Michael Kácha (1874–1940)

Podivuhodný švec Kácha vždy, když se objeví ve vzpomínkách pamětníků dělnického hnutí nebo literárních memoárových pracích našich spisovatelů jméno Michaela Káchy, neobejde se bez krásných básnických přívlastků. Mají ve zkratce vystihnout pravou podstatu osobností tohoto žižkovského ševce a anarchisty, ryzího člověka a revolucionáře křišťálového charakteru. Bývá nazýván také apoštolem českého anarchismu.

Michael Kácha (1874–1940)

Narodil se 6. Ledna 1874 na Zlíchově. Základní školní vzdělaní doplnil houževnatým studiem. Brzy byl respektován jako vzdělanec-samouk a jsou důkazy, že často triumfoval i nad leckterým „učeným pánem“. Jeho životní družkou se stala Marie Müllerová, jenž byla také redaktorkou Práce od května 1906 do března 1907.

Michael Kácha (1874–1940)

Již od devadesátých let minulého století pracoval v různých dělnických spolcích a organizacích neodvislých socialistů čili anarchistů, jak si tehdy říkali. Byl anarchistickým agitátorem a současně spolupracovníkem a krátce i redaktorem anarchistického časopisu Omladina (od září 1900), který vycházel střídavě, jak situace dovolila, v různých místech na severu i v Praze.

Michael Kácha (1874–1940)

Postupem let se stále více dostával do popředí v okruhu svých stoupenců. Úzce spolupracoval s anarchistou S.K. Neumannem, s nímž připravil založení České anarchistické federace (ČAF) v září 1904. Dne 18. ledna 1905 vydal Michael Kácha prvé číslo čtrnáctideníku České anarchistické federace, nazvaného Práce. Redakce Práce ve Štítného ulicí číslo popisné 911 na Žižkově byla podobně jako v jiných případech kanceláří, bytem redaktora a zároveň ševcovskou dílnou.

V levo dole Michael Kácha, Jaroslav Štych, Luisa Landová Štychová a Michael Mareš.

Kácha buď seděl u kuchyňského stolu a připravoval redakcí listu, nebo vyměnil židli za verpánek a opravoval zdarma boty místní chudině. Často byl v tísnivé situaci. Málokteré číslo časopisu totiž uniklo pozornosti cenzora a jen vzácně se dostala Práce do rukou čtenářů bez vybílených míst a poznámky „Po konfiskaci druhé, opravené vydání“. Vedle básnických sbírek (např. Šrámkovy sbírky Života bído, přec tě nám rád s obálkou Františka Gellnera) vydával Kácha jako přílohy Práce každoroční zvláštní májová čísla Máj revolucionářů a literární přílohu Klíčení (1906-1907).

Jeseniova_1164/47 v Praze na Žižkově – zde sídlila redakce Mladého průkopníka v bytě Michaela Káchy.

Ojedinělým Káchovým počinem byla zvláštní rubrika přílohy pro dětské čtenáře, která se pak rozrostla do samostatného stejnojmenného dětského časopisu Klíčení, které vycházelo v letech (1906-1909). Za velmi obtížných podmínek (finančních a cenzurních) vyšlo celkem šest čísel Klíčení pro děti (sedmé ohlášené číslo publikováno nebylo). V těchto jedinečně výtvarně pojatých sešitech byly vedle původních i překladových textů a řady originálních ilustrací otiskovány i příspěvky samotných dětí.

Plat redaktorů anarchistických časopisů byl závislý na rozšíření časopisu a rozprodeji agitačních brožur. Tak i Káchův život byl plný bídy. Když nebyly peníze pro tiskárnu, vypomohl si třeba i tak, že odnesl do zastavárny peřiny, které získal zpět teprve až se situace trochu zlepšila. Často byl rakouskými úřady stíhán a vícekrát soudně trestán.

Výjimečnost Káchových vydavatelských aktivit spočívala v tom, že se rozhodl zprostředkovat nadstandardně upravené brožury a knihy nejchudší společenské vrstvě, a to nejen dospělým, ale i dětem. Přiměl ke spolupráci stejně smýšlející umělce (V. H. Brunnera, F. Gellnera, J. Konůpka, J. Ladu, S. Marvana, O. Mrkvičku, S. Tusara ad.) a začal s vlastní vydavatelskou činností. Jejím výsledkem jsou dodnes vysoce ceněné tisky, na jejichž bibliofilskou hodnotu upozornil už rok po Káchově smrti jeho dlouholetý přítel, právník a sběratel krásných tisků Kamill Resler.

Když muselo být vydávání Práce i jejích příloh z finančních i cenzurních důvodů zastaveno (poslední číslo vyšlo v květnu 1908), redigoval Kácha od října 1909 (po jistou dobu společně s S. K. Neumannem) týdeník anarchistických socialistů Zádruha. Jeho vydavatelem byl známý Antonín Řehoř, redaktorem byl Ladislav Knotek. Na jaře 1909 vystřídal Knotka zkušený Michael Kácha. Velký vliv na redakční práci měl opět S. K. Neumann a také dr. Bohuslav Vrbenský.

Významný český anarchista Michael Kácha bydlel počátkem dvacátého století (kolem roku 1905) na pražském Žižkově ve Štítného ulici č. p. 711.

Od roku 1912 vydával Kácha navíc mládežnický anarchistický časopis Mladý Průkopník, navazující na stejnojmenný antimilitaristický časopis vycházející v roce 1910. Časopis byl určen pro anarchistickou mládež, stal se velice populární mezi novou generací anarchistů a tribunou antimilitaristického hnutí vzešlého z řad České anarchistické federace. Jeho vydávání ukončilo vypuknutí první světové války v roce 1914 a zákaz vydávaní anarchistických časopisů.

Káchovo jméno bylo dobře známo v Rusku stejně jako v Německu i ve Francii. Práce otiskovala překlady teoretických statí významných evropských revolucionářů. S mnohými se Kácha znal osobně. Jeho byt obstarával totiž ještě další funkcí. Byl jedním z center, kterými procházeli pronásledovaní revolucionáři při svých návštěvách Prahy. Dům ve Štítného ulici poskytl asyl velkému množství ruských emigrantů. Přicházeli většinou přes Brno od anarchisty Jana Opletala a jejich další cesta směrovala velmi často na sever, kde je očekával kupříkladu duchcovský anarchista Hynek Holub.

S počátkem první světové války byl Kácha jako jeden z čelných představitelů pražských anarchistů a jako nesmlouvavý antimilitarista zatčen spolu s Bohuslavem Vrbenským a dalšími anarchisty a několik let internován v dolnorakouském Göllersdorfu. V ručně psaném časopise „Zpravodaj z Čubárova“ (Gellersdorf ve svérázném českém překladu), který vydával anarchista ing. Vlastimil Borek spolu s prof. F. J. Havelkou je Káchova situace charakterizována s humorem, připomínajícím Haškovy mystifikace takto: „Michael Kácha. Narozen, redaktor. Zavřen jsem ani nevím proč. Důvody k propuštění: mám v Praze ještě osm lístků do Žofínských lázní a nechci tvrditi, že mi je pražská policie koupila jen proto, aby se na ně nyní chodil koupat pan okresní hejtman Chlum. Připomínám, že jsem nechal doma velké akvárium a pejska Šotka. V případě mého propuštění jsem ochoten dáti k dispozici svoji zlatou žílu.“

Z internace byl poslán přímo na frontu. „Za první světové války byl jako voják s označením p. p. – politicky podezřelý –, to znamená návrat nežádoucí, odvelen na nejhorší úseky fronty, aby tam zemřel. Ale Kácha byl jako olejová kapka, nepotopil se pod vodu ani neutonul v potocích krve, jak se předpokládalo. Vrátil se zpátky. Přitom ani jedinkrát nevystřelil na bratry na druhé straně, takzvané nepřátele. A navzdory tomu všemu byl antimilitarista a anarchista opravdovým válečným hrdinou. Za nejstrašnějších podmínek zachraňoval kamarády, zraněné je nosil k ošetření a zachránil tak i svého poručíka, který by jinak podlehl těžkému zranění. To vše vedlo k tomu, že neunikl, jak říkal, hanbě propůjčení vysokého válečného vyznamenání. Byl vyznamenán před nastoupenou čestnou jednotkou, c. a k. pěším plukem. Nakonec však byl na italské frontě zmrzačen a dostal se do lazaretu v Salcburku. Jednomu vojákovi polské národnosti, který tam také ležel, ukradli vyznamenání, kříže a medaile. Haličan je trpce oplakával a Kácha ho utěšoval: ,Pšakreve, co řveš? Na, tady si vem moje. Dám ti velkou i malou stříbrnou medaili, nejen tu za odvahu, ale i tu, která vynáší sedmdesát pět korun měsíčně.‘ Pochopitelně se za to Kácha musel zodpovídat před soudem, takřka válečným. Proběhlo to hladce, dostal napomenutí…“ Domů se vrátil s těžkým zraněním – roztříštěnou nohou – jako doživotní o holi chodící invalida a nikdy již neodložil hůl, o niž byl nucen se opírat.

Po válce Kácha opět navázal spolupráci s S. K. Neumannem, který se vrátil do Prahy. Redigoval a vydával nově založený časopis Červen, s podtitulem týdeník pro radikální směry a kulturní politiku. Kácha samozřejmě nerezignoval na práci pro chudé, jejichž postavení se v samostatné republice nezměnilo ve své podstatě (už jen pouhý fakt, že po celou dobu trvání první republiky nebyl vydán nový tiskový zákon a cenzura dělnického tisku po vzoru rakousko-uherských praktik se tedy příliš nezměnila, je dostatečně výmluvný). Červen přestal vycházet v roce 1921 a následujícího roku tedy 1922 Kácha obdržel nakladatelskou licenci (jako dělník a řemeslník a „pouhý“ autodidakt nedostal živnostenské oprávnění automaticky, ale až po přezkoumání úrovně jeho všeobecného vzdělání v odvolacím řízení). Pod značkou vydavatelského Družstva Kniha založil několik knižních řadů, kde v originální knižní úpravě a dostupné ceně vydával díla Kropotkinova, Neumannova, Vančurova, Václava Hlaváčka, Běly Vičarové, H. G. Wellse, Rosy Luxemburgové a dalších.

Michael Kácha na podzim roku 1914 na dvoře pražského policejního ředitelství ve skupině politických vězňů.

Michael Kácha zemřel v Praze dne 12. května 1940. Jeho výjimečná, příkladná a nezištná účast v boji za svobodu a spravedlnost mu navždy zajistila čestné místo v historii dělnického hnutí.

Původní a dnes už zrušený hrob pražského anarchisty a redaktora Michaela Káchy v Praze na olšanských hřbitovech. Díky kolektivu nadšenců pro záchranu památky Michala Káchy se podařilo jeho ostatky (a ostatky jeho životní družky Jarmily Müllerové) zachránit a přesunout na jiné místo.

Čeněk Körber (1875–1951)

Anarchista Čeněk Körber se narodil 26. 9. 1875 v Kutné Hoře. Povoláním sice fotograf, ve skutečnosti spíše politický pracovník a redaktor. Od devadesátých let minulého století byl pilným žákem svého otce proslulého průkopníka anarchistického hnutí Viléma Körbera. Otec ho pojmenoval po svém mladším bratru.

Čeněk Körber (1875–1951)

Kolem pražské redakce časopisu Omladina vydávaného Vilémem Körberem se sdružovali převážně funkcionáři anarchistických a dělnických spolků a dělničtí předáci, mezi nejznámější patřil Čeněk Körber a Karel Vohryzek, s nímž se později dostává do konfliktů.

Po smrti otce v roce 1899 převzal redakci Omladiny, protože neměla nového vedoucího redaktora, a vycházela dosti nepravidelně a měla velký finanční schodek, svolali zástupci některých anarchistických spolků konferenci delegátů do Chudeřína. Hlavním bodem jednání byla právě situace listu. Pozornost, která byla tomuto časopisu věnována, plynula z toho, že Omladina byla nejstarším a nejpopulárnějším anarchistickým periodikem. Většina přítomných delegátů (16 organizací proti 3, jenž se zdrželi hlasování) doporučila za redaktora Čeňka Körbera.

Čeněk Körber přes všechnu svoji snahu pokračovat v započaté práci svého otce, však nedosahoval jeho formátu, ačkoliv se velice snažil, nemohl jeho ztrátu v anarchistickém hnutí nahradit. Nedosahoval takových žurnalistických a organizačních schopností jako jeho otec. Také nemalé strasti tehdejších anarchistických redaktorů snášel méně odhodlaně. O situaci Omladiny tak musela jednat další konference anarchistických spolků v Teplicích, kterou svolalo vydavatelství časopisu v čele s Čeňkem Körberem, protože nebylo schopno další vycházení listu zajistit. Brzy na to však přes všechny snahy přestala Omladina vycházet, a podařilo se jí obnovit až v roce 1903.

Zúčastnil se generální stávky severočeských havířů v roce 1900, kdy jako jeden z čelných anarchistických agitátorů neušel zatčení, byl zatčen společně s dalším známým brněnským anarchistou Janem Opletalem. Generální stávku organizovali právě anarchisté ve spolupráci se sociálními demokraty. Stávka vydržela neuvěřitelných 9 týdnů a na severu se jí účastnilo 20 tisíc horníků.

V roce 1903 kolem něj propukla nepodložená aféra, že nabízel své služby sociálně demokratické straně, které dementoval a nebylo to nikdy potvrzeno, přesto se Čeněk Körber dostal na nějakou dobu do pozadí v rámci anarchistického hnutí.

Od roku 1904 fungoval nepočetný, ale aktivní Politický spolek anarchistů Vilém Körber v Čechách, pořádající přednášky v mnoha městech a pravidelné schůze v Praze na Vinohradech. Členy a hlavními aktivisty spolku byli právě Čeněk Körber společně s Františkem Hajšmanem, Františkem Dlouhým, Aloisem Věkoslavem Háberem (jenž se právě vrátil z Paříže, v minulosti vydával anarchistický časopis Volný Duch), Františkem Kočovským, Josefem Roubíčkem, Arnoštem Pihertem, Josefem Dohnalem, Františkem Budinským aj.

Od ledna 1905 vydával tento spolek jako měsíčník časopis Bezvládí, který začal vydávat právě Čeněk Körber společně s Františkem Hajšmanem, který udrželi do roku 1907. Většina členů Politického spolku anarchistů Vilém Körber do České anarchistické federace (ČAF) nevstoupila, brzy se naopak na stránkách Bezvládí objevila řada článků kritizujících strategii práce ČAF. Přesto se Čeněk Körber ideově přikláněl k ČAF a na všech sjezdech anarchistického hnutí patřil k hlavním odpůrcům kontroverzního anarchisty Karla Vohryzka. Čeněk Körber kritizoval Vohryzkovi autoritářské metody a především se jednalo o ideový střet mezi revolučním anarchismem, který reprezentoval a neutralistickým revolučním syndikalismem prosazovaným právě Karlem Vohryzkem.

Redakce Bezvládí se postupně střídaly v Nových Verneřicích, Hrobech, Praze na Vinohradech a posléze v Praze v Nuslích. Až do dubna 1907 vyšlo celkem 18 čísel, potom list zanikl z finančních důvodů. Politický spolek anarchistů měl velice dobré kontakty na české emigranty v USA, kde ho podporoval známý časopis Volné Listy z New Yorku (1891 – 1917). Členskou základnou a obsahem své agitace se spolek orientoval téměř výhradně na horníky a dělníky, ale nikdy se nestal součástí ani ČAF, ani odborového svazu ČFVO, ale prostřednictvím některých členů (např. František Dlouhý) udržoval kontakty se Severočeskou hornickou federací.

Ve svých statích napadalo Bezvládí linii ČAF, hlavně často intelektuální a uměleckou podobu listu Práce. Šlo o známé útoky na básníky a literáty Fráňu Šrámka, Rudolfa Těsnohlídka a jiné z pozice „proletářských militantů“ pod heslem, že tito intelektuálové „nerozumí potřebám a problémům pracující třídy“ a heslem, že „anarchismus je hnutím pouze bojujícím za osvobození pracujících“. V tomto směru je ale zajímavé, že řadu článků do Bezvládí napsal i Jiří Mahen, básník – intelektuál a člen ČAF. Známý byl i spor mezi S. K. Neumannem a A. V. Háberem na stránkách Nového Kultu a Bezvládí a hlavně spory Čeňka Körbera a A. V. Hábera s Karlem Vohryzkem na stránkách Bezvládí a Omladiny.

Jinak Bezvládí propagovalo zakládání volných dělnických skupin a spolků (po vzoru starých skupin neodvislých socialistů), které by se hlásily k otevřenému revolučnímu anarchismu. Jeho pojetí anarchismu bylo velice bojovné a militantní, šlo o klasický antikapitalistický anarchosocialismus založený na třídním boji. Určitý vliv měla mezi dělníky a horníky v okolí Plzně, menší už v severních Čechách a Praze. Vedle vydávání časopisu bylo hlavní formou činnosti Politického spolku anarchistů pořádání propagandistických a vzdělávacích přednášek a diskusních besed. Se zánikem Bezvládí působení spolku v průběhu roku 1907 postupně skončilo.

V roce 1905 byli všichni socialisté a anarchisté v Rakousku – Uhersku nadšeni sociální revolucí v Rusku. I časopisy Omladina, Práce a Bezvládí přinášely neustále pravidelné a podrobné zprávy o aktuálních událostech v této zemi, informovali hlavně o anarchistických demonstracích a stávkách, o srážkách s policií, o anarchistických a eserských atentátech a expropriacích i o popravách a mučení zatčených revolucionářů carskou policií.

V roce 1908 se Čeněk Körber účastnil, tak jako v předchozích letech, mimořádného sjezdu České federace všech odborů ve dnech 18-20.dubna v Záluží u Mostu, kde zastupoval po boku Dr.Vrbenského a Michaela Káchy a dalších členů ČAF názorovou skupinu proti Karlu Vohryzkovi a jeho neutralistické koncepci revolučního syndikalismu. Konference se zúčastnilo 84 delegátů z 49 skupin. Pražskou skupinu zastoupenou Čeňkem Körberem zastupovalo jen 14 delegátů, konference proto dopadla ve prospěch Vohryzkovi koncepce politické neutrality odborových organizací. Jednalo se de facto o rozkol v anarchistickém hnutí. V tomto roce taky postihla anarchistické hnutí silná represivní vlna, což vedlo mimo jiné k rozpuštění ČFVO a mnoha dalších anarchistických spolků a zákazu většiny časopisů.

V červenci roku 1910 se v Duchcově sešli zástupci 14 pracovních oborů na společné konferenci a založili autonomní odborovou skupinu Odborové sdružení dělníků – Ochrana. V rámci Ochrany byly vytvořeny samostatné odborové skupiny mezi dělníky cukrovarnickými, sklářskými, zedníky, tesaři, obuvníky, krejčími, pokrývači, malíři, pekaři a nakládači. V prosinci 1911 se stal Čeněk Körber předsedou Odborového sdružení Ochrana, jehož sídlo bylo zároveň přeneseno z Duchcova do Prahy. Ochraně se nepodařilo rozšířit svůj vliv a stála především na podpoře pražských anarchistů v čele s Čeňkem Körberem. Její počet se pohyboval mezi 200 členy. Později se k zásadám Ochrany přihlásily také některé skupiny bývalých anarchistických textilních spolků na severovýchodě. Podle původních představ měla být Ochrana jakousi centrálou jednotlivých syndikátů, s koncepcí 3 předsedů, kde každý bude delegátem existujících tří syndikátů (Ochrany, Textilní jednoty a Zemské jednoty horníků), ale k realizaci nakonec nedošlo.

Čeněk Körber byl činný v protiklerikálních aktivitách v jejichž centru stála Volná myšlenka a ve které se taktéž sdružovala značná část anarchistů. Kromě Volné myšlenky se anarchisté sdružovali a zakládali také vlastní volnomyšlenkářské kroužky, především z iniciativy České anarchistické federace. Předsedou pražského volnomyšlenkářského spolku Klub Volných Myslitelů byl Čeněk Körber.

Volná myšlenka 1929
1920

V roce 1910 české anarchistické hnutí, především z iniciativy ČAF uspořádalo velké tábory lidu, na kterých lidé protestovali proti popravení španělského anarchisty a volnomyšlenkáře Francesca Ferrera. Jejich protest se stal zároveň protestem proti nadvládě náboženské výchovy školní mládeže v rakouské monarchii. Protestní schůze svolané anarchisty se konaly kromě Prahy, na dalších 15 místech v Čechách. Na těchto schůzích přednášel Čeněk Körber a také jeho anarchistický spolubojovník Dr.Bohuslav Vrbenský. Obdobné protestní schůze se pak konaly také v následujících letech u příležitosti Ferrerovy smrti.

Ferrerovo oslavy v roce 1919

Po vypuknutí I. světové války jsou zakázány všechny anarchistické časopisy, spolky a organizace vůbec. Přední anarchističtí činitelé jako Vrbenský, Borek, Kácha a Čeněk Körber byli 25. září 1914 zatčeni pod záminkou, že se účastnili příprav k panslavistickému a protiválečnému vystoupení 28. pluku, který zpíval při odchodu píseň Hej Slované a nesl prapor s vyšitým nápisem „Červený šátečku, kolem se toč, my jdeme na Rusa nevíme proč“. Čeněk Körber byl internován v Göllersdorfu společně s dalšími anarchistickými spolupracovníky jako třeba s Michaelem Káchou.

V roce 1918 se Čeněk Körber účastnil likvidačního sjezdu Federace českých anarchistů komunistů. Většina anarchistů v čele s Dr. Bohuslavem Vrbenským se rozhodla sloučit s národními socialisty a dali vzniknout Československé straně socialistické, ale Čeněk Körber do ní nevstoupil. Také v poválečných letech pracoval v pokrokových organizacích a spolu s anarchistou Dr. Bohuslavem Vrbenským se zúčastnil zájezdu do SSSR. Později pracoval jako úředník v kanceláři pohyblivých schodů na Letnou, po jejich zrušení zůstal dlouho bez zaměstnání i bez penzijní podpory. Zemřel dne 15. března 1951 v Praze.

Zpráva v časopise Volná Myšlenka z roku 1919.
1919
1919
Volná myšlenky 08.06.1919

Jan Opletal (1857–1933)

Tkalcovský dělník Jan Opletal se narodil 27. 12. 1857 v Židenicích u Brna. Patřil ještě k první generaci průkopníků sociální demokracie. Do hnutí vstoupil roku 1876 a u tkalcovského stroje zahájil od počátku velmi intenzivní agitační činnost. Stejně jako mnohé, i jeho strhla touha po vzdělání, které mu bylo odepřeno. Souběžně s literaturou naučnou poznal i spisy socialistické a takto získané vědomosti obratem přenášel dál na své kolegy a spolupracovníky. Jejich uvědomění se postupně stalo cílem jeho celoživotního snažení. Dne 20. 8. 1885 stál spolu s Pankrácem Krkoškou u zrodu brněnské Rovnosti jako klasického dělnického listu, jehož tradice byla obdivuhodná. Ještě před vyjitím druhého čísla však musel narychlo opustit Brno – rakouské úřady se v té době příliš obávaly nového rozmachu silou potlačeného dělnického hnutí.

Jan Opletal (1857–1933)

To vše nezabránilo Opletalovi, aby dále pokračoval v účinné agitaci. Stěžejní vliv na celou jeho další činnost mělo seznámení s Vilémem Körberem. Spolupracoval s jeho časopisem „Věk svobody“ a právě z podnětu Jana Opletala nesl tento list od ledna 1887 podtitul „časopis sociálně demokratický“. Přes veškerá rizika možnosti obvinění z „tajného spolčování“, která přetrvávala i po polovině 80. let, zároveň nabádal Körbera, aby jej řídil radikálně. Psal mu své vlastní články, ale ani to Opletalovi nestačilo. Z ušetřených peněz vydával již na sklonku osmdesátých let vlastním nákladem agitační brožury, jako např. „Sociální poměry v Americe“, sepsané podle zkušeností našich socialist, kteří v letech perzekuce našli azyl v USA. Sám se nevyhnul pronásledování, a tak jej brzy znaly soudy v Třebíči, ve Vídni, v Praze i v Humpolci, kde byl mj. hlavním řečníkem na 1. máje 1890.

Jan Opletal

Spolu s Vilémem Körberem první oslavu Svátku práce široce organizovali. Spolu s ním patřil Jan Opletal k prvním, kteří se dostali do sporu s marxistickými dogmaty. Stal se tak zvaným neodvislým socialistou (nezávislým na Marxově učení) a již v lednu 1894 převzal redakci vídeňských „Volných listů“. Již v úvodním prohlášení vtiskl tomuto časopisu jasný charakter své osobnosti: „My nelekáme se žádných obětí ani překážek; ani žaláře a vyhnanství a hlad nedovedou nás zastrašiti a od dráhy nastoupené odvrátiti…“ Kromě jiného začal otiskovat články Františka Hlaváčka a Josefa Boleslava Pecky, které rovněž získával z Ameriky. Po roce zase stejně odvážně vítal propuštěné omladináře: „První vězňové v procesu Omladiny počínají opouštět plzeňskou bastilu na Borech. Vítáme je na „svobodě“ (ovšem jen té rakouské!) co nejsrdečněji.“ Brzy poté byl v únoru 1895 opět zatčen v souvislosti s přípravou procesu s tzv. Vosími hnízdy, neboť i „Volné listy“ otiskly příspěvek pod názvem „Vosí hnízdo na Vinohradech“. Jelikož vosy s oblibou hnízdí na vrbě, heslem tajných anarchistických klubů byla „VRBA“ a tato zkratka zároveň znamenala Volnost, Rovnost, Bratrství, Anarchie. Mezi 17 obžalovaných v procesu, zahájeném 2. 4. 1895, Opletala nezahrnuli, ale nechyběl Vilém Körber, František Hajšman, Hynek Holub, Karel Krampera ani Alois Věkoslav Haber.

Jan Opletal (1857–1933)

„Volné listy“, prakticky v každém čísle cenzurované, dovedl až do konce tohoto ročníku. A jen co se znovu vrátil z vězení, připravil časopis, po jehož existenci již dlouho toužil. „Matice dělnická“ s podtitulem „časopis pro vědy socialistické“ vyšel ve Vídni 10. června 1896. Jeho úkolem bylo seznamovat proletariát s filosofickými i přírodovědeckými díky pokrokových světových učenců, většinou v překladech z němčiny, francouzštiny či ruštiny. Vedle toho Opletal zahájil velmi ostrý a nekompromisní boj s katolickou církví a po opakovaných konfiskacích i svérázný boj s rakouskou cenzurou. V pátém čísle vyplnil vybílená místa citátem 13. článku ústavy: „Každý rakouský státní občan má právo mínění své slovem, tiskem nebo vyobrazením veřejně projevit!“ Za obsah dalšího čísla se opět odpovídal před soudem z přečinů proti veřejnému pokoji a řádu, zlehčování pojmu vlastnictví, rouhání se Bohu a obvinění cara Mikuláše z opovržlivých vlastností. Za poslední úspory vydal brožuru „Vývin lidstva a cíle anarchistických komunistů“, ale ani ta neušla konfiskaci, dokonce včetně úryvků z „Písní otroka“ od Svatopluka Čecha.

Přesto, že „Matice dělnická“ byla nejvíce konfiskovaným časopisem v Rakousku, Opletal čelil útoků cenzury i soudů velmi neohroženě a odvážně. K odsouzení existujících poměrů používal břitkých a často až velmi ostrých výrazů, což přispívalo k jeho oblibě mezi dělnictvem. Z vídeňské redakce vedly přímé cesty na sever Čech, kde měla Matice vždy nejvíce odběratelů i přispěvatelů. Uvažoval již tehdy o přesídlení do Teplic, ale po vypovězení z Vídně na jaře 1899 přenesl „Matici dělnickou“ do Plzně. Věřil, že tam najde příznivější podmínky pro svoji práci. Již počátkem září byl však znovu zatčen a po čtrnáctidenní vazbě předveden k zemskému soudu v Praze.

Jednalo se o velké tažení proti českým anarchistům, jehož záminkou byla porada předních anarchistů v Lomu u Mostu dne 16. 7. 1899. Úředně zakázána a rozpuštěna byla tehdy většina anarchistických spolků, z nichž nejvíce působilo právě na severu Čech. Na konci byl velký protisocialistický proces s deseti obžalovanými, ve kterém se spolu s Vilémem Körberem sešli i mnozí známí představitelé hnutí z Podkrušnohoří jako Šimon Baksa či redaktoři „Omladiny“ Karel Vohryzek a Bedřich Kalina. Epilogem dramatických událostí bylo úmrtí Viléma Körbera dne 11. prosince 1899, záhy po propuštění z vazby krajského soudu v Mostě. Jeho pohřbu se v Praze na Olšanech se zúčastnilo odhadem na 5000 dělníků včetně opravdu dojatého dr. Františka Soukupa a mnoha dalších sociálních demokratů. Hlavním řečníkem byl Jan Opletal, báseň přednesl Antonín Bouček. Přes sedm let trvající zásadní roztržku konečně také sociální demokracie přiznala Körberovo místo v historii českého dělnického hnutí.

„Matice dělnická“ dále vycházela se značnými obtížemi jen do dalšího Opletalova zatčení v lednu 1900, kdy se znovu vypravil mezi severočeské havíře během všeobecné stávky. V očích úřadů byl tak nebezpečný, že jej po odpykání trestu navždy vypověděli z celých Čech. Náhradou za zaniklý časopis začal vydávat od 11. dubna 1900 slavnou „Matici svobody“. Pro další léta se usadil v Brně, i když dne 3. července téhož roku dosáhl velkého vítězství před říšským soudem ve Vídni, který jeho vypovězení z Čech zrušil. Vydal první svazek „Socialistické knihovny“, Kropotkinův „Blahobyt pro všechny“. V roce 1902 začal vydávat další edici „Antiklerikální epištoly“ svazkem „O bozích“, na nějž navazovalo „Kramářství římské hierarchie“, „Breviář svobodomyslných“ a další. Také „Matice svobody“ byla velmi pozoruhodným časopisem. Hlavní ostří Opletalova pera směřovalo proti církvi i všem zlořádům soudobé společnosti, ale kromě toho zde nacházelo velký prostor i rozvíjející se hnutí neodvislých havířů na severu Čech. V následujících letech se Matice stejně ostře zapojila i do antimilitaristického hnutí. Přes cenzuru i opakované procesy s představiteli anarchistického hnutí Opletal neustoupil až do vzniku 1. světové války.

Dne 31. 7. 1914 dostal neohlášenou návštěvu. Dva policejní komisaři a čtyři tajní provedli tříhodinovou domovní prohlídku a doručili mu zákaz dalšího vydávání listu. Po celou dobu války byl pod nuceným policejním dozorem. Brzy po vzniku republiky se však vrátil do boje, obnovil „Matici svobody“ a na pozvání severočeských horníků (místní skupiny Volné myšlenky) z roku 1919 přesídlil do Lomu u Mostu. „Matice svobody“ se tam uvedla v květnu 1920 svým „Husovým číslem“.

Po poválečné eufórii nastalo jisté zklamání a tehdy přišel básník Stanislav Kostka Neumann se svým prohlášením „Severskému proletariátu“, které se revolucionáři Opletalovi samozřejmě zalíbilo. Od 15. 5. 1920 byl členem aktivní lomské organizace Svazu komunistických skupin a ve svém živlu byl nepochybně i v období tak zvané „prosincové generální stávky“ v roce 1920. Rozhodné odsouzení střelby do dělníků komentoval také těmito slovy: „Staří havíři severočeští pamatují se na četné stávky a bouřlivé demonstrace proti uhlobaronům a rakouským úřadům, avšak střílet do havířů a vyhlašovat stanné právo se neodvážila ani ta nejkrvežíznivější vláda císařská. – Tohle vám nadělila k vánocům vaše drahá, svobodná republika…“ První lednové číslo následujícího ročníku bylo, jak napsal, z rozkazu mosteckého „hrdiny“ hejtmana Karla Waldbrunna zabaveno…

Od té doby Opletal opět nevybíral své výrazy a ostře kritizoval vše, o čemž byl přesvědčen jako o protilidovém a zpátečnickém. Jako jediný přetiskl v březnu 1921 parlamentní proslov Václava Draxla proti střílení do zoufalstvím zdivočelých demonstrantů během Krompašské vzpoury. Od září 1921 byla „Matice svobody“ ústředním orgánem „Federace komunistických osvětových jednot“. Nadále si nebral servítky, a tak není divu, že byl prvním, proti komu bylo již v červnu 1923 zavedeno vyšetřování na základě právě schváleného Zákona na ochranu republiky.

Nejzajímavější na celé věci jsou ovšem okolnosti, za jakých poctivý Jan Opletal nečekaně z komunismu (Na tomto místě by se opět mělo spíše napsat z bolševismu. Poznámka Z. Molotov) velmi rychle vystřízlivěl. Samozřejmě, že jako vzdělaný anarchistický teoretik musel již před tím vědět, jaká úskalí našemu dělnickému hnutí přináší moskevská Kominterna i jejích 21. zdrcujících podmínek. Bariérou, kterou již nemohl překročit, byla tak zvaná „bubníkiáda“, první velká čistka v Komunistické straně Československa, prováděná roku 1925. Také Jana Opletala strana velmi naléhavě a opakovaně nutila, aby otiskoval štvavé materiály proti dosavadnímu sekretáři pražského kraje KSČ Josefu Bubníkovi (* 14. 5. 1879 v Teplicích, + 4. 7. 1957 v Praze), ale Opletal se v této věci odmítal angažovat. Využili reorganizace bezvěreckého hnutí, kdy málo akční komunistické osvětové jednoty nahradil Svaz proletářských bezvěrců, a pod touto záminkou se rozhodli odebrat mu jeho časopis. Když jim Jan Opletal odmítl „Matici svobody“ vydat, zprvu to označovali za vrtochy starého podivína, a když nehodlal ustoupit, začali s tvrdým politickým vydíráním a osočováním. Nakonec jej za vydatné pomoci lomského lumpenproletariátu vyštvali z Lomu u Mostu i z Podkrušnohoří.

Zajímavé, že komunisté celoživotního nekompromisního radikála obratem hodili do jednoho pytle s Josefem Bubníkem, jehož naopak obvinili z pravicového oportunismu. S tím, jaká byla skutečná pravda, se Jan Opletal rozhodně netajil: „Máme dnes diktaturu vůdců, kteří každý svobodnější projev hurónským řevem se snaží umlčeti s poukazováním, že ten, který si proti nim dovolil vystoupit, je oportunista…“, čteme v posledním čísle Matice svobody ze 17. 11. 1925 slova, která až do pádu komunismu neztratila nic na své aktuálnosti.

Na fotografii dům v Bzenci, ve kterém strávil Jan Opletal poslední léta svého života.

„Když ho komunisti vyřídili a manželka opustila“, vrátil se na Moravu a žil nejprve v Budihošti u Olomouce a pak v chudobinci ve Svatobořicích u Kyjova. Tam jej našel básník a redaktor „Severočeského dělníka“ v Teplicích František Cajthaml-Liberté, který odkoupil značnou část Opletalovy knihovny (dal mu za ni dvakrát tolik, co žádal) a podle možnosti jej i podporoval. Pak se jej ujala Krista Plšková a přestěhovala do Bzence, kde starého bouřliváka opatrovala až do jeho smrti dne 21. června 1933.

Hynek Holub (1855–1944)

Jednou z největších postav anarchistického hnutí na severu Čech byl bezpochyby Hynek Holub. Kdo je krejčí Hynek Holub, vědělo dříve na severu každé malé dítě. Pro ty nejmenší bojoval za českou školu. Ty odrostlejší poté agitoval prostřednictvím Omladiny a dělnických besídek pro ideály anarchismu. Ještě za svého života se tento duchcovský krejčí stal skutečnou legendou revolučního severu. Jeho stále usměvavá tvář se stříbrnou bradkou a cvikrem na bystrých očích provázela třídní zápasy severočeského dělnictva po několik desetiletí. Znal textilní i sklářské oblasti, avšak nejtěsněji srostl s podkrušnohorskými havíři. Po jejich boku sváděl časté boje za práva námezdně pracujících. Nezřídka stál v čele střetů jak s uhlobarony, tak monarchistickým a následně buržoazním státem.

Hynek Holub (1855–1944)

Narodil se 19.května 1855 v Možděnicích u Hlinska v chudé tkalcovské rodině. Tu ve třinácti letech opustil, aby se vyučil v Hlinsku krejčovskému řemeslu. Poté opouští chudý tkalcovský kraj a jeho cesty vedou do Vídně, Hamburku a Prahy. Delší čas pobýval také v Hradci Králové, kde se stýkal se studenty, od nichž si vypůjčoval učebnice a naučnou literaturu, která mu umožnila sebevzdělávání. Zde se také poprvé seznamuje s myšlenkami svobody, rovnosti, s ideály socialismu. Po krátkém pobytu v Drážďanech se usadil v České Lípě, kde pracoval v dělnickém spolku. Pro rozšiřování Dělnických listů byl však brzy propuštěn z práce.

Hynek Holub (1855–1944)

Odstěhoval se zpět do Hlinska, kde se věnoval krejčovské živnosti. S tím jak se šířily pověsti o jeho názorech a socialistickém přesvědčení, ubývalo zákazníků. Vrací se tedy do České Lípy, kde se již naplno věnuje propagaci socialistických myšlenek a práci mezi zdejším proletariátem. Výsledkem jeho aktivit bylo udání pro tajné spolčování. Díky varování prchá i s rodinou do Mladé Boleslavi. Tam založil spolek Svornost (1890) a nezůstal nic dlužen své pověsti průkopníka dělnického hnutí. Jako agitátor působil na Trutnovsku, Železnobrodsku i Tanvaldsku. Nemůže být divu, že se zde stává opět trnem v oku policejních špiclů a říšských úřadů. Policejní prohlídky byly u Holubů na denním pořádku, zvláště se zostřily po odhalení spojení mezi Holubem a Vilémem Körberem a dalšími osobnostmi hnutí neodvislých socialistů. Před soudem s tzv. Vosími hnízdy na jaře 1895 hrdě obhajoval své anarchistické přesvědčení.

Hynek Holub

Na podzim téhož roku byl zvolen nakladatelem, vydavatelem a zodpovědným redaktorem časopisu Omladina, jehož první číslo vydal 7.listopadu 1895 v Ústí nad Labem. Zde ve sklepním bytu v Růžové ulici zahájil Hynek Holub svou politickou činnost na hornickém severu. S činností redaktora proletářského tisku byla úzce spjatá soustředěná perzekuce a mnohdy i bída a hlad. Po vydání čtyř čísel časopisu byl odveden v řetězech a delší dobu vyšetřován pro podezření z velezrady.

Pro nedostatek důkazů byl propuštěn, ale redakci bylo nutné přenést do Mostu. První a zároveň i poslední mostecké číslo bylo zabaveno pro přečin ohrožování bezpečnosti, zločin rušení náboženství a přečiny proti veřejnému pokoji a řádu. Hynek Holub žil tehdy v Záluží u Mostu. Zde se následně podílel na organizaci hornické generální stávky v září 1896. V redakci, které bylo znemožněno vydávat časopis, hektografoval letáky a plakáty „velezrádného obsahu“. Jednoho rána obsadilo četnictvo Holubův dům i přilehlou ulici. Domovní prohlídka trvala skoro celý den, avšak díky prozíravosti Holubovy ženy, která vše usvědčující pohotově a nenápadně odklidila, se nic nenašlo. Přesto Holuba spoutaného v železech spolu s ostatními zatčenými havíři odvedli a znovu obžalovali. Ke své škodě jej však opět byli nuceni propustit pro nedostatek důkazů.

Hostinec U Menclů stával na Osecké ulici v místě dnešního supermarketu LIDL.

Po úředním vypovězení ze Záluží se stěhuje do Duchova, kde se uvedl způsobem, který ho proslavil široko daleko. Stávky jako nejúčinnější zbraně v rukou dělnické třídy využil jako první v historii v bojích za českou školu. Týdenní stávka sedmi set školních dětí vzplanula 11.2.1897 a sklidila mimořádný ohlas. Od 3.března pokračuje Holub ve vydávání Omladiny. K policejní šikaně se připojila i zloba německé buržoazie. Několik týdnů bydlel i s rodinou na sále dělnické restaurace U Menclů, protože se majitelé domů usnesli neposkytnout byt vyhlášenému buřiči. Nedal se, ani když byl znovu vystaven policejnímu stíhání a za bojovný proslov na jedné politické schůzi byl odsouzen ke třem měsícům vězení.

Perzekuce a bída jej na čas vyhnala za oceán, kde v Brazílii hledal lepší podmínky pro život. Byl však rozčarován mnohonásobně horšími poměry. Ani během svého krátkého pobytu mezi krajany nezahálel, účastnil se jako řečník mnoha dělnických schůzí. Po roce se vrátil zpět na sever, kde bylo jeho pravé místo. V roce 1902 začal vydávat časopis Duch českého severu, mezi jehož přispěvatele patřil i S.K. Neumann. Kromě Neumanna byl u Holubů častým hostem MUDr. Vrbenský, upřímné přátelství ho spojovalo s Karlem Tomanem a Fráňou Šrámkem. Se záměrem založit nový časopis odjel do Plzně. Zde nějaký čas pobyl, avšak z plánu sešlo. Přes Mladou Boleslav se vrátil zpět do Duchova. Hynek Holub se stal předním členem České anarchistické federace v Duchcově, byl členem školské komise a bezvěrecké komise ČAF. Patřil taktéž mezi přední členy Vzdělávacího spolku „Omladina“ v Duchcově.

Od roku 1908 bydlel Hynek Holub v podkroví duchcovského Českého domu. V prosinci tohoto roku díky jeho iniciativě znovu vyvrcholily boje za českou školu. Těchto bojů se účastnil jako člen Ústředního školského komitétu, organizujícího mohutnou všeobecnou školskou stávku na severu Čech. Stávka, jež vzplanula v předvečer císařského jubilea Františka Josefa I., byla rakouským úřadům velmi nepohodlná, zato mezi dělnictvem se dočkala mimořádného ohlasu a všestranné podpory.

Český dům v Duchcově

Byt u Holubů byl místem důležitých setkání osobností našeho dělnického hnutí, stejně tak i místem azylu pro anarchisty a socialisty ze všech koutů Evropy. Na počátku první světové války byl Hynek Holub znovu zatčen. Měl být internován, ale vzhledem k jeho stáří byl uznán postačující policejní dohled. Přesto se koncem války se skupinou Vrbenského zúčastnil aktivního protirakouského odboje. Na půdě pod podlahou ukrýval letáky vyzývající ke generální stávce a ukončení krvavé imperialistické války. A nebyl by to Hynek Holub, aby opět nepřekvapil duchcovskou veřejnost. Díky zkresleným informacím o pražském převratu proběhla v Duchcově revoluce o den dříve, tedy 27.října 1918.

Krejčí a revolucionář se stává předsedou revolučního národního výboru v Duchcově a členem představenstva Ústředního národního výboru menšinového. Hynek Holub však zůstal sám sebou. Odmítl nabízený poslanecký mandát a byl jako dříve obyčejným krejčím. Zůstal věrný svým ideálům a když se vývoj v nové republice opět začal jím vzdalovat, znovu sevřel pěsti a vytáhl do boje. Znovu se začal věnovat agitační činnosti a v roce 1923 redigoval v Duchcově časopis Socialistický bezvěrec a byl členem Svazu socialistických bezvěrců, který sdružoval anarchisty bez vyznání.

Počátkem třicátých let spolu se skupinou neodvislých socialistů kolem Vrbenského přešel do KSČ. Ve značně pokročilém věku se aktivně podílí na antifašistickém odboji. Zemřel půl roku před koncem II. světové války, dne 26.listopadu 1944 v Mladé Boleslavi.

František Hajšman (1871–1919)

 

František Hajšman se narodil 2. 1. 1871 v Nebílovech u Plzně. V dělnickém hnutí jej poprvé zaznamenáváme v roce 1894, kdy zastával funkci předsedy hornického spolku v Košťanech u Teplic. Po vánocích téhož roku byl poprvé zatčen a své 23 narozeniny strávil ve vazbě. Dne 23. 4. 1895 stál před soudem v procesu s tzv. Vosími hnízdy, jejichž tajným heslem byla VRBA (Volnost, Rovnost, Bratrství, Anarchie). Shodou okolností strávil ve vězení i své 24. narozeniny a potřetí se zodpovídal před soudem za svou účast v bouřlivé hornické stávce anarchistických horníků roku 1896. Aby se vyhnul další perzekuci, odešel do vestfálského Gelsenkirchenu, kde žil pod falešnými dokumenty, získanými od horníka Josefa Štiky (vymazal háček, připsal R a dále vystupoval pod jménem Stikar). Při úrazu ve vestfálských dolech přišel o nohu, ale účast v anarchistickém hnutí znásobil natolik, že byl nakonec z Německa vypovězen.

Fotografie Františka Hajšmana pořízená po roce 1900, po jeho návratu do Čech. Při úrazu ve vestfálských dolech přišel o nohu.

Na severu se hned po svém návratu zúčastnil další generální hornické stávky na jaře 1900. Dne 26. 7. 1900 vydal v Lomu časopis „Horník“ a na konferenci v duchcovském hostinci U Menclů dne 2. 9. 1900 odstartoval obnovu odborných hornických spolků. Poté, co byl znovu uvězněn, jeho časopis vycházel v Ledvicích i v Mostě. „Horník“ zanikl dne 29. 11. 1901, ale již 18. 12. 1901 vyšel v Kopistech pod názvem „Hornické listy“. Ani nový titul však nezačal šťastně a za článek „Jak anarchisté rozumí státu“ byl celý náklad konfiskován. V lednu 1902 přešla redakce „Hornických listů“ do duchcovského hostince U Menclů, kde se k Hajšmanovi a Tomeši Kašemu připojil i Hynek Holub a formálně se postavil do jejího čel. V květnu 1902 přestal vycházet i tento časopis.

Hajšman František (1871–1919)

František Hajšman pak až v květnu 1903 obnovil časopis „Omladina“, který se stal po ustavení „Severočeské hornické federace“ v Duchcově 24. 9. 1903 jejím tiskovým orgánem. Federace vznikla sloučením 18 odborných hornických spolků a Hajšman se stal jejím prvním revírním tajemníkem. Slavná „Omladina“, významná spoluprací Fráni Šrámka, Karla Tomana i Jaroslava Haška, zprvu vycházela v Nových Verneřicích a Hrobu, odkud ji Karel Vohryzek s Bedřichem Kalinou přenesli do Lomu.

Pohled na dům, kde v letech 1903 – 1904 sídlila redakce anarchistického časopisu Omladina v Hrobu.

Od roku 1904 fungoval nepočetný ale aktivní Politický spolek anarchistů Vilém Körber v Čechách, pořádající přednášky v mnoha městech a pravidelné schůze v Praze na Vinohradech. František Hajšman patřil mezi přední členy a hlavními aktivisty spolku společně s Čeňkem Körberem, Františkem Dlouhým, Aloisem Věkoslavem Háberem, Františkem Kočovským, Josefem Roubíčkem, Arnoštem Pihertem, Josefem Dohnalem, Františkem Budinským aj. Od roku 1905 vydával v Hrobu časopis Bezvládí s působivým podtitulem „časopis českých revolucionářů“; časopis se přes všechny konfiskace udržel až do dubna 1907, kdy zanikl „protivolebním číslem“.

Po Vohryzkově aféře s ukradenými klenoty se oba představitelé anarchistického hnutí dostali do ostrých sporů, během nichž se mimo jiné vzájemně obviňovali ze spolupráce s policií. Od té doby se Hajšman věnoval už jen „anarchistickému teoretizování“. Pokoušel se otevřít uhelnou šachtu u Mikulova a naposledy byl v roce 1909 podezírán z penězokazectví.

Zemřel dne 19. srpna 1919 v Plzni.

Karel Vohryzek (1876-1933)

K nejzajímavějším a nejsvéráznějším,i když zároveň nejproblematičtějším osobnostem, které významným způsobem ovlivnily rozvoj anarchistického hnutí, patřil bezesporu anarchista Karel Vohryzek. Byl výborným novinářem, vynikajícím organizátorem dělnických akcí, nebojácným ve střetnutích s policií, oslnivým a strhujícím řečníkem, překladatelem, ovládajícím sedm jazyků. Napsal texty k řadě revolučních písní, mimo jiné jednu z českých verzi Internacionály.

,,Znal jsem ho již jako mladíka, jako ohnivého a parádního řečníka z rozličných politických schůzí a táborů, kde hřímal do davu a rukama rozhazoval jako Mefisto na divadle,“ napsal žižkovský anarchista Franta Sauer ve svých Pašerácích. „Svým zjevem byl až příliš nápadný. Byl prostřední postavy, širokoplecí, měl mohutný býčí krk a neobyčejně výraznou hlavu. Vysoké čelo, husté, zkadeřené, černé vlasy, podobné vlasům černochů, a malý francouzský nosánek, hnědé, blýskavé a pronikavé oči, obohacené skřipcem, a černá muška na bradě dávaly mu strašně energické vzezření. My, hoši, jsme mu tehdy přezdívali ,,ďábel“. Říkalo se o něm tehdy mezi námi, že je to parádní »řečnickej pes«, tak imponoval Vohryzek svými táborovými řečmi.“

Narodil se 28. 5. 1876 v Lysé nad Labem, vyučil se cukrářem, avšak není pochyb o tom, že toto řemeslo bylo na jeho povahu příliš přesládlé. V polovině devadesátých let jej uchvátilo hnuti neodvislých socialistů, sdružených kolem charismatického anarchisty Viléma Körbera. Jistý čas se angažoval v redakci Körberem vydávaného časopisu Volné Listy. Zajímal se dost o dílo Maxe Stirnera a přeložil do češtiny několik kapitol jeho práce Jedinec a co mu náleží. Od roku 1896 byl členem redakce spolku Pokrok a pod jménem Březenský vystupoval na veřejných schůzích v Praze na Žižkově. Horlivě propagoval Manifest anarchistů českých. S redakcí Volných Listů se brzy rozešel a přestěhoval se na čas do Liberce, kde spolupracoval s listem Proletář a neúspěšně se pokoušel založit vlastní časopis.

Roku 1898 se vrátil do Prahy, kde přispíval do Körberovi Omladiny. V roce 1899 společně s Vilémem Körbrem vydával anarchistický časopis Předvoj. V říjnu téhož roku byl poprvé zatčen a odsouzen k měsíčnímu vězení. Přes své mládí postupně získával stále větší respekt svých anarchistických spolupracovníků.

Na sklonku století se přistěhoval na sever. Zúčastňoval se zde agitační práce, psal novinové články. A jak dokazuje inzerát v Omladině, nějak se musel také živit: nabízel své sily dělnickým spolkům a organizacím malbám divadelních dekorací, jakož i dekoračních obrazů i podobizen v oleji i akvarelech“.

Karel Vohryzek byl jednou z nejvýraznějších osobností nejen celého periodika Omladina, jenž s několika přestávkami zastával funkci vydavatele a odpovědného redaktora, navíc časopis často obohacoval i svými uměleckými a politickými příspěvky.

V roce 1898 se Karel Vohryzek vypravil společně s Bedřichem Kalinou nejprve do Liberce, kde vyšel nákladem libereckého anarchisty Ladislava Brunclíka Vohryzkův překlad Krčalových Dějin dělnického hnutí v Rakousku.

Na konferenci anarchistů v Břežénkách v dubnu 1899 promluvil k otázkám dělnické kooperace. Zúčastnil se i konference v Lomu v červenci téhož roku, která se stala záminkou pro uskutečnění procesu s anarchisty, konaného v Mostě dne 27. 11. 1899. Mezi tím však stačil vydat ještě několik listů anarchistického časopisu Předvoj, jehož prvé číslo vyšlo v Praze 13. září 1899. Spolu s dalším anarchistou Bedřichem Kalinou z Duchcova byl zatčen v Jablonci. Z dvaceti obžalovaných, z nichž většina byla, nakonec pro nedostatek důkazů zproštěna viny obdržel největší trest – pět měsíců žaláře. Vohryzkovým deliktem bylo údajné rušení náboženství, kterého se dopustil prostřednictvím konfiskovaného vydání brožury Abeceda anarchismu.

Po návratu z vězení se v červenci 1900 stal vydavatelem orgánu neodvislého dělnictva Omladina, který však po několika číslech skončil svoji existenci. V tomto roce vydal svoji první publikaci O nové kooperaci. Na anarchistickém sjezdu, konaném v únoru 1901 v Praze, byl Vohryzek určen vydavatelem nového anarchistického listu Chuďas, k jehož vydání však pro řadu příčin nedošlo. Vydávat ho mělo družstevní nakladatelství Volná iniciativa v Praze. Karel Vohryzek se však nápadu vydávat “krejcárkový”, nízkonákladový a levný časopis pro široké masy pracujících, dosud neoslovených co se týče anarchistických myšlenek, nakonec podařilo realizovat a tak společně s jeho nejbližším anarchistickým spolupracovníkem Ladislavem Knotkem vydávali v letech 1906-1907 lidový čtrnáctideník Chuďas, za součinnosti redaktorů Nové Omladiny a Práce. Do časopisu přispívali také František Gellner, Jaroslav Hašek, Josef Holub, Kamil Berdych či Josef Rosenzweig-Moir.

Májové číslo Omladiny, které vydal František Hajšman v Hrobu k 1. máji 1903, bylo zabaveno. Prvé číslo obnoveného časopisu tak vyšlo v Nových Verneřicích dne 4. června 1903. Redaktory nového časopisu horníků byli Karel Vohryzek a Bedřich Kalina. V září 1903 byla založena Severočeská federace horníků, která převzala Vohryzkem vydávaný časopis. Okresní hejtmanství v Duchcově vzalo dne 25. 10. 1903 úředně na vědomí Vohryzkovo vystoupení z církve.

Nebylo to samozřejmě období vůbec jednoduché. Již 2. 3. 1904 se poprvé zpovídali před soudem za přestupky tiskového zákona spolu s lounskými tiskaři Theodorem Ventou a Josefem Štrombachem; i tehdy byli všichni až na Vohryzka osvobozeni.

Během jedné z anarchistických hornických stávek se konala 11. 8. 1904 velmi bouřlivá schůze horníků v mosteckém Janském Dvoře za účasti asi 5000 lidí. Došlo k potyčkám s policií a zatýkaní, Karel Vohryzek měl tentokrát štěstí.

Vydáváni Omladiny bylo přeneseno do Lomu, kde byla 28. 9. 1904 zásluhou Karla Vohryzka, který byl jedním z hlavních iniciátorů odborových snah v anarchistickém hnutí, ustavena Česká federace všech odborů (ČFVO).

V letech 1904 až 1 905 vydával Karel Vohryzek společně s Bedřichem Kalinou v rámci Severočeského hornické federace, také časopis určený pro německy mluvící horníky s názvem Generalstreik! V Lomu u Duchcova.

Nákladem Omladiny vycházely i aktuální brožury jako Vohryzkovo Hospodářské obrození lidstva výrobním družstvem zemědělským (1903) nebo jeho velmi úspěšný překlad práce Siegfrieda Nachta Všeobecná stávka, vydaný v Hrobu s jedinečnou obálkou od Františka Gellnera; Vohryzkova vlastní Všeobecná politická stávka vyšla v roce 1906.

Po opětovném Vohryzkově zatčení v lednu 1905 následoval i úřední zákaz Omladiny. Od 31. 1. 1906 však jíž vycházela Nová Omladina, která byla v únoru téhož roku přenesena do Prahy. Po dobu jeho věznění převzala redakční práci a vydávaní Nové Omladiny na svá bedra jeho manželka anarchistka Marie Vohryzková.

Posledním severočeským vystoupením Karla Vohryzka byla účast ve stávce roku 1906, při niž dochází 2. záři na schůzi v Duchcově k prudkému střetnutí anarchistů se sociálními demokraty ve sporu vzniklém při hlasovaní o vedení stávky. Bouřlivá výměna názorů má v říjnu téhož roku dohru u mosteckého soudu při líčení s Karlem Vohryzkem, Bedřichem Kalinou, Kryštofem Černým, Janem Doudou a dalšími anarchistickými horníky podílejícími se na generální stávce. Karel Vohryzek byl postupně vypovězen ze všech severočeských okresů.

Mezitím pokračovaly vleklé spory mezi Františkem Hajšmanem, Aloisem Věkoslavem Haberem a Karlem Vohryzkem kteří se navzájem obviňovali z placeného konfidenství.

Brzy poté i Nová Omladina prohrála věčné boje s úřady a přestala vycházet 27.února 1907, ale Karel Vohryzek spolu s anarchistou Ladislavem Knotkem vydal již 3. března 1907 prvé číslo nového anarchistického časopisu Komuna, jenž se stal novým publikačním orgánem odborového svazu České federace všech odborů. V rámci nakladatelství časopisu Komuna vyšel v roce 1907 zásluhou Karla Vohryzka a Ladislava Knotka překlad knihy ruského anarchisty Kropotkina Buřičovy řeči, překlad zajistil Petr Pohan. Ve stejném roce přeložil Karel Vohryzek z holandského originálu Dějiny socialismu (1907) od anarchisty F. Domela Nieuwenhuise. V létě téhož roku se Vohryzek zúčastnil mezinárodního kongresu v Amsterdamu, na kterém byl pověřen organizací antimilitaristických skupin v českých zemích.

V lednu 1908 se spolu s železničářem Antonínem Boučkem a Jindřichem Karpíškem pokusil o vydáni dalšího časopisu České federace všech odborů Předzvěst, který měl zastupovat železničářský odbor. Jediné vyšlé číslo však propadlo konfiskaci. V srpnu 1908 byla ČFVO úředně rozpuštěna s odůvodněním, že činnost tohoto odborového spolku směřuje k násilnému převratu stávajícího veřejného řádu. Svoji činnost tak skončila i Vohryzkova Komuna. Anarchistické hnutí prožívalo nejtěžší perzekuci za celou svoji existenci. Navíc bylo oslabováno vnitřními spory, jejichž předmětem byl většinou právě kontroverzní Karel Vohryzek.

Vohryzkova politická činnost byla ukončena na počátku následujícího roku. V noci 15. února 1909 byla spáchána v Galliho klenotnictví v Curychu neobyčejně odvážná loupež šperků. Krátce po tom byl zatčen kasař Boček, Rudolf Tichovský a Karel Vohryzek pro podezření na této krádeži. Boček, který při zatýkáni zastřelil policistu, byl odsouzen k trestu smrti, Tichovský ke třem letům a Vohryzek ke dvěma letům vězení. Policie by byla ráda zneužila celý případ proti anarchistickému hnutí, Vohryzkovi se však podařilo podobným tendencím zabránit.

Společně s Frantou Sauerem se v dalších letech úspěšné věnoval pašování cukerinu a dalším podobným akcím, podkopávajícím rakouskou monarchii. V červnu 1914 se jeho jméno opět objevuje v tisku v souvislosti se Švihovou aférou. Tehdy se Vohryzek v Břevnově pokouší o výrobu konzerv, která však brzy zkrachovala. Spolu s Josefem Macharem, bratrem básníka Machara pak provozoval v opuštěné továrničce „velkovýrobu“ mýdla.

Po skončení války se totiž ještě přetřásala jeho údajná spolupráce s rakouskou tajnou policií, ale důkaz nikdo neviděl, a tak kdo ví, zda se nejednalo jen o jednu z fám, legend a otazníků, které se kolem této výjimečné osobnosti neustále objevovaly. Své anarchistické přesvědčení neopustil ani po válce, v roce 1919 napsal čelnímu představiteli anarchistů Dr. Bohuslavu Vrbenského, že nabízí své překladatelské služby pro potřeby anarchistického hnutí.

Zemřel pravděpodobně roku 1933 v Brazílii, kam po 1. světové válce emigroval, avšak z jihoamerického kontinentu neexistují žádné další zprávy o jeho životě. Uniká i tajemství jeho osobnosti, opředeného množstvím legend a otazníků, i vysvětlení, tykající se cti pracovníka v anarchistickém hnutí.

Převzato od Pavla Koukala a Václava Tomka

Karel Vohryzek