláře.

Po stávce bylo mnoho nepohodlných horníků z práce propuštěno, práci nenalezli a těm ovšem nezbylo, nežli milované Rakousko opustiti. Odebrali se vesměs do Vestfálska, s nimi i já a pobyli jsme tam do r. 1899, jsouce napřed uvězněni a pak navždy z říše kmínky a dobrých mravů vypovězeni.

O to se již rakouské úřady postaraly, aby tamější úřady o nás nabyly vědomostí, a tak co nebezpeční anarchisté jsme se takto s Německem navždy loučili. Přijel jsem nazpět, právě když se konala v Lomu konference anarchistů dne 16. srpna 1899. Tato ale byla komisařem rozpuštěna a zúčastnění byli četníky voděni vždy po čtyřech na obecní úřad, tam vyslýcháni, fotografováni a někteří propuštěni na svobodu, jiní ale zatčeni a uvězněni v Mostě. Pověstný malý Lorenc měl tehdy mnoho práce a lítal jako zběsilý. Vzdor tomu se mu to dobře pracovalo, když měl k ruce tak dokonalé špicly, jak se užaslí horníci později dozvěděli. Nečiním tu právě z toho důvodu žádné zmínky o Vohryzkovi, poněvadž byla později jeho pravá povaha zjištěna.

Pak se hornictvo na Severu chopilo zakládání družstev, ale pro nepochopení lidu se málo co z toho ujalo.

Postavení hornictva v Čechách se horšilo čím dále tím více a tyto zbědované poměry dohnaly konečně hornictvo ku generální stávce r. 1900, která trvala na severu 8 týdnů a v jiných revírech až 12 týdnů. Sever se podobal tehdy ohromnému vojenskému táboru. Horníci s jejich rodinami si uložili veliké zkoušky ve strádání, ale kapitalisté, majíce na své straně vládu a její ochranné prostředky na potlačení každého odporu, klidně vyčkávali, až bude stávkujícími dojedena poslední kůrka chleba. A tak skončila veliká stávka vzdor podporám z tuzemska i ciziny porážkou hornictva a toto nastoupilo práci, obdrživší od uhlobaronů ironickou přípověď, že bude všem stávkujícím udělen generální pardon. Nikdo nebude pro stávku pronásledován.

V lidu hornickém počíná býti chápán význam odborových organisací. Anarchističtí horníci svolávají konferenci do Duchcova a usnášejí se vydávati odborný časopis „Horník“, jako propagační orgán. Bylo v tom směru pracováno s velikými překážkami, jak se strany sociálních demokratů, tak následkem malého smyslu se strany hornictva a hlavně politických úřadů s pověstným četnickým strážmistrem Lorencem v čele. Byli tu pak i někteří extremisté, kteří neuznávali tuto práci a pomáhali tak kopati hrob slibnému podniku sami.

Jedna konfiskace za druhou stíhala list, redaktoři pronásledováni, a tak vycházel „Horník“ nějakou dobu postupně v Lomu, Ledvicích, Košťanech a v Mostě, kde byl list přeměněn na „Hornické Listy“. Byli jsme s kamarádem Tomešem Kašem v tu dobu často bez oběda i bez večeře a když „Horník“ vycházel v Košťanech, tam snad se Kaše nejvíce cvičil v hladovění za svého života. Hornické Listy v Mostě přestaly vycházeti.

Pražská policie s panem Chumem vyslala na sever konfidenty s úkolem, hornictvo rozeštvati, a tito plnili svůj úkol věrně. Když nepomáhalo pronásledování, žalářování a propouštění z práce, vzala vláda rakouská útočiště k prostředku nejbídnějšímu, kupovala si špehouny, aby nic netušící horníky zrazovali.

Počala vycházeti „Omladina“, později „Komuna“ a „Chuďas“. Tak „Hornické Listy“ padly, jak vícero kamarádů předvídalo.

V těch dobách konal se památný veliký tábor lidu na Rýzmburku a založena hornická federace. Všecko se rozkotalo v nic. Krátkou dobu vycházelo v Nových Verneřicích „Bezvládí“, jehož jsem byl redaktorem.

Roku 1904 v červnu mne navštívil Tomeš Kaše, neboť se nepohodl s Karlem Vohryzkem, a dohodli jsme se na tom, že vydáme znovu „Hornické Listy“. Starý Kaše napsal sběrací listinu a já jsem obešel okres Mostecký a Duchcovský. Pomocí četných českých živnostníků sebral jsem asi 240 korun, a tak vydány „Hornické Listy“ znovu. Ale opět na krátko. „Omladina“ přinesla zprávu, že Hornické Listy byly vydány za peníze od policie a zanikly opět. Ačkoliv toto tvrzení nenalezlo u všech kamarádů víry, přec u mnohých ovšem zhoubně účinkovalo.

Roku 1905 byl jsem vyslán do Kladenského revíru, kde jsem pořádal několik agitačních schůzí. Na velikém projevu pro hlasovací právo ve Slaném jsem se ostře vyslovil proti němu a zároveň jsem i nešetřil kritikou proti slavnému panovnickému rodu rakouskému. Dne 23. prosince se mi dostalo do rukou „Právo lidu“, v němž jsem se dozvěděl, že byl na mě vydán zatykač pro velezradu. Odjel jsem ihned do Hrobů. Četnictvo již mne u přátel hledalo. Odhodlal jsem se jeti nazpět na Kladno, kde když jsem o 8. hod. večer vystupoval z vlaku, očekával mne již pan Chum s tajnými Špačkem, Pondělíčkem a Lechnerem, kde mne přijali ve svou laskavou náruč a odvezli do Prahy na policejní ředitelství. Provázel mne na cestě kamarád H., který byl se mnou zároveň zatčen, ale hned propuštěn na svobodu, kdežto já dodán k zemskému soudu.

Mou vězeňskou celu jsem obýval společně s Emilem Špatným. Dne 26. února 1906 byl jsem senátem sproštěn žaloby, ale na podanou zmateční stížnost státního žalobce dále ponechán ve vazbě, až jsem konečně pomocí mého obhájce dra. Kloudy dne 9. dubna byl propuštěn.

Na to jsem strávil několik dní v Hrobech a při návštěvě mých příbuzných sešel jsem se s Rudolfem Mášou a dcerou Hajšmanovou (Marií). Tato se pozastavovala nad tím, že se různí s hornictvem dobře smýšlející a poctiví socialisté nechávají pronásledovat a žalářovat, mezitím co její otec je placeným policejním konfidentem, a nikdo to nepozoruje. Oba dva tvrdili, že to třeba u soudu dokážou, ale slovu tomu později nedostáli.

V tu dobu počali jsme se s různými kamarády, jako s Písařovičem, Cifrainem a Kovandou pokoušeti znovu o založení odborného listu. Svolali jsme konferenci do Duchcova a súčastněných 11 organisací z míst severu souhlasilo s tím, aby „Hornické Listy“ vycházely. Byl jim dán nutný základ a počaly, z počátku 14denně, vycházeti redakcí Rudolfa Máši. Mým přáním tehdy bylo, aby vydával list Písařovič, tento však funkci nepřijal a tak byl Hánskou organisací navržen a ustanoven Máša. Jak já, tak i Tomeš Kaše nemohli jsme souhlasiti s tímto usnesením a oba dva jsme se proto redakce vzdalovali. Máša nesetrval dlouho u listu a byl vystřídán jiným, což však vše jest hornictvu známo.

Dne 1. května r. 1906 konal se na sokolském cvičišti v Duchcově veliký tábor lidu, kde za stranu Vohryzkovu mluvil kamarád Antonín Ott z Prahy. Snad se Duchcovští dodnes pamatují, jak byli řečí Ottovou nadšeni. Nemýlím-li se, předsedal tehdy táboru tomu kamarád Vojtěch Hrůza, přítomní komisaři Franke a Häusler. Vzal jsem si tehdy také slovo, ale dojem řeči Ottovy se mi nepodařilo vyhladit.

Dne 10. července jsem byl odsouzen do žaláře na deset měsíců, začež jsem mohl děkovati konfidentům. Po převratu se stali známými všemu hornictvu na Severu a v republice vůbec, poněvadž činnost jejich se neobmezovala pouze na kraje hornické, nýbrž i na Čechy východní. Nahlédlo se do policejních archivů a shledáno, že tímto nečestným penízem se nechali koupit V. Habr, F. Hajšman a Karel Vohryzek. Ačkoliv před válkou ještě to nebylo známo celé široké veřejnosti, přece byla jejich zlopověstná činnost již obmezena a rakouské úřady musily se ohlížeti po jiných šlechetnících, aby nabyly informací o hnutí dělnickém.

Kdo pracoval a smýšlel s dělnictvem poctivě, může dnes pociťovati kus radosti nad tím, že všecko to snažení přece nebylo nadarmo.

Organisace dělnické zesílily vzdor persekucím a rachotina rakouská, která se tehdy zachraňovala tak ubohým způsobem před revolučními snahami dělnickými, osudu svému přece neušla.

Hornické Listy neměly ani po jejich postavení na pevnější základy na růžích ustláno. Byly stíhány konfiskacemi ráz na ráz, mnohdy jedno číslo vícekráte za sebou, ale vždycky se našli ochotní jednotlivci, kteří pomáhali kořist úřadům uzmouti. Utrpěly veliké finanční ztráty, ale obětavostí našich kamarádů vždy se zdařilo je udržeti, až byly konečně i ony válkou povaleny, jako mnoho jiných časopisů. Není toho mnoho, čím paměť moje události v hornickém hnutí za uplynulých 40 let osvěžila, ale bylo to pověděno v dobrém úmyslu, aspoň trochu přispěti onomu povolanějšímu peru, které jednou tyto a jiné paměti bude zhušťovati v historii.

Ani si, jak jsem již shora podotknul, nemohu činiti nároky na přesnost těchto údajů. Dělník, jenž zápasem o život jest strkán z místa na místo, nemá času psáti deník, a když si pak jednou, starý již a životem skoro odbytý, chce oživiti vzpomínky uplynulých dob, jest 40 let velikou hlubinou v minulosti, která nevydá již všecko v té podobě, jak to v ní zapadlo.

Naši mladší kamarádi, kteří vstoupili v šlépěje nás starých, mohou posouditi, za jakých těžkých poměrů se rodila myšlénka osvobozeneckého hnutí dělnictva i jaké bylo materiální postavení hornictva z tehdejších dob.

Nikoliv veřejné a uznané organisace, jichž musí i kapitalisté respektovati, nýbrž tajné a romantické schůzky nebojácných mužů, velmi často rozháněné policajtskými šavlemi a četnickými bodáky a mající za následek štvaní z práce, z bytu a žalář. Nikoliv čestné funkce v uznaných organisacích, které mohou veřejně požadovati napravení spáchaných křivd, nýbrž nebezpečná důvěra kamarádů, mající za následek stálé stíhání bdělého oka úřadů. Nikoliv zajištěná a dodržovaná mzdová smlouva mezí oběma kontrahenty, takže nemůže denní mzda horníka klesnouti aspoň pod nemožnou úroveň, nýbrž libovolné odírání a vykořisťování, v bezpečné jistotě, že proti podzemnímu otroku všecko je dovoleno a že nikde se ochrany nedovolá.

Mnozí snad řeknou: Uplynula již řada let od oněch dob a jelikož jest pokrok lidský ustavičně na postupu, nemohl se zastaviti ani v otázce lidských práv a zvýšení dělnické úrovně, a proto je dnešní naše situace výslednicí nové doby.

Klamou se, kteří toto tvrdí. Tyto zápasy zašlých generací a generace umírající musily předcházeti, aby pozornost světa byla upoutána i na smutný život vrstev dělnických. Kdo neklepá, není mu otevřeno. Kdo si ničeho nežádá, sotva od koho co obdrží.

Zadostiučiněním pro nás staré je vědomí, že jsme nadarmo nežili a že nebyly marny oběti, kterých náš mladý život přinášel pro lepší našich příštích. Nekonečně snesitelnější jest dnes postavení dělníka proti dřívějším dobám.

František Dlouhý.

JSEM TULÁK (1906)

Božena z Lesonic věnuje Frantovi Dlouhému

Jsem tulák – můj život zdá se pouští jen, 
domova nemám, ni ženy, ni dětí,
nevím, kde hlavu svou skloním každý den,
i klid je mi uzmut, jež druzí světí.

Má touha v dál přes oceány pne se,
jak orel tkne se nebetyčných skal,
jí v oběť dávám vše, co život nese,
vše drahé, co mně život můj kdys dal.

Jsem tulák! Leč přec mám srdce vřelé
a dosti lásky, bratři, cítím k vám,
mnohdy myslím, kráčím tak osaměle,
že život svůj snad v oběť vám kdy dám.

Miluji vás - slunce, les i květy,
dítky vaše, jich pláč, jich hlas a zpěv,
cítím váš bol, prahnoucí zřím rety,
a v nitru bouří nezdolný mi hněv.

Zpráva o založení odbočky Klubu mládeže „Ratolest“ v Mostě (1912)

Z Mostu. V místě zakládá se odbočka Klubu mládeže „Ratolest" (se sídlem ve Dvoře Králové n. L.). Obdrželi jsme však zprávu, že stanovy byly vráceny. To však nás nezarazilo a pracujeme s chutí dále. V neděli, dne 27. října byla konána ustavující valná hromada a potěšilo nás nejen hojné účastenství, nýbrž i chuť přítomných k další neutichající práci. Na této valné hromadě byl zvolen prozatímní výbor, který po schválení stanov svolá řádnou valnou hromadu s volbou nového výboru. Schází nám ušlechtilá četba a naše prostředky zatím nepostačují k opatření dobrých knih. Proto bychom žádali naše kamarády o zaslání knih, brožur a různých publikací a tak nám byli v našem vzdělávacím úsilí nápomocni. Veškeré zásilky, jakož i korespendence, budiž adresována: Josef Fiala, Most, Franz-Josefstrasse, číslo 1261.“

Otištěno v Mladém Průkopníku č. 2/1912

antimilitaristický znak českých anarchistů


			

Petr Pech: Organisační život mládeže

Mnoho mladých hochů si klade otázku, jakým způsobem by měli pracovati a postupovati organisace mládeže, aby výchovná jejich činnost byla vlivná, by do jejich života nebyly vnášeny škodlivé složky, aby co možná nejvíce šířeny byly obzory a 'zatlačeno, sektářství, smutně charakterisující mládež politických stran. Chci k této otázce příčiň míti několik poznámek, jež nechtí býti směrodatnými, ale chtí být jen řadou návrhů, o kterých je třeba uvažovati. 

Konfiskováno! 


Dle místních poměrů a vyspělosti členstva zařídí se postup otázek probíraných v debatách. Jaká théma však volit? Možno jen v hlavních rysech naznačit tyto programy, které dle okolnosti jsou měnitelný. Volené náměty buďtež přístupnými členům a pořad budiž řízen důležitostí jich významu a vyspělostí jedinců skupinu tvořící. Proslov si vezme prohloubenější kamarád, nastíní názor, opodstatní jej fakty z vlastního života, citáty z knih a pod., načež se rozpřede debata. Navrhuji as takovýto postup otázek pro debatní kroužky: „Ze školy do továrny", „Dělník a příroda", „Názor na život", Výchova, sebevýchova", „O četbě", „Socialismus a kapitalismus", „Vlastenectví, militarismus, náboženství", „Ideál anarchie". Tyto debatní kroužky nejlépe pracují v době dlouhých večerů zimních; za letních večerů a zejména v neděli možno podnikat společné vycházky do přírody, daleko do polí neb lesů, kde lze pozorovati nerušený život přírody ve všech jejich rysech, harmonii barev, tónu a sil, oživit vonícím vzduchem plíce, dýchající zkažený vzduch továren, šachet a dílen. I tu dá se rozpřísti debata, zazpívati odbojná píseň, recitovati sociastická báseň a mladí lidé vrací se domu nadšeni novými myšlenkami a chutí k organisační práci, pociťujíce ve svých nitrech palčivou touhu po rozsluněných dnech a jich využití, zavřeni jsouce v dusných pracovních prostorách. 

Tělocvik, pokud poměry dovolují, bývá vzpruhou údům prací znaveným, jsa též ušlechtilou zábavou. — Dramatické kroužky vezmou si za úkol sehráti děje rázu výchovného, recitační večery, jednoaktovky a děje z prostředí zápasů za svobodu a lidskost, působiti budou na širší kruhy a zvýší úroveň prostředí. 

Konfiskováno! 

Zdar organisační práce bude podmíněn námi samými. Každý jedinec musí svou silou přičinit dobrý úspěchy spoluprací dosáhneme reálních výsledků jak v uvědomělosti, tak v počtu členstva. Schopnosti jednotlivců vychovají se ve vyspělost, dosáhne se dobrých kolportérů, dobrých organisátorů a neprodajných jedinců. Mnoho bude záležet na způsobu, jakým dovedeme k mládeži přijít, by myšlenky naše pochopila. Dobrým vodítkem může býti zkušenost každého jedince i z dob, kdy sami byli strženi vírem socialistickým, kdy hledali cíl hodný upřímného snažení a kdy zamlžené obzory nedopřávali zajásat radostí z nalezeného cíle. Často jediný příběh z továrny neb ulice, socialistická schůze, dobrá kniha neb i píseň nadšeně zapěná rozbouřily krev, v mozku zableskla se myšlenka, celou bytostí projel divný pocit, jak elektrický proud, počali nově žít, ve svém nitru stvořili si obraz, snažili se zrealisovat cíl a stali se šiřiteli nových myšlenek. Nuže tato fakta z našeho vlastního života umožní nám organisační práci. 

Umět přijití k duši mladého člověka, dojmouti ji, uchvátit v celé její jsoucnosti, zatřásli jí v základě jejím, unésti v jiný svět, říkám duši, chtěl bych však říci nitro, duch. Ukázati možnost síly a krásy nového života, vyvésti mladého člověka z všednosti a jednotvárnosti, vzbuditi v něm dřímající touhy; a snahy, podpořiti jej v docilování sebevědomí; býti upřímným přítelem a rádcem každému, kdo s upřímností k nám přichází, nechati jedince volně pracovati, toť je nejbližší naše práce, k níž bude zapotřebí neochvějné vytrvalosti. 

Tato práce nebude podnikána ponejprv, z podobných začátků rostla mládež dříve. Smutným faktem však je, že vyrváni bývají přední snaživci persekucí a (zastavivši ještě neucelené hochy sbubnují politikáři do svých řad. Je nutno znovu a znovu pracovat! Po přetržené práci se zdvojeným úsilím vrhat se na široké lány, zkypřiti půdu a učiniti ji přístupnou k přijetí zásevu pro úrodu příštích let. Byl bych rozradostněn, kdyby všichni mladí hoši pochopili důležitost vytrvalé práce, spojeni v organisace a vedeni upřímnou snahou k novému, lepšímu životu, dosáhli uskutečnění pevné sítě utvořených organisací, jež budou hybnou silou hnutí mládeže vůbec. P. P. 

Vyšlo v Mladém Průkopníku č. 1/1912

Petr Pech

 

Pozdržení vydání 1. čísla anarchistického listu Mladý Průkopník (1912)

Prvé číslo „Mladého Průkopníka" mělo vyjíti, jak bylo v posledním čísle Zádruhy oznámeno — dne 4. června. My jsme mínili a slavná pořádku dbalá policie měnila. Po osmi dnech bylo ohlášeno redaktoru, že jeho oznámení o vydávání „Mladého Průkopníka" nelze vzíti k vědomosti, protože prý tam neudal přesný den jeho vycházení a potom prý neuvedl nic o inseratech. V povinném ohlášení bylo uvedeno, že „Ml. P." bude vycházeti jako periodický měsíčník a datum vyjití prvého čísla byl také uveden. To však u policie není dosti jasným označením. — Dalo by se toho ještě mnoho namítá ti, však škoda místa. Můžeme zatím jen zaznamenati, že „M. P." se bude jako dříve těšiti velké pozornosti pánů bedlitelů veřejného pořádků.“

Mladý Průkopník, číslo 1, 1912

Frano Raitr: Vzkaz kamaráda učitele, kamarádům horníkům

Vstupuju ze zasněžené přírody do své pracovny a dětského pokoje. Doma zrychluji krok: prožívám myšlenky vychozené, venku na svobodě. – Hrstku, jich posílám na Sever Vám, přátelé!

Přemýšlím při práci mnoho o běhu našich dní – Kacířsky soudím vír, který se stal v naší učitelské obci pro to a to. Jsou v tom věci největší a nejnicotnější. Ale výchova zajisté zůstává v revolučním úkolem. – Poznejme se včas!

Věřte, moji severští přátelé dělníci, kdybyste Vy věděli, kde a v čem je tajemství svobodné výchovy a vyučování malých i velkých, kdybyste věděli, kde a jak začíná skutečná republikánská demokracie a kde se bezprostředně zabíjí, vím, že bystě určitě aspoň u Vás na Severu rázem všecko změnili – Vy toho však dosud ani nemůžete vědět. Kromě theorií jste vlastně také ničeho nepoznali. „Nejlepší národ je ten, který dává svým dětem nejméně trpěti“ (Z letáku „Českého srdce“). A výchova zůstane zůstane revolučním úkolem! – Trudno mi zas jen psát – Jme v revoluci, ale paděláme všecko: kulturu i politiku, pokrok i reakci, víru i nevěru, mravnost i nemravnost – Náhražky!

Sirá zem na mne útočí, domlouvá člověku. Sotva se rozbřesklo, ráno našeho kulturního dne, stojí naše většinová morálka na svých cestách ve strašné, bezradné ubohosti pračlověka. Zatím dožije, vyhasne naše Planeta – vyhoří několik srdcí, planoucích účinnou láskou, – přijde ledová doba na rozrylé bojiště našeho osudu a my, hrdé plémě poválečné, budeme tu zase civět, jako idioti anebo opice, nemohoucí pochopit a vyřídit si kus velkých lidských možností. –

Nedoučíme se nikdy řádné radosti, ani bolu?- Je, krásná, ale přeci jen mrtvá naše zasněžená krajina, obrázek té příští doby ledové – V létě svého života dá se snad „převychovat“ člověk! Nás neopustí energie lásky, podstata života!

Nad žalostným naším stavem radostně smýšlí a pracuje o nové výchově srdce kované ve vojně i revoluci – Váš

Frano Raitr“

Učitel František Raitr dole v pravo s kloboukem.

U HROBU MICHAILA BAKUNINA (1909)

Přinášíme článek zaslaný českým anarchistou, který v březnu 1909 navštívil společně s dalšími českými anarchisty odešlými do zahraničí za prací hrob Michaila Bakunina v Bernu. Otištěn byl na stránkách anarchistického týdeníku „Hornické listy“:

Jest měsíc březen a Bern, tato směsice středověké a nové doby, leží ještě hluboko pod bílým příkrovem.

Venku, na druhém konci města, odpočívá Michail Bakunin, to, co bylo po něm smrtelného. Několik přátel putuje k jeho hrobu.

Jest okolo polední hodiny. Hřbitov je liduprázdný, nikoho není k spatření, i hrobaři zdáli se v jich věčné práci ustati.

Všecko je zaváto a cesta těžko k nalezení, spousta náhrobků rozprostírá se před našimi zraky a skoro všecky zaznamenány jsou zlatými nápisy, činíce takto onen kousek lidského života nezapomenutelným. Odvážně skočili jsme do vysoké hromady sněhu, kterým byly cesty zaváty a vpravo od nás uzřeli jsme vysokou stavbu, městské krematorium. Vlevo od krematoria má odpočívati Bakunin.

Hledáme neúnavně, od řady hrobů ke druhé probíháme a jako alegorie stojí to před naším duševním zrakem: bylo těžko dostoupiti až ku slunečné výši jeho ducha, dokud žil a plodně působil a nyní nesnadno jest i hrob jeho nalézti. Velicí ukazatelé lidskosti jsou vždy ztraceni v úkrytu…

Konečně stojíme před jeho hrobem. Jest jednoduchý, bez okrasy. Odklidili jsme sníh rukama a nalezli věnec, který zakrýval číslo hrobu. Krásnou jednu ozdobu má ale hrob našeho velikána přece. Jest to prostý, nahoře otesaný kámen, nechá nás vzpomenuto na slova Bakunina o jeho životě.

Na kamene jiskří se v zlativých písmenech slova:

MICHAIL BAKUNIN

1814-1876

Nic více. A přesto něco, co se jako doplnění vyjímá a tento hrob od jiných odlišuje.

Náhrobní kámen je nazpět kryt vysokou jedlí, která se vysoko nad ním do modrého nebe vypíná.

Dlouho stojíme v myšlenkách pohříženi nad tímto rovem, který kryje tělesné pozůstatky nám tak drahého zvěčnělého. A pokušení je příliš veliké: Jako jsme byli duchem tohoto giganta uchváceni a stali se tak bojovníky anarchie, strhla nás i památka naň sebou a každý z nás oloupil hrob o několik listů, které ukryty pod sněhem, na hrobu byly roztroušeny a učinili jsme tak třeba ve smyslu mrtvého. Zde odpočívá jeden z největších Internacionály Anarchismu: Michal Bakunin!

Pomalu loučíme se s hrobem. Až do poslední chvíle hledíme vždy a opět nazpět k onomu místu, kde lehký vánek jemně korunou vysoké jedle zachvívá a odkud přívětivě zdá se nám na pozdrav kynouti.

V Bernu, v březnu 1909, P.R.

hrob Michaila Bakunina v Bernu ve Švýcarsku

Prohlášení Zemské jednoty horníků proti zvýšení členských příspěvku bratrské pokladny (1909)

Dle usnesení měsíční schůze Zemské jednoty horníků upozorňují se veškeří zástupci, súčastnění valné hromady jednoty 21.února 1909 v Lomu konané, aby povinnosti řádně plnili, neboť jest nejvyšší čas , by hornictvo sorganisované čistě hospodářsky mohlo úspěšně čeliti proti všeobecné troufalosti kapitálu a i jeho vědomým i nevědomým nadháněčům. Sem náleží i usnesení představenstva a správního výboru bratrské pokladny mostecké ze dne 15 a 16 února 1909, dle něhož zaslány výnosy na doly, v nichž se stanoví každému členu bratrské pokladny o 33 haléřů měsíčně měsíčně více odváděti do reservních fondů bratrské pokladny, protože bylo nejvýše nutno lékařům zvýšiti jich „hladové“ platy.

Horníci, tři desetiletí protestujete a bojujete o úpravu invalidních, starobních a nemocenských podpor, aniž byste odpor závodních baronů zlomili a přání vašemu bylo vyhověno. Co bídy, žalu jste vytrpěli, co slzí dětí vašich prolito a vše marno. Sotva že se ale milci zaměstnavatelů zmínili o upravení svých dosti tak tučných platů, okamžitě se jim vyhověno jak se strany zaměstnavatelů, tak od zástupců horníků, aniž by horníkům o tom něco sdělili. Na mzdě se vám stále utrhuje a vaši zástupci místo aby se po této stránce věci ve váš prospěch chopili, rozdávájí statisíce z vašich mozolů lidem, kteří z většiny jsou horší ještě, než-li samotní uhlobaroni. To přímo křičí. Jest nyní na vás, abyste vašim zástupcům při své mínění podali, aby při nejbližší nejbližší valné hromadě, aby dle § 84 odstavce 4 stanov bratrské pokladny usnesení představenstva bratrské pokladny bylo zrušeno, protože nemůže býti myslitelno, aby 21 osob mohlo bez vědomí 31-32 000 horníků rozhodovati samostatně o tak důležité záležitosti, která se těsně dotýká našeho hospodářského žití.

Jest tudíž správné a prospěšné pro hornictvo,, má-li v budoucnosti oproti podobným útokům čeliti, sorganisuje-li se do své odborové organisaci a toho nejsnadněji dosáhne, stane-li se každá členem Zemské jednoty horníků a jich příslušných odborů, která má své sídlo v Mostě.

Josef Písařovič.

Resoluce z ustanovují valné hromady Zemské jednoty horníků (1909)

Horníci!

Doufáme, že konečně pochopíte, že jest vám všem v nynější kritické době, v době naší hospodářské bídy třeba organisace takové, jíž bude vodítkem jen hospodářský a odborný stav členstva, v jehož zájmu jest co nejvíce zapotřebí, by se co nejvíce pracovalo.

Protož odkopněte od sebe politické demagogy, jež používají vás jenom ku svým stranickým prospěchům! Přijďte mezi nás, mezi ty, jež s vámi pracují, s vámi cítí a trpí. Neboť kdo s vámi nepracuje, věřte, že Vaší bídu nezná!

Členem Zemské jednoty horníků a jich příbuzných odborů může být každý horník od 16 roků stáří. Příspěvek měsíční valnou hromadou ustanoven byl co možná nejnižší, totiž 20 haléřů. A proto budiž heslem všech: „Do Zemské jednoty horníků a jich příslušných odborů!“ Veškerá vysvětlení ochotně sdělí Josef Písařovič v Mostě, Rudolfova ulice 1167, na něhož též veškeré dopisy Jednoty se týkající zasílány buďtež.