O. Mirbeau: STÁVKA VOLIČŮ (1894)

Co mě přivádí v údiv, ba téměř k omráčení, jest, že v době naší vychvalované vzdělanosti, po nesčetných zkušenostech, denních skandálech, v naší drahé vlasti (jak se totiž buržoáci a vlastenci ze zisku vyjadřují), najde se ještě jediný volič, tento nerozumný, zaslepený tvor, který se ve své práci, zábavě, jednání a konání vyrušiti nechává volebním humbukem, aby ve prospěch někoho jiného anebo vůbec pro něco hlasoval.

Nemůže takovýto úkaz přivésti filosofii na scestí a zmásti, poplésti rozum lidský? Kde je životozpytec, který by fysiologii moderního voliče popsal a kde je lékař choromyslných, který by nám duševní schopnosti tohoto nevyléčitelného šílence vysvětliti mohl? My na něho čekáme.

Já chápu, že švindléř ještě hloupé, ten nedrakoničtější zákon ještě obhájce, kapitalistický, klerikální a sociálně demagogický tisk ještě čtenáře mezi dělníky, a monarchističtí a plutokratičtí despotové své obdivovatele a zbožňovatele najdou. To všecko chápu. Že ale jakýkoliv kandidát mezi všemi těmi politickými kejklíři a darebáky, kteří každého volitelného úřadu zmocniti se chtějí, ještě voliče najde, tyto nerozumné, zdravé myšlenky neschopné tvory, tyto dobrovolné mučedníky, kteří všecky kandidáty, úřadolovce a politikanty svým chlebem živí, svými penězi obohacují a při tom mají jen tu jedinou vyhlídku, že po volbách za všecku svou štědrost častováni budou od svých vyvolenců odměnou holí, kopanci, ne-li docela olověnými ořechy do prsou, – to nechápu. Opravdu to přesahuje vše, co o sobě o hlouposti lidské ve všeobecnosti vůbec mysleti mohu.

Budiž dobře rozuměno, já mluvím zde o tak zvaném vědomém, přesvědčeném, theoretickém voliči, který se domnívá (ten ubožák), že volbou vykonává akt svobodného občana, který svou „souverenitu“ (svrchovanost) na odiv staví, politické a sociální řády vynutiti chce, a nemluvím o voliči,který celé této volební komedii rozumí a vidí v ní jen příležitost, na účty prvnějšího nebo na účty strany, baviti, obohacovati a vyšinouti se.

Svrchovanost tohoto voliče je chlastožranice na účet všeobecného volebního práva. A on ví co činí, co od voleb dosáhnouti chce a může. Vše jiné jest mu bukvicí, pro něj je chlast, který ho nic nestojí, hlavní věcí. Volby jsou jeho posvícením, jeho obdobou žní a sklizně! –

Ale ti ostatní?

Ano, ti ostatní! Ti vážní občané, ten suverénní lid! Jsou to ti, kterých při každých volbách zmocní se jakési omámení, tak že nevědouce o své nepříčetnosti, stále si říkají: „Já jsem občan a volič! Beze mne nic nemůže se státi. Jsem základem moderní společnosti. Mou vůlí dělají se zákony, jimž podrobiti se musí 60 milionů lidí!“ –

Jak to přijde, že tito zatvrzelí, hrdí a domýšliví voličové, ještě nezmalomyslněli a dosud nezastyděli se za své opravdu hloupé jednání? Jak to přijde, že jsou ještě lidé tak hloupí a nerozumní, že nevidí, co by měli viděti, a neslyší, co by měli slyšeti, kteří monarchicky, republikánsky, demokraticky, klerikálně atd. volí, aniž by k tomu byli nuceni, zakoupeni, přemluveni anebo opojeni? Jaký cit, jaká zázračná pohnutka nebo vnuknutí vede tyto myslící dvounožce, kteří, jak se tvrdí, obdařeni jsou svobodnou vůlí a hrdě na své volební právo poklepávají v té domnělé víře, že konají svou nesmírně důležitou povinnost, když volební lístek jakékoliv barvy do jakékoliv volební truhlice hodí, zcela jedno, jaké jméno na něm stojí! Jakými důvody může takový volič svůj přemrštěný čin ospravedlnit anebo aspoň vysvětlit? Co doufá, co očekává?

Musí to býti něco zcela zvláštního, co my tušiti nemůžeme, jinak by přece nevolil své vlastní katany v podobě továrníků, advokátů, kněží atd., kteří jej hltavě rozsápají a vysávají!

Každý takovýto volič musí být poloviční blázen, myslící, že poslanec, jenž má být zvolen, pomýšlí jen na vědu, blahobyt, práci, spravedlnost a právo. On musí býti zaslepen z části vznešeným jménem, jež skví se na kandidátní listině a ostatně učiněnými sliby, že nadejde brzo všemožné zlepšení stavu a věcí. A to je opravdu to nejhroznější, že jej nic není v stavu poučiti a přesvědčiti o škodlivosti volebního humbuku a to ani ta největší komedie ani ta nejhroznější tragédie a sužování národa!…

Jak dlouho svět existuje, zašla jedna společenská forma za druhou, jedna druhou následovala a vždy táhne se jedno jak červená nit dějinami lidstva: protekce boháčů a potlačování chudých.

A volič nemůže přijít k poznání, že tato protekce na jedné a potlačování na druhé straně má jen jednu příčinu, totiž, že vždy platil na věci, kterých nikdy nebude užívat a krvácel a zmíral pro politická seskupení států, do nichž mu pranic není.

Je mu snad jedno, zda-li od něho požaduje peníze Petr nebo Pavel, protože je tak jako tak klopit musí? Ó, nikoliv! Mezi svými katany a zloději dává volič přednost vždy některým, toť se rozumí, že volí vždy ty nejkrutější a nejloupeživější. Tak volil včera, volí dnes, bude volit zítra a vždy, dokud volební švindl vůbec lidstvo provádět bude.

Telata jdou na jatky, nic nemyslíce, nic nedoufajíce, ale při tom alespoň nevolí si řezníka, který je zabije, ani buržoáka, který je sní. Volič, vždy ještě hloupější než tele, volí si svéí řezníky a své buržoáky. On dělal revoluce, aby si vydobyl toto právo, voliti své katany, rdousitele a lupiče.

Ó, dobrý voliči! Nevyslovitelně blbý tvore! Ubohý troupe! Kdybys místo čtení každého rána v novinách panující třídy uveřejňované nesmysly, kteréžto zrádné, zaprodané listy malují tě straky na vrbě a namlouvají tě, že jsi svobodným, svéprávným občanem a kůjcem svého blaha a štěstí, kdybys věčný troupe a opičáku místo čtení progranmů a plánů volebních a politických stran, usednul do koutka a četl díla Schopenhauerova, Nordauova a jiných moderních filosofů, kteří mnoho o tobě a tvých pánech vědí, tu dozvěděl by jsi se úžasných a tobě užitečných věcí!

Možná též, až bys taková to díla přečetl, že bys neoblékal tak rychle svůj kabát, abys pospíšil k záhubnému volebnímu osudí a hodil tam hlas pro svého úhlavního nepřítele.

Jmenovaní filosofové – nechceš-li již věřit filosofům anarchistickým – pověděli by tobě, že každá politika je bídná, hanebná lež a darebáctví a že je opak spravedlností, že nemáš v politice co k hledání, ty, jehož účet upraven již jest ve velké knize lidského osudu.

Voliči! Upamatuj se obzvlášť na to, že ten, kdo žebrá o tvůj hlas, již tím velký darebák jest, protože tě za to, že jej pomůžeš učinit poslancem, nebo mu dopomůžeš k dobře placenému úřadu, zlaté hory slibuje, které tě nikdy nedá, nehledě ani to, že není ani v jeho moci, díti je tobě!

Muž, kterého ty volbou pozvedneš na vysoké místo, nezastupuje ani tvou bídu, ani tvé snahy, on tě vůbec nezastupuje a o tebe se nestará, leda že plete na tebe karabáč zákonů a břemen. Samo sebou se rozumí, že zastupuje a hájí jen své vlastní přání a zájmy, které jsou s tvými v příkrém rozporu.

Nedomnívej se, že onen hrozný stav, který pod dosavadní vládou existuje, zmizí, jakmile zvolena bude většina tvé strany anebo tvůj vyvolený poslanec, nebo president. Všecky strany, všecky vlády a epochy jsou sobě rovny, ať monarchie, ať republiky, nestojí žádná za nic. Všecky jsou jen proto, aby národy udržovaly v otroctví.

Nuže, milý voliči, zůstaň doma a zdrž se každé volby! Ty nemáš při tom nic k ztracení, o tom tě mohu ujistiti, ale může tě to jistou dobu dělat velkou zábavu. Můžeš pak, v klidu kouře svou dýmčičku, od prahu svých dveří, jež jsou pro politické trampy a žebráky uzavřeny, vidět, jak tato garda kolem defiluje.

A kdyby vzdor tomu všemu v některém ztraceném koutě existoval muž, který by byl v stavu tobě vládnouti a tebe milovati, nelituj toho přece, že i pro něj jsou tvoje dveře uzavřeny.

Poctivý, čestný muž je příliš žárliv na svou lidskou důstojnost, aby se míchal do špinavého bopje politických stran, on je příliš hrdým, aby požadoval od tebe mandát, který lži a nespravedlnosti slouží.

Nuže ještě jednou, milý muži! Jdi domu a zdrž se hlasování!

Voliči, udělejte všeobecnou stávku! Tak sobě nejlépe posloužíte! Chcete-li volit, tu volte také jednou ten pravý prostředek – volební stávku!

(Francouzsky napsal O. Mirbeau. Volný překlad)

(In.: Dělnické listy; roč. 1; 1893 – 94; 20. 10.1894; č. 51)