HNUTÍ PRO OMEZENÍ PORODŮ (1915)

V Americe udá se v posledních letech ujímati hnutí, které úspěšné-li bude, znamenati může první vážný krok ku odvrácení přehnaného puritanismu, jakož i pozvolný třeba ale jistý úpadek comstockismu v této zemi. Jest to hnutí pečující o obmezení porodů, jež se rychle vzmáhá a v poslední době nabývá takového vlivu, že př. v městě New Yorku založeny již dvě organisace, sledující stejný cíl, – jedna skládající se z lékařů a druhá z žen a povšechných přívrženců tohoto hnutí.

Jest tomu již přes čtyřicet roků co do zákoníka vlády Spoj. Států vsunuta osnova, známá dle tvůrce svého jako „Comstock Law“, jež v poslední hodině odstupující vlády přijata byla a jež zakazuje rozesílání poštou jakýchkoli věcí, jež dle názoru Antona Comstocka zdály se býti „nemravnými“. To týkalo se náboženských i mravních názorů.

Robert G. Ingersoll se svými stoupenci se ihned vzchopil by zasadil smrtelnou ránu oné stati týkající se náboženství, což se mu také podařilo, neboť již několik roků později byl onen zákon zmírněn a náboženské předsudky odstraněny. Leč třeba poznamenati, že onoho zákona nebylo již zapotřebí. Ingersollova propaganda proti církvím a náboženství vůbec byla tak účinnou a rozšířenou, že přímou akcí a vzděláváním podkopal samotné základy církve a pitomý zákon zůstal ve Washingtonu viset jako vyschlá želví skořápka. Když nejevil se o náboženskou stránku onoho zákona již žádný zájem, byla ona část týkající se náboženství jednoduše škrtnuta. Ale za to tím pevněji sevřela se pěst zákona proti těm, kdož porušili mravní stránku osnovy. Aby nebylo nejasným co se za „nemravné“ považuje, bylo znění osnovy zákona tak poopraveno, že nemohlo býti pochyby o tom, co jest „nemravným“; kupř. předejití mateřství anebo předčasný porod, a viníkům pohroženo pětiletým žalářem a 5000 dollary pokuty – popřípadě obojí – v pádu usvědčení z přestupků těchto mravnostních ustanovení. Výsledek toho bylo, že ačkoli mnozí zákon ten porušili, př. použitím pošty ku rozesílání časopisů, magazínů i kněh s vyobrazením nahých těl, za což byli mnozí souzení a také odsouzeni, přece mimo jedné čestné výjimky byla jsem sama, která otevřeně tomuto potupnému zákonu proti volnému mateřství vzdorovala. Touto čestnou výjimkou byl dr. Elliot, zasloužilý a vážený člen lékařského povolání, který vida utrpení chudých a nuzných žen, prohlásil, že nebude dbáti Comstockova zákona a podá náležité pokyny všem, kdo toho potřebují. Několik dnů později došly jej dva dopisy, žádající o jeho radu – jedna pisatelka trpce si ztěžovala, že je matkou již devíti dětí a její manžel trpí nakažlivou nemocí; druhá praví, že je matkou desíti dítek a její muž je bez zaměstnání následkem nemocí. Dr. Elliot poslal oběma náležité pokyny. Následující týdny byl však zatčen a odvlečen do žaláře, kdež postaven před jistou ženu, Comstockovu špehounku, která oba výše uvedené dopisy odeslala. Byl souzen, uznán vinným a konečně odsouzen ku pětiletému žaláři za každý dopis a dodatečně ku zaplacení 10 000 dollarů pokuty. Dostal svrchovanou míru trestu. Odseděv si 6 roků byl konečně po usilovné agitaci omilostněn a na svobodu propuštěn.

Zdraví i duch jeho však silně vazbou utrpěly, jeho odborné postavení zničeno, stál zde jeho případ jako obrovská skála varující ostatní lékaře před následky překročení onoho zákona. – –

Neměla jsem žádné přání státi se mučednicí jako dr. Elliot, ale kojila jsem se horoucím přáním onen zákon podkopati, nikoli čekáním a snahou volební ho odstraniti, ale zašlápnutím jej přímou akcí, neboť přímá akce přináší výsledky, jichž celá desítiletí politické akce nedokáže.

V březnu r. 1914 počala jsem vydávati měsíčník „The Woman Rebel“, nesoucí hrdé jeslo: „Ni bůh, ni pán!“ a řídící se zásadou, že žena sama v sobě odchovati musí vědomou a bojovnou povahu proti všemu co jí zotročuje. Tento list hlásal především právo ženy nad vlastním tělem, chce-li čili ne,m býti matkou; ale toto právo podmiňuje znalost prostředků k zabránění oplodnění. Proto sloupce onoho listu byly pro diskusi o tomto předmětu otevřeny – a dopisy ze všech konců Soustátí se jen hrnuly. Sedm z devíti vydaných čísel bylo vládními orgány zabaveno, a konečně v říjnu m.r. vyřkla federální Velká porota proti mně tři žaloby, zahrnující 12 bodů, což mohlo znamenati výměr trestu 12 roků žaláře. Ale já neuznala za vhodné podstoupiti žalář za pouhý projev názorů. Tehdy byla již vytištěna a v různých skladištích po celých Sp. Státech připravena příhodná brožura podávající zdařilé informace o obmezení rodin. Ale úřady se o tom dověděly a následkem toho usilovaly o uspíšení mého soudu v domnění, že mne zavčas odstraší od další práce. Líčení soudní připraveno v měsíci říjnu a já žádala za odročení, abych se náležitě mohla připraviti. Konečně jsem líčení sama odročila odjezdem do Evropy. Tři dny později bylo v oběhu přes tři sta tisíc brožur pojednávajících o obmezení rodin.

Skutečnost, že jsem ženou prostředních let, jako matka, bez podezřelého vzevření, byli soudci pohnutkou, že mne pustil na svobodu bez náležité peněžní zálohy, a proto také můj odjezd autority státu nemálo pozlobil. I chtěli se aspoň na někom pomstíti. Nalíčili past vysláním jistého muže maskující se jako „kamarád“ do fotografického závodu p. Sangera. Tento člověk velice moji práci obdivoval a proto když přišel po druhé, svěřil mu p. Sanger jednu brožuru pojednávající o „Obmezení rodiny“, načež opustil atelier by za několik minut se vrátil v průvodu Anthony Comstocka, který měl už připravený zatykač na p. Sangera, jakož i rozkaz k prohlídce závodu, což se také stalo.

Na to snažili se jej přiměti k vyzrazení mého nynějšího pobytu a mých plánů do budoucna, za což mu slibovány polehčující okolnosti; ježto však ničeho nevyzradil, byl odvlečen do žaláře a bude držán než za něho mohla býti složena záruka. Jeho případ čeká projednání. Free Speach League se případu jeho ujala a snaží se mu vymoci veřejné slyšení před porotou. Nepochybně bude odročeno do říjnového soudního sezení. Několik týdnů později vloupal se někdo do závodu p. Sangerova, kdež odcizil schránku soukromých dopisů mnou z Evropy zaslaných.

Mezitím vzmáhá se bouře protestu proti zatčení a persekuování p Sangera, což přivodilo i značný zájem o předmětu obmezení porodů. Konečně ono veliké spiknutí hrobové mlčenlivosti je zlomeno a i kapitalistický tisk všestranně věc probírá. Jistý konservativní deník vypsal odměnu 25. – dol. za nejlepší článek o obmezení rodiny.

Jsouc u konce mého poslání jež mne do Evropy vedlo, vtírá se mi přirozeně otázka: Mám se vrátiti do Ameriky a čeliti těmto žalobám? My, kteří známe stát s celým jeho ústrojím víme, že nespočívá na rozumu nebo spravedlnosti, nebo na touze prospěti dobru lidstva. My jsme přesvědčeni, že stát zmocnil se nás jen násilím a proto bylo pošetilým chtíti se vrátiti v domněnce, že bych snad s vládou mohla rozumově věc mou rozvážiti.

Na druhé straně hrozí však nebezpečí, že toto hnutí může přejíti v ruce oficielních lékařů, což by znamenalo záměnu velkokněží – novou církve, jíž by dělnictvo na kolenou prositi muselo o ždibec pravdy, na níž má plné právo. Jest mým přáním, aby tyto poznatky byly přístupny všem dospělým mužům i ženám, zvláště pak mužům a ženám pracující třídy.

Poslední dobrou jsem však dopisy tak zaplavena, tolik přátel projevuje přání abych se do Ameriky vrátila a podstoupila zápas za osvobození pracujícího lidu z područí všeho otroctví, že jsem se konečně rozhodla do Ameriky vrátiti a před soudem se zodpovídati.

Nenechám se ovšem klamati myšlenkou, že by snad ony publikace a časopisy, jež dnes hlásají ideu obmezení plození prostředky legálními, postavily se za kohokoli, kdo hrdě vzdoroval a otevřeně porušil posvátnost zákona a učil prostředkům přímé akce. Znám velice dobře způsob zbabělého veřejného tisku a proto z té strany ničeho dobrého neočekávám. Země, která se chlubí posledním vědeckým objevem a vykazuje nejmodernější stroje a současně se honosí zákony dusící idee, upalujíc na hranici odvážlivce, kteří dovolují si otevřeně v zájmu svobody mluviti a jednati, musí býti konečně v těchto věcech odhalena a její vychvalovaná svoboda a volnost do pravého světla postavena.

Margaret H. Sanger

(in.: Volné listy; roč.: 24; 15. srpna 1915; č. 8)

STAROKOMUNISTICKÁ OSADA V PERU

I.

Obhájci kapitalistického zřízení a státního autoritního systému prohlašují zásady, snahy a cíle moderního anarchistického komunismu jednak za utopiii, za šílenou nemožnost, jednak za zkázonosné zločinství. Všichni, kteří mají prospěch a zájem na dnešním nespravedlivém a ohromné většině lidu záhubném zřízení, snaží se lidstvu namluviti, že komunismus a anarchismus jsou v moderní společnosti neuskutečnitelny, neudržitelny a nemožny. Za důvod a důkazy k tomu uvádí sobeckopu a různými vlastnostmi obdařenou povahu lidskou u každého individua a hlavně rádi poukazují na všecky větší, menší anebo úplné nezdary jednotlivých osob, které v různých zemích uprostřed kapitalistického světa, obyčejně na pochybných zásadách špatně pochopeného socialismu nebo komunismu, křesťansko socialistické nebo křesťansko-komunistické osady založily.

Je pravda, že mnoho takových podniků se nezdařilo následkem špatného základu, porozumění a řízení a hlavně následkem vlivu a moci státu a zřízení, v jehož železném rámci nemohly se vyvinouti ani udržeti. Je ale též pravda, že i vzdor tomu všemu, dosti takových starosocialistických nebo starokomunistických osad až podnes se udrželo a daleko blahodárněji prospívají, než každákoliv osada, založená a řízená dle systému panujícího, ačkoliv nemají toho pravého základu a duseny jsou stávajícími poměry kapitalistického státu.

Chtíti tedy posuzovat a odsuzovat ideje moderního anarchistického komunismu, na nichž má být příští společnost zbudována, dle pokusů jednotlivců se zakládáním křesťansko-socialistických anebo starokomunistických osad, je směšno a nerozumno a takovými důkazy kapitalističtí filosofové a národohospodáři zásady a ideje anarchistického komunismu nevyvrátí.

My nejsme žádní zbožňovatelé ani odporučovatelé zakládání podobných osad, naopak, my vždy při každé příležitosti jsme dokazovali, že takové podniky se v dnešním velkokapitalistickém zřízení vyvinouti, ba ani na ryzích komunistických zásadách na dlouho udržeti nemohou, poněvadž je moc vlivu a poměrů kapitalistického světa umoří, jako bujný a hustý plevel umoří libovonnou květinu, kterou vprostřed něj vsadíme. Vzdor tomu chceme ukázati, že i osady, založené na zásadách starého komunismu mohou prospívat, když jsou jen poněkud rozumně řízeny a když upír: „kapitalismus“ a polyp: „stát“ nemohou je úplně dostat do svých lapadel a ssavadel.

Jednou takovou zdárně prospívající starokomunistickou osadou je osada Buenos Amigos v Peruvii, v jižní Americe.

Don José Rodriguez, roku 1853 pojal myšlenku, založiti komunistickou osadu v Peruvii, aby dokázal, že komunistické zřízení, jehož staří kmenové a až dosud většina kmenů indiánských i jiných užívali, jest i v životě kulturních lidí možno. Byl to muž poctivý, jenž se nerozpakoval při tomto podniku celé své jmění dáti v šanc, byl důmyslný a rozumný, on pochopoval, že jedině úspěchem může sobě zjednati opravdových přívrženců a poněvadž měl za to, že sociální poměry, v nichž žil, jsou jeho podniku na závadu, uznal za nutné, úplně se isolovati a pokusiti se o provedení svých ideálů na takovém území, kde by se mu nekladly žádné překážky a kde by nemohl nikým vyrušován býti.

Ostatně nebyl on jediný, jenž se touto myšlenkou zanášel, neboť jeho důvěrná agitace seskupila kolem něho asi šedesát rozhodných přívrženců, kteří s ním sdíleli jeho náhledy a byli ochotní ho následovati. Vyhledal ministra vnitra a vyprosil od něho za mírnou cenu krajinu v severních končinách dosud nezalidněných, při řece Cototo ležící. Nebylo příčiny jeho prosbu zamítnouti, neboť půda této odlehlé provincie nebyla dosud obdělaná, a ministr domníval se, že stát může tímto pokusem kolonisace jenom získati. Zásobení nářadím a semenem, koňmi a skotem, stany a jinými potřebami, odebírali se vystěhovalci do svého území a dali se do díla. Don José Rodrigo, jenž opatřil nejvíce potřeb a byl tvůrcem této myšlenky stal se ředitelem kolonie a pojmenovali ji Buenos Amigos.

Od těch dob uplynulo čtyřicet let. Počátky byly obtížné, avšak kolonistům se podařilo svojí rozvahou je překonati. Dnes jest jich počtem asi tisíc, z polovice domorodí osadníci z Peruvie, Bolivie, Chile a z Brasilie, ostatní pocházejí z Německa, Anglie a ze severní Ameriky; ani jediný Francouz, Vlach neb Švéd nenachází se v této kolonii. Národnost španělská má zde rozhodnou převahu; tak bylo již z počátku a dle všeho bude i budoucně. Během čtyřiceti let se organisace znenáhla od původního směru a koncepce Dona José Rodriguezova odchýlila a přizpůsobila se praktickému životu. Tato organisace jest velice originální a poněvadž již po čtyřicet let trvá a bez překážky se rozvinuje, zasluhuje značné pozornosti.

II.

Prvotní myšlenkou zakladatelů byl naprostý socialismus, jenž zůstal i nadále základem celého podniku. Nejen půda, plodiny a hospodářské stroje náležejí společnosti, nýbrž i obyvatelé sami, pokud jsou členy kolonie, neboť se mohou vystěhovati aneb mohou býti vyloučeni.

Co týče se náboženského přesvědčení, nikdo nikomu v něm nepřekáží, ano přísné zákony zapovídají náboženské spory a přemlouvání. Kolonisté množí se většinou rodem, mohou však býti též přistěhovalí přijati, vyjma Indiány a černochy. Má-li cizinec do kolonie býti přijat, tedy se jeho dřívější poměry, zejména jeho mravnost přísně vyšetřují; byl-li přijat musí do společné pokladny složiti 500 piastrů. A to ze dvou příčin: předně stanou se spolumajiteli společného, sociálního jmění, a za druhé proto, poněvadž takové jmění jest kolonii zárukou, že nový člen jest spořádaný, pracovitý a že dovede spořiti.

Správa kolonie svěřena jest čtvero departementům; jest tu department práce, výchovy, obchodu a zdravotnictví. Tyto departementy jsouce spojeny tvoří „tribunat“, jenž obstarává záležitosti finanční a soudnictví.

Nic však není originelnější než systém finanční. Základní myšlenkou jest: práce platí tolik co peníze; následkem toho jest hodina mincovní jednotkoou. Ve všech školách, ve všech odděleních nachází se vyhláška:

„Šedesát minut tvoří hodinu, osm hodin jeden den, pět dní týden, čtyři a dvě pětiny týdnu měsíc a dvanáct měsíců rok.“

Dle tohoto rozvrhu řídí se oběh peněžní. Peníze pozůstávají z lístků různých barev, stejné velikosti a na nich jsou vytištěna slova „minuta“, „hodina“, „den“, „měsíc“, „rok“. Tyto lístky jsou vydávány a zaznamenány ve státní bance. Každý lístek má cenu té doby, jaká jest na něm poznačená; hodina rovná se ceně asi 32 centavos.

„Minutové“ lístky jsou pro drobný obchod nutné; jsou způsobilé, aby se jimi nejnepatrnější práce zaplatily. Těmito lístky platí se každá práce: každý dospělý člen kolonie musí bezvýminečně nejméně čtyři hodiny denně pracovati, není-li nemocen aneb z jiné důležité příčiny omluven. Normální doba pracovní jest osm hodin, avšak čtyři hodiny jsou závazné. Ten kdo jich nevyplní, jest vázán v sobotu neb v neděli dopracovati. Nedbalcům připomene dráb, ozbrojený silným řemenem, jejich povinnost. Tyto povinné hodiny jsou stejně placeny jako ostatní.

Jiných peněz mimo tyto lístky stíátní bankou vydané, není v oběhu; avšak ve státní bance nachází se též skutečné stříbro a zlato, výtěžek to za plodiny a tovary z kolonie vyvežené. Vývoz děje se po dél Limy; vyváží se přebytek obilí, vlny, másla, vajec a skotu. Kolonie má ale též své doly a továrny, lomy a hvozdy velmi výnosné. Vyvážené zboží prodává se za hotové peníze. –

Každodenně se vyplácí lístky pracovní doba za všelikou práci rovnými díly dle času, avšak každý člen může si ve veřejných krámech dle libosti své potřeby, šatstvo, nábytek a jiné předměty pro svoji potřebu koupiti; vše ale zůstává, tak jako půda, společným majetkem.

Touží-li někdo po vystoupení z kolonie může tak učiniti. Vymění se mu jeho lístky za hotové peníze; je-li členem kolonie přes tři léta, obdrží též podíl ze společného majetku, vypočtený dle doby, po kterou v kolonii pracoval.

Kolonisté jsou svobodní. Žádný zákon jich nespravuje a žádný posvátný řád je neváže. Jestliže muž a žena jsou sobě nakloněni, pak žijí tak dlouho pospolu, pokud jim libo, a svazek takový se platně rozvazuje tím způsobem, že jeden druhé prostě opustí. Dítky tomu nejsou nijak na překážku, neboť nežijí s rodiči a ani jim nenáležejí, nýbrž jsou majetkem společnosti, která se již před narozením oi ně stará. Matka odebéře se do zvláštní nemocnice a kojí dítko tak dlouho, až ho odstaví. Pak převezmou útlé dítko starší ženy, později škola, až doroste, načež ho vřadí mezi členy kolonie a přidělí mu takové zaměstnání, k němuž jeví nejvíce vloh. Avšak výdělek jeho zůstává vždy stejnoměrný dle pracovní doby, neboť se na zvláštní schopnost nehledí. V tomto oule netrpí se trubci. Lenoši bývají nemilosrdně vyloučeni. Krajina, kterou kolonie obývá, oplývá takovým bohatstvím, že uplyne dlouhá doba, než budou veškeré zdroje vyčerpány. Pracuje se celý rok bez přestání; když zima nedovoluje obdělávati role, pak bývají rolníkům přiděleny jiné práce.

Kolonie Buenos Amigos zřídila před několika lety vodovod z řeky Cototo, jenž zásobuje město znamenitou vodou. Ulice města jsou široké a čistoitné; byty jsou prostranné, prosté a zdravé. Toliko obecní dům zbudován jest v rozměrech velkolepých. Celkem činí kolonie dojem čistoty a podnik Dona Rodrigueza se dosud bez překážek udržuje.

Co ale říká tomu všemu peruviánská vláda? Konfiskace dítek pro obec a socialistická organisace nesrovnává se totiž se zemskými zákony. Vláda zamhouří oči a nastrčí dlaň; kolonie odvádí pravidelné daně, zemské úřady nebývají nikdy žádnou žalobou obtěžovány, a konečně vše to sehrává se v končině příliš odlehlé a osamocené. Ministerstvo vnitra si praví, že sice v Buenos Amigos neznají dítky svých rodičů, jenž se o ně naprosto nestarají, avšak péči béře na sebe obec, vychovává je, aby z nich byli užiteční členové obce; a také úmrtnost dítek je zde mnohem menší než jinde, tak že lze každý rok značný přebytek dítek napočísti. Konečně všichni obyvatelé žijí v míru a pokoji, kultura kolonie se značně vzmáhá. I uznala vláda, že bude nejlépe nemíchati se do záležitostí kolonie, tak jako se kolonie nestará o vládu.

Jest pravda, že Don José Rodriguez není žádným geniálním člověkem; on učinil koncese praktickému životu dle nabyté zkušenosti a základem jeho úspěchu jest prostá, ba primitivní myšlenka: práce. Učinil práci úhelným kamenem své budovy, postavil práci na roveň penězům, anbo důmyslnou kombinací nahradil cenu peněz cenou práce. Dle něho může jenom práce a nic než práce činiti nárok na zásluhu, on nebral sobě, za úkol potlačiti bohatství, pokud, jako v Buenos Amigos, nabývá se prací a vzrůstá úsporami, nýbrž odstraniti bádu a nouzi, beoť v obci každý jest vázán několik hodin denně pracovati, a poskytují se mu tedy podmínky jeho existence. Konečně podnikateli podařilo se založiti kolonii, ve které nemají místa lenoši, a zabrániti přístup lidem neschopným a k práci nezpůsobilým, neboť tito, jakož i lenoši žijí z výdělku těch, kteří pracují. –

Takové zřízení má a tak prospívá starokomunistická osada Buenos Amigos v Peruvii dle C. de Varigniho.

C. de Varigni.

(Dělnické listy; roč. 1; 1893 – 94; č. 28)

PROČ ANARCHISTÉ NEVOLÍ (1894)

Anarchisté nevolí proto, jelikož jsou si důslednými, zastupujíce v pravdě socialistickou stranu. Oni nevolí, protože jsou protivníky panujících zřízení a autorit, celého dnešního státu, ať již jakéhokoliv druhu. Následkem toho je jim nemožno ani formálně tento uznávati, nebo docela sami jednu jeho část tvořiti. A i kdyby tuto lež a přetvářku na sebe vzali, co by to pomohlo?

Patrné naučení podává nám německá sociální demokracie. Ta byla z počátku revoluční, pak ale zaběhla se do slepé uličky – do bažin parlamentarismu, k velké škodě celého socialistického hnutí. Kdyby se její „vůdcové“ byli spokojili jen s protesty (k čemuž se vůbec jen měli dáti volit) proti všemu tomu dnešnímu zločinnému hospodářství, tu bylo by to tak daleko, alespoň ne tak rychle, nedošlo. Ale parlamentarismus nakazí všecky své členy.

Kdo totiž jednou zadá anebo vzdá se svých zásad, – ten vzdal se sebe a své věci. A ve vývinu sociální demokracie, ve vývinu socialismu to spočívalo, že anarchismus stane se jeho dědicem. To musí se státi vždy a vždy jasnějším.

Anarchismus není jen poslední fásí sociálního hnutí, nýbrž jeho zjev, jeho uskutečnění, to jest uskutečnění jeho zásad, znamené období nové, kultivované společnosti.

Anarchismus spočívá sám v sobě; on jest protivou všech panujících nepřirozených mocí a zařízení; jest jejich úhlavním nepřítelem a poctivým, pevným a hrdým dost, neustoupiti ani vlas od sebe. Anarchismus se nevzdává, protože je sebe vědom a hrdě vědom. Je to jediný živel, a kterým přítomnost nemůže smlouvati. On jest pravdou; to co vládne jest lží. Tato jest přítomností, on jest budoucností. Oba dva jsou tolik co voda a oheň, co bouře a slunečný jas, co noc a světlo. A on – co jasný den – prorazí temnotu… zůstane-li sobě věren. Avšak v něm, v anarchismu, spočívá věrnost a pravda sama.

Anarchismus zvítězí, ne brutální mocí svých protivníků, nýbrž svou vlastní mocí, mocí svého slova, své myšlenky. On zvítězí jako křesťanství rozšířením svého učení, hlubokým pochopením tohoto, vtělením v maso a krev; jeho svaté pravdy budou v osobnosti jeho zvěstovatelů šířeny a přecházeti budou v srdce posluchačů.

Tento anarchismus nezná žádné smlouvání a handrkování s přítomností! Zarděl by se studem před tím!

Tento anarchismus je odkázán na sebe, spočívá sám na sobě, – na dobré půdě a ne na kolísajícíc, zřícením ohrožené přítomnosti.

Tento anarchismus má své cesty jako má své myšlenky. Může se nejlépe dařiti, prospívati a objevovati se, ve světnici učence, na tribuně řečníka, v debatující schůzi lidu, při výměně myšlenek těch nejdůmyslnějších a nejmoudřejších. Tím, jakož i neúnavnou agitací, neustálým přenášením slova ze strany jednoho na ostatní, zrovna jako se děje rozplozování větrem zavátých semen, věrným, pevným držením dohromady, rázným postavením a jednáním snaživých, obezřelých vůdců a konečně i tou mravní sílou, spočívající ve výroku: „ratio vincit“ (rozum vítězí, rozum prorazí si cestu) – jest rozšířením anarchismu zajištěno, které může býti porovnáno s oním dravým proudem, s obrazem jeho, kterého básník Goethe v básni o učení Mohamedovu použil.

Budova, kterou anarchismus zbořiti má, jest tak prohnilá a zpuchřelá a těm, co v ní bydlí je tak nevolno, nebo jim tak brzo bude, že tato revoluce, jež ty nejsvatější idealy a požadavky zastupuje, právě neodolatelností pravdy a neodolatelností mass, které se k ní pohrnou, spíše zvítězí, než zoufalými elementárními, dost často spravedlivými, ba donucenou obranou způsobenými vzpourami, proti zločinné a nestoudné spřeži boháčů.

Německy napsal Alfred Cless

(Dělnické listy; 24.11.1894)

HNUTÍ ŽEN A VÝCHOVA (1914)

Ohromný zmatek nejrůznějších idejí a skutků odehrává se v současné společnosti. Denně odehrávají se veliká drama v lůně této. Nikdo nelze obsáhnouti, aniž komu lze najíti přesný výraz, o tomto hrozném chaosu, který lidstvo třídí. Všude klam, lež a podvod. Společnost nalézá se u velikém mravním úpadku. Čím lživější povaha, čím podlejší její jednání, tím spíše lze se jí nadíti uplatnění. Hlubší snahy a cítění u veliké části této společnosti jsou neznámy a prodírají-li se na povrch, jsou zneuznány a dušeny v zárodku, aby nebyly brzdou těch povah, jichž snahou jsou nízké ctižádosti a jejichž doménou je vyniknouti jakkoli, jen když nízká vášeň za prospěchem je korunována vítězstvím.

V tomto ohromném chaosu vzrůstá hnutí, jež bylo přijato tak, jak to současná společnost a morálka vyžaduje. Celá lidská soustava potřebuje pronikavé změny. Změny úplné, neb jen na troskách této shnilé soustavy lze od základu stavěti novou, moderní společnost. V těchto divokých a strašných chvílích, v tomto rozvratu drsného nezřízeného zápasu bez slitování, plného lží, klamu, podvodu, nejnižších choutek a vášní, přichází žena.

A tu se ptáme: Je žena schopna zúčastnou býti ve veřejném životě, při těchto kříklavých poměrech? Zde nutno uvažovati a představiti si, co žena je dnes a čím má býti a jakou úloha, kterou na prknech tohoto společenského jeviště bude hráti.

Úkol, rozřešiti tuto ve svých konsekvencích nejdůležitější otázku, s jakou se kdy v této formě lidstvo setkalo, je úkolem plným zodpovědnosti, jež musí každý, kdo hnutí tohoto si blíže všimne, vzíti na zřetel. Nezáleží již na tom, jaká žena byla, ani jakou je, nýbrž na tom, jakou má býti, nebo spíše, jakou ona chce býti sama.

Jakmile se žena objevila na forum veřejnosti, ihned jsme pozorovali, jak mnoho povolaných i nepovolaných činitelů objevilo se po boku tohoto hnutí, aby ihned v začátcích jeho byl dán hnutí onomu jistý směr a ráz. Jak ubohé, směšné a zároveň – a na to budiž kladen důraz – nebezpečné je toto jednání. Je nutno míti na zřeteli, že žena teprve přichází do veřejného života a proto je povinností v tomto směru pracovati.

Příklady náís učí a zkušenosti dokazují, že žena již přírodou nadána je zcela jiným bohatstvím citů a že bude namnoze nazírati na věci zcela jiným způsobem než muž, celkově hrubší a surovější. Proto je také nutností, má-li se prospěti věci a celku, nenechati přístup různým tendencím a směrům, aby svoji sugestivností odváděli hnutí na pole činnosti různých politických stran. Vychovávati a učiti samostatnosti, to budiž heslem všech, jež s hnutím tak důležitým, jako je hnutí žen, myslí a cítí upřímně.

Zdá se mě zde na těchto místech a v tomto listě nízkým a zbytečně reagovati na několik slov, jež mají ráz z části polemiky a z části cynismu, v časopise „Obrana“ ze dne 27. března, v článku pod záhlavím „Volební právo žen“ uvedené. Jako anarchista, zneuznávající každou zákonnou formu, tudíž ani žádného zastoupení, nestavím se nikterak proti tomu, aby žena volila. Ale mám za to, že rozhodnutí má náležeti na ní samé.

Až ženě náležitě vysvětlíte příčiny krise, v poslední době takřka chronické, s největší možnou pravděpodobností, pak jistě i žena a daleko dříve, než vy muži, pochopí, že volební lístek nemůže rozřešit krisi a hospodářskou mizerii, jako nemůže být mezníkem proti bídě a hladu. O tom buďte přesvědčeni, že vy budete ještě dlouho a dlouho věřit v tento uzákoněný směr a tím i ve změnu pomocí zákona, lepší příští vašeho života, co ženy – necháte-li jim volnost a neotrávíte-li je ustavičným poukazováním na formy, respekty před zákonem atd. – vám dokáží, že jsou ještě jiné cesty a prostředky k šťastnému a svobodnému životu. Připadá mi jednání různých frakcí jako strach. aby žena nevymkla se z obětí politických aspirantů. Než nebojte se. Vychovávejte ženu, a ona bude zkoumat prostředky a snad uzná také ten vámi navržený lístek volební za jeden z nich. Ale pak vás upozorňuji, musíte užít všech možných prostředků, jakmile žena lístek bude mít a jej užije k řešení společenského problému, aby podal důkaz, že má skutečnou cenu, mírnit hlad a bídu a nezaměstnanost. Nedovede-li dodati důkazů, pak buďte jisti, že jste prohráli bitvu, a žena to bude, která vám pak podá důkazy o taktice v politickém, sociálním a hospodářském životě. Dovedli-li jste davy v massách vésti od jedné hospodářské porážky, až na malé výjimky, do druhé, u žen se vám to nepodaří.

Fráze nejsou nic platné. Ty mají chvilkovou cenu. Jsem nucen upozorniti ještě na jednu důležitou věc, kterou následkem krátkého času nebylo možno náležitě rozebrati. Jest to otázka čistě ženská, tzv. specielní, týkající se vnitřního života žen. Jako muž a jako člověk, v duši upřímně si vážící neposkvrněnosti ženy, součástky příbuzné našim matkám, sestrám a dcerám, mám za to, že by nebylo úplně na místě, probírati tyto nejvznešenější city, dřímající v každém poctivém člověku, lidmi, kteří jsou k tomu nejméně povolaní.

Otázky tyto a debata o nich staly by se brzy banálními a otřepanými, zejména odkrývali-ly by se lidmi k tomu tak málo povolanými jako jsou mužové, pokud nejsou aspoň doktory, lékařky neb vychovatelé a když by scházeli, ženy z lidu a vlastního hnutí. To pravím proto, ne abych urážel někoho, ale cítím, že žena, ta žena, jak ji před sebou vidíme, není schopna dosud vlastního úsudku, vlastní samostatnosti, a proto tento rychlý směr výchovy, předbíhající ony směry průpravné, byl by, jednak špatně a nelogicky chápán a na straně druhé mohl by býti, následkem povrchního pojetí, neporozuměn a různými živly využíván a byl by to první krok k hrobu, v krátkém a nadějném tomto hnutí žen, krok k prostituci. K tomu bych nikdy nemohl zvednout ruku k souhlasu.

napsal český anarchista s pseudonymem F. J.

(in.: Volné listy; roč. 23; 15. dubna 1914; č. 3)

PROVOLÁNÍ MATKY K TRPÍCÍ LIDSKOSTÍ DVACÁTÉHO STOLETÍ (1915)

Obracím se k rozumu a citu žen, chtíc docíliti zakončení obrovského krveprolití, jež zuří v Evropě.

Po mnoha měsíců nemluví nikdo o ničem jiném, než o válce, nemyslí o ničem, leč o vyhlazení lidstva: není slyšet nic, jen hřmění děl.

Zabíjejí – – ničí a pustoší, aniž by si uvědomili, jaké neštěstí přivozují, aniž by si ujasnili zločin svůj – zločin zrady na lidskosti.

Odnímají nám současně naše syny i naše muže, otce dítek, a tak ponechávají nás nezhojitelné prázdnotě života.

Bez rozdílu plemene a národnosti tento zhoubný mor války ničí životy mužů šlechetných a chrabrých, silných i slabých, bohatých i chudých, živitele rodin, muže nadané, vědátory, umělce, spisovatele, obchodníky – zkrátka všechny zástupce nové generace lidstva, naše jemné plody svědomitě odchované matkami, dobra rodin vždy dbalými. A jak jsme všechny nadějně vzhlížely k realisaci našich snů! Jak jsme sobě vždy přály viděti je žíti plný nezkrácený život, život užitečného pokroku, život, jaký pradědové nám odkázali, život plný vznešených cílů civilisace a jež dítky naše měli stále zpříjemňovati, aniž by rukou svých potřísnili vraždou.

Po dlouhá, dlouhá léta věnovaly jsme se našim mladším i starším chlapcům, abychom z nich vychovaly pěkné, zdravé mladé muže na těle i na duchu, jak hrdy jsme sledovaly jich vzrůst! … Pojednou však zhoubný vichr zavál kol našeho milého domova, a bybí patříme na smutné procesí do neznáma!

Budete se tázati jedna druhé, jak započíti boj oproti takové hrůzné vidině – oproti válce? Veřte, každá cesta je dobrá, která vede nás směrem k míru.

Řiďte počiny svoje zcela dle vašeho citu a náklonnosti, jako milující matky a ženy. Slučte se ve skupiny, utvořte spolky za účelem demonstrací velkolepých a šlechetných společenských cílů vašich. Každému, jehož milujete, odhalte vaši nenávist vůči válce. proste mladé i staré, vojáky i oficíry, aby zakončili tuto bezděčnou tragédii. Přesvědčte je, že jich pravým nepřítelem není obyvatelstvo sousedních zemí, nýbrž zaslepená zášť, kterou vzájemně všichni ve svém srdci chovají.

Volejte hlasitě a nikdy nezapomínejte, že ve všech zemích my ženy početně předčíme muže. Považte, že za několik těch měsíců trvání války usmrceno již v Evropě na dva miliony mužů, a že během několika týdnů počet tento znásoben bude!

Pospěště, vy chrabré matky Francie, Ruska, Německa, Rakouska, Anglie, Belgie a Srbska! Připojte vašeho hlasu k mému slabému projevu protestu a zahřměte ze všech sil a z hloubi útrob svých proti utracení životů vašoich dítek, jež jsou naší nadějí, naší útěchou, naší radostí; které jsou pravým pokladem našich zemí. Chraňte je, neboť smrt jejich nevykoupí nikoho; neboť jich úmrtí znamenati může toliko ochuzení naší společné vlasti – Země.

Ženy všech zemí, zachraňte vašich dítek, zachraňte vašich mužů!

(Ruská matka ve Freedomu)

(in.: Volné listy; roč.: 24; 15. dubna 1915; č. 4)

SVOBODNÁ ŽENA (1909)

Mluví se ještě stále mnoho o nové ženě. Reakce jest sice již patrna u všech kulturnějších lidí, ale emancipační metoda žen v celku se nemění.

A toto úsilí znamená na jedné straně neblahou krizi ženství, na druhé pak straně dobrovolné rozmnožování a utahování řetězů, v jejichž poutech žena vězí. problém „nová žena“ nemá smyslu, nebo má velmi špatný smysl, neznamená-li úsilí o ženu svobodnou.

Je nejvyšší čas, abychom hodně hlasitě volali: Ponechte si svou „novou“ ženu, ponechte si svou suchou tyčku s odbornickými okuláry, ponechte si svůj politický povykující sádelný žok, máme už dost podobných mužů; ponechte nám „starou“ ženu, ale – osvoboďte ji.

Emancipace ženy, jak se dnes provozuje, je neblahý plod hospodářských poměrů; kapitalistický systém ji vyvolal.

Ohromná většina mužů živí se příliš nesnadně a těžce, a tak přestalo se rozuměti samo sebou, že muž má živiti ženu.

Nesmyslné dnešní otroctví nutí také ženu velmi často, aby živila sebe, své děti, někdy celou rodinu i s mužem.

A z nouze stala se ctnost. Učení lidé dodali této ctnosti teorii. Usoudilo se, že, když žena jest nucena někdy najít schopnost k tomu, aby uživila sebe a případně celou rodinu, má také právo vydělávati všemi těmi způsoby, jimiž vydělává muž; z ošklivé nutnosti stal se hrdý požadavek ženy.

Bylo to vítězství lidožravého kapitalismu, jenž se radoval nad tím, jak poklesnou ceny jeho otroků, ale žena domnívala se, že to bude krok k osvobození.

Nebude již otrokyní otroka, bude svou vlastní paní… pardon, přímou otrokyní zaměstnavatelovou.

Žena se vzbouřila.

Otázka ženská má mnoho podobného s otázkou dělnickou – Vznikl zuřivý odpor mezi ženou a mužem, velmi podobný rozporu mezi dělníkem a zaměstnavatelem. Dělník je dnes přesvědčen, že každý zaměstnavatel je lump, žena vidí v každém muži tyrana.

Dělník kleje na otroctví v továrně, snaží se státi co nejrychleji malým samostatným mistrem, „svým pánem“ čili otrokem zákazníků.

Stane se, živoří, hospodaří od deseti k jedné a na konec vrací se do továrny, kde vydělává více a snadněji.

Žena nechce slyšet o manželství, nechce být otrokyní muže, jde do služeb takových a makových, zařídí se pro sebe – ale obyčejně za nějaký čas přece se vdá.

Kapitalismus získal však lacinější otroky a ještě lacinější otrokyně; žena nezískala nic, rozmnožila jen způsoby svého poddanství.

Vím, že postup této „emancipace“ je nezadržitelný. Nikoli proto, že ženy křičí, ale proto, že tomu chtějí hospodářské poměry. Konkurence žen je vodou na kapitalistické mlýny – pro dnešek.

Nesmíme se však klamati o zítřku. Žena domnívajíc se, že pracuje ke svému osvobození přímo, stává se jen obětním beránkem vývoje a tímto způsobem nepřímo přispívá k rozrušení dnešního pořádku, k znemožnění kapitalistického systému, konkurence žen je činitel revoluční.

To je světlá stránka věci, jejíž temná stránka je to, že otroctví ženy se de facto přiostřuje.

Nebylo by nám tedy v celku truchliti nad tímto stavem – kdyžtě ženy mají to, čemu chtěly, a vývoj to, čeho potřebuje – kdyby nehrozilo jisté nebezpečí kulturní, ztráta pochopení pro to, co jest smyslem existence ženy, kdyby nebylo toho, co nazýváme krisí ženství.

Žena na své cestě za domnělou emancipací nezastavila se na místech, kde se vydělává; chce dále, chce konkurovati s mužem na místech, kde se tvoří. Chce dokázat, že jest rovna muži, což u ní znamená: napodobit vše, co dělá muž. To jest dosti přirozené. Když už jednou vyšla z chybného stanoviska, musí jíti aspoň logicky. –

Sama o sobě nebyla by tato snaha příliš důležitá. Svět šel až příliš rychle ku předu bez všestranné účasti ženy, šel by tedy bez ní i dále. Nežijeme konečně proto, abychom pro zběsilou honbu za tím, čeho nemáme, zapomínali těšiti se z toho, co máme. Kdyby však postavila žena dobré své dílo vedle dobrého díla mužova, nestalo by se žádné neštěstí.

Zkušenost však učí, že tato snaha ženy stírá s její bytostí původnost, že jí bere – ženství.

Ale úpadek ženství, kdyby se rozšířil a zevšedněl, znamenal by pohromu pro kulturu.

Bylo, jest a jistě bude dosti žen žensky geniálních. To však, zdá se, ženám nestačí. Chtějí mezi sebou míti družky mužsky geniální, chtějí býti samy mužskými talenty, a nechtějí pochopit, že propagují hanebný hřích proti přírodě a ještě něco horšího: vzdání se sama sebe, resignování na své místo v přírodě, odhození své individuality, nejotročtější skutek!

Nevím, existovaly-li mužsky geniální ženy. Ale mužsky talentované a netalentované ženy existují a množí se dokonce nestvůrné existence, kulturní pohroma – das dritte Geschlecht.

To je koruna dnešního emancipačního hnutí žen. Žena vyšla se osvobodit, ale docházejíc ke konci cesty, kterou si zvolila ke svému cíli, vzdává se kromě toho i posledního a nejlepšího, své přirozené povahy a individuality, svého ženství. Jaká ironie.

Nejsmutnější fakt jest to, že ve vřavě boje za domnělou svobodu ženinu ztratil se skoro obecně smysl ženiny existence.

Není snadno najíti nějakou cestičku zmatkem hesel, programů, požadavků a – předsudků.

Ale zkusme to jakkoliv, a kdekoliv, vrátíme se vždy k onomu primitivnímu poměru jehož jádro jest prosté, jasné a přirozené, stejně jako krásné, sladké a užitečné: Muž s kořistí vrací se z lovu, doma ho čeká teplé objetí, teplé ohniště, teplá večeře. Dejme tomuhle jádru jakýkoliv obal, skořápku, ale neporušujme jeho povahu.

Smysl existence mužovy jest v poměru k dílu, jemuž se věnoval; smysl existence ženiny v poměru k muži, kterého si zvolila.

Muž je síla, žena je teplo; muž dává práci, žena připravuje rozkoš; muž buduje, žena okrašluje. V tomto poměru jsou oba činitelé nevyhnutelní, tedy rovnocenní. V tomto poměru mohou býti oba činitelé také stejně svobodní. K tomu poměru vrací se a vrátí se člověk po všech křečích a po všem bloudění.

Žena jest bílý plamen, na němž muži se hřejí, žena je strom, z něhož děcko saje teplo a nejlepší potravu.

To a vše, co k tomu patří, jest animální funkce ženy; učinit tuto funkci nejkrásnější a nejbohatší jest kulturní poslání ženy.

Funkce milenky a matky je krásná a příjemná, je-li svobodná. žena měla by zde zakročiti ve prospěch své svobody místo honby za funkcemi mužů, která ji vynáší ztrátu individuality a jejího nejlepšího bohatství: ženství, a způsobuje, že jest předmětem požadavků, jimž nemůže vyhověti. Od úlohy milenky a matky jest odvrácena, v úlohách mužských nevyniká a zvrhuje se. A co vše se od ní žádá! vedlejší sociální služba, vynikající tvůrčí činnost, veliké vzdělání, veliké nadání vychovatelské atd. To však je všecko klam a mam. Funkce milenky a matky, má-li být splněna cele a kulturně je tak veliká a cenná, že stačí k dobrému vyplnění života, zejména tehdy, řídí-li žena ještě k tomu domácnost. Ostatně, má-li žena dosti volného času, jak může ho užít lépe než když snaží se pochopit dílo mužovo, aby rozkoš, kterou mu poskytuje, byla oduševněna, aby láska stala se hlubší.

Ale poskytovati rozkoš, to se dnes ženě zdá úlohou opovržení hodnou. ženy nechtějí býti „pasivním předmětem, na němž muž ukájí své choutky“. Tak to zní v emancipačním žargónu. Kdybychom chtěli věc odbýti žertem, mohli bychom ubezpečovat: rebelantky, že muži nebudou nic namítati proti tomu, když ženy odloží svou „pasivnost“ v této záležitosti a stanou se hodně aktivními: muži tím jen získají. Ale je to tragikomické, vidíme-li na jedné straně prázdné a zbytečné muže, kterak se naparují proto, že jsou vyhledáváni a milováni ženami, kterak činí poskytování rozkoše svou životní funkcí z nouze, a na druhé straně slyšíme ženy, které touto funkcí od přírody byly pověřeny, jak se jí brání, zapírajíce věčný smysl svého života, opovrhujíce svým osudem, jenž z nich činí bílé světlo s tmavým středem, kolem něhož se točí svět a vědomě či nevědomě, přímo či nepřímo, prostě či přeneseně všechna energie lidská.

Smysl ženiny existence byl tedy zatemněn a ztracen skoro všeobecně a vinu mají jednak hospodářské poměry, jež ženu-milenku a ženu-matku snižují na luxus bohatých, jednak emancipační hnutí žen, jež odvádí ženu od pravého jejího povolání.

Sektářskou zaslepeností zůstalo hodně nedotčeno umění, jež udržuje v celé kráse starou, ale věčně mladou ženu. A ovšem nezanikl také hluboký a nevyhladitelný instinkt mužů i žen, jenž zavede ve šťastnějších hospodářských poměrech opět starou harmonii a rovnováhu mezi chtěním ženy a chtěním muže.

Výsledek dnešní emancipační metody jest její mravní porážkou.

Shrnuji krátce: žena domnívajíc se, že dojde svobody, když bude ve všem napodobiti muže, rozmnožila jen a upevnila způsoby svého poddanství tělesného i mravního a dochází na konec až k zřeknutí se své individuality, svého ženství. Výsledek dnešní emancipační metody jest na jedné straně: das dritte Geschlecht, na druhé straně: ženský otrok kapitalismu, upotřebitelný pomalu všude, ale všude laciněji než otrok mužský. Při tom vzdává se často žena dobrovolně – i tam, kde k tomu není nucena hospodářskými poměry – své nejpřirozenější funkce milenky a matky, aniž se pokouší dostatečně jako milenka a zejména jako matka se osvobodit.

O svobodě ženy jako milenky bylo již napsáno. Rozumím těmito slovy ženy v jejím poměru k muži milovanému a milujícímu, tedy ženu v manželství lásky, ať jeho forma zevní jest jakákoliv. Nelze popříti, že tady – jako konečně dosud skoro všude – nejsou ženě příznivy ani zákony ani mravy. Ale nelze popříti, že do jisté míry poměry tyto se lepší, jednak pod nátlakem přímé revolty ženiny, jednak proto, že žena nemůže-li veřejně, bere si svou svobodu tajně, a tím nepřímo přispívá k překonání mravů jí nepříznivých.

Nesvoboda ženy jako milenky jest však také jeden z následků jejího otroctví jako matky. Hospodářské poměry brání ženě velmi často v tom, aby si vzala svou svobodu jako milenka, ale tytéž hospodářské poměry ponoukaly by ji přímo k tomu, aby pomýšlela na svou svobodu jako matka, kdyby byla nastoupila pravou cestu ke svému osvobození.

Moderní mateřství a jeho následky, toť tragický důkaz toho, jak žena jest nesvobodna a ticho, jež panuje všeobecně kolem tohoto faktu, jest důkaz toho, jak povrchně a nesmyslně myslí se o emancipaci ženy.

Chtěl bych, aby byl napsán román moderní matky, hrůzná epopej bolesti a zoufalství, jež se rodí z největšího ženina otroctví.

Moderní matka! Nemysleme, že to jest jen bohatá fiflena, která potřebuje ke svým dvěma, třem dětem legie služek a vídá své děti na okamžik jednou za týden, neboť „společenské povinnosti“ neponechávají ji více času k tomu.

Moderní matka, toť také chudá služka, která pár vteřin rozkoše zaplatí několika měsíci úzkosti a zbavuje se svého novorozeně jako šílená a pak je vystrčena před mlsné publikum a domácí pány na lavicích poroty.

Moderní matka, toť dělnická dívka, která byla volná a zdravá jako pták, ale vdala se, aby svému chuďasovi rodila se zoufalou pravidelností děcko za děckem a na konec bídou a porody sešla v mladém věku jako onuce nepotřebná a špinavá.

Moderní matka, toť nebohatá žena, která chápe, že hospodářské poměry její domácnosti nedovolují ji míti tucty dětí, ale nechtějíc se zříci rozkoše, nebo nechtějíc, aby její muž hledal rozkoš jinde a neznajíc prostředků intimní hygieny, hyne na konec v bolestech jako oběť nesčetných potratů obratně i neobratně vyvolaných.

Chápete, proč zde musíme hledati největší otrokyně mezi ženami?

Jsem přesvědčen, že v ženě jest průměrně ještě tolik utajené touhy po návratu k nejpřirozenější její funkci, že by se okamžitě vzpamatovala a skutečně osvobodila – snad rychleji než muž – kdyby ji netiskl k zemi a nezotročoval na jedné straně strach před mateřstvím, na druhé straně mateřství samo.

Strach před nevítaným mateřstvím jest jednou z příčin dnešních nepřirozených poměrů pohlavních i dnešní ohavné formy prostituce. Kapitalistická společnost provádí křiklavou zvrácenost: jednu část dívek nutí k nepřirozenému panenství, druhou nutí k prostituci. Jedná jako šílený hospodář, který část svých pozemků nechává bezdůvodně ladem a na části druhé žádá, aby mu dávala každoročně několikanásobnou žeň. Má-li i dnešní forma prostituce tvůj hlavní kořen v hospodářských poměrech, zmenšila by se přece, kdyby strach před „následky“ nebránil dívkám v přirozené míře oddávati se lásce. Neboť většina vysmála by se aspoň tajně morálce a obětovala by bez okolků své panenství. A společnost poznávajíc že nemůže ženu připoutati k panenskému loži, pozměnila by své mravy, žena stala by se svobodnější a na světe bylo by o trochu méně zbytečných bolestí.

A mateřství samo? Stačí tu upozorniti na hroznou otázku násilných a umělých potratů. Francouzští odborníci tvrdí, že potratů je do roka stejný počet jako porodů a většina z nich jsou potraty násilné.

V jiných zemích civilisovaných a kapitalistických nebude tomu jinak. A přidružme k tomuto zjevu, za nímž tušíme nesmírné moře muk a bolesti, druhý podobný zjev, velmi častější vraždění novorozeňat matkami a povstane před námi hrůzně tragický obraz, před nimž budeme na rozpacích, máme-li trnouti nad bezohledností společnosti, jež svými mravy a zákony ho udržuje, nebo nad zotročilostí žen, které s resignací nesou svůj osud, stávajíce se buď samy vražednicemi, anebo nechávajíce sebe dobrovolně a pomalu vražditi.

Kdo viděl matky, jejichž život od šestnácti do třiceti let jest jen stálým úpěním. Jednak hrůzou před novým a novým těhotenstvím, jednak bolestí při novém a novém potratu, a které umírají ve třiceti letech při posledním potratu s tím vědomím, že byly horšími než prostitutky, ten nechápe, že lidé mohou tak dlouho čekati se vzpourou proti pořádku, na němž jest vina.

A násilný potrat jest aspoň již jakousi formou sebeobrany, projevem částečné vzpoury. Co však říci o otrokyních, které mlčky rodí a rodí až k úplnému vysílení?

Chápete již, co to znamená, řekne-li se moderní matka?

Naznačuji jen letmo a úryvkově body otázky, nad kterou měli bychom se více zamysliti.

Jak malicherná a lhostejná jest před zdrcujícími fakty tohoto otroctví ženina otázka, dovede-li žena dělat doktorát, malovat obrazy, sedět v úřadě atd.! O hrůzách moderního mateřství musí ženy mysliti, zde jest nejdůležitější pole pro jejich emancipační činnost, chtějí-li kladně odpověď na otázku, zda dovedou být svobodny.

Svobodu mateřství mohou si ženy vynutit, a svoboda mateřství je základní kámen, jenž musí býti předem postaven, má-li se žena opravdu osvoboditi.

Aby žena dosáhla svobody jako matka, k tomu je nutno, aby se v této otázce vzdala resignace a předsudků, aby řekla kategorické „ne“ když se jedná o to, aby se stala matkou proti své vůli. Před sňatkem chodívá se ke „zpovědi“, bylo by mnohem rozumnější, kdyby se šlo k lékaři.

Mateřství je krásná věc, ale jen tehdy, když zdraví lidé zplodí zdravé dítě, jemuž mohou dáti vše, čeho je potřebuje ku zdravému vývinu. Přijde doba, kdy mateřství, jež hází bez rozmyslu do světa nevítané děti, mrzáky bytosti, které musí již od prvních svých dnů jen bídně živořit, bude považováno za veliký zločin…

(In.: Volné listy; roč. XVIII; 3. dubna 1909, č. 7)

NOVÁ ŽENA (Sana Mens, 1915)

Ideal nové ženy pro nás toť jen žena dokonale osvobozená, nikoli nová otrokyně, otrokyně v pokrokové formě, nikoli otrokyně – žena, jejíž jedinou snahou jest, aby byla rovna otroku – muži. A k skutečnému svému osvobození dojde žena jen tehdá, pozná-li čtvero hlavních pramenů, čtvero hlavních příčin toho, že jest zotročena dvojnásob: předně jako žena, podruhé jako člen dnešní společnosti. Tyto čtyři příčiny jsou: hospodářská odvislost od muže, odvislost její jako milenky, odvislost její jako matky a její uzavřenost v kruhu záležitostí čistě erotických. Tož, má-li míti stejné zbraně jako muž v boji proti otroctví, jež jest oběma společno, musí:

1) osvoboditi se z hospodářské odvislosti od muže (emancipace hospodářská)

2) osvoboditi se jako milenka (volná láska)

3) osvoboditi se jako matka (volné mateřství)

4) osvoboditi se z chorobné citlivosti erotické (zdravá mysl ve zdravém těle)

Hospodářská emancipace ženy je základ nevyhnutelný pro celistvé její osvobození z poddanství její jako ženy. Teprve žena hospodářsky samostatná může s úspěchem přikročiti k svému osvobození z okovů, jež muži na ní vymyslili a může pak stejně jako muž a společně s ním bojovati proti všeobecnému otroctví naší doby. žena hospodářsky samostatná může prohlásiti válku soudobým předsudkům a soudobému pokrytectví a jedině jako taková může volně nakládati se svým srdcem a se svou rukou, se svými symphatiemi a se svými nenávistmi. To je základ, nevyhnutelná base, ale ovšem nic víc než base.

Žena hospodářsky samostatná zůstává dále otrokyní, nedovede-li se osvobodit jako milenka a jako matka a nedovede-li vyjíti z úzkého kruhu erotického života na volné pole myšlénkového zápasu.

Stejně jako u muže jest i u ženy po jistou, často velmi dlouhou dobu nejdůležitějším životem život erotický, život ve znamení pohlavní lásky. Byl, jest a bude, protože nedá se podstatně změniti fysiologická povaha člověka. Ale, nemá-li býti tento erotický život pro ženu pramenem otroctví, musí býti zdravý čili, což totéž jest, musí býti budován na principu svobody.

Dnes jako milenka je žena otrokyní. Jest otrokyní, protože existuje zvrhlá instituce manželství, jest otrokyní protože nedovede a nemůže čeliti soudobému pokrytectví a předsudkům. Musí si tedy uvědomiti, že – jak praví p. Robin – nejí žena neposlušna ždáného zákona rozumu, má-li milovnmíků dle libosti. Musí si uvědomit, že nemá – a jako hospodářsky samostatná nemusí – dopouštěti se chyby předčasného sňatku a že musí si dobývat svobody, voliti si volně své družky a druhy a pro tuto svou volnost dobýti si respekt svých bližních, ovšem jen s tou podmínkou, že sama tutéž volnost u svých bližních respektuje.

Ale béře-li si svojí svobodu jako milenka, neváhá-li morálku soudobé společnosti udeřiti do tváře, musí býti připravena vzíti si i svobodu, jako matka, neboť svobodné mateřství jest nevyhnutelným doplňkem svobodné lásky. Aspoň pro dnešní dobu. Hospodářský blahobyt neroste s rostoucím počtem dětí a hospodářská samostatnost veliké většiny není v kapitalistické společnosti tak silná, aby neklesla pod břemenem, jimž se mohou stíti neprozřetelné plody lásky.

Hospodářská emancipace, volná láska a volné mateřství jsou celkem tři cíle, jež si mlže dnešní cena vytknouti dosti snadno bez značnější vnitřní revoluce. Ona bude bojovati více s dnešní společností, s jejími institucemi a veřejnými předsudky než s vlastním nitrem. Vždyť v dnešním člověku touha po volnosti v těchto věcech jen roste a čím soudobé instituce jsou zkrachovalejší a soudobý pořádek frivolnější, tím jest také mocnější utiskovaná potřeba těla a duše. Ale vnitřní zápas čeká ženu, která chce opravdu skoncovati se svým otroctvím. A cílem tohoto vnitřního zápasu jest, stručně řečeno, harmonie rozumu s citem aspoň taková, jak se průměrně jeví u muže. (Průměrná dnešní žena však jest průměrně ve vleku citu, točí se a pobíhá nesmyslně v uzavřeném kruhu výstřední erotické sentimentálnosti, nedovede opravdověji a hlouběji pohybovati se v myšlénkovém světě a přestává žíti mimo svět milenky a matky. Ale jako duševní povaha člověka tak i duševní povaha ženy není ničím nezměnitelným. Postaví-li se jednou do středu události širokého života a dobude-li si v něm aspoň té svobody, jakou má dnes muž, podlehne její duševní povaha jistě změnám, jež pomalu vyrovnají převahu citu nad rozumem. Její vnitřní zápas jest však na cestě k tomuto cíli. Musí jej vésti s celou vůlí a s plným vědomím. S plným vědomím toho, že nebude svobodna, dokud bude otrokyní svého erotického citlivůstkářství a dokud si nepřisvojí větší úlohy ve světě, než jest polozvířecí úloha milenky a matky. A s celou vůlí zlomiti jednostrannou svojí duševní povahu i kdyby sebe více bolesti provázelo toto přerození…

Tak si představujeme, že půjde žena za svým osvobozením. A podejme-li se tohoto čtverého zápasu a dovede-li v něm zvítěziti, bude jako muž a snad více než muž připravena k boji za osvobození lidstva. V tomto boji je dnes skoro pravidelně spíše překážkou, lidstvo čeká však na ni jako na jednoho ze svých příštích osvoboditelů.

Tedy toužíme po nové ženě, protože se nám zdá, že kdo praví: nová žena, praví: nová otrokyně.

A my chceme ženu volnou.

(„Nový kult“ svazek VI.), (in.: Volné listy; roč.: 24; 15. listopadu 1915; č. 11)

JAN MOST: Z ŘAD NAŠICH PRŮKOPNÍKŮ

Jan Most, jemuž platí tento článek, narodil se dne 5. března 1846. Jeho otec byl malým úředníkem v Bavorském městě Augšpurce.

Evropa, jak konečně každému čtenáři je známo, byla v tehdejší době zmítána revolučním kvasením, které pak v březnu r. 1848 zachvátilo téměř celou Evropu. Francie vyhnala ze země svého krále Ludvíka Filipa s celým jeho dvorem, vítězící revoluce zachvátila Berlín, Vídeň, Prahu, Mnichov, atd. Byl tedy J. Most dítětem těchto předbřeznových bouří. A právem se může říci, že byl pravým a dobrým synem své doby, kdyžtě celý jeho život byl jedinou mohutnou bouří proti kapitalistickému, náboženskému i politickému zařízení. Byl takovým bouřlivákem a kamkoli přišel rozséval vzpouru.

Most vyučiv se v domově řemeslu knihařskému, odebral se r. 1863 do Švýcar. Tam vrhl se s celou vervou svého ohnivého temperamentu do sociálního zápasu a vbrzku stal se vládním orgánům nepohodlným mužem. V r. 1868 odebral se do Vídně a v krátké době odsouzen byl na 5 roků těžkého žaláře pro demonstraci. Po půl roce žalářování vydáním amnestie byl z vězení propuštěn. Tento trest neměl ovšem nejmenšího vlivu na jeho temperament. Nejen že ve své „podvratné“ činnosti neustal, ale stále ostřeji a radikálněji vystupoval až rakouská vláda, ve snaze zachránit rakousko, vypověděla jej v r. 1871 z Rakouska.

Po vypovězení z Rakouska odebral se Most do Německa. Byv však brzy z Lipska vypovězen, odebral se do Kamenice (Sasko), kde pro demonstraci při slavnosti výročí Sedanu r. 1872 odsouzen byl k 8 měsíčnímu žaláři a po propuštění z Kamenice vypovězen. V roku 1874 zvolen byl poslancem do říšského sněmu. Tato jeho poslanecká kariera trvala však pouhé dva roky. Vlastně 6 měsíců pouze, neboť v té době odseděl si 18 měsíců na pevnosti, pro přednášku o pařížské komuně. V r. 1878 opouští Německo a odebírá se do Londýna, kde 3. ledna 1879 vyšlo první číslo jeho známé „Freiheit“.

J. Most byl v té době sociálním demokratem. Vedl sice již tehdy ostré polemiky s Liebknechtem a Bebelem o užitečnosti hlasovacího práva a stavěl se proti němu. Byl radikálním soc. demokratem a teprve až vlive, Aug. Reinstdorfa prohlásil se veřejně pro anarchism. A to bylo r. 1881, kdy ulice Petrohradské zbarveny byly krví cara Alexandra II. Ve své „Freiheit“, ze dne 19. března 1881 naůsal ohnivý článek „Endlich“, v němž oslavoval Michajlova, Petrovskou a ostatní, kteří na tomto úspěšném atentátu jakýmkoli způsobem se podíleli. Článek „Endlich“ nechal v nákladu mnoha tisíců exemplářů tisknouti jako leták a zaplavil jím všecka hlavní města západoevropská. Tato odvaha vynesla mu 18 měsíců žaláře.

Most pro svoji politickou činnost a hlavně pro svůj ohromný vliv byl samozřejmě německou vládou nenáviděn. A německé úřady stíhaly také každého, kdo byl v jakémkoli spojení s Mostem a rozšiřování jeho „Freheit“ v Německu bylo úředním výnosem zakázáno. Most však docela jednoduše měnil občas název Freiheit“, která byla do Německa zasílána a tato úřední procedura opakovala se znovu a znovu. Tvrdí se dokonce, že tiskl pro Německo „Freiheit“ pod jménem „Bismarck“, aby prý úřední šiml stíhal i Bismarcka. Nevím ovšem do jaké míry zakládá se toto tvrzení na pravdě, ale soc. dem. poslanec J. Hybeš v malém spisku „Radikální taktika“ zmiňuje se o tom.

V Londýně zdržoval se Most asi 4 roky. V prosinci r. 1882 přijíždí Most do New Yorku, kam byl pozván „Sociálním klubem revolucionářů“. Jeho činnost v Americe je ohromná. A může se říci, že byl hybnou silou anarchistického hnutí v Americe. Cestoval od města k městu, šíře myšlenky anarchismu a zorganisoval značný počet spolků s tendencí anarchistickou. V Americe také rozvinul nejvíce svoji činnost.

Most nebyl ovšem theoretikem anarchismu. Byl však znamenitým a neohroženým řečníkem a propagátorem anarchismu. Napsal několik brožur. Z těch, pokud vím, jsou do českého jazyka přeloženy následující: „Náboženský mor“, „Povstal člověk z opice“ a část jeho „Pamětí“. Brožury Mostovy vynikají prostým lidovým slohem a snad právě pro tuto vlastnost vykonaly a povždy konati budou své dobré poslání. A pro tento prostý, lidový sloh nabyly také takového rozšíření.

Jak jsem již podotkl, Most byl více propagátorem nežli theoretikem anarchismu. A v tom v pravdě také spočívá celé těžiště Mostovy činnosti a v tom nám bude povždy velikým a drahým.

Pierre Ramus v delší studii o něm praví: „Most promítal v sobě ideál anarchie a touhu ztišiti své hlubopké vášně a přiblížiti se pomalými kroky k cíli, kde zapomínáme všecka hořká zklamání. Žil mezi oběma světy velkým zápasem houževnatého propagátora. Zklamání rozněcovalo jeho třídní nenávist, pro kterou našel vždy nová slova vzpoury. Byl gigantem; byl v nerovném boji, který byl jeho životem, fysicky silnějším; byl vítězem ve vášnivém zápase, opíraje se o malou hrstku odvážných kamarádů; šel pyšně proti přesile společnosti, která je společností nevědomých a krvežíznivých milionů“.

Takový také Most byl až do posledního svého okamžiku. Stejně neohrožený a silný zmírá v šedesátch letech uprostřed své agitační cesty v Cincinnati dne 17. března 1906.

Vzpomínáme tedy tímto článkem dvé jubileí Mostových. 70. výročí narozenin jeho (5. března 1846) a současně i 10. výročí jeho úmrtí. A připomeneme-li si, že již jako mladík sedmnáctiletý vstoupil do dělnického hnutí, leží tu před námi celých 43 dlouhých roků práce jeho bouřlivého života.

napsal český anarchista s pseudonymem „X“

(in.: Volné listy; roč.: 25; 15. března 1916, č. 8)

VOLNÁ LÁSKA V CECILII (Sociální kolonie Cecilie; Palmeira, Parana, Brazilie; duben 1893)

Připravuje-li ti pravda bázně, pak toto nečti; neboť knížečka tato přeplněna hroznými věcmi!

I.

Jednoho večera v listopadu 1892 přibyli Eleda a Annibale do Kolonie Cecilie; byl to málo potěšitelný příchod. Noví příchozí byli cestou umdleni, předem zaujati proti kolonii, kterou odtrženci, kteří v Euritibě se bylo pevně usadili, jim za nejchudší a nejméně sociální podnik vylíčili. Jednoho večera učinila Eleda na mne dojem smutného, nedobře naloženého tvora. A přec zaslouží tito noví soudruzi mé úplné sympatie.

Rok předtím poznal jsem Eledu v X. v schůzi lidu, ve kteréž jsem sám některé náhledy o volné lásce nahodil. Pamatuji se ještě, že ona mi, když ve soukromé rozmluvě o její náhled jsem se otázal, s velkou přirozeností odpověděla, že jest té ideji nakloněna. Několik dní později sešel jsem se s ní v nemocnici onoho města, kdež konala služby co oddaná a neúnavná hlídačka nemocných, při lůžku smrtelném rázného mladého socialisty, který ji po dobu 5 let nejvěrnějším soudruhem byl. Její přátelé mi pravili: Život Eledin jest stálým sebezapíráním, namáhavým avšak intelligentním bojem za svého přítele, za jich společné ideály.

Před touto bytostí, její velikostí, zármutkem a duševní silou, pocítil jsem jakousi sympatii a obdiv; avšak ani té nejmenší žádosti k této ženě. Pro mne ostala šlechetným, něžným stvořením, kteréž mi úctu a vážnost odloudilo svojí charakterností, které mne upokojilo svoji srdečnou dobrotou, které mi tak milým bylo, jak můj nejlepší přítel. Zřídka, krátké a bolestné byly to chvilky, v nichž jsem Eledu v X. viděl; avšak hořejší pocity působily na mne tak dojemně, že jsem je i své dobré přítelkyni Gianottě svěřil. Annibale jest statný soudruh, jeden z těch, kteří v sociální agitaci si přivykli vše ztratiti a nic získati. On není každodenního ducha, jeho srdce je ale často velikomyslnějším, nežli jeho úsudek. On byl jeden z těch prvních a málokterých, kteří od počátku budující se sociální kolonii podporovali; on přispěl svojí pomocí nemálo ku jejímu rozkvětu, by pak ku konci sám s ní zápasil. Annibale jst zkrátka člověk, jejž miluji, ctím, pro nějž vše učiním.

V prvních dnech jich příchodu do kolonie měl jsem příležitost Eledu lépe seznati.

Jest to žena třiatřicetiletá; je-li ale pokojné mysle a dobrého naložení, pak nezdá se ani, že by pět a dvacet čítala. Ona má též v očích a něžném obličeji cos dětinského. Vraz jejího obličeje jest vždy vážné povahy. Počínal jsem se o ní zajímati a otázal jsem se jí, zdali si může na tento opuštěný svět přivyknouti. Ona tak zkusila, odpověděla mi a pokus ten se zdařil; a poznovu našel jsem v ní intelligentní srdnatou socialistku, jako když jsem ji v X. poznal. Tak vzbudila se ve mně sympatie, bezohledná poutavost, byl to počátek ranních červánek lásky. Jednoho večera dala mi Eldea dopis ku přečtení, který ji Gionetta byla psala, v němž ji šťastnou cestu do kolonie přála. „Půjdeš-li sama do kolonie, pak se připoj mému Cardiasovi; vy budete blažený život vésti; na každý pád ale předej mu mé obejmutí a vřelé políbení!“

A nyní Eledo, kdy vyplníte přání Gianotty? Kdy chcete se zbaviti té povinnosti? – tázal jsem se jí žertvovně jednoho dne. –

Dříve – neb později – odpověděla mi stejným tónem. Uplynulo opět několik dní.

Poslechněte přec Eledo – pravil jsem k ní jednoho večera v její chatrči – vy jste vážná žena a beze všeho umění mohu k vám promluviti.

Ona pohlédla mi do očí a porozuměla. Proč nemohla byste též mě něčím dobrou býti? – Poněvadž se obávám, že bych mu tím způsobila velký bol. –

Promluvte s ním o tom.

My jsme se rozešli, aniž bychom se políbili.

II.

Eleda promluvila o té věci s Annibalem, jako milá avšak volná a upřímná družka k druhu mluviti musí, jejž miluje a ctí. Annibale odpověděl co muž, který svobodu ženy nade své náklonnosti daleko výše povyšuje.

On trpí – pravila mi Eleda.

To se nechalo očekávati – odvětil jsem. Věříš, že v něm ono dobré „sám“, neb onen špatnější díl jeho srdce trpí? Jest onen bol lidským, socialistickým, jest neukojitelným: Jest to bol dýky, která poraní, anebo nože chirurga, který hojí?

To musíme zvěděti – odpověděla mi Eleda a opětně jsme se rozešli, aniž bychom se políbii. Annibale pak sám předložil mě a Eledě následující odpověď: „Jest to domněnka, moc návyku jest to, co vy chcete; jest to ale volnost přede vším a nade vším. Miluji Eledu a nepředléhá žádné překážky, proč bych ji i nadále milovati nemohl. Budu trpěti, jest to však k dobru. Ty žiješ tak osamoceně, tak smutně, lásky prázdně. Eleda učiní tudíž dobře, když ti život zpříjemní.“

Chováš snad nelibost vůči mě neb vůči Eledě?

Ani v tom nejmenším –

Na tento den zaměnili jsme s Eledou první políbení. Tuto noc přišla Eleda do mé chatrče a Annibale ostal zpět, oplakávaje v smutku svoji samotu.

Tak zpropadeně vážným způsobem béře se život ještě dnes. Štěstí jednoho váží se bolem druhého.

Několik dní později dozvěděli se soudruzi o našich počátcích „volné lásky“. S jakou něžností, jakou upřímností, s jakým sebezapřením bylo vydobyto vítězství nad jednou nejvýše pociťovanou a co nejhrozněji líčenou sociální předhůzkou.

V kolonii Cecilie byla již od počátku theoretická propaganda volné lásky učiněna, která nebyla za nezákonité spojení neb rozlučné manželství beze kněží a purkmistra považována, nýbrž spíše za doznanou možnost rozličných a současných oddání, za pravou, otevřenou, praktickou a možnou svobodu v lásce jak pro muže, tak i pro ženu; o dokladech pro a proti, o nutnosti takové formy v upotřebení, bylo již částečně v tomto smyslu rozmlouváno, což na konci běžících článků souhrnně podám.

Všeobecně souhlasilo se sice theoreticky s touto reformou, avšak v praxi odkládalo se opět a opět, brzo z bolu, jehož manželé se obávali, brzo z předhůzek ze strany paní činěných, buď již na základě ode dávna pevně stávajících domácích poměrů, které rozštěpiti příliš těžkým zdálo se býti, buď konečně z bázně, že – při rozejití se kolonie – by pak ženy a děti jich osudu přenechány býti mohly a snad také na základě nedostatečného počátku ze strany nemanželských živlů; avšak spíše než-li toto všechno, myslím hlavně na základě sveřepé, brutální a rozumu se příčící moci návyku, která odjakživa s pokrokem lidstva v odporu si stála a v odporu s ním ostane.

Když nyní mysl kolonistů tak zaujata byla, byla tato zvěst zajisté s pocitem milého překvapení přijata, která s tím obáváním zmenšována byla, že Annibale vzdor své intelligenci a dobrotě příliš mnoho trpěti by mohl. Ostatní ženy nezměnily všeobecně jich chování vůči Eledě a mě zdá se, že nepociťovaly ani toho nejmenšího opovržení oproti ní.

Když však spořádaný a úctyvážný způsob a jednání s jakým jsem s Eledou zacházel, poznány byly, když jednání Eledy samé očividně se ukazovalo, která ani na okamžik neochabla, vůči Annibalovi oddanou a láskyplnou a vůči mě vždy na vážné dorozumění hotovou býti se ukázala; když ona bratrská oddanost zpozorována, která mne a Annibala spojovala v tom společném bodě, život naší Eledy příjemným a spokojeným učiniti, když pak se sumárně vidělo, že volná láska žádnou duševní prostotou ani zajitím není, nýbrž spíše nejvyšším a nejmilejším výrazem afektního života, zmizela pak i ta poslední pochybnost a náš případ – aniž by se bylo nás doposud následovalo – přec jen co pravidelná skutečnost zde žití uznána.

Dále zdá se mi očividným býti, že ona stará budova jediné a výhradní lásky, skutečného manželství jednotlivců, se nyní v základech otřásá, hotova rozpadnouti se jakmile ji nová rána zastihne. Mě zdá se, že od tohoto okamžiku rodinné bytosti odumřela duše, a pozůstavila nám, bychom se starými Metafysiky hovořiti mohli, jenom ještě mrtvolu.

Nahoře uvedený případ jest příliš drastický, příliš jemně protkán mnohými pocitovými pohyby, tak, že nejen mimo stojící, ale i ti, kteří v něm účinkují, mu těžko porozumí a pochopí. Z tohoto dokladu uznal jsem psychologické rozebrání za nutné, na něž Annibale i Eleda s úplnou upřímností zodpověděním dvou dotazných archů jichž obsah uvádím, se uvolili:

„Cardias prosí milého soudruha Annibala o určitouodpověď na následující otázky, které za tím účelem postaveny, by některá psychologická data o otázce „volné lásky“ přesně určena býti mohla.“ S bratrským políbením.

Tvůj Cardias

Milerád zodpovím tvé otázky, podotýkám však k tomu, že kdyby volná láska všeobecně stávala, by mnozí nyní bolestně pohnutí, pak více nestávali. Z plna srdce opakuji bratrské políbení, které tys mi poslal.

Tvůj věrný Annibale.“

III.

Ponechal jsi ženě možnost, by šlechetným způsobem více mužů milovati mohla? Ano, ale ne všem. – Uznals její oprávněnost k podobnému jednání? ano. – Věřils, že volná láska pokroku sociální mravnosti a sociálnímu pokoji užitečnou býti může? Ano, věřil jsem, věřím tak ještě dnes, neb bez tohoto, kde zůstala by pak svoboda, kde rovnost? – Domníváš se, že by praxe volné lásky jednoho z účastníků bolestně pohnouti mohla? Ano. – Kterého obzvláště? Já myslím, že nepochybně oba. – Pomyslil jsi, že by soudruh ženy, k vůli nové náklonnosti své družky ku třetímu (muži) jakousi nelibost pocítiti mohl: Ano, pakliže ji opravdu miluje! – že by to s plnou lhostejností přijal? Ano, když ji nemiluje anebo je darebák. S radostí? Skorem nikdy; přec mohl by se z téhož radovati, když by věděl, že tím utišující a našich zásad ctný skutek vykoná. – Žesi toho přál, se uvolil a konečně k uskutečnění jeho i dopomohl? Též.

Pocítil jsi bol, když ti Eleda můj nátlak přednesla? Nikoli. – Podivení? Nikoli, poněvadž jsem to již v Itálii zpozoroval a na to připraven byl. – Nenávist? Nikoli. – Hněv vůči mě? Ne hněv, však soustrast s tebou! – Byla tvoje něžnost uražena? Nikoli. – Dotekl jsem se snad tvé chtivosti po majetku? Nikdy jsem nechoval podobnou myšlenku! – Nikdy jsem se nepovažoval za majitele Eledy, neb to by bylo urážkou pro ní. Dotekl jsem se snad tvého sobectví (egoismu), neb přání po výhradním blahu? Ne egoismu, spíše bázně, že tím její láska vůči mě umenšena bude. – Obával jsi se posměchu? Velmi málo. – Obával jsi se snad zlomené manželské poctivosti? Byl jsem já poctivým? Ostane tvé přislíbení trvalým? Zcela určitě ano. – Dal jsi svůj souhlas, když tak zásady svobody žádaly? Jednak ze soustrasti, jednak z požadavků zásad svobody. – Doznal jsi, že kdyby se bylo jednalo o jiného soudruha, bys byl stejným způsobem cítil a jednal? To nemohu určitě říci, ale když ano, pak bych byl více trpěl. – Kdyby se bylo jednalo o proletáře, který není naším soudruhem? Item. O jednoho buržoáka? Pak bych byl Eledě si postěžoval a velmi trpěl, přec ale nedoznal, že bych ji měl opustiti -.

Trpěl jsi více dříve, než jsi mě s Eledou pohromadě viděl? Nikoli! – Ponejprve? Ano. – Neb někdy později? Vždy, více neb méně -. (uplynulo několik dní od té doby, co Annibale hořejší otázky zodpověděl, a mně zdá se v obličeji pokojnějším býti tak, že posledně dvakráte Eledě nařídil, by mi „dobrou noc“ přála) Plakal jsi? Ano – Skrýval se ve tvém srdci hněv vůči Eledě? Nikoli! – Vůči mě? Nikoli. – Zármutek osamocení? Poněkud. – Bázeň před ztrátou lásky tvé družky? Znám Eledu tak, že m ohu říci nikoli. – Obava, že bych s ní mohl nesvědomitě zacházeti? Nikoli. – Přesvědčení, že laskavě a upřímně s ní jednati budu? Ano. – Choval jsi přání, by se nějaké jiné fysiologické neb intellektuelní náklonnosti těšila? Nevím. – Nelibost nad tím? Kdyby se tak stalo, pak bych nepocítil žádnou nelibost. – Bázeň, že méně čista k tobě se navrátí? Znám Eledu tak dobře, že mohu tuto otázku s „nikoli“ zodpověděti. – Bázeň, že pak méně láskyplna zpět se navrátí? Ano.

IV.

Nepocítil jsi částečnou, uchvacující pohnutku egoismu? Ačkoli jsme okamžitě všichni egoisté, přec myslím, že mé chování nebylo egoismem. – Pomýšlel jsi snad na útěk? Ne při této okolnosti. – Působí ocenění jiných nějakým vlivem na tvé pocity?

Ještě vždy nenáviděl jsem ocenění jiných; přes to vše, bylo by mi bývalo líto, kdybych se byl viděl co zostuzený tvor hlupáků – Jest tvá vážnost vůči tvé ženě tatéž jako dříve? Ano. – Jest tvoje náklonnost k ní ještě takovou, větší či menší? Ona jest doposud tou samou, ale snad hlouběji pociťovanou. – Mění opakování vzdálenosti tvé družky tvůj bol? Ano. – Činí jej snad snesitelnějším? Nikoli. – Zdají se ti kratší vzdálení bolnějším býti? Nikoli. – Delší? Ano. – Bylo by ti několikadenní vzdálení bolestným? Zde hraje úlohu opět egoismus; neboť dlouhé vzdálení se učinilo by ze mne otroka lásky; jakým tys byl. – trpíš více, když vidíš, že družka u mne se pozdrží? Dříve ano. Neb když vidíš, že ona z tvého do mého domu se ubírá? Nyní jest mi to již lhostejno. – Bylo by ti milejším, kdyby soudružka pro sebe žila a nás dle libovůle pozvala? Ano, v zájmu pokoje a svobody všech. –

Připravovalo ti to snad zlobu, že já ji miluji? Nikoli. – Věříš, že by volná láska revolucí žen uskutečnitit se mohla? Ano. – Pomocí svolení mužů? Kdyby i mužové nechtěli, jestliže by však ženy rázně vystoupily, pak by se tak přec stalo; a pak by byli s tím zajisté všichni spokojení. Pomocí vlastního počátku neužitečného, jednotlivých mužů? Nikoli, až na malé výjimky, které pak by dobrý příklad podávaly.

A zde následuje druhý důkaz:

Eledo!

K dokonalé studii náklonnostní episody, v níž i ty velkou roli hrálas, cítím se býti nuceným, otázati se na tvé nejspřízněnější tahy a pocity. V důvěře obracím se v tomto ohledu k tobě, jsa předem přesvědčen, že mi upřímně odpovíš, uznávajíc důležitost, jakou naše psychologická studie míti bude. Dobromyslnost zračí se v tvé povaze. Odpusť mi, neměly-li býti některé otázky na místě; ony budou v ohledu vědeckém postaveny. Tebe zdraví tvůj přítel.

Cardias.

Byla jsi v orthodoxní morálce vychována? Ano, až do roku dvacátého. – Cítila jsi se za času tvé první dětinské lásky výhradně jen pro jediný pojem zaujatou býti? Ano. Milovala jsi za času tvé druhé lásky, která nejdelší a nejvnímavější byla, v téže době mimo tvého milého a oplakávaného soudruha, ještě jiného? Nikoli. Pociťovala jsi poznenáhlu se probouzející sympatii? Ano. – Podvolila jsi se jí? Nikoli. – Byla by jsi to považovala za přestupek, kdybys se byla podvolila? Nikoli. – Byla ti náklonnost ku L. … – která nejkratší a nejméně pociťovanou byla – výhradní? Já cítila v onom čase ještě jinou sympatii; ale jak obyčejně říkáme, nevinnou. – jest tomu již delší čas, co za možné považuješ, současně více mužů milovati? Ano. – nebyla jsi nikdy žárlivou? Tu a tam, ale vždy jen nejkratší dobu. – Nepropůjčila jsi se nikdy bez lásky? Nikdy bez sympatie. – A z pouhé pohlavní slasti? Nikdy! – Netrpěla jsi nikdy morální násilné pokušení? Nikdy. –

Připravila ti má prosba o lásku podivení? Poněkud. – Nelíbil se ti mnou upotřebený krátký a přímý způsob vyjádření? Naopak, libil se mi velmi. – Přislíbila jsi ze soustrasti? Částečně. Ze sympatie? Ano. – Byla to bázeň, že Tvému soudruhu velký bol způsobíš jedinou skutečnou překážkou? Tou jedinou. – Nepocítila jsi nikdy tu žádost, mne i bez vědomí svého druha milovati? Nikoli. Vyjádřila jsi se též, když jsi mu otázku naší přednesla, že chceš myšlénku tu uskutečniti? Ano. – S ruměncem stydlivosti? Nikoli. – Trpěla jsi též, když si nelibost tvého druha zpozorovala? Ano. – Trpěla jsi pro něho? Ano. – Ano. – Pro sebe? Též pro mne. – Pro mne? Především pro Tebe. –

Považovala jsi jeho bol za důkaz lásky k Tobě? O tom nemohu podati žádný úsudek. – Měla jsi plné svolení svého druha, když jsi se mi oddala? Ano. – Převrátila jsi snad některá projevení? Nikoli. – Považovala jsi bol svého druha za rozumný? Já naň pohlížela, co na resultát předsudků, které na něm spočívají, ať pak chce neb nechce. – Měla jsi určitě za to, že ten bol zmizí? Ano. – Zdálo se Ti naše chování vůči tvému druhu pravidelným býti? Ano. –

Přišla jsi s pokojným svědomím ku mně? Ano. – Zvýšil jsem poněkud blaho tvého žití? Ano. – Miluješ mne intellektuelně? ze srdce? Aspoň částečně v obou případech? Ano v obou případech. – Milovala jsi mne od prvého dne poněkud horoucněji? Velmi horoucně. – Miluješ Annibala více? Ano. – opojily tě snad tyto dva předměty s větším blahem? Ano. – S větší pohlavní radostí? Nikoli. – Škodí snad tvému zdraví? Nikoli. – Zdá se tit to současné mnohozúčastnění těchto předmětů, které volnou láskou nazýváme, zcela přirozeným býti? ještě více než-li dobrem. – Bylo by ti líto, ldyž bys nyní syna světu dala a otce jeho neznala? Nikoli. –

Nesmí však nikdo věřiti, že jest Eleda u věcech lásky snad lehké zboží, snad lehčí oněch pathologických zjevů, u nichž bychom se velmi těžko o fysiologických zákonech zživota přesvědčili.

Ona představuje spíše průměrný typ intelligentních dělnic velkoměst, zjemnělý jasným a hluboko promyšleným sociálním ideálem. A že ona zcela pravidelným typem jest, dokazuje se i tím, že není ani prostou ani romantickou; ona jest něžnou, milování hodnou, avšak positivní.

Její mladý afektní život byl smutným, skorem dramatickým a zanechal ji stopu zármutku, který zřídka ji opustí.

Co mladé nezkušené děvče přilnula neutlumenou náklonností ku svému švakru, kterému skorem náhodou za oběť padla. A bylo to nešťastná láska, jako všechny tajné lásky obyčejně bývají, neboť vše drtící katastrofa přikvapila velmi brzo: smrt sestry a konečně i přítele Eledy.

Čtyři roky později, když srdce Eledy po druhé blahosklonnými pohledy lásky unésti se nechalo, byl jejím druhem statečný, intelligentní mladík, nejčinnější, nejnadšenější socialista, který vždy mezi massami dělnictva v X. agitoval. Avšak neústupnost rodiny, pronásledování policie, která častokráte milého soudruha žalářovala, nenávist a jiné obtíže – vše to kalilo lásku, která po pěti létech trvání, pod klenutím jedné nemocnice, kde hrdinný jinoch zesnul, končí.

V.

Rok později setkala se Eleda s jedním zachmuřeným poustevníkem života, jedním samotářem, a oddala se mu; jednak ze soustrasti, jednak z omrzelosti vdovství. Toto byla as ta nejméně krásná perioda (období) jejího afektního života, neb již po třech měsících přetrhnuty jich poměry.

Konečně přišlo ono volné spojení s Annibalem, které uzavřeno a oni společně připijili se ku kolonii Cecilii.

Nechť studují poctivé ženy tuto biografii Eledy, v níž žádné tajemství se neskrývá; a nechť se pak táží, zda-li tato žena pokárána býti má, zda-li by hanbou bylo, jejího příkladu následovati!

A nyní pokusím se psychologické rozebrání mého vlastního „já“ předložiti, při čemž předem podotýkám, že nejsem žádnou zvláštností intelligence a dobroty; nýbrž jenom člověk vyrostlý jako milionů mých bratrů, ve škole bolu, kterou v podstatě vzato, přec náš život jest; poněkud pessimistou a částečně též optimistou, pomyslím-li na budoucnost.

Optimistou positivní školy – člověkem mylných náhledů, jimiž dle méího náhledu v téíto periodě sociálního znovuzrození všichni poněkud jsme.

Miluji Eledu, lépe řečeno – já jsem jí dobrým – tomuto vyjádření, které bystrozrakému rozumnému výsledku lépe odpovídá, dávají naši soudruzi přednost.

Pro nás jest láska, dle toho jak opravdivou neb nápodobnou jest, pathologickým způsobem náruživosti. Ona jest tím nátlakem, který mladíka ku zářícím mrakům platonického obdivu povznáší, kde Dante Beatrici kol ubíratí se spatří, ona jest samovraždou, zločinem tisíců neznámých, pak-li že není souhrnem vysokých pocitů, by mohla sociální místo zaujati.

Někomu dobrým býti, jest onen psychologický, normální, obyčejný způsob náruživosti. Někomu dobrým býti nalézá se mezi 20. a 80. stupněm, stupnice lásky, měřící 100 stupňů. Doleji stává pak lhostejnost, naložení, sympatie jednoho dne, jediné hodiny, která – milostně a náhle – přichází, líbá, laškuje, ale i okamžitě uvadne.

Někomu dobrým býti, jest šťastné a blaho přinášející sloučení pocitů a intelligence ve měnící se tvářnosti dle individuí, které sobě navzájem dobrými jsou. Zkrátka, mě zdá se, že „někomu dobrým býti“ muselo by vášnivému štstí chudého člověčenstva postačiti.

Tedy, já jsem Eledě dobrým, já jsem ji v subjektivním i objektivním smyslu dobrým, tj. já jsem jí z mé i z její strany dobrým.

Kdybych ji pouze z mé strany dobrým byl, snad k vůli rdosti, kterouž ona mi dovoluje k vůli tomu ohni, jejž v mých pocitech roznítila, k vůli onomu pronikajícímu světlu, které nad mými myšlénkami rozžala, pak musel bych znova vyřknouti, „že jsem já sobě dobrým“. I toto bylo by náklonností nejšlechetnější, jako ona náklonnost, kterou pro naše plíce, náš žaludek, naši kůži chováme a pro všechny ty věci, které dle nich máme; to by bylo náklonností, kterou ku květinám chováme, když jsme je natrhali a v čerstvé vodě na stůl postavili; jako ona náklonnost, kterou našemu kanárku věnujeme, když v kleci krásně prozpěvuje; to vše jsou subjektivní náklonnosti; my nejsme nikomu jinému, nežli nám dobrými, ale „my jsme sobě dobrými“, my jsme od prvopočátku sobě samojedinými dobrými. Ale i mimo sebe jsem též Eledě dobrými a přeji jí proto, by na tomto světě, neb toho na věčnosti jsme se již zbavili – všechny ony běžící okamžiky štěstí prožila a všech blažených a radostných dnů se dožila, jichž dosíci možno. A jelikož nevěřím, že bych celé štěstí Eledy aneb aspoň část jeho uskutečniti mohl, proto raduji se z jejích dřívějších vášnivých popudů, z nynějších i budoucích. Daleko vzdálen jsa vší žárlivosti, mluvím velmi rád s ní o těch dvou milých, kteří tak veliký díl jejího života vyplnili; hledím udržeti je živě v její paměti, její pocity opět povznésti. Miluji ony dva odumřelé, kteří tak horoucně moji přítelkyni milovali a od ní milováni byli. Ten jediný, k němuž trochu zlosti chovám, jest onen třetí, který tak záhy vášnivý život Eledy prošel. Jenom proto mohu však se naň zlobiti, poněvadž on jí hoden nebyl, poněvadž on ji dosti nemiloval, poněvadž on nebyl opětně milován. Zkrátka, poněvadž on málo parsky blaha pronikl život přítelkyně.

Miluji Annibala, poněvadž vím, že mu Eleda z hloubi srdce nakloněna a z jeho lásky opětované se těší. Z té příčiny řekl jsem jí – než-li jsme naše spojení uzavřeli – jelikož jsme se obávali, že bol Annibalův nezhojitelným by se státi mohl, s určitostí:

Poslyš, měla-li by má láska tvojí rozštěpiti, pak jsem volným, věc ponechati tak, jakou nyní jest. –

Z tohoto důvodu provázím často Annibala a Eledu z mé do jich chatrče a přeji jim srdečně, „dobrou noc“.

VI.

Ve proudu, který celé množství lidí plných předhůzek, s sebou unáší, ano i u samých anarchistů, kteří slovně za významné obhájce volnosti se považují, avšak u věcech lásky ještě trpaslíky jsou, i u těchto můžeme seznati, jak stranicky oni vůči ženám ve sociálním hnutí jednají, na místě ve hnutí je uvésti, je spíše odvrací, od něho zdržují. Jest sice pravda, že hospodářské osvobození ženy na všech sociálních programech napsáno; to stalo se však spíše ku okrášlení, které se na okamžik obleče a dle libůstky zase svleče; nikoli však hlavním, nutným oddílem, kterýžto energicky a mohutně propagován by býti měl, co důkaz boje, v němž padneme neb zvítězíme. A že tomu tak jest, zcela přirozeno, neboť s tímto pohlavím shoduje se sociální třída úplně. Tak jako každá třída vždy jen pro vlastní a nikdy ku osvobození třídy ji podřízené, pracuje, tak i mužové, kteří dnes výhradnímu majetku žen se těší, nebudou ani ku jich hospodářskému osvobození pracovati, neboť toto osvobození, ohrožovalo by dosavadní majetek žen, ano ono by jej zničilo úplně, ani svého souhlasu nebudou jim věnovati.

Na předhůzkách, dnes přislíbené osvobození, zítra vyplniti, se zdráhati nebude nedostatek, rozumná konečná nebudou také scházeti, neboť člověk a sofista jsou zvířetem. Pakli že dnešní pojmy o lásce a rodině potrvají, pak bude ten boj na půdu mnohem citlivější, přímo žhavou přenesen, půdu na to, která není polem, na němž dnešní buržoasie za svá hospodářská práva bojuje; nejpřesvědčenější anarchista oné doby, bude tlouci za svou ženu a stane se v boji takovém reakcionářem, urputníkem jako dnes Rotchild v boji za své miliony. Buď povznesou se ideje mužů o lásce a podaří se jim ženy na vrchol vyššího stupně přivésti – anebo sociální revoluce vítězoslávou mužského proletariátu a nové mravy a nemravy vyklíčí ve lidu svědomí, na troskách, na rozpadlinách starého hradu, společnosti; – aneb ženy tvoří pátý stav, příchozí společnosti; – aneb nahlídnou mužové, že vzdají se současně „svého“ majetku a „své“ ženy a budou na celém, mnohem větším a bohatším našem majetku a přeměnlivě na našich ženách podíl bráti; – neb jinak řečeno: buď že zřeknou se mužové ženy co výhradního majetku, by s ní ve případech přeměnlivých volně radosti prožíti mohli; – anebo ženy – které nemohou nikdy na stanovisko milých a dobrotivých zvířat klesnouti – musí se připraviti, poslední bitvu svésti, by pak celé člověčenstvo v jedinou a volnou associaci přeměnily.

V jednom i druhém případě, budou jako hospodářské poměry otázkou století 19. se staly, snad poměry náruživosti a vášně, palčivou otázkou století 20tého.

A nyní přicházíme ku zakončení:

Ne bezpodstatně přislíbení, ženu hospodářsky osvoboditi a jí pak takto volné spojení dopřáti, které však volným není, nýbrž spíše zničení rodiny mělo by od této doby v každý sociální program přijato býti; a v sociální mravouce, zdá se mi, mělo by se od tohoto okamžiku, volné lásce co všestranné a současné vášnivé pásce rozuměti, která všechny spojuje, jíž všichni si přejí a žádný neobává.

Výraz „volná láska“ jejž ve článkách použito bylo, není sice hodícím se, neboiť tímto slovem označujeme mnohdy i jiné věci a na ono „volná“ mělo by se co na nutnou a vždy v poměrech lásky zahrnutou vlastnost pohlížeti.

Slouží zajisté k dobru, nalézti hodící se výraz pro takovýto způsob poměrů a uvedený hodí se však pro krátké vyjádření a snadné porozumění.

Mohu ještě radostně doložiti, že i počátek dalšího volného spojení, od statné ženy proveden byl. Tento druhý případ jest však mnohem karakternějším nežli ten prvý; neboť naše nová hrdinka pochází z rolnických tříd italských. Ona byla manželstvím již od 18 roků vázána a počtem pěti synů vázána; a předce ozývala se v jejím nitru nová náklonnost náruživosti; a v nejněžnějším a otevřeném způsobu sdělila totéž otci svých dětíá, a tak něžně a citlivě se pokusila o vítězství našich již od prvopočátků ohrožených idejí, že její soudruh hořký ten kalich vyprázdnil a včera večer při schůzi tuto radostnou zprávu zvěstoval. My všichni radovali se nad ním, nad jeho duševní silou, s kterou on svoji povinnost vyplniti uměl, nad duchem ženy, kterýž svojí neodvislostí a upřímností osvědčila.

Jest to další, jistý krok, jejž kolonie Cecilie ku radostné budoucnosti učinila.

přeložil český anarchista Václav Kudlata

(in.: Dělnické listy, roč.: 2; 1894 – 95; 29. 12. 1894 – 2. 2. 1895; č. 9 – 14)

RICARDO FLORES MAGON: JAKÝM DOBREM JE VLÁDA?

I.

Skloněn nad pluhem a zalévaje brázdy vlastním potem, nádeník pracuje a zpívá si jednu z oněch nevýslovně smutných národních písní, zdajících se spoustřeďovati všechnu hořkost, již společenská nespravedlnost za staletí nahromadila v srdci chudého člověka. Nádeník pracuje a zpívá, vzpomínaje na svou chatu, v níž jeho rodinu ho očekává, ke skrovné večeři. Jeho srdce jest plno něžnosti, když dumá o své ženě a svých dětech; zdvihaje zraky k slunci, aby dle jeho postavení stanovil hodinu, spatří světlý mrak prachu, jenž roste, jak se mu blíží. Jsou to vojínové na koních, kteří se táží: „Jsi ty Juan?“ Při obdržení přisvědčujících odpovědi praví: „pojď s námi. Vláda Tě potřebuje.“ A Juan jde, spoután jako zločinec, po cestě k městu, kde ho očekávají kasárna, zatím co v chatě jest jeho rodina zanechána, buď, aby zhynula hladem, nebo stala se zloději a prostitutkami, chtějíc se zachránit od zhouby. řekne Vám Juan, že vláda jest dobrem pro chudého?

II.

Po tři dny chodil Pedro po městě, hledaje zaměstnání. Jest to dobrý dělník; jeho svaly jsou z ocele; na jeho tváři, na níž je vtisknut jeho původ z lidu, září poctivost. Marně prochází městem, prose zaměstnavatele, o vykořistění jeho otužilých paží. Na všech stranách se dveře před ním zavírají, ale Pedro jest energický a neztrácí odvahy. Tak, zmáčený potem a hryžený hladem ve svých vnitřnostech, nabízí a nabízí a nabízí své železné pěsti v naději, že najde pána, jenž „laskavě“ svolí k jich vykořistění. Křižuje město po dvacáté, myslí na svou ženu a děti v jejich ubohém chlívku, neboť ony, jako on, trpí hladem a mají býti vypovězeny z bytu od domácího pána, jenž nechce déle čekati na činži. Myslí na své děti, a se srdcem, chvějící se bolestí, uspíší své kroky k nalezení pána, pána, pána… Strážník všiml si jeho přecházení sem a tam a vracení se ulicí, kde on sám jest postaven k „udržování veřejného pořádku“. Chopí Pedra za límec a vede ho na nejbližší policejní stanici, kde ho obviní z tuláctví. Zatím co Pedro trpí ve vězení, jeho rodina hyne hladem, nebo, aby unikla hladovění, krade a prostitutuje. Řekne Vám Pedro, že Vláda jest dobrem pro chudého?

III.

V malém brlohu, v atmosféře prosycené kouřem z uhlí, oleje a tabáku, Martin, intelligentní agitátor mluví ke svým soudruhům. „Není možno déle snášeti hříšné vykořisťování, jemuž jsme podrobeni,“ praví Martin, házeje nazad svou krásnou, lví hřívu, „pracujeme 12, 14 až 16 hodin za pár centů; pokutují nás při každé zámince, aby ještě zmenšili naše hladové mzdy; pokořují nás, zakazujíce nám dávati v našich ubohých obydlích přístřeší svým přátelům, příbuzným, nebo komu chceme; zakazují čtení novin, jež by nás probudily a poučily. Nesnášejme déle pokořování, přátelé! Prohlašme stávku a žádejme zvýšení platů a zkrácení pracovních hodin, aby se naučili respektovati zaručení, jež nám konstituce dává.“ Salva potlesku pozdravuje slova řečníkova a jest hlasováno pro stávku. Ale následující den dělníci se dozví, že Martin byl zatčen na cestě domů a že jsou vydány zatykače na nejintelligentnější z nich. Povstává panika a massa dělníků stává se resiguovanou a vrací se k lopocení a podrobuje se pokoření. Řekne Vám Martin, že Vláda jest dobrem pro chudého?

IV.

Před slunce východem Epifania byla na nohou plníc opatrně svůj veliký koš zeleninou, salátem, rajskými jablky a cibulí, nasbíranými v její malé zahrádce. Se svým břemenem na zádech přijde na městský trh zpeněžiti své skrovné zboží a koupiti potřebný lék pro starého otce a chléb, jehož se jejím bratrům nedostává. Než prodala několik svazků cibule, objevil se sběratel daní, žádaje ve jménu zákona peníze potřebné k placení ministrů, poslanců, senátorů, soudců, strážníků, vojínů, úředníků, guvernérů,m šerifů a žalářníků. Epifania nemůže zaplatiti a vláda zmocní se její malé zásoby, neboť ani prosby, ani argumenty nemohou obměkčiti srdce úředníkovo. Řekne Vám Epifania, že Vláda jest dobrem pro chudého?

V.

K čemu jest tedy potřebí vlády? Slouží k přikazování úcty před zákonem, jenž, jsa psán bohatými a vzdělanými lidmi ve službách bohatých, má za účel zajistiti jim pohodlné vlastnictví jejich bohatství a vykořisťování lidské práce. Jinými slovy, Vláda jest žandarmem kapitálu a žandarm není polacen kapitálem, ale chudými. Dříve než skoncujeme s Vládou, musíme skoncovati s kapitálem. Zmocněme se půdy, výroby a dopravních prostředků! Zorganisujme společnou výrobu a spotřebu, zařídivše to tak, že vše má bti majetkem všech. Pak nebude třeba platiti úředníky k hlídání kapitálu, shromážděno v několika rukách, neboť každý muž a každá žena bude společně výrobcem a strážcem společného jmění.

Mexikáni, Vaše budoucnost jest ve vašich vlastních rukou! Dnes, kdy, díky všeobecnému povstání, vláda ztratila svou moc, jest příhodný okamžik zmocniti se zákona a rozbíti ho na kusy; zmocniti se vlastnictví jednotlivce a učiniti ho vlastnictvím všech – – – každého z lidských bytostí, z nichž jest složena Mexická republika.

Nedovolme tedy utvoření se mocné vlády! K dílu vyvlastňování, bez odkladu! A jestliže nešťastnou náhodou nějaké jiné individium by se dostalo k presidentství Republiky, bojujme proti němu a jeho stoupencům k zabránění jeho moci, pokračujíce zároveň v díle vyvlastňovacím.

přeložila česká anarchistka L. Franclová z New Yorku z časopisu „Regeneracion“

vyšlo ve „Volné listy“; roč. XXI.; č. 9., 4. května 1912