JUDr. Josef Rosenzweig-Moir (1887-1944)

Anarchista JUDr. Josef Rosenzweig-Moir se narodil 24.8.1887 v Neustupově na Benešovsku do rodiny místního židovského obchodníka v domě číslo popisné 63 nedaleko Votic. Obecnou školu navštěvoval společně s ostatními neustupovskými dětmi, všichni chodili v zimě v létě pěšky do školy v nedalekých Voticích.
Josef Rosenzweig začal studovat v roce 1897 na gymnáziu v Hradci Králové. Během gymnaziálních studií, která však ukončil v roce 1905 již v Praze, se stává dopisovatelem do pokrokových novin „Osvěta lidu“. Po skončení gymnázia v roce 1906 nastupuje na pražskou právnickou fakultu na Karlově univerzitě, na její českou část, studia úspěšně dokončil v roce 1910. 
JUDr. Josef Rosenzweig-Moir (1887-1944)

 

Již však od prosince 1905 se řadí mezi členy Svazu českoslovanského studentstva a od května do června 1906 je redaktorem orgánu Svazu českoslovanského studenstva „Studentského Věstníku“, po odstoupení z redaktorského místa zůstává nadále v redakčním sboru. Během tohoto období publikuje na stránkách různých novin a deníků své básnické pokusy a prozaické texty. V Praze bydlí na Královských Vinohradech v Havlíčkově ulici čp. 40, stýká se s lidmi, kteří stejně jako on inklinovali k anarchismu a k touze po všeobecné svobodě. Na stránkách anarchistických časopisů se aktivně účastní různých diskuzí, polemik a názorových střetů.

Tak jako mnoho dalších mladých lidí v jeho době, začal tíhnout k anarchistickým myšlenkám a začal se stýkat s pražskými anarchistickými umělci. Spřátelil se s anarchistou Jaroslavem Haškem a dalšími anarchistickými básníky, kteří ho přivedli k anarchistickému hnutí, především k členům České anarchistické federace (ČAF).

A tak ještě v roce 1906 Josef Rosenzweig-Moir zakládá novou pražskou skupinu ČAF, složenou výhradně z mládeže. Na začátku měla 11 členů a tvořili ji především studenti pražské filozofické fakulty. Od roku 1907 v této skupině vystupuje i anarchista Vlasta Borek.

Josef Rosenzweig-Moir se zapojil do redakcí několika anarchistických časopisů, do kterých přispíval svými články a básněmi. Ve spolupráci s jedním z redaktorů anarchistického listu Práce anarchistou Fráňou Šrámkem, jenž vycházel jako publikační orgán České anarchistické federace v letech se významně podílel na jeho příloze určené pro děti a mládež, nesoucí název Klíčení, zároveň přispíval svými články i do samotné Práce.

Podílel se také na redakci časopisu Omladina a Nová Omladina (později Komuny 1907-1908) vydávanou anarchistickými odboráři Karlem Vohryzkem a Ladislavem Knotkem v letech 1903 až 1907, které byly publikačním orgánem anarchosyndikalistickým odborů České federace všech odborů (ČFVO). Do Omladiny a Nové Omladiny přispíval svými články.

Ve spolupráci s Karlem Vohryzkem a Ladislavem Knotkem se podílel také na vydávaní tzv. krejcárkového anarchistického periodika Chuďas, vycházejícím v letech 1906-1907. Tiskovina Chuďas byla určena pro široké vrstvy, jehož cílem bylo seznamovat s anarchistickými myšlenkami, zatím neoslovené části pracujících. Chuďas byl vlastně společným projektem redaktorů kolem Práce sdružených v ČAF a Nové Omladiny z řad odborové ČFVO. Zde se Josef Rosenzweig-Moir setkal při redakční práci i s dalšími anarchistickými umělci a vrstevníky Jaroslavem Haškem, Františkem Gellnerem, Josefem Holubem či Kamilem Berdychem.


Josef Rosenzweig-Moir přispíval také do satirického časopisu Šibeničky v letech 1906-1907, které sice nepropagovaly přímo anarchismus, ale byly vytvářeny okruhem anarchistů a redaktorů anarchistických časopisů.
Přispíval taktéž do dalšího anarchistického listu spojeného s hnutím pracujících, do Proletáře, vydávaného anarchisty a odboráři v Liberci a Růžodole.

Přispívá taktéž do časopisu „Kramerius“, současně s tím však vydává své básně i v časopise anarchisty Antonína Boučka „Obzory“, v Mackových „Rudých Květech“ a pravidelně přispívá do časopisu „Besedy Času“, jehož redaktorem byl J. Herben, kterého Rosenzweig často i navštěvoval v Hostišově.

Rosenzweig Moir proslul svými básnickými sbírkami Když zpívá mládí (1906) a autobiografickou knihou Zahrady života (1908), které vyšly v ušlechtilé úpravě Brunnerově. Z angličtiny roku 1927 přeložil román H. G. Wellse Anna Veronika, který překládal společně se svoji ženou. Přispíval též do Českožidovských listů.

Když v roce 1911 Jaroslav Hašek založil v Praze ve vinohradské hospodě U zlatého litru v tehdejší Mánesově ulici, dnešní Balbínově satirickou politickou stranu mírného pokroku v mezích zákona, podílel se na ní také Josef Rosenzweig-Moir společně s řadou tehdejších anarchistických básníků jako Luis Křikava či Josef Mach. Kromě jiných Haškových kumpánů se ve straně angažoval i Josef Lada, František Drobílek nebo dramatik František Langer.

Po získání doktorátu v roce 1911 Rosenzweig Moir pracoval nejprve v advokátní kanceláři v Přerově.

V letech 1915–1917 bojoval v 1. světové válce na haličské, ruské a italské frontě, avšak po návratu se dlouhodobě léčil z válečných traumat.

Takto na Josefa Rosenzweig-Moira vzpomíná Karel Nový: „V roce 1917 jsme se s Rosenzweigem znovu setkali v kádru, vrátil se z italské fronty jako kadet nebo poručík: usměvavý, mírný, laskavý jako býval, a chlapci, s nimiž ležel v poli, se k němu s radostí hlásili. Prodělal polskou, vlastně ruskou kampaň a pak náš pluk přeložili do Alp. Anarchista? Antimilitarista? Zůstal věren antimilitarismu. Proč nepřešel? Usmíval se, krčil rameny. Chlubil jsem se, že jsem nevypálil ani ránu. Usmíval se, říkal, že také nemá nikoho na svědomí, měl jsem dojem, že doma zanechal kohosi, pravděpodobně svou příští ženu, jíž se neodvažoval zmizet z obzoru. Zkrátka – nevím. Avšak na konci války vzpoury českých pluků se Rosenzweig znovu zúčastnil aktivně a hned po návratu z fronty mě vyhledal a prohnali jsme jistého venkovského učitele, který s revolverem v ruce zabraňoval vojákům v odchodu z linie.“

Po první světové válce se přestěhoval do Kralup nad Vltavou a prožil zde 20 let svého života. Vzal si za ženu Věru Eisnerovou, nejstarší dceru zdejšího advokáta Leopolda Eisnera, po kterém převzal jeho advokátní kancelář. Jako advokát pracoval v Kralupech nad Vltavou, organizoval zde i kulturní život, pořádal například literární večery, hrál loutkové divadlo atd. S Věrou Rosenzweig-Moir měl dvě děti, syna Adolfa Rosenzweiga a dceru Emilie Rosenzweig.

Během nacistické okupace se sblížil se svým synovcem, jímž byl básník Jiří Orten. Vzhledem k židovskému původu byl podle rasových nacistických zákonů zbaven veškerého majetku, bylo mu znemožněno vykonávat advokátní praxi, byl vyřazen z advokátní komory, nemohl ani působit jako advokát pro osoby židovského původu. Do domu manželů Rosenzweigových byl dosazen nájemník. Josef Rosenzweig s manželkou Věrou byli nakonec donuceni opustit Kralupy nad Vltavou. Útočištěm se pro ně stal podnájem v domě čp. 13 v malé obci nedaleko Kralup, ve Vepřku. Zde měli manželé údajně pobývat od 23. 9. 1941. Z Vepřku byli Josef a Věra Rosenzweigovi deportováni 22. 2. 1942 transportem Y pod deportačními čísly 682 a 683 z Kladna do Terezína. Jen stěží si můžeme představit, jaké hrůzy potkaly oba dva v Terezíně a jakým nástrahám a problémům museli čelit.

Nakonec byli zařazeni do sedmého z celkového počtu jedenácti tzv. likvidačních transportů z Terezína do Osvětimi v podzimních dnech roku 1944. Do Osvětimi odjeli transportem EQ 12. 10. 1944. Při selekci na rampě osvětimského koncentračního tábora bylo vybráno pouze šedesát mužů a asi tři sta dvacet žen, ostatní byli zavražděni v osvětimských plynových komorách. Josef Rosenzweig s manželkou Věrou vzhledem k dlouhému a těžkému pobytu v Terezíně zřejmě neprošli nacistickou selekcí, byli zařazeni mezi tisíc sto dvacet osob, které byly odsouzeny k smrti v plynových komorách koncentračního tábora Osvětim.