FRANTIŠEK DLOUHÝ: Z POHNUTÝCH DOB NA HORNICKÉM SEVERU

PŘEDMLUVA

Podařilo se nám při bádání v duchcovském muzeu narazit na feuilleton v té době velice známého a aktivního anarchisty Františka Dlouhého. Sepsán byl v roce 1922 a otištěn byl na stránkách revolučně syndikalistického týdeníku „Hornické listy“, vydávaného v již zmiňovaném Duchcově jako periodikum Sdružení československých horníků. Ten před válkou vycházel jako odborový časopis anarchisticky smýšlejícího hornictva, v jehož řadách byl činný i právě František Dlouhý. Můžeme jen litovat, že jeho biografické vyprávění není podrobnější, protože měl velice zajímavý život plný dramatických událostí, jak už to u čelních představitelů dělnického hnutí ostatně bývalo zvykem.

Přesto je vyprávění Františka Dlouhého přínosem pro přiblížení dějin anarchistického hnutí a zápasům, které tehdy neprivilegovaní lidé sváděli. Musíme však učinit ediční poznámku k osobnostem Františka Hajšmana, Aloise Věkoslava Hábera a především Karla Vohryzka, kteří jsou v jeho vzpomínkách označeni za policejní agenty. Obviňování ze spolupráce s policií se v hnutí skutečně přetřásalo mezi dotčenými osobnostmi, nebylo ovšem přesvědčivě dokázano. Jednalo se pravděpodobně spíše o politováníhodné osobní spory, ve kterých se již zmiňovaní Hajšman a Haber na straně jedné, a Vohryzek na druhé vzájemně obviňovali. U Karla Vohryzka, který patřil mezi nejschopnější anarchistické agitátory a organizátory vůbec, to díky jemu se podařilo vytvořit nejpočetnější anarchosyndikalistickou organizaci Českou federaci všech odborů a vydávat nejúspěšnější tiskoviny jako „Omladina“, „Nová Omladina“, „Komuna“ či „Chuďas“, se jednalo spíše o důsledek štvavé kampaně vedené sociální demokracií ve snaze očernit nejen jeho osobu, ale celé toto hnutí, kterého se tolik obávali, protože reálně hrozilo, že mnozí nespokojení stoupenci sociální demokracie se nakazí anarchismem.

Stejně tak byla lživě rozšiřována pomluva o policejním konfidneství Franty Choury či Františka Janaty, která

však byla opět dílem sociálních demokratů. Nepravdy časem natolik zobecněly, že začaly být brány jako fakt.

Přetiskujeme rovněž báseň od Boženy z Lesonic (skutečné jméno autorky není známé), kterou věnovala práve Františku Dlouhému na stránkách anarchistického týdeníku „Hornické listy“ v roce 1906. Text poté doplňujeme stručnou biografií seskládanou ze střípků a dvou článků dokumentujících jeho perzekuci v roce 1906 za projev ve Slaném.

Publikace se snaží připomenou to málo, co se o osobě Františka Dlouhého dochovalo, aby nebylo jeho jméno úplně zapomenuto, protože než osudy králů, státníků či vojevůdců, jsou nám bližší příběhy a statečnost obyčejných lidí.

O ŽIVOTĚ FRANTY DLOUHÉHO (1869 – ?)

Severočeský anarchista, odborový aktivista a redaktor se narodil 2. prosince 1869 v Peruci u Loun. Otec se jmenoval Josef Dlouhý a maminka za svobodna Marie Hotová.

Do dělnického hnutí se zapojil jako mladý dělník již v průběhu osmdesátých let devatenáctého století. Stal se blízkým spolupracovníkem Tomeše Kašeho a Hynka Holuba, a především stoupencem hnutí tzv. „neodvislých socialistů“ reprezentovaným Vilémem Körberem. Zařadil se tak mezi průkopníky rodícího se anarchistického hnutí na severu.

Živil se dobýváním uhle jako horník. Počátkem devadesátých let minulého století se stal členem vznikajících anarchistických hornických spolků a členem spolku „Omladina“.

Podílel se na stávkách v dolech během let 1893 a 1896. Patřil mezi přední organizátory a agitátory hnutí, často řečnil na schůzích a manifestacích. V roce 1897 se například podílel na organizaci oslav anarchistického prvního máje v Duchcově, kde také vystoupil jako hlavní řečník.

Spolupracoval na vydávání stejnojmenného listu „Omladina“ v devadesátých letech a pak v letech 1903 až 1906, dále pak byl redaktorem časopisu „Horník“ v letech 1901 až 1901, krátce také „Hornických listů“ (1905) a časopisu „Bezvládí“ v letech 1905 až 1907, když redakce sídlila v Hrobu, kde bydlel.

Po roce 1900 a také po generální hornické stávce, která ten rok proběhla, i mezi českými anarchisty zesílila potřeba pevnější odborové organizace a sílil vliv anarchosyndikalismu. A tak i František Dlouhý se přiklonil ke koncepci anarchosyndikalismu. Podílel se na utváření a stal se členem Severočeské federace horníků v letech 1903 až 1907.

Když byla v roce 1904 založena anarchosyndikalistická odborová centrála České federace všech odborů, i on stanul v jejích řadách. Setrval tam až do roku 1908, kdy byla státem zakázána a rozpuštěna. Například 22. dubna 1906 byl delegátem na konferenci ČFVO v Motyčíně.

Jeho redaktorství časopisu „Bezvládí“ bylo spojeno se členstvím v Politickém spolku anarchistů „Vilém Körber“, který se přidržoval starého pojetí podobných spolků a bojovného třídního anarchismu.

Jelikož patřil mezi obecně známé aktivisty, dostal se za Rakouska-Uherska na „černé listiny“ zaměstnavatelů a do hledáčku c.k. úřadů, což mu přineslo nejen problémy v práci, ale i s prostým sháněním střechy nad hlavou, neboť vlastníci bytů jej nechtěli vzít do podnájmu. A tak se musel často stěhovat, pobýval jak v cizině, tak i v Čechách vystřídal několik štací Nové Verneřice, Hroby, Ledvice, Ústí nad Labem, Ledvice, Prahu a Liberec.

Za projev na demonstrací 15. února 1906 ve Slaném byl soudně stíhán. Za anarchistické horníky měl přednášet na schůzi pražských uhlířů svolané Politickým spolkem Vilém Körber dne 29. července 1906 v hotelu „U české koruny“ v Praze ve Smečkách, avšak hned na začátku schůze byl zatčen policií. Dne 7. srpna 1906 byl odsouzen pražským senátem za jiný projev ve Slaném z 28. listopadu 1905 a za urážku rakouského císaře a císařského domu. Obdržel šest měsíců vězení.

Dne 11. června 1907 byl konečně propuštěn z pankrácké věznice, nakonec po jedenácti měsících žaláře. Poté byl vypovězen z Prahy, proti čemuž se soudně odvolal.

Vrací se tudíž na hornický sever, kde je zaměstnán kamarády v anarchistické Dělnické pekárně „Federace“ v Libkovicích, a jelikož se usazuje v Trmicích u Ústí nad Labem, stává se kolem 1910 rozvažečem pekárny pro celý kraj.

Nevíme kdy přesně, ale posléze se stěhuje do Liberce a bydlí na adrese Liberec č.p. 372 – IV. Zde se seznámil s anarchistkou Marii Otmarovou z Růžodolu, narozenou 31. února 1873. Oba byli bezvěrci ,takže 22. ledna 1913 se konala civilní bezvěrecká svatba. Za svědky jim šli anarchističtí kamarádi Josef Satranský z Růžodolu a Karel Malý taktéž z Růžodolu.

Po první světové válce se Dlouhý pustil do psaní románu z hornického prostředí. Kniha mu nakonec vyšla prostřednictvím Stanislava Kostky Neumanna v roce 1926 pod názvem „Uhlokopovy zápisky: Román z hornického severu.“

Místo a datum úmrtí se nám dosud nepodařilo odhalit.

Z POHNUTÝCH DOB (1922)

Dnes po strašné světové válce a ohromných politických změnách v Evropě, hlavně pokud se změn bývalého Rakouska týče, po nekonečných útrapách a persekucích českého lidu, hladu, odporu a žalářování jeho, s nabytím státní samostatnosti a svržením nenáviděné říše rakouské, sotva kdo si vzpomene na ony doby, kdy sémě odporu a rebelie proti despotickému režimu začalo býti rozséváno. Jednak nové problémy zaměstnávají dnes mysle socialistické a organisační život utvařuje se v jiných formách, nežli tomu bylo před 40 lety, jednak pamětníci oněch dob pomalu vymírají a brzy nebude nikoho, kdo by mohl shrnouti události ve hnutí dělnickém za posledních čtyřicet let.

Také nám není známo, že by byla vyšla nějaká česká publikace, která by o historii posledních čtyřiceti let v socialistickém hnutí pojednávala, a tuto mezeru budeme jednou pociťovati. Jsme proto vděčni za každou hrst vzpomínek z těchto uplynulých dob a vědouce, že bude na papíře lépe uschována nežli v pamětech lidských, neváháme tu otisknouti vzpomínky kamaráda Fr. Dlouhého, jímž nám byly nabídnuty.

František Dlouhý byl jistým druhem evropského trampa, jenž však více nežli američtí trampové měl co dělat s policií a četníky rakouskými, nežli s nepřízní přírody. Záznamy tyto si nedělají nároky na dokonalou věrnost, neboť čtyřicet let jest dlouhá doba v životě lidském, a když byl život nestálý a pohnutější, snadno vypadne z paměti, co by za jiných okolností navždy v ní utkvělo. Toto považovali jsme za nutno předeslati.

Na hornickém severu byla vždy půda zvláště úrodná pro pěstění socialistických idejí a byla tomuto kraji vždy věnována špiclovskou vládou rakouskou zvláště bedlivá pozornost.

Dokud tu existovalo hnutí a organisace tajné, nikdo nemohl věděti, zdali kamarád, s nímž pracoval, s kterýmž se setkal na ulici v hovoru a v hostinci u sklenice piva, zdali není najatým špiclem, jenž po vyslechnutí hovoru, stál-li za cestu na četnickou stanici, honem si běžel zasloužiti jidášský peníz. Věděli jsme o tom mnohem dříve, ještě nežli byli čelní předáci hnutí odhaleni co bídní špehouni a agenti, provokatéři, že takovým mrzkým způsobem si vláda rakouská opatřuje informace o tajných organisacích, jejich plánech a cílech a jejich hlavních činitelích.

Dle toho byly také tajné organisační kroužky zřízeny, aby nikdy nebylo známo jednotlivci více nežli tři, čtyři osoby. Také jsme se později dozvěděli, že všecka čtyři severská hejtmanství platila a nabízela dva tisíce korun odměny onomu zrádci, jenž vyzradí anarchistické rejdy.

To bylo již v r. 1895, ale dříve si kupovala vláda jidáše ještě laciněji. Událostí zde popsaných jsem byl svědkem, mnoho cenného mi také sdělil starý jeden socialista jménem Josef Reich, s kterým jsem pracoval na dole „Mont Cenis“ ve Vestfálsku. Znal dobře celou síť tajného hnutí v Čechách a v Rakousku a hovořili jsme spolu často o Peukertovi, kteréhož, arciť bezdůvodně, také nepovažoval za jistého.

V okresech Teplickém a Ústeckém agitoval od r. 1882 pro ideje socialistické známý Fr. Choura, kterému se přičítá vyzrazení tajné tiskárny ve Hluboké u Liberce, což mělo pro několik našich kamarádů tak tragické následky. Někteří staří kamarádi byli opět toho mínění, že zrádcem byl Janata. Nejsou to ovšem nežli domněnky. Oba dva pak odjeli do Ameriky, kde zapadli v neznámo.

V roce 1885 se mi jako mladému hochu dostalo do rukou několik čísel časopisu „Duchu času“, vydávaného tehdy Fr. Hlaváčkem, a tato lektura mi rázem ukázala cestu, kterou se mám v budoucnosti ubírati.

Na sta socialistických průkopníků bylo tehdy uvězněno u zemského soudu v Praze, jako Bartůněk, Šikl, Markup, Březina, Vosmík, Vágner, Hedvábný, Benda a mnoho jiných.

Tito byli vesměs z řad hornictva a po několikaměsíční vazbě byli odsouzeni k trestům různé výše.

Ženy jejich a dítky velmi strádaly a byly pak poslány postrkem do svých domovských obcí.

V těch dobách bylo nebezpečno býti socialistou. Policie s četnictvem si kupovali konfidenty, kde se jim naskytla příležitost, a tak svedli i dělníky slabších charakterů ku zrazování svých kamarádů.

Hnutí tehdy bylo tajné a schůze se konaly v lesích a ve skalách. Nitky tohoto hnutí se dostaly policii do rukou a pak arciť nastala persekuce. Tehdy cestoval po Severu s knihami a obrazy známý Josef Štípák a při té příležitosti rozšiřoval ideje socialistické, sám snad jsa tehdy socialistou. Ale lesklý kov účinkoval na něj silněji nežli cokoliv jiného, stal se zrádcem a vyzradil celou síť tajné organisace. Neušel ale zasloužené odplatě. Jednoho dne kráčel silnicí od Hánu ku Hrobům a u můstku, jenž tam klene se přes potůček obrostlý olšinami, byl jedním neznámým pěti ranami z revolveru skolen. Nezemřel ale na místě, byl odvezen do osecké nemocnice.

Četnictvo ovšem slídilo po pachateli a pro podezření z činu zatklo Josefa Reicha. Štípák v horečce blouznil o agitaci a propagandě socialismu, ale byv konfrontován se zatčeným Reichem, na otázku, zdali on jest útočníkem, odpověděl záporně. Jiných důkazů se četnictvo nedopátralo, Štípák zemřel a událost tato zůstala navždy zahalena rouškou tajemství.

Starost o ženy a děti uvězněných kladla velké požadavky na obětavost dělnictva socialistického, a to tím spíše, jelikož výdělky hornictva byly tehdy velmi bídné. Mezi pokusy, opatřiti pro tyto opuštěné rodiny prostředky k živobytí, sluší se zařaditi i pokus přepadení posla, jenž nesl peníze závodní, určené k výplatě horníků na dole „Karolína“. Pokus se nezdařil a pachatelé obdrželi pět, druhý šest let žaláře.

Hnutí radikální vedlo úporný boj s hnutím tak zvaným mírným až do roku 1888, až do doby, kdy na sjezdu Hainfeldském byla utvořena organisace sociálně demokratická a několik radikálních činitelů s ní splynulo. Byli to mezi jinými Hybeš, Valečka a Pop. Malá hrstka socialistů zůstala věrna starým zásadám.

Rok 1889 vzpružil opět poněkud mysle dělnické, když se z Pařížského kongresu rozlétlo světem heslo, slaviti po celém světě dělnický svátek 1. května. Svolávaly se veřejné schůze a tábory lidu, na nichž referovali Vilém Körber, Krapka, Šiler a jiní. Každý pamětník toho roku dozná, jakým strachem tehdy byly majetné třídy zachváceny před neznámým, mezinárodním nebezpečím.

V Duchcově se v tu dobu zakládá dělnický vzdělávací spolek a seřazuje kolem sebe najmě hornictvo. Na to svolávají horníci sjezd do Vídně, kamž za hornické okresy severské co delegáti vysláni oba Vágnerové, Knorr, Baxa a jiní. Sjezd se usnáší zakládati hornicko-hutnické spolky a vydávati hornické časopisy „Na zdar“ a „Glückauf“. Prvním redaktorem čas. „Na zdar“ byl František Vágner, oním „Glückaufu“ Knorr. Svolávány četné konference a sjezdy. Redaktoři se pak na listu měnili a prvé následovali Cingr, Vágner a Plešr. Zbytek hnutí radikálního dosazoval české redaktory až do roku 1895.

Spolky hornicko-hutnické a vzdělávací rostly jako houby po dešti a v roce 1891 přihlásila se ke slovu dělnická mládež.

Svolává svůj sjezd a zakládá časopis „Omladina“ a spolky téhož jména. Pořádají přednášky, na nichž referovali Soukup, Klouda, Hajn, Sokol a jiní. Redaktory „Omladiny“ byli tehdá Lorenc, Rosák, Chmel, Holub, a Vilém Korber ji vydával až do roku 1899.

V tu dobu Pravoslav Kalina a Alois Haber vydávají časopis „Volný duch“, Nastoupil a Dufek ve Vídni „Volné listy“, které jsou orgánem neodvislých socialistů.

Starý kamarád Vilém Körber, který má zásluhy o hnutí socialistické všech stran, pomáhá, kde může. Vydává brožury, časopisy, pronásledován a žalářován, ale nepovoluje. Po vyjití z Mostecké trestnice dne 12. prosince 1899 onemocněl a zemřel u své rodiny. Dělnictvo nikdy nezapomene, jakého socialistu, přítele a učitele v něm ztratilo.

V roce 1893 usneslo se několik kamarádů, vydati tajný leták, ve kterém se přinesla zdrcující kritika celého panujícího rodu Habsburského. Potřebné věci k tomu byly obstarány dvěma kamarády a v Bílině jsme jich pak vytiskli 30.000 a rozhodili po všech obcích průmyslového severu.

V tutéž dobu vypukla na dole „Amálie“ u Bíliny stávka a rozšířila se na vícero dolů v okrese Bílinském a Duchcovském. Hornictvo se sešlo odpoledne jednoho dne u větrné jámy dolu „Amálie“, kde horník Huml k shromážděným promluvil. V tom se přiblížil od Duchcova kočár s devíti žandarmy i s pověstným okresním hejtmanem Thunem. Hejtman dal rozkaz k rozejití se horníků a tito byli vytlačeni na silnici. Tu se stalo, že bylo na četníky hozeno několik kamenů, a hejtman dal povel k palbě. Četníci vypálili tři salvy, jimiž byl horník Stach smrtelně zraněn a dva druzí horníci raněni.

Po návratu do práce nastalo vyšetřování a zatýkání. Několik mladých horníků bylo odsouzeno a horník Hajman z Ledvic brzy po opuštění Mostecké bastilly zemřel.

V tu samou dobu se pokusili kamarádi Panc a Šnábl obnoviti tajnou organisaci socialistickou, a při vzpomínce na tuto dobu nezdržím se často úsměvu, když uvažuji, jaké osoby v této pětiprsté tajné organisaci hrály roli.

Přišla stávka roku 1896 a byl jsem toho času v Lomu. Odpoledne před vypuknutím stávky byl jsem vyslán s kamarády Hudečkem a Rákosem do Záluží. Sotva však ale jsme vkročili do světnice kamaráda Hynka Holuba a dali se do hovoru, co a jak se bude dělat, přišli četníci a vykonali přísnou prohlídku. Musili se svléci skoro do naha a žandarmové měli k jejich práci na lepší vtipy, kterými je častovala Holubova manželka. Co ale hledali, bylo již pryč. Kamarád Liška s tím vyskočil oknem z prvního poschodí. My pak byli propuštěni a Holub s několika kamarády zatknut a uvězněn v Mostě.

Večer stávka vypukla. Byly přetrhány telegrafní a telefonní dráty na dolech, úředníci a dozorci na dolech v Oseku a v Lomu dostali nemilý náklad a stávkující horníci šli od dolu k dolu, vynucujíce si zastavení práce. Teprve u dolu „Marie“ v Ládunku bylo přivolaným četnictvem hornictvo zadrženo.

Stávka z roku 1896 měla ráz revoluční a dle toho byla celá akce později před Mosteckým soudem označena a souzena. Porotní soud se skládal ze samých Němců a provinilci byli Češi, nebylo tudíž divu, že po plamenné řeči státního žalobce, jenž mluvil jen o revolučních a anarchistických rejdech, byli až na malé výjimky všichni odsouzeni. Nejtěžší trest obdržel J. Panc, který byl označen co vůdce a odsouzen na deset měsíců těžkého žaláře.

Po stávce bylo mnoho nepohodlných horníků z práce propuštěno, práci nenalezli a těm ovšem nezbylo, nežli milované Rakousko opustiti. Odebrali se vesměs do Vestfálska, s nimi i já a pobyli jsme tam do r. 1899, jsouce napřed uvězněni a pak navždy z říše kmínky a dobrých mravů vypovězeni.

O to se již rakouské úřady postaraly, aby tamější úřady o nás nabyly vědomostí, a tak co nebezpeční anarchisté jsme se takto s Německem navždy loučili. Přijel jsem nazpět, právě když se konala v Lomu konference anarchistů dne 16. srpna 1899. Tato ale byla komisařem rozpuštěna a zúčastnění byli četníky voděni vždy po čtyřech na obecní úřad, tam vyslýcháni, fotografováni a někteří propuštěni na svobodu, jiní ale zatčeni a uvězněni v Mostě. Pověstný malý Lorenc měl tehdy mnoho práce a lítal jako zběsilý. Vzdor tomu se mu to dobře pracovalo, když měl k ruce tak dokonalé špicly, jak se užaslí horníci později dozvěděli. Nečiním tu právě z toho důvodu žádné zmínky o Vohryzkovi, poněvadž byla později jeho pravá povaha zjištěna.

Pak se hornictvo na Severu chopilo zakládání družstev, ale pro nepochopení lidu se málo co z toho ujalo.

Postavení hornictva v Čechách se horšilo čím dále tím více a tyto zbědované poměry dohnaly konečně hornictvo ku generální stávce r. 1900, která trvala na severu 8 týdnů a v jiných revírech až 12 týdnů. Sever se podobal tehdy ohromnému vojenskému táboru. Horníci s jejich rodinami si uložili veliké zkoušky ve strádání, ale kapitalisté, majíce na své straně vládu a její ochranné prostředky na potlačení každého odporu, klidně vyčkávali, až bude stávkujícími dojedena poslední kůrka chleba. A tak skončila veliká stávka vzdor podporám z tuzemska i ciziny porážkou hornictva a toto nastoupilo práci, obdrživší od uhlobaronů ironickou přípověď, že bude všem stávkujícím udělen generální pardon. Nikdo nebude pro stávku pronásledován.

V lidu hornickém počíná býti chápán význam odborových organisací. Anarchističtí horníci svolávají konferenci do Duchcova a usnášejí se vydávati odborný časopis „Horník“, jako propagační orgán. Bylo v tom směru pracováno s velikými překážkami, jak se strany sociálních demokratů, tak následkem malého smyslu se strany hornictva a hlavně politických úřadů s pověstným četnickým strážmistrem Lorencem v čele. Byli tu pak i někteří extremisté, kteří neuznávali tuto práci a pomáhali tak kopati hrob slibnému podniku sami.

Jedna konfiskace za druhou stíhala list, redaktoři pronásledováni, a tak vycházel „Horník“ nějakou dobu postupně v Lomu, Ledvicích, Košťanech a v Mostě, kde byl list přeměněn na „Hornické Listy“. Byli jsme s kamarádem Tomešem Kašem v tu dobu často bez oběda i bez večeře a když „Horník“ vycházel v Košťanech, tam snad se Kaše nejvíce cvičil v hladovění za svého života. Hornické Listy v Mostě přestaly vycházeti.

Pražská policie s panem Chumem vyslala na sever konfidenty s úkolem, hornictvo rozeštvati, a tito plnili svůj úkol věrně. Když nepomáhalo pronásledování, žalářování a propouštění z práce, vzala vláda rakouská útočiště k prostředku nejbídnějšímu, kupovala si špehouny, aby nic netušící horníky zrazovali.

Počala vycházeti „Omladina“, později „Komuna“ a „Chuďas“. Tak „Hornické Listy“ padly, jak vícero kamarádů předvídalo.

V těch dobách konal se památný veliký tábor lidu na Rýzmburku a založena hornická federace. Všecko se rozkotalo v nic. Krátkou dobu vycházelo v Nových Verneřicích „Bezvládí“, jehož jsem byl redaktorem.

Roku 1904 v červnu mne navštívil Tomeš Kaše, neboť se nepohodl s Karlem Vohryzkem, a dohodli jsme se na tom, že vydáme znovu „Hornické Listy“. Starý Kaše napsal sběrací listinu a já jsem obešel okres Mostecký a Duchcovský. Pomocí četných českých živnostníků sebral jsem asi 240 korun, a tak vydány „Hornické Listy“ znovu. Ale opět na krátko. „Omladina“ přinesla zprávu, že Hornické Listy byly vydány za peníze od policie a zanikly opět. Ačkoliv toto tvrzení nenalezlo u všech kamarádů víry, přec u mnohých ovšem zhoubně účinkovalo.

Roku 1905 byl jsem vyslán do Kladenského revíru, kde jsem pořádal několik agitačních schůzí. Na velikém projevu pro hlasovací právo ve Slaném jsem se ostře vyslovil proti němu a zároveň jsem i nešetřil kritikou proti slavnému panovnickému rodu rakouskému. Dne 23. prosince se mi dostalo do rukou „Právo lidu“, v němž jsem se dozvěděl, že byl na mě vydán zatykač pro velezradu. Odjel jsem ihned do Hrobů. Četnictvo již mne u přátel hledalo. Odhodlal jsem se jeti nazpět na Kladno, kde když jsem o 8. hod. večer vystupoval z vlaku, očekával mne již pan Chum s tajnými Špačkem, Pondělíčkem a Lechnerem, kde mne přijali ve svou laskavou náruč a odvezli do Prahy na policejní ředitelství. Provázel mne na cestě kamarád H., který byl se mnou zároveň zatčen, ale hned propuštěn na svobodu, kdežto já dodán k zemskému soudu.

Mou vězeňskou celu jsem obýval společně s Emilem Špatným. Dne 26. února 1906 byl jsem senátem sproštěn žaloby, ale na podanou zmateční stížnost státního žalobce dále ponechán ve vazbě, až jsem konečně pomocí mého obhájce dra. Kloudy dne 9. dubna byl propuštěn.

Na to jsem strávil několik dní v Hrobech a při návštěvě mých příbuzných sešel jsem se s Rudolfem Mášou a dcerou Hajšmanovou (Marií). Tato se pozastavovala nad tím, že se různí s hornictvem dobře smýšlející a poctiví socialisté nechávají pronásledovat a žalářovat, mezitím co její otec je placeným policejním konfidentem, a nikdo to nepozoruje. Oba dva tvrdili, že to třeba u soudu dokážou, ale slovu tomu později nedostáli.

V tu dobu počali jsme se s různými kamarády, jako s Písařovičem, Cifrainem a Kovandou pokoušeti znovu o založení odborného listu. Svolali jsme konferenci do Duchcova a súčastněných 11 organisací z míst severu souhlasilo s tím, aby „Hornické Listy“ vycházely. Byl jim dán nutný základ a počaly, z počátku 14denně, vycházeti redakcí Rudolfa Máši. Mým přáním tehdy bylo, aby vydával list Písařovič, tento však funkci nepřijal a tak byl Hánskou organisací navržen a ustanoven Máša. Jak já, tak i Tomeš Kaše nemohli jsme souhlasiti s tímto usnesením a oba dva jsme se proto redakce vzdalovali. Máša nesetrval dlouho u listu a byl vystřídán jiným, což však vše jest hornictvu známo.

Dne 1. května r. 1906 konal se na sokolském cvičišti v Duchcově veliký tábor lidu, kde za stranu Vohryzkovu mluvil kamarád Antonín Ott z Prahy. Snad se Duchcovští dodnes pamatují, jak byli řečí Ottovou nadšeni. Nemýlím-li se, předsedal tehdy táboru tomu kamarád Vojtěch Hrůza, přítomní komisaři Franke a Häusler. Vzal jsem si tehdy také slovo, ale dojem řeči Ottovy se mi nepodařilo vyhladit.

Dne 10. července jsem byl odsouzen do žaláře na deset měsíců, začež jsem mohl děkovati konfidentům. Po převratu se stali známými všemu hornictvu na Severu a v republice vůbec, poněvadž činnost jejich se neobmezovala pouze na kraje hornické, nýbrž i na Čechy východní. Nahlédlo se do policejních archivů a shledáno, že tímto nečestným penízem se nechali koupit V. Habr, F. Hajšman a Karel Vohryzek. Ačkoliv před válkou ještě to nebylo známo celé široké veřejnosti, přece byla jejich zlopověstná činnost již obmezena a rakouské úřady musily se ohlížeti po jiných šlechetnících, aby nabyly informací o hnutí dělnickém.

Kdo pracoval a smýšlel s dělnictvem poctivě, může dnes pociťovati kus radosti nad tím, že všecko to snažení přece nebylo nadarmo.

Organisace dělnické zesílily vzdor persekucím a rachotina rakouská, která se tehdy zachraňovala tak ubohým způsobem před revolučními snahami dělnickými, osudu svému přece neušla.

Hornické Listy neměly ani po jejich postavení na pevnější základy na růžích ustláno. Byly stíhány konfiskacemi ráz na ráz, mnohdy jedno číslo vícekráte za sebou, ale vždycky se našli ochotní jednotlivci, kteří pomáhali kořist úřadům uzmouti. Utrpěly veliké finanční ztráty, ale obětavostí našich kamarádů vždy se zdařilo je udržeti, až byly konečně i ony válkou povaleny, jako mnoho jiných časopisů. Není toho mnoho, čím paměť moje události v hornickém hnutí za uplynulých 40 let osvěžila, ale bylo to pověděno v dobrém úmyslu, aspoň trochu přispěti onomu povolanějšímu peru, které jednou tyto a jiné paměti bude zhušťovati v historii.

Ani si, jak jsem již shora podotknul, nemohu činiti nároky na přesnost těchto údajů. Dělník, jenž zápasem o život jest strkán z místa na místo, nemá času psáti deník, a když si pak jednou, starý již a životem skoro odbytý, chce oživiti vzpomínky uplynulých dob, jest 40 let velikou hlubinou v minulosti, která nevydá již všecko v té podobě, jak to v ní zapadlo.

Naši mladší kamarádi, kteří vstoupili v šlépěje nás starých, mohou posouditi, za jakých těžkých poměrů se rodila myšlénka osvobozeneckého hnutí dělnictva i jaké bylo materiální postavení hornictva z tehdejších dob.

Nikoliv veřejné a uznané organisace, jichž musí i kapitalisté respektovati, nýbrž tajné a romantické schůzky nebojácných mužů, velmi často rozháněné policajtskými šavlemi a četnickými bodáky a mající za následek štvaní z práce, z bytu a žalář. Nikoliv čestné funkce v uznaných organisacích, které mohou veřejně požadovati napravení spáchaných křivd, nýbrž nebezpečná důvěra kamarádů, mající za následek stálé stíhání bdělého oka úřadů. Nikoliv zajištěná a dodržovaná mzdová smlouva mezí oběma kontrahenty, takže nemůže denní mzda horníka klesnouti aspoň pod nemožnou úroveň, nýbrž libovolné odírání a vykořisťování, v bezpečné jistotě, že proti podzemnímu otroku všecko je dovoleno a že nikde se ochrany nedovolá.

Mnozí snad řeknou: Uplynula již řada let od oněch dob a jelikož jest pokrok lidský ustavičně na postupu, nemohl se zastaviti ani v otázce lidských práv a zvýšení dělnické úrovně, a proto je dnešní naše situace výslednicí nové doby.

Klamou se, kteří toto tvrdí. Tyto zápasy zašlých generací a generace umírající musily předcházeti, aby pozornost světa byla upoutána i na smutný život vrstev dělnických. Kdo neklepá, není mu otevřeno. Kdo si ničeho nežádá, sotva od koho co obdrží.

Zadostiučiněním pro nás staré je vědomí, že jsme nadarmo nežili a že nebyly marny oběti, kterých náš mladý život přinášel pro lepší našich příštích. Nekonečně snesitelnější jest dnes postavení dělníka proti dřívějším dobám.

František Dlouhý.

JSEM TULÁK (1906)

Božena z Lesonic věnuje Frantovi Dlouhému

Jsem tulák – můj život zdá se pouští jen, 
domova nemám, ni ženy, ni dětí,
nevím, kde hlavu svou skloním každý den,
i klid je mi uzmut, jež druzí světí.

Má touha v dál přes oceány pne se,
jak orel tkne se nebetyčných skal,
jí v oběť dávám vše, co život nese,
vše drahé, co mně život můj kdys dal.

Jsem tulák! Leč přec mám srdce vřelé
a dosti lásky, bratři, cítím k vám,
mnohdy myslím, kráčím tak osaměle,
že život svůj snad v oběť vám kdy dám.

Miluji vás - slunce, les i květy,
dítky vaše, jich pláč, jich hlas a zpěv,
cítím váš bol, prahnoucí zřím rety,
a v nitru bouří nezdolný mi hněv.