TO BUDE ANARCHIE (Alois Věkoslav Haber)

Až přejdou ty veliké zástupy zmučených,
a poslední žalář padne rozmeten,
přes bývalé hranice bývalých národů
z bývalé kultury nové povstanou,
tu staneme před oltářem krásy,
hrdí a povznesení synové přírody.

Všichni stejně nadšeni v boj půjdem rozhodný.
Povstane ten, jenž meč k pomstě pozvedne,
a otroci rozrazí okovy...

Zavzní zpěv, s nímž mučedníci zmírali,
volní, nespoutaní pozvedneme hlasy své,
hlasy silné, vzdorné až klenbou nebes zatřesou:
To bude ta požehnaná chvíle velikých lásek,
v nichž mateřství novým počne země
a klíny budou plní a vydají nové síly,
a roditi budou nový, zdravý život.

To bude anarchie.

PROLETÁŘSKÉMU DÍTĚTI (Karel Toman)

V modravém světle elektrických lamp, 
ve vzduchu parfumů a elegance,
toalet skvělých, šperků, zlaté špíny,
mé bolel hlad tvých rukou a tvých retů
a žádostivých očí.

Markétko čtrnácti let vlasy tvé,
tvé lněné vlasy s leskem pohádkovým
a něha tvojích rukou záhy drsných
by dovedly tak zhřáti, rozezpívat
a stišit mnohé srdce.

Má sestro malá, přijde i tvůj den.
A přijde pýcha milenky a matky,
jež nahým zdravím krmí svoje děcko
na posměch slabým mužům, dámám nervosním
sterilní elegance.

Ať hrdé je tvé dítě. Na matku
i na sebe, na upřímnou svou vášeň.
Ať pije vzduch a slunce, mužnou sílu
ať pije z kalicha, který ho čeká
a jejž ty nyní piješ.

Oh, nemhuř oči před tou svůdností
ubohých šperků. Jednou smát se budeš.
Stříbrný kroužek na tvé levé ruce
je vzácnější — jen přilož k němu ucho,
neslyšíš v něm bít srdce?

Kalendář neodvislého dělnictva: na rok 1900.

Toman Karel (1877-1946)

RIZIKO UHLOKOPA (František Hlaváček)

U silnice a na začátku města 
žebrák schromený a slepý sedí
a na lidech, jež tudy vede cesta,
almužnu si vyprositi hledí.

Skroušeným a prosebným praví hlasem:
„Slitování lidé se mnou mějte !
O, ustrňte se bídným nad chuďasem
a almužničku jen skrovnou dejte !  

Jsem zmrzačen, zde vizte ! — noha schází,
a schromlé je to celé moje tělo,
tak že jen bídně po cestě se plazí,
že oko víc bídy nevidělo.

Zrak je pryč, na vždy zmizelo mi světlo
a tma obestírá mne vždy čirá,
hle, toto vše mně z práce povykvetlo,
za odměnu bída na mne zírá.

A ptáte se, jak se to mohlo státi? —
kde zdraví své úplně jsem ztratil ?
O, kapitál, smím-li odpověď dáti,
to byl, co mne v bídu tuto sklátil.

Také já byl mlád, silen, zdráv před lety
a živil se poctivou jen prácí,
až kapitál, ničitel lidstva, dětí,
mne zmrzačil, že je to až k pláči.

Já pracoval s jinými ve uhelně,
uhlí jsem kopal hluboko v zemi,
kde smrt číhává vždy tak potutelně,
jak Damoklův meč visí nad všemi.

Tu jedné noci — bylo to již k ránu —
správce dolů nese toho vinu! —
slyšeti bylo velmi hroznou ránu —
vždyť stal se výbuch třaskavých plynů!

Na jižní straně byla starší díla,
jich nebezpečí jsme všichni znali,
neb zápalných plynů byla zde síla,
a ty se v noci od lampy vzňaly.  

Jan Hrabivec, nepříliš moudrý správce,
přišel na důl v neobvyklou dobu
a vyslal nerozumného pak chlapce,
by šel v ta místa vyčerpat vodu.

A chlapec šel s rozžatou lampou v ruce.
Však sotva k onomu místu přišel,
výbuch děsný otřásl zemí prudce,
tak že ho lid až na povrch slyšel.

O, jaká hrůza! ještě dnes se třesu ! —
Přes sto lidí bídně zahynulo,
a půl sta jiných při mocném otřesu
na celý věk zmrzačeno bylo !

I já jsem schromen, vizte jen mé tělo,
jak se bídně po žebrotě plazí!
O, kéž by již jen v hrobě pokoj mělo,
by mne netrápili mojí vrazi !

„O, běda!" — žebrák smutným volá hlasem —
„slitování lidé se mnou mějte !
O, ustrňte se bídným nad chuďasem
a almužnu skrovnou jemu dejte !"

Proklet budiž takový systém vlády,
v němž mocní beztrestně vraždit mohou
chuďasy v dolech, továrnách a všady
jen pro svůj zisk aneb choutku mnohou !

Kletba buď věčná také společnosti,
jež lid práce až na kosť vyssává,
a když lakotou schromila mu kosti,
žebráckou hůl odměnou mu dává !

HLAVÁČEK, Frank. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896.

DÍTĚ BÍDY (František Hlaváček)

V bídě nuzné chýžky jsem se zrodil, 
z prsou matky bolesti jsem ssál,
od zrození s bídou, hladem chodil,
ať již cokoliv jsem podnikal.

Z lůna matky přines jsem si kletbu,
jež mne stále jako psance štve,
znám jen psotu, znám tu hroznou věštbu:
že v otroctví skončím žití své.

Jsem já dítě porobené práce,
v kapsách mých se najdou drobty jen,
jež mě k nohoum hází ze paláce,
když pán můj je dobře naladěn.

Jsem samoten, — matka dávno zmřela —
bída byla jejím hrobařem ....
Otce stihla nepřítele střela,
sestra zoufala si nad hořem.  

A já mozek až dosud mám zdravý,
cítím bol a hněv jak bídu svou,
žiji předce — vždyť to lidé praví —
pracuji a chodím — žebrotou.

Za svou práci bídnou mzdu jen sbírám,
tak že sotva hlad svůj ukojím,
z mdlého oka vždycky slzu stírám,
když z hladu o chleba žebroním.

A když nucen jsem světem se loudat,
žebrota když mým je řemeslem,
tu počínám po příčinách hloubat —
vždyť žebrat není mým úmyslem.

Zahloubán tak v zdravé přemýšlení
sčítám všechny chudých trpkosti,
srovnávám a beru v uvážení
boháčů zas všechny radosti.

A tu přijdu k tomu resultátu,
že svět není v dobré koleji,
že lid práce slouží svému katu
myšlenky mé stále pravějí.

Tak mysle tělo své vleku dále —
smrt mi útěchou je jedinou,
myšlenky ty trápějí mne stále,
ať městem již jdu neb dědinou.

Slab a uštván matným krokem kráčím -
zrak můj v temnou mlhu pozírá,
jsem u konce — ke zdi se přitlačím —
tak dítě bídy — tak umírá.

HLAVÁČEK, Frank. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896. 

BOHATÍ A CHUDÍ (František Hlaváček)

 (Dle H. Gilma) 

Lid chudý rce: „Vám příjemno je v teplých oděvech
my ale mrznem, mějte přece slitování !"
A panstvo dí: „Což není vám dost teplo v okovech,
jež na nahé ruce vám dáme pro zahřání ?"

Lid chudý rce: „Vy hodujete, máte všeho dost,
my však máme hlad, přestaňte přec tolik žráti !"
A panstvo di: „Nuž, seberte pod stolem ňákou kosť,
jež naší tuční psi vždy nechají tam státi!"

Lid chudý rce: „Vy ze zlatých pijete pohárů,
my však žízníme, dejte nám pít také brzy !"
A panstvo dí : „My nápoj váš dali již do varu:
napijte se potu, krve a vlastních slzí !"

HLAVÁČEK, Frank. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896.

RADIKÁLNÍ PROSTŘEDEK (František Hlaváček)

Bída podobá se vrbě, 
jež tam roste u potoka,
ta čím víc se ořezává,
tím víc žene do široka.

A zrovna tak bída dravá,
jež chudý lid otravuje,
čím víc kapitál jí tlačí,
tím více se rozšiřuje.  

Dokud otrok rozmnožuje
prácí svou bohatství cizí,
dotud bída vzrůstat bude,
v společnosti nevymizí.

Dejte lidu volnost, právo
na plod práce nezkrácený,
uvidíte že hned s bídou
stane se pád obrácený.

Bude konec hned vší bídě
a více se nenavrátí,
kořen jste jí podeťali,
půdu k existenci ztratí.

Zrušte soukromý majetek,
kapitálu moc brutální,
toť ku zničení vší bídy,
prostředek je radikální.

HLAVÁČEK, Frank. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896.

NEJVYŠŠÍ VRCHOL BÍDY (František Hlaváček)

Mnoho je té bídy v světě, 
jíž jest trápen chudý lid,
různé ostny, jedy, boly
dává nám tu pocítit.

Jsou však ještě jiné druhy
bídy a též bídnosti,
a ty měřítkem jsou správným
velké lidstva zvrhlosti.  

Bídnosti se musí jistě
takové jednání zvát,
když jedni z té bídy druhých
zisk svůj umí vytloukat.

Známkou bídáckých poměrů
dozajista také je,
když menšina na bídě mass
vládu, moc svou buduje.

Je v tom také nevyvratně
velká bídnost rouhavá,
když se bída za nutné zlo
prohlašuje, uznává.

Hlubokou duševní bídu
také v tom je viděti,
když lid bídu zrušit může
a přec jí chce trpěti.

Když však z bídy smích se tropí,
když lká — schválně neslyší,
tu je takové bídáctví —
— vrchol bídy nejvyšší.

HLAVÁČEK, Frank. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896.

UCTĚNÍ PAMÁTKY CHICAGSKÝCH MUČEDNÍKŮ ČESKÝMI ANARCHISTY V CHICAGU (1897)

Zdejší pokrokové dělnictvo sdružené ve spolcích Družina Nové Doby, Dělnický Sokol a Ústřední Jednota Českých Unií uspořádalo včera 11.listopadu 1897 důstojnou slavnost památce našich nešťastných před deseti roky zákonitě zavražděných soudruhů.

Prostorná síň Česko Americké Svobodomyslné Školy byla již před započetím programu úplně naplněna.

Každý o tragédii před 10. lety se odehravší přemýšlející člověk zajisté v tento den jest vzrušen nejen lítostí nad smutným nezaslouženým osudem našich mučedníků ale také hněvem oproti těm bestiím, jež tak chladnokrevně zničili pět nejpoctivějších, nejšlechetnějších rádců porobeného lidu. Při tuto jmenované slavnosti však musel každému upřímnému stoupenci zásady, již naší mučedníci šířili mizeti bol ze srdce, když pozoroval to obrovské účastenství lidu shromážděného za účelem projeviti úctu těm s nimiž před 10. roky bylo jako se zločinci naloženo. Tato stále se stupňující sympathie k našim mučedníkům přesvědčuje nás o vyplňování se posledních slov těchto „Při jde den kdy mlčení naše bude hroznějším než hlasy, které dnes rdousíte” a tato sympathie jest také nejlepším holdem našim drahým mrtvým neboť ona dokazuje, že nepoložili své životy na darmo, že oběť již nám přinesli budí stále nové bojovníky pro svobodu což také bylo jejich posledním odkazem utiskovaným; tato sympathie jest však také nejlepší odpovědí panující třídě na její spáchanou brutálnost a jistým důkazem, že se blíží čas kdy bude za svoje zločiny pohnána před soud lidskosti.

Program slavnosti pozůstával ze 16 čísel účelu tomuto přiměřených. Soudruh J. Šmíd zahájil slavnost delším proslovem v němž označil účel slavnosti právě:

„Nesešli jsme se lkáti nad smrtí našich drahých, nýbrž abysme protestovali proti všem těm jež měli podílu na této vraždě abysme protestovali proti celému nynějšímu nespravedlivému společenskému zřízení.”

Pak stručně vylíčil průběh událostí v roce 1886 -87, poukázal na snahy anarchistů a dokazoval, že se nepodařilo vládnoucí třídě s našimi soudruhy zardousili myšlenku anarchie neboť tato nyní stále mohutní v srdcích proletáře.

Slavnostním řečníkem byl soudruh František Hlaváček, který líčil dějinný vyznám této tragédie: ,,Která bude míti jistě tolik vlivu později na lidstvo jako upálení Jana Husa anebo ukřižování Krista.” „Lid dosud plně neocenil význam tohoto dramatu ale zajisté přijde čas kdy jako ku hrobu Kristovu v Jerusalemě — který zemřel proto, že učil lid bratrství — půjdou lidé i tam na Waldheim, kde naši soudruzi odpočívají by shlédli poslední místo odpočinku těch učitelů nejšlechetnějšího evangelia lidskosti.” Dále se zmínil o hanebném jednání vůdců zdejšího dělnictva jako Pouderly, Arthur, nedávno zemřelý Henry George a j. kteří v r. 1887 stojící v čele mohutných dělnických organisací mohli lehce vraždu našich mučedníků překazit, ale oni nechtěli ba ještě řekli „jsou to anarchisté potrestejte dle zákona.” Obšírně vysvětlil že se nejednalo panující třídě o zničení těch pěti životů, nýbrž o umlčení učení jež hlásali.

Že se jí to nepodařilo vidíme všichni a jelikož se to nezdařilo ani vyškoleným evropským diplomatům tím méně podaří se to zdejší vládě skotáků a cowboyů!

Řeč svoji skončil básní věnovanou padlým hrdinům.

Třetím řečníkem byl soud. J. Štýbr. Poukázal na lásku, již popravení soudruzi k lidu chovali a jemuž i své životy obětovali. Ale ten lid, když pak se jich burgeoasie zmocnila řval ještě jako za času Krista u Piláta „ukřižuj!” Za to ale také nyní bere zaslouženou odplatu. Zdejší tzv. Liberty jako by byla na ten lid zanevřela a Štěstěna odvrátila se od něj. Na důkaz líčí dojemnými slovy a porovnává život boháčů a dělníků. Dále nabádá k poučování proletáře by tento věděl až přijde vhodný čas kam udeřit a zničit světový neřád.

Mezi řečmi přednesly o tomto dni pojednávající básně soudružky: J. Vokounová, R. Solfronková, R. Beneševá, Veronika Jaegrová a J. Tanglová jímž všem za úchvatný přednes dostalo se zaslouženého potlesku.

Pěvecké sbory „Volnost” a ,,Česko-dělnický sbor” zapěním několika písní přispěli též k obohacení programu.

Mezinárodní Hudební Unie o 24 mužích sehrála skvostně několik skladeb čímž poutavost programu zvlášť zvýšena.

Ku konci pak představen živý obraz znázorňující pomník na Waldheimu.

Mezi programem došel a byl přečten telegram Newyorských soudruhů následujícího obsahu:

„V dnešní den provoláváme s Vámi nechť žije památka Chicagských mučedníků v srdcích světového proletáře. (New Yorští soudruzi.)“

Záleský z Chicaga

NOVOROČNÍ (František Hlaváček)

Není ho již tady více — 
již svou vládu dokonal,
smutné ale upomínky
nám chudým tu zanechal.

Strasti, bědy, otročina
celý rok nás soužily,
kapitalisté jak dravci
kolem nás vždy kroužili.

V boji za svou existenci
neměli jsme oddechu,
co tu bylo potu, krve,
co slzí a výsměchu!

Oko vlhne, rámě klesá,
srdce v prsou krvácí,
při vzpomínce jak životy
marně se nám utrácí.  

Což se nikdy zlatá volnost
pro nás raby nezrodí?
Což ten lid to otrocké jho
nikdy s šíje neshodí?

Což má věčně otročiti
cizopásné holotě? —
Jiným blaho rozmnožovat
a sám zmírat v žebrotě?

Nikoliv — jednou přec přijde
onen velký okamžik,
kdy svobodu lid náš uzří,
blaha, štěstí svého vznik.

Třeba dosud tělem, duchem
v rabských poutech vězíme,
síly našich páží rostou,
my se těch pout zbavíme.

O bezcitné, kruté panstvo,
jež nás dřeš a sužuješ!
Ty si vlastní popraviště
svým barbarstvím buduješ!

Lid pracovny udržuješ
v nejhnusnější porobě,
běda, běda, až lid jednou
mstít se bude na — tobě!

Lide práce, poznej sebe —
kapitál tvůj vrah a sok !
Vzhůru všichni za svobodu,
vzhůru v boj již tento rok!

HLAVÁČEK, Frank. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896.