Václav Rejsek: Slovo k voličům (1912)

Vážení voličové! V posledních několika měsících byli jste zahrnuti krasomluvou politických frásistů, jimiž jste hanebně klamáni. Politické babky v kalhotech s hlubokými kapsami slibují vám, že pro vás nebe k zemi snesou, jen když jim vašich hlasů dáte. Byli jste z propasti života chválou vyneseni na úroveň suverénního a na vás nyní jest, by jste rozhodli o vašem osudu. Jste prý svobodnými občany a je vám z tváří čísti hrdost vašeho poslání. „V době neobyčejně vážné volá vás občanská povinnost k volebnímu osudí!“Řekl jsem, že „jste hanebně klamáni“, je ale spíše pravdou, že podvádíte a lžete sami sobě. Jste příliš zbabělými než aby jste otevřeli oči a pozřeli nahou skutečnost. Zdá se, že nezmoudříte, třeba jste světem prošli. Válíte se v knihách, ale – jakých! Čtete časopisy, však pochybné ceny! „Ničemu jste nepřiučili a snad nic nezapomenete!“Poškrábete se za uchem, kde vás snad zasvrbí pěnící se hnědá hmota…-Nuže, vy, pánové voličové: cítíte se uctěni že doloveno vám voliti si vlastního kata a domníváte se, že k vám bude spravedlivým. Ovšem, většina je k vám neupřimná a k této většině patříte především sami. Proto stůjtež na stráži, buďtež jednou přece spravedlivým vůči sobě, buďte poctivými vůči sobě samým a uvažujte klidně o všem co vám chci říci; zkoumejte a rozhodujte sami o všem co slyšíte a čtete a přiznejte pravdu bez stranického zbarvení, třeba se i vás bolestně dotýkala. Anarchistům netřeba se vyhýbati, neboť oni se vám nevtírají za kandidáty a nekřičí z každého nároží: „volte kandidáty naší strany!“ Od náís uslyšíte spíše nemilých slov pravdy, není se tudíž co obávati, že bychom se vám vtírali, tím méně za vaše spasitele se vydávali.Jest nepochybně pravdou, že při trochu dobré vůli dovedli by jste býti spravedlivým vůči sobě samým. Dosud však skládáte osud svůj v ruce vyvolených, kritisujete stranickým zbarvením jich počínání, sami se ale durdíte, vytkne-li vám kdo chyby vaše. Jste zhýčkáni a považujete za neomylné. Trpíte volební mánií a každé volby vám vždy většího zla přináší. Trochu klidné, rozumné úvahy by vám jen prospělo. Zlo omeziti a tomuto předejíti možno toliko poznáním pramene zla.Tož, voličové: poznejte sami sebe! Buďte již jednou muži! Staňte se skutečnými voliči! Neboť voliti znamená něco vyvoliti, ze spousty špatností nejmenší zlo vybrati; jinými slovy znamená voliti: zkoumati; a zkoumati dovede jen ten, kdo schopen jest samostatně mysliti. Ale ohromná většina nedovede vůbec mysliti, nemá vlastního přesvědčení, neumí zkoumati a tím méně dovede rozpoznati základních rozdílů prohnaných politikářů.Vám není popřáno zástupce svoje vyvoliti, vám jen možno hlasovati pro kandidáty „politickou mašinou“ vám nastrčenými. Vy tápete ve tmách a jen hádáte, proto vždy znovu jste zrazeni. A proces tento potrvá, pokud se nezbavíte pohodlností a vlastní lenivosti. „Lenivosti?“ tážete se? Ano, a touto lenivostí jest hloupost těla, jako hloupost leností ducha jest. S této smíšeniny kyne bázeň, která je pramenem všeho zla, tolik škody působící. „Kde není otroků není ani tyranů.“ Přísloví toto spočívá na veliké pravdě a každý by o této měl uvažovati. Přestaňte již jednou důvěřovati a hádati, nesnižujte sebe na úroveň povolného otroka, ale zpříměte páteř svou a povzneste ducha svého k pravé důstojnosti lidské. To opakujeme i tentokráte, třeba pro tuto radu všemi politikáři – bez rozdílu stran – stále jsme osočováni.Proč jdete voliti? poněvadž „vás volá občanská povinnost“, poněvadž to ústava předpisuje, poněvadž vladaři a politikáři dožadují se vašeho schválení pro jich lichvaření a taškářství. Dom,níváte-li se, že jste svobodnými voliči, třeba si připomenouti, že to jednou z největších konvencionelních lží. – Jak že, svobodnými voliči jste, skutečně? Ústavu chcete opravit, doplnit neb dokonce novou nahraditi? Přál bych si, aby to bylo pravdou! Ale pravá ústava musí spočítati na Rovnosti, Spravedlnosti a Svobodě, které dohromady tvořiti musí nerozlučný celek! Spravedlnost podmiňuje pořádek, ale pořádek jest velice problematickým pojmem hospodářského zařízení. Pročež zkoumejte! – Vlast je ohrožena! slyšíme hlasy patriotů v odpověď na náš apel lidskému rozumu. Co je to vlast? Obyčejný člověk považuje za vlast zemi, kde byl zrozen a vychován, jiný opět kde dělá svoje živobytí; opět jiný, kde nejvíce uloupí a jiný zase, kde mu nejvíce „podkuřováno“. Stávají však i poctivci, kteří za svou vlast onu zemi považují, kde těší se největší míře svobody, spravedlnosti a lidskosti. Chcete-li tedy býti poctivými, musíte si této vlasti dříve dobýti. Slyšel jsem řadu vašich čekanců, pro něž vy budete voliti; slyšel jsem jich chvalozpěv o suverenitě lidu; vyslechl jich theorie a uvažoval o odporučovaném všeléku. Představili se vám soudcové, advokáti, doktoři a různí vyrábitelé „veřejného mínění“, jakož i mnozí dřívější vaší spoludělníci, kteří po vašich bedrách se vyšinuli a politiku za svoje povolání sobě vyvolili. Co od těchto očekáváte? pomocí flastru kompromisu slibují vše zažehnati a při tom bystré jich oko pozoruje, kdo více nabízí. A ti, kdož t vašeho středu vyšli, vyčkávají, by se vám za „spasitele“ vetřeli a ku žlabu graftu se dostali. „Příležitost dělá zloděje“, se zde pravdivě uplatňuje. Většina politikářů čachruje s lidskými právy, jsouť to bordeláři, kteří nevinnost lidskou v náruč kapitálu zaprodávají. Zvláště zde v Americe politická hniloba čpí a otravuje vše v dosahu hlouposti lidské. A tato nákaza se za posledních lez značně rozšířila. Politikáři jsou stále drzejšími a bezohlednějšími. Sami na sebe však nikdy nezapomínají. Právě v době, kdy vašich hlasů se dožadují, můžete jich nejlépe poznati. Častují se navzájem nejsprostšími nadávkami, označujíc jeden druhého za zrádce, zloděje, podvodníka, trubce, parasitu, graftera a nepřítele lidu a svobody, a všichni mají – pravdu! Ale jakmile je po volbách, snáší se harmonicky a navzájem sobě jako „vyvolenci národa“ blahopřejí. Jako pánoi kolegové počnou smoliti zákony a zaprodají vás za nejvyšší nabídku. Společně vás pak budou prositi o trochu strpení, více času prý jim třeba, jen posečkejte, nejde to vše najednou. „Vyčkejte času – jako husa klasu!“ připomínají nám jich nádhončí.Tak, tak – jen trochu strpení a otroctví zpečetěno! Máte-li strpení, ztuční na váš účet grafteři. proto opakují, že politikáři vedle církevních ohlupovačů lidu jsou nejnebezpečnějšími otravovači lidského ducha. Dřívější despotism nahražen moderním demagogstvím.„Co ale socialisté?“ – doléhá otázka – nejsou snad oni muži hodnověrnými a poctivými?“Oh, ano, žel však, že přestali býti skutečnými socialisty vstoupením do politické arény. Snad měli někdy poctivou snahu sloužiti ideím socialismu, ale červ kompromisu jich zásady tak ohlodal, že se od ostatních jen zdánlivou stranickostí liší. Vzdali se konečných cílů socialismu pro pochybené dočasné reformy starobního pojištění – jen aby se po vašich bedrách snážeji vyšinuli. Sledujte jich „Milwaukee-ské a LosAngelské plány“ a přesvědčíte se o nicotnosti jich „politického programu“. Ještě dnes cítíme puch vycházející z konvence i Indianapolis, nicméně otravný osobními třenicemi jako konvence v Chicagu a v Baltimore.Není také jinak možno. Vždyť o socialističtí politikáři domáhají se otěží vlády. Nemohou proto býti lepší svých předchůdců. Až dospějí k ministerským křeslům a „Bílý dům“ ovládne „dělnický kandidát“, nezůstane ze zásad socialismu leč jméno.Jinak bude, nabydete-li důvěry sami v sebe; budete-li o všech veřejných záležitostech řádně uvažovati a sami rozhodovati, poznáte pak, proč až dosud žádné vládě nenapadlo uvolniti cestu rozvoji lidského rozumu, – neboť „vláda děkuje svému trvání jen hlouposti a zbabělosti lidu.“ Bedlivému pozorovateli neunikne, že i snahou socialistických politikářů jest vládní, zpráchnivělý řád zvěčniti. Řeknete, že podceňuji zralost lidu. To nikoli, ale skutečností jest, že lid nechává se ovládati smečkou grafterů, darebů a bláznů, kteří jsou dosti zchytralými, že dovedou lidovým vrstvám poctivců namluviti, že nez nich se neobejdou. Z toho jde najevo, že většina, je při nejmenším malomyslnou.A zde musí nastati náprava. Třeba obživiti ctnost, spravedlnost, odvahu a lásku v pokolení lidském, bez kterýchžto mravních podkladů není svoboda myslitelna.A proto i kdyby Svoboda a Spravedlnost věčně věkův zůstati měly pouhými červánkami lidského ideálu a snů lepšího bytí, tož přece člověk, vůči sobě spravedlivý, povede život svůj k těmto výšinám, neboť už tato snaha jej zušlechťuje a zdokonaluje.

(in.: Volné listy, roč. XXI.; č. 20; 26. října 1912)

ANARCHISTIČTÍ KOMUNISTÉ KU PROLETARIÁTU (PROHLÁŠENÍ ZÁSAD)

My vedeme boj proti privátnímu majetku, proti státu a církvi — boj, jehož cílem jest úplné zrušení těchto zřízení. My se domáháme komunisticko-anarchistické společnosti, t. j. společenského stavu, který umožňuje neobmezené rozvinutí individuální svobody jednoho každého člověka. Následkem toho reklamujeme právo na požitky života dle individuální potřeby, umožněné tím, že každý dle náklonnosti, síly a schopnosti snaží se státi užitečným, t. j. bere podílu na průmyslu, výrobě, na polním hospodářství, tržbě, na vzdělání, umění nebo vědě a výsledky svého tvoření dává veškerenstvu k použití.

Prostředek, který k tomuto cíli vede, spatřujeme v sociální revoluci, v níž bojovati budou dělníci všech zemí — ve všeobecném povstání lidu, které považujeme za nevyhnutelné a na kteréž slovem, písmem i činem snažíme se proletariát připravovati.

Ohledně organisace odporučujeme volné tvoření skupin, neobmezených nižádnou centralisací, samosprávných v každém ohledu, spolčujících se dle volného uznání a dle toho, jak se tím může posloužiti účelům propagandy.

My zavrhujeme zřízení privátního majetku, protože jeho dějiny jsou dějinami veškerého utrpení lidstva. Tak dlouho, dokud bude stávati soukromého majetku, tak dlouho bude též bohatých a chudých a tak dlouho budou se poslednější oproti prvnějším nacházeti v poměru úplné odvislosti, což na jedné straně vede k ohromnému hromadění majetku, k nesnesitelné zpupnosti, pýše, k šílené lakotě a hrabivosti, panovačnosti a k barbarství; na druhé straně pak k děsnějšímu vždy hromadnému ochuzování se všemi známkami duševní i tělesné sešlosti.

Společnost během tisíciletí prodělala mnohou proměnu — od systému nucené výroby otroků až k soustavě domnělé „svobodné práce“ — jelikož ale vždy a vždy privátní majetek učiněn základem tak zvaného „pořádku“, tu se na postavení národů nic nezměnilo, nic nezlepšilo.

Ano, je docela dokázáno, že postavení to v celku vzato, se tím hrozněji utvářelo, čím více následkem objevů a vynálezů bohatství přírody lidstvu se otvíralo a zpracování jeho umožněno bylo. Ten celý dosavadní kulturní vývin ukázal se lidu jen co krvavý výsměch a dopomohl jen malé menšině k ohromnému bohatství, které sama rozumě upotřebit nedovede. To je kletba soukromného majetku, která bude mít tak dlouho svůj zhoubný účinek, dokud tento stávati bude.

Kdo domáhá se všeobecného lidského štěstí, musí následovně zvolati s námi: Pryč se soukromým majetkem!

Stát, dalek toho, býti pojišťujícím ústavem všeobecného blaha lidu, jak se mnozí domnívají, není ničím více než ochrannou tvrzí, kterou majetní proti nemajetným zřídili, čím menším se stával počet prvnějších, tím velkotovárněji rozvinovala se tato státní tvrz se svým všeobsahujícím protekčním aparátem, až se zvrhla na onoho děsného netvora, který dnes před námi stojí se svýma nespočetnýma rukama v našich kapsách, se svými obrovskými lapadly, savadly, šněrovadly a provazy, jimiž jsme spoutáni, se svými miliony pušek, šavlí a obušků, jež jsou na nás namířeny a nad hlavami se nám točí, se svými žaláři, šibenicemi a popravišti, jež nás zahubiti hrozí.

Kdo chce tedy vésti válku proti soukromému majetku, nemůže jeho ochrance, t. j. stát, žádati za pomoc, jak to mnozí ve svém zaslepení činí. Privátní majetek může býti zbaven své moci a vlády jen tehdy, když jeho strážce, stát, bude zrušen. Obojí toto zřízení: privátní majetek i stát, stojí a padají takřka společně jedno s druhým.

Následovně musí zníti heslo jednoho každého důsledného bojovníka za svobodu: Pryč se státem!

Církev jakéhokoliv druhu je souhrn toho největšího, nejhroznějšího švindlu, jaký kdy lidstvo vidělo. Ona kontroluje miliony těch nejprohnanějších darebáků (kněží), kteří rok co rok ve všech zemích pouštěni a štváni jsou na obyvatelstvo, aby mozky jeho naplňovali tím největším nesmyslem, jaký jen největší nepřítel lidu vymysleti mohl.

Kdo chce přijíti k rozumu, jehož obzvlášť potom zapotřebí má, když se chce vybaviti ze společenského vyděračství (nerovnosti) a státního tyranství (nesvobody), ten musí vystoupí ti proti tomuto pelechu černých stvůr se všemi možnými prostředky.

Ve volné (budoucí) společnosti nemůže býti žádné církve a žádných kněží, protože ni- kdo nebude mí ti více na tom zájmu, přivádět své spolulidi o rozum, aby je mohl snadněji vykořisťovali. Dnes, kdy se tak stává, jeví se celá tato kněžská peleš jen co banda nemravných uspávačů, která své oběti (lid) ohlupuje, omamuje a tak je předává k neobmezenému vykořisťování panující třídou a k úplnému zotročování státem.

Má-li tedy zavznít válečný pokřik proti všemu, co se snaží lidstvo udržet v otroctví, poddanství a v nerozumu, tu nesmí též chyběti hlas: Pryč s církví, pryč s vírou — pryč se vším náboženským švindlem a kněžským podvodem!

Jelikož tedy zavrhujeme soukromý majetek a nechceme jen, jak mnozí tak zvaní sociální „reformátoři“ na něm přištipkovati, tu vychází z toho naše stanovisko co komunistů najevo. Nám je jasno, že lidstvo nemůže přijití dříve ku klidnému a rozumnému užívání života, dokud země se vším co na ní jest a co lidské ruce a lidská práce z její darův učinily, nebude majetkem všech bez rozdílu, dokud nebude odevzdána všem lidem k volnému, svobodnému užívání.

Již nyní nemůže býti popřeno, že všem lidem může býti v nadbytku a snadno poskytnuto vše, co ku všem rozmanitým potřebám lidstva přináleží, v té samé míře, jako jest přítomně všem bezplatně k použití voda, denní světlo a vzduch. Z toho důvodu upouštíme od toho, jako komunisté starších škol, vymýšleti soustavy, dle nichž mají býti požitky jednotlivcům měřeny dle individuálních výkonů — jelikož v poměrech vysoce vyvinuté výroby beztoho je nemožností odhadnouti výkony jednotlivce a protože neodpovídá to spravedlnosti, když by méně nadaní, méně schopní atd. pro své tělesné nebo duševní slabosti, za něž nejsou zodpovědní, přicházeli zkrátka vůči lépe nadaným a lépe vyvinutým. Poněvadž dále chceme, aby jednomu každému přiřknuto, zabezpečeno bylo neobmezené právo na požitky, tu nemůže si ani ten největší duševní velikán, ani tělesný a pracovní obr stěžovati na křivdu, že se mu ubližuje, nebo nespravedlivě měří. Nikdo nemůže chtíti více, než tolik, co mu poskytuje možnost, připraviti si všecky požitky jaké se jen mysleti dají.

Hromadění majetku má smyslu jen pod vládou soukromého majetku a pod tou zvrhlo se až v hotové šílenství. Ve společnosti, v níž panuje svoboda v požívání, je žádost takového mamonění naprosto vyloučena.

Zůstává tedy ještě zapuditi strašidlo lenosti, které právě nejčastěji proti nám citují a uvádí ti, kteří nikdy nic užitečného nevykonali. Možná, že jejich potomci v zděděné náklonnosti jen užívat a nepracovat, budou se chtít delší dobu jen přiživovat. V tomto případě dalo by se ale i toto zlo snáze snésti, než jakýkoliv systém donucování, byrokracie a s ní tedy i nesvobody se všemi již zkušenými důsledky. Ostatně jsou nutnost a čestné smýšlení zajisté dostatečnými ostny a povzbuzovately k práci, nehledě ani k tomu, že samo v sobě bude asi velmi málo lidí, kteří by neměli v sobě touhu, nějakým způsobem se zaměstnávati. Obzvlášť ale ve společnosti, která jednomu každému poskytuje nejen všecky prostředky ku vzdělání, nýbrž též celou svou povahou jest způsobilá vzbudí ti v  něm vědomí, že by neprávně jednal, kdyby nebral docela žádného podílu na onom konání, jehož výsledky poskytují a zaručují mu blahobyt, požitky a štěstí.

Komunismus, kterého my se domáháme, je tedy úplně svobodný poměr. On nezná žádné nadpráví ani žádné podřízení, žádné šablonisování; on je totožným s pojmem bezvládí anarchie.

Poněvadž ale veškeré dřívější komunistické snahy směřovaly k zřízení složitého hospodářského státu, tu bylo nutno, naše k tomu vztahující se a úplně rozdílné pojmy věcí, již označením, pojmenováním, které jsme si dali, určití a proto nazýváme se anarchistickými komunisty.

My hlásáme sociální revoluci — ne že bychom měli zálibu v divokém boji a v prolévání krve, nýbrž proto, že jest nám každým dnem jasněji, že poměry v nichž se lidstvo nyní nachází, z jedné strany vždy nesnesitelnějšími se stávají a z druhé strany, že panující třídy každému pozměnění nebo zmírnění těchto vždy rozhodněji, zarputileji a ukrutněji se protiví.

Tím jest zjištěno, že lid konečně shledá poměry tyto za úplně nesnesitelné, že mezi ním a menšinou majetných a udržovateli státní moci poslednějších dojde ku srážce a že se zbraní v ruce musí býti vybojováno, co v míru nebylo možno dosáhnouti, totiž: — zničení veškerých těch zařízení, která rozvinutí svobody a rovnosti, vzdělání a štěstí v cestě stála, a založení spravedlivých, poměrů, jak jsou v  komunismu a v anarchii obsaženy.

Proto podporujeme každé hnutí lidu, které je způsobilé tento boj co možná uspíšiti a co možná k úplnému rozhodnutí a skončení přivésti. My podporujeme každý přímý boj dělníků proti majetné třídě, zavrhujeme ale naproti tomu všecky paliativní prostředky a šálení, jako podílení se na volbách a parlamentarismu, doufání v odpomoc prostředkem tak zvaných „zákonů k ochraně dělníků“ atd.

Všecko naše přemýšlení, snažení a jednání směřuje k tomu, připravovat proletariát na sociální revoluci a nadchnouti jej zásadami, jež jsou způsobilé zajisti ti mu též trvale ovoce tohoto boje.

Organisaci dle církevního způsobu, jako jiné dělnické strany, anarchističtí komunisté nemají. Oni považují každou centralisaci s exekutivou, úředníky, daněmi a všemi jinými nápodobnostmi státního zřízení za hodnou zavržení, protože jednotlivce ochromuje, v samostatném myšlení vyrušuje a celek v korupci a bahniště přivádí. Volné seskupování se jednotlivců a volné spolčování, sdružování skupin považujeme za dostatečné pojítko k domáhání se spojenými silami spojených cílů.

Připojte se k nám! Tak voláme k dělníkům. Co máme na mysli, to je v předcházejícím krátce a přesně vyjádřeno. Bližší, podrobnější informace poskytují: naše časopisy, naše brožury a knihy a neméně i řeči a rozhovory v našich schůzích a shromážděních, k nimž má každý přístup.

Dělníci, vzchopte se! Poznejte jho, pod nímž úpíte a hynete! Hleďte ho svrhnouti pod naší korouhví, pod naším rudým praporem, pod vlajkou komunismu a anarchie, pod znaky sociální revoluce jest vaše shromáždiště. Tu seskupte se dohromady, abyste se usrozuměli a usjednotili na válečném plánu k svržení stávajícího systému, na jehož místo společnost volných a rovnoprávných lidí postaviti povoláni jste!

Dělníci všech zemí, osvoboďte se!

ALOIS NÁPRAVNÍK: BUDIŽ DÁN PRŮCHOD PRAVDĚ (1895)

Ctěná redakce Dělnických Listů ! Také mě zaslán byl leták chicagských výtečníků. Užasl jsem nad tou drzostí a sprostotou. Je to nejsprostší hanopis, jaký jsem kdy četl. Ním se odsuzují pisatelé sami co velicí kazimirové, kteří jednají, aniž by přemýšleli. Usvědčují se co chvastouni a škůdci dobré věci dělnické. Já myslím, kdyby měli jen jiskru pravé lásky k svobodě a trochu spravedlnosti, museli by se zardit studem nad tím, co spáchali. Mosta a Hlaváčka chtěli odpravit a zatím v očích každého spravedlivého a věci znalého člověka popravili sebe. Bylo by to také smutné. Lžemi a neodůvodněným podezříváním pracují jen lidé špatní. Já znám Mosta osobně i Hlaváčka dávno z Evropy, zrovna jako znám i Mikolandu, Kochmana, Pecku, Chouru a jiné z hnutí z let sedmdesátých a osmdesátých. Znám i Kropotkina, Bebla a jiné čelnější muže v hnutí. Nechci být advokátem nikoho, ale pravdě budiž dán průchod. Ani Mostovi ani Hlaváčkovi za všecka léta jejich důsledné působnosti nemůže žádný spravedlivý člověk dokázat nic nečestného. Myslím že je v Evropě i v Americe sta soudruhů, kteří to samé dosvědčí. Není hezké někomu podkuřovat, ale je také nespravedlivo ničemně a bezdůvodně hanobit. Spravedlivých lidí je povinností zastati se poctivých a osvědčených soudruhů. Ale nechme osoby stranou a přistupme k věci. Já sleduji dělnické hnutí v Americe od r. 1886 a musím říci, že Chicago, kdysi střed revolučního hnutí, stalo se pařeništěm, odkud již několik roků se šíří všecka otrava a korupce dělnického hnutí. To je jisté smutné a k politování. A ti letákoví světoborci nyní dobijí ještě, co dobrého zbylo, jako Vandalové. Ti za ta léta v ohledu vychovacím, organisačním a sbratřovacím neučinili nic. Jen různice, štvanice, ničení a ostouzení osob a ideí jest jejich činností. Takové ničivé jednání dlužno patřičně odsouditi. Což neví ti lidé, jak těžko je v Americe získat nového soudruha, zbudovat spolek a vydávat dobrý zásadní časopis? A oni chtějí zlomyslně vše zničit, rozeštvat, zostudit a i nejlepší soudruhy, jichž zde tak málo, vyštvat! Takové kazimírské jednání se musí tím víc odsoudit, čím víc se ti lidé ve své domýšlivosti a nevědomosti za „neomylné“ vydávají. Vím o co se jim jedná. Chtějí z nevědomosti a slepé zášti zničit „Dělnické Listy,“ vzdor tomu, že lepši list zbudovat a udržet nedovedou. Ať vydávají větší, lepší a lacinější týdenník než Dělnické Listy a cennější četbou vytlačí je z pole. Pak mohou řičí, že něco dokázali. Ale lístky jako dvě čtvrtky papíru, tak šeredně seslátané, a hanopisy ničit dobrou věc a ostouzet muže, kteří pevně a důsledně vytrvávají, to dovede ledajaký dareba a nevědomec. Nejlepší je ale to vyčítání hladové mzdy redaktoru. Lidé, což se nestydíte co „anarchisté?“ Ovšem, to by bylo zločinem, kdyby vy jste si ještě snad dali platit za ty vaše hanopisy a lístky, vycházející jednou za uherský měsíc! Však ta vaše „bezplatná práce“ vypadá také dle toho! A i ten podpis nebo pseudonym závidíte! Jak jste závistiví a malicherní! Kde je ta volnost pro každého? Proč se nepodpisujete také na vaše plody, když jsou tak vzácné? Kropotkin, (kterého přece uznáváte) podpíše každý svůj článek, tak i Elise Reclus, Merlino, Malatesta, Steinle atd. Kropotkin žije od svých literárních prací a přednášek. A tomu to nevyčítáte? Vidíte, jak jste nedůslední a straničtí. Důkaz, že jste nespravedliví a že nepřemýšlíte. Suďte nejen jiné, ale i sebe a oněmíte jako ryby. Pochybuju, že se polepšíte!

Alois Nápravník. Bellefonte, Pa., 28. března 1895.

ANARCHISTA Z EDWARDSVILLE K VÁNOCŮM (1895)

Edwardsville, 24. prosince 1894

Ctěná redakce Dělnických Listů!

Přijměte těchto pár řádek do vašeho ct. listu.

„Radujme se, veselme sej Ježíšek se nám narodil, aby prý nás vykoupil“

Tak křičí dnešní den ve všech kostelích vypasení flanďáci. Jaký to výsměch pro nás pracující třídu! Může dělník při nynějších bídných poměrech se radovat, když se jeho rodině nedostává ani chleba?

Vy černí lháři, vy se můžete radovat, neb ten hloupý lid vám toho Ježíška musí draze zaplatit. Jidáš jej prodal za třicet stříbrných a vám černá rota přinese miliony.

Je to možné, aby v dnešním „osvíceném“ století stávalo tolik hloupých lidí, které může ta černá rota tak snadno přelhávat? Ó, ano, je to skutkem. Kdo se chce o tom přesvědčit, ať jde na ten den do toho krámu, či do chrámu páně, jak to hloupý lid nazývá, a tam spatři vybírání jako na komedii, jen že na komedii se tolik neplatí jako na toho Ježíška.

Knězův pomahač pro pohodlí upevní bezednou kapsu na hůl a tu přistrčí každému až pod samou hubu. A tu každý vidí, že do té bezedné kapsy hází se nejmenší peníz půldolar. Když je kapsa plná, odchází s ní pomahač před hlavní oltář, kde se pokloní. To dává znamení, že je bezedná kapsa plná, načež se i flanďák obrátí k lidu a volá: „Radujme se, veselme se, Ježíšek se nám narodil.“ Při tom zapomněl ale dodat: „A mě kapsu naplnil.“

Ó, vy černá holoto, to je ta vaše víra, ten bezedný pytel, který vám ten hloupý lid plní a vy mu za to slibujete nebe po smrti a Ježíška!

Jak my horníci v Edwardsville se máme radovat? Tři měsíce v letě byla stávka a od stávky až po dnes je horník rád, když vydělá za měsíc 10 neb 12 dolarů. Může se s vámi, vy černá roto otec rodiny radovat?

A vy jste hlavní příčinou naši poroby, neb až se sklátí oltář, trůn padne sám sebou. Jak se mohou naše dítky radovat? Právě v tento den vidí ve výkladních skříních množství nejrozmanitějších hraček. A to prý všecko přinesl Ježíšek, jak jim kněží praví. Hračky ty nejsou ale pro všecky dítky. Když vstoupíme do příbytku vyděrače, tu spatříme jeho dítky s  usmívající tváří poskakovat a radovat se kolem vánočního stromku. Jaká radost boháče i jeho dítek!

Jakou radost má ale otec a jeho dítky, který 8 měsíce zahálel a nyní vydělá 10 neb 12 dolarů za měsíc? Jakou radost a dary může takový otec učinit svým dítkám? Bolno vzpomínat. Jeho dítky polonahé a polobosé táží se jedno přes druhé, co jim Ježíšek nadělí. Otec neodpovídá — nemůže — vidíte jen jak proud slzí kane z očí po utrápené tváři! — Tak slaví chudý dělník Vánoce!

Má to věčně trvat, dělníci, bysme my, tvořitelé všeho, byli ode všeho odstrčeni? Já pravím že ne. I nám přijde jednou vykupitel ve způsobu sociální revoluce! Je na nás jen, bysme přiložili ruce k dílu a pak nás vítězství nemine, pak ve volné společnosti vystrojíme i zasadíme si stromeček — stromeček svobody!

Dopisovatel.  

SLASTI REDAKTORA ČASOPISU (1895)

Redaktor časopisu je nejvíce kritice vysazená nebo podrobená osobnost jakékoliv společnosti. Aby redaktor ušel „kritisování,“ musel by býti členem všech kostelních spolků a obcí, ale zároveň žádné církevní společnosti; dále musel by býti činným pracovníkem ve všech politických stranách a přece zase v žádné; musel by býti prohibičákem a pijákem zároveň; ženatým mužem a mládencem v jedné osobě; lidomilem a nepřítelem lidstva; světcem a též hříšníkem; geniem, ale také bláznem a ťulpasem; lhářem a darebákem, ale také ještě opakem toho. Mimo toho má býti vždy k nalezeni ve svém „sanktum“, ale má se také nechat vždy vidět mezi lidmi; co jiní v obchodu učiniti nemohou, z toho má si dělat zábavu; má býti vzorem solidnosti a spořivosti, leč zároveň má vše dělat sebou a nedati se zahodit, ať má peníze nebo ne.

Má každému psáti po chuti, při tom ale nemá se nikdy zdráhat povědít každému pravdu; v péře má býti vždy klassikem a znalcem, výtečníkem; za to musí ale dobře věděti, že každý jiný, který též tu a tam někdy něco napsal, nebo jinak „dělá do vědy,“ též redakci by mnohem lépe dovedl říditi nebo zastávati, než on; redaktor má se pro zábavy a požitky, které jiní zažili, nadchnouti k vzletnému vylíčení, kdežto on ve vzduchu své redakční komůrky vadne; má se usmívati, když mu při tom žluč přetéká, kdyby to vůbec ještě bylo možno . . .

Tak je to ve všeobecnosti. Ale anarchistický redaktor inu, ten aby jednoduše požíral papírové odřezky a — „dělal“ bankovky, poněvadž jinak nemůže zaplatit své dluhy a je vystavován za „lumpa.“ „Freiheit.“ Co by ale měl teprve říci redaktor „Dělnických Listů“, který všecky zde uvedené slasti zažívati musí v míře desateronásobné a mimo to „oslazuje“ se mu ten redakční ráj ještě ze všech stran všelikými pilulkami české dělnické speciality, o nichž redaktoři jiných národností, ba ani redaktoři českých národních časopisů amerických nemají ponětí?

Leč, zadrž, pero! — dostali bysme teprve, že si hrajeme na— autority a mučedníky.

FRANTA CHOURA: ORGANIZACE (1895)

Po dlouhém papouškování a neplodných kompromisech mezi prací a kapitálem a bezúčelnými stávkami v odborných organisacích, přišli konečně duchem nadanější, pro právo a svobodu všeho lidu nadchnutí dělníci k tomu přesvědčení, že dosavadní boje a cesty dělníků k žádnému cíli nevedou, a že, má-li se pracující lid osvobodit z námezdného otroctví, musí se nastoupit jiná cesta a sledovat jiné cíle.

Dnes s potěšením můžeme zaznamenati, že vzdor žalářům, šibenicím, celým hradbám děl a lesům bodáků po celém tak zvaném civilisovaném světě, ve všech národech, zkrátka všude tam, kde stává vykořisťovatelů a vykořisťovaných, vidíme revoluční organisace, jejichž cílem jest „anarchistický komunismus“. Úplná a nezkrácená svoboda každého člověka bez rozdílu pohlaví a pleti; zrušení peněz, co známek pro výměnu, ať jsou již z kovu nebo z papíru, zrušení soukromého vlastnictví majetku; odstranění všech vlád i států; zničení všech náboženských humbuků a pověr; konečně práci a vědu — které za společného spolupůsobení ze světové pouště vytvořily ráj a za to šlapány jsou v prach — pozvednout a postavit na přední stanovisko ve společnosti lidské, to jest tresť anarchistického komunismu!

Fixní idea! řekne buržoácký šosák. My docílíme vše pozvolna a volebním lístkem bez revoluce, odpoví. A mnohý dělník dobráček, který je majitelem baráku, který není ani tak velký jako holubník milionáře, ten zase řekne: „to jsou ti anarchisté, co hlásají svobodu a kdyby zvítězili, vzali by mě baráček. Ne, s tím nesouhlasím, barák je můj a nikomu ho nedám!“ — A takový nevědomý dělník chodí, žvaní nesmysly, nadává anarchistům a neví o nich nic jiného povídat, než ten nesmysl, že se chtějí dělit a jemu vzíti barák. Buržoáckému šosáku, jehož jediným ideálem je všemohoucí dolar, a který se v životě nestaral než o břicho své, pravíme: „Anarchisté, nežli prohlásili sociální revoluci za poslední a konečnou cestu k dosažení svobody a lidského blaha a štěstí, využitkovali dříve všecky mírné cesty a prostředky, které zákony a státy dělnictvu poskytují. Na všecky petice, resoluce, žádosti a prosby odpověděno ale se strany panujících násilím a pronásledováním. Volební lístek v každé zemi, ať v monarchii nebo v republice ukázal se, že pro dělnictvo nemá jiné ceny, nežli aby se dvakrát za rok pobavilo a utvrzeno bylo v domněnce, že ku státním a úředním korytům přišli ti „praví“ a dělnictvu pomohou — z bláta do louže. Zástupci lidu, jak se každý přesvědčiti může, dokud trvá privátní majetek a peníze, nemají na mysli nic jiného, nežli obohacení sebe. Je tisíckrát již dokázáno, že mnohý ten zástupce vstupoval do zákonodárný s tím pevným úmyslem, pracovat poctivě, pro ty, kteří jej zvolili. Ale lesk zlata jest mocnější než dobrá vůle a tak mnohý zástupce šel do zákonodárný co poctivec a po zasedání šel domů jako zloděj, darebák a zrádce svých přátel. A to se bude opakovat tak dlouho, dokud nebudou odstraněny peníze a privátní majetek. Odstranit toto volebním lístkem jest nemožností a proto zvolili jsme cestu jistou a poslední: sociální revoluci.“

Dělníku, který má strach, že mu anarchisté vezmou barák, pravíme: „Kolik baráků potřebuje člověk, aby měl slušný byt? My myslíme, že jednoho řádného domu má dělník a vůbec každý člověk dost. A dělník, má-li barák, žádný mu ho nebere, má právo do smrti v něm bydlet. A snad má mnohý strach, kdo ho dostane po jeho smrti? Pak ho dostane ten, kdo ho bude potřebovat v příští společnosti. Nikdo nebude bydlet pod širou oblohou a nikdo nebude vyhazován z bytu na ulici, jako se dnes stává!“

Nepřeje si snad dnes každý dělník, aby práce jeho byla snesitelnější, aby měl méně starosti a lépe žil, aby ducha svého osvěžit mohl zábavou? Zajisté si to přeje každý a kdo to si přeje, jest komunistickým anarchistou ať již chce nebo nechce, ten patří do našich řad a jeho povinností jest s námi společně pracovat na odstranění loupežníků, aby celý svět a vše co na něm jest, patřil všemu člověčenstvu a co jednotlivci žádnému.

Organisace naše nevztahuje se na jednu zem, stát nebo národ, nýbrž jest mezinárodní, světová a proto i my, český pracující lid, tvoříme jeden úd mocného tělesa revolučního a nebude od místa, abychom si řekli, jak vykonali jsme naše revoluční poslání. Konali jsme pilně naše povinnosti v zájmu agitace a organisace ? Rozšiřovali aneb starali jsme se o rozšíření našich časopisů a brožur? V obojích případech musíme říci, že vysvědčení naší činnosti je nedostatečné. Na mnohých místech místo šíření našich zásad bylo jen hodně osobních hádek a sporů, což mělo zhoubný vliv na naší organisaci. V Chicagu například začly se hádky o zásady v „Právu Lidu“ hlásané, které dostouply k hádkám osobním. A jaký vliv to mělo na naši organisaci, to vědí nejlépe soudruzi v Chicagu. Ten indiferentní lid, který nepatří dosud k žádné straně, když pozoruje ty neplodné hádky dvou stran a ku konci osobní nadávky, řekne, že obě strany nestojí za nic a k oboum obrátí se zády. Dle mého náhledu myslím, že u agitaci naší máme osobnosti nechat stranou.

My co anarchisté každému musíme nechat volnost v jeho jednání, třeba to byli dřívější anarchisté. Nechme je stranou a hleďme ten lid, který jde po nepravé cestě, poučit o lepší, ale důvody. Ať protivníci sebe sprostěji nás napadají, my argumentujme slušně a věcně. Svornost, láska a přátelské jednání mezi sebou, čestné a charakterní jednání vůči indiferentnímu dělnictvu, učiní naše organisace velkými a pevnými. Která strana bude mít sympathie mass na své straně, ta bude v příští revoluci vítězem. To si pamatujme, dle toho jednejme!

Co se týká rozšiřování tiskopisů, nečiní to soudruzi zde jako v Evropě. Tam býval každý soudruh jednatelem, prodavačem a rozšiřovatelem dělnické literatury. Zde se však zvolí v dělnickém spolku jednatel a ten se má pak sám starat o rozšíření časopisu. To je pochybeno. Každý soudruh a člen Mezinárodní Dělnické Jednoty má býti rozšiřovatelem našich spisů a sběratelem předplatného a příspěvků. Každý také sám má býti odběratelem a předplatitelem „Dělnických Listů.“ Zkrátka každý má pracovat dle svých schopností a sil jak pro spolek, tak i pro náš časopis „Dělnické Listy“ a ne si myslet že již vykonal svou povinnost, když jednou za 14 dní navštíví schůzi. Když každý soudruh si veme za povinost, získat za čtvrt roku aspoň jednoho nového předplatitele Dělnických Listů a člena spolku a bude se to opakovat za rok čtyrykrát, pak můžeme říci, že jsme konali svou povinost a práce naše bude korunovaná zdarem.

František Choura, Cleveland, 1895.

Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. New York: International Workingmen Ass´n of America, 16.02.1895

František Choura (1852–1921)

VÁCLAV KUDLATA: NAŠIM NOVOPEČENÝM REFORMÁTORŮM (1894)

Dne 28. října 1894 odbývala Česká sociální strana veřejnou schůzi lidu, v níž měla se lidu pracujícímu na srdce vložiti, jaké stanovisko má při příští volbě zaujmouti.

Pozván jsa od známého soudruha, navštívil jsem vytčenou schůzi, kde právě řečnil Frank Pech.

Nejbližším řečníkem byl Švec a konečně, když jsem viděl, jak malichernými doklady, dělnictvu volební balsám se odporučuje, chopil jsem se ihned slova, bych v krátkosti osvětlil celý vývin politické akce dělnické a její bezúčelnost.

Především objasnil jsem, za jakých vlád žilo dělnictvo v minulosti a jakým způsobem zbudovala buržoasie dnes úplně měšťácký parlament.

Poukázal jsem, že dělnictvo brzo poznati muselo, že ani ta meěťácká třída o jeho dobro se nestará, tož ono příšlo k tomu náhledu, by samostatně pro zájmy vlastní bojovati počalo, tento nový proud, jehožto vzrůstu třída měšťácká si ani nepovšimla, neboť svým výsledkem v parlamentě byla tak zaslepená, že tento nový živel někdy osudným ji bude, ani nepomyslela

Dále jsem poukázal, že směr tohoto nového proudu — dělnické hnutí zvaného, úplně revolučním byl; on směřoval ku zrušení vlád všech, on nesl povahu anarchistickou. Avšak velmi záhy vkradly se v toto ještě mladé hnutí, ziskuchtivost a sobectví vůdců jak slova tak i písma. Všude počala se otázka nahazovati, by dělnictvo se stanoviska parlamentárního svými zástupci zastupovati se nechalo, by podílu bralo na žvatlanině, která se v parlamentě provádí.

Návrh tento po dlouhém hadrkování přijat a dnea dělnictvo, místo aby ku zničení dnešní zbídačelé společnosti pracovalo, honí se za politickými úřady. Vylíčil jsem drasticky činnost vyvolenců socialně demokratických v Německu, kteří den ode dne korruptněji si počínají. Přecházeje na Ameriku, podotkl jsem, pakliže v Evropě dělnictvo pomocí voleb, tak bědných výsledků se dodělalo, tož zde nemá teprvé ničeho k očekávání.

Jednomukaždému vyvolenci z lidu naskytuje se každým okamžikem dostatečně příležitostí, by kapsy si ucpati, naplniti mohl. Než o tom později.

Po mě řečnil Bernhard Herc, který opět jedenkráte na anarchistech notně žáhu si schladil. Nadávky a pouliční výrazy byly na denním pořádku — není divu, B. Hercovi jsou ony denním hostem, starodávným zvykem, příběhů ze života do syta. Vychvalování strany sociálně demokratické nemělo konce, ačkoli před 2 roky ještě články o bezúčelnosti volební psával, parlamentarismus neuznával a argumenty podával, proč dělnictvo pomocí volebního osudí ničeho docíliti nemůže.

Jelikož doba tak již pokročila, že schůze již ku skončení se chýlila a předseda schůze ani sluchu mi nevěnoval, ačkoli dvakráte jsem se k odpovědi na vývody B. Herce, z nichž mnohé lživé, hlásil, tož předložím jí tiskem veřejnosti. Především proberu jednotlivé statě z řeči B. Herce, pak voleb samých a konečně cíl sociální demokracie v  budoucnosti. Tak stane se však příště.

Václav Kudlata.  

Z GRAND CROSSING DO GRAND CROSSING (1894)

Soudruzi, dělníci!

Pozorujemeli jednání zdejších dělníků, tu musíme vysloviti nad ním své politování. Všude se již dělnictvo chápe naší otázky sociální, jen u nás zůstáváme oproti jiným o mnoho pozadu. I zde se počala vyvinovat orga- nisace, ale nebyla pochopena ani podporována tak, jak toho její důležitost a prospěch dělnictva vyžaduje.

Často se stává, že ti, kteří mají v organisaci největší vliv, stávají se nedůslednými a své zásadě nevěrnými a tím věc naše nejvíce trpí. To se stalo i u nás.

Avšak soudruzi, neukazujte na jednání jednotlivců. Víte, že „byznis je byznis“ a k vůli jednotlivcům, kteří se stali nedůslednými, nesmíme přece nechat zaniknout celý spolek! Soudruzi, nedejme se svésti z cesty pravé ani špatným příkladem některých, ani k malomyslnosti okamžitým nezdarem, nýbrž zůstaňme pevní a vytrvalí v práci i přemýšlení. Mějme stále před očima tu bídu, do níž nás panující systém denně vrhá a snažme se dosáhnouti spolu s ostatním proletářem kýženého cíle svobody!

Soudruzi! V příští schůzi Č. D. V. S. má býti provedena volba nových funkcionářů. Proto hleďte všichni do schůze přijíti, abychom s novým úsilím započali novou činnost ku spáse dělnictva! Schůze odbývá se první sobotu (3. listopadu) příštího měsíce v místnosti soudruha Václava Jelena, 78 roh Cottage Crow Ave.

Za Č. D. V. Spolek František Křikava, tajemník

DOPIS ANARCHISTY K VOLBÁM (1894)

Cleveland, O., 29. října 1894

Volby jsou opět přede dveřmi, političtí dráteníci běhají div si nohy neutlučou, jen aby sehnali armádu lidu nevědomého, který by jim o volbách svým hlasem pomohl k tučnému žlábku.

Ve všech částech města pořádají se schůze různých politických stran, nejprohnanější mluvkové a profesionelní lháři mažou med kolem úst nevědomému lidu, že až oni se dostanou k vládnímu veslu, bude vší bídy konec a nastanou zlaté časy pro dělnictvo.

Nevědomé dělnictvo se ovšem na tyto jalové fráze nechá chytit a po každém slovu křičí sláva a výborně! A politický šejdíř, aby se tomu lidu ukázal co pravý „lidumil,“ sežene celé to stádo do salonu a tam platí. Pivo a kořalka teče proudem a ti bodří občané zapomínají v laciném opojení na trpké jejich zkoušky života po celý rok a že jejich polonahé a bosé dítky, zimou se třesouce musí časně ráno jít na dráhu sbírat uhlí, spadané z vozů, aby jejich mladší sestry a bratry zachránily před zimou. A otec, jenž má o to dbáti, aby svým dítkám zajistil lepší existenci, aby vstoupil do řad uvědomělého dělnictva a zároveň pracoval proti nynějšímu hospodářskému systému, jde raději s politickým darebou a za sklenici piva prodá sebe i celou rodinou.

Do dělnické schůze, kde by slyšel poučné přednášky a hlásati tu nejšlechetnější ideu, tam ho žádný nedostane. Jak jest americký občan „vážený“ před volbou, o tom máme mimo jiné i tento důkaz. Zde v Clevelandu na Wilson Avenue staví se elektrická dráha, která byla již započata před třemi měsíci. Většinou pracovali na ní čeští a italští dělníci. Kontraktor, když je přijímal, neptal se jich zdali mají občanské listy nebo ne, jen když mu dělník hodně dřel. Nyní je před volbou a hlasy se potřebují a každý, kdo má příležitost vytloukat z  volebního humbuku peníze, činí se, aby jich co možná nejvíc vytlouk. A tak i onen kontraktor vymyslil si chytrý plán. Dne 15. t. m. přišli dělníci opět do práce s nadějí, že počnou opět pracovat. Ale jaké bylo jejich překvapení, když jim kontraktor dal na srozuměnou, kdo si přinese občanský list, že muže dělat a kdo ho nemá, že může jít do pekla!

Jak jsem se z dobrého pramene dozvěděl, musel se každý takový „svobodný občan“ zavázat, že bude volit známého milionáře a „lidumila“ Tom. L. JohnBona, čekance do senátu.

A jak jsem ustrnul, když jsem spatřil, že mezi nimi jsou také sociální demokraté, kteří ještě před nedávnem točili na svůj vlastní politický flašinet, anarchistům nadávali že s nimi nechtí shánět hlasy pro sociálně demokratického kandidáta. A dnes ? Ti sami sociální demokraté a „největší poctivci“ pod sluncem, kteří tak rádi se chlubili, že sociální demokraté nedají se za žádnou cenu zaprodat a že jsou ti největší přátelé dělnictva, — hle! ti prodali svou zbraň (volební hlas) za drobet dřiny!

Což aby jim tak nabídnul některý politikář nějaký tvrdý „Washington,“ to by jsme teprvé viděli tu socialně-demokratickou poctivost! A pak nám ještě budou tlouct do mozků, že, chcemeli si zlepšit naší existenci, musíme jit na to s kusem papíru! O humbuku a nerozume!

Zdá se, že sociální demokracie v  Clevelandu upadla v tvrdý spánek, tak že jí ani ten největší volební krach nevyburcoval. Je to podivné; celý rok nevědí nic moudřejšího než klábosit o volbách a teď o volebním hnutí sociální demokracie ani vidu ani slechu! Pracuje se pro strany kapitalistické, nebo se „soudruzi“ polepšili? Přišli snad k poznáni, že ta jejich agitace jso celý rok byla jen mlácením prázné slámy? Kéž by konečně zmoudřeli a zanechali nesmyslné práce a paliativních prostředků a zaujali tu pravou taktiku, taktiku sociálně revoluční.

Doufejme, že v Clevelandu zavládne opět zdravý duch mezi dělnictvem, který bude pracovat k uspíšení sociální revoluce.

S pozdravem na všecky čtenáře „Dělnických Listů,“ Antonín Hyrmer.

DOPIS ANARCHISTY Z THURBER MAIL V TEXASU DĚLNICKÝM LISTŮM (1894)

Thurber Mail, Tex. 5. září 1894.

Ctěná redakce „Dělnických Listů!“

Nezazlívejte mně, že dosud nemohu zapravit předplatné. Měl jsem nemoc v  rodině, která teprvé přijela za mnou na lístky společností. Jsem ještě dlužen těm odřihostům. Zdejší poměry jsou velmi smutné. Dobýváme tunu uhlí za 1 dolar; uhelná vrstva je zde 18 až 26 palců silná a můžete si pomyslet tudíž, jak obtížná je tu pro nás práce. Vystřílíme každý z nás měsíčně za 8 až 4 dolary prachu a všecky potřeby musíme koupit ze storů společnosti, ať se nám líbí nebo ne. Dvakrát a třikrát denně se střílí v každém díle a tu si může každý pomyslit, co se nadělá smrdutého kouře. Důl je velmi špatně provětráván a při tom je v něm tak teplo, že musíme pracovat bez košile, tak že když člověk vyleze na povrch, je celý pitomý. Člověk musí dřít až téměř do padnutí. Rád bych se odtud dostal a proto musím sebrat všechny síly a obmezit se na to nejnutnější. Zde člověk nemůže promluvit svobodného slova, společnost má mnoho vyzvědačů a kdo se poněkud ozve, jest vyhozen. Zdejší horníci jsou ponejvíce Italové a Poláci, kteří myslí že má dolar duši. Jsou to kostelíčkáři a lidé velmi zanedbaní. Bylo sem přilákáno novinami též dost pokročilých lidí, ale z těch kdo měl na cestu, hned zas odjel. Kdo neměl nic jako já, ten zde musí zůstat až si pomůže. Zde jest otročina jako v Sibiři. Toužím po tom, až zase budu moci býti mezi lepšími lidmi. Žádám tudíž vydavatelstvo D. L. za poshovění do října; myslím, že pak budu moci zaslat doplatné i předplatné.

S přátelským pozdravem, Horník.