NOVÁ ŽENA (Sana Mens, 1915)

Ideal nové ženy pro nás toť jen žena dokonale osvobozená, nikoli nová otrokyně, otrokyně v pokrokové formě, nikoli otrokyně – žena, jejíž jedinou snahou jest, aby byla rovna otroku – muži. A k skutečnému svému osvobození dojde žena jen tehdá, pozná-li čtvero hlavních pramenů, čtvero hlavních příčin toho, že jest zotročena dvojnásob: předně jako žena, podruhé jako člen dnešní společnosti. Tyto čtyři příčiny jsou: hospodářská odvislost od muže, odvislost její jako milenky, odvislost její jako matky a její uzavřenost v kruhu záležitostí čistě erotických. Tož, má-li míti stejné zbraně jako muž v boji proti otroctví, jež jest oběma společno, musí:

1) osvoboditi se z hospodářské odvislosti od muže (emancipace hospodářská)

2) osvoboditi se jako milenka (volná láska)

3) osvoboditi se jako matka (volné mateřství)

4) osvoboditi se z chorobné citlivosti erotické (zdravá mysl ve zdravém těle)

Hospodářská emancipace ženy je základ nevyhnutelný pro celistvé její osvobození z poddanství její jako ženy. Teprve žena hospodářsky samostatná může s úspěchem přikročiti k svému osvobození z okovů, jež muži na ní vymyslili a může pak stejně jako muž a společně s ním bojovati proti všeobecnému otroctví naší doby. žena hospodářsky samostatná může prohlásiti válku soudobým předsudkům a soudobému pokrytectví a jedině jako taková může volně nakládati se svým srdcem a se svou rukou, se svými symphatiemi a se svými nenávistmi. To je základ, nevyhnutelná base, ale ovšem nic víc než base.

Žena hospodářsky samostatná zůstává dále otrokyní, nedovede-li se osvobodit jako milenka a jako matka a nedovede-li vyjíti z úzkého kruhu erotického života na volné pole myšlénkového zápasu.

Stejně jako u muže jest i u ženy po jistou, často velmi dlouhou dobu nejdůležitějším životem život erotický, život ve znamení pohlavní lásky. Byl, jest a bude, protože nedá se podstatně změniti fysiologická povaha člověka. Ale, nemá-li býti tento erotický život pro ženu pramenem otroctví, musí býti zdravý čili, což totéž jest, musí býti budován na principu svobody.

Dnes jako milenka je žena otrokyní. Jest otrokyní, protože existuje zvrhlá instituce manželství, jest otrokyní protože nedovede a nemůže čeliti soudobému pokrytectví a předsudkům. Musí si tedy uvědomiti, že – jak praví p. Robin – nejí žena neposlušna ždáného zákona rozumu, má-li milovnmíků dle libosti. Musí si uvědomit, že nemá – a jako hospodářsky samostatná nemusí – dopouštěti se chyby předčasného sňatku a že musí si dobývat svobody, voliti si volně své družky a druhy a pro tuto svou volnost dobýti si respekt svých bližních, ovšem jen s tou podmínkou, že sama tutéž volnost u svých bližních respektuje.

Ale béře-li si svojí svobodu jako milenka, neváhá-li morálku soudobé společnosti udeřiti do tváře, musí býti připravena vzíti si i svobodu, jako matka, neboť svobodné mateřství jest nevyhnutelným doplňkem svobodné lásky. Aspoň pro dnešní dobu. Hospodářský blahobyt neroste s rostoucím počtem dětí a hospodářská samostatnost veliké většiny není v kapitalistické společnosti tak silná, aby neklesla pod břemenem, jimž se mohou stíti neprozřetelné plody lásky.

Hospodářská emancipace, volná láska a volné mateřství jsou celkem tři cíle, jež si mlže dnešní cena vytknouti dosti snadno bez značnější vnitřní revoluce. Ona bude bojovati více s dnešní společností, s jejími institucemi a veřejnými předsudky než s vlastním nitrem. Vždyť v dnešním člověku touha po volnosti v těchto věcech jen roste a čím soudobé instituce jsou zkrachovalejší a soudobý pořádek frivolnější, tím jest také mocnější utiskovaná potřeba těla a duše. Ale vnitřní zápas čeká ženu, která chce opravdu skoncovati se svým otroctvím. A cílem tohoto vnitřního zápasu jest, stručně řečeno, harmonie rozumu s citem aspoň taková, jak se průměrně jeví u muže. (Průměrná dnešní žena však jest průměrně ve vleku citu, točí se a pobíhá nesmyslně v uzavřeném kruhu výstřední erotické sentimentálnosti, nedovede opravdověji a hlouběji pohybovati se v myšlénkovém světě a přestává žíti mimo svět milenky a matky. Ale jako duševní povaha člověka tak i duševní povaha ženy není ničím nezměnitelným. Postaví-li se jednou do středu události širokého života a dobude-li si v něm aspoň té svobody, jakou má dnes muž, podlehne její duševní povaha jistě změnám, jež pomalu vyrovnají převahu citu nad rozumem. Její vnitřní zápas jest však na cestě k tomuto cíli. Musí jej vésti s celou vůlí a s plným vědomím. S plným vědomím toho, že nebude svobodna, dokud bude otrokyní svého erotického citlivůstkářství a dokud si nepřisvojí větší úlohy ve světě, než jest polozvířecí úloha milenky a matky. A s celou vůlí zlomiti jednostrannou svojí duševní povahu i kdyby sebe více bolesti provázelo toto přerození…

Tak si představujeme, že půjde žena za svým osvobozením. A podejme-li se tohoto čtverého zápasu a dovede-li v něm zvítěziti, bude jako muž a snad více než muž připravena k boji za osvobození lidstva. V tomto boji je dnes skoro pravidelně spíše překážkou, lidstvo čeká však na ni jako na jednoho ze svých příštích osvoboditelů.

Tedy toužíme po nové ženě, protože se nám zdá, že kdo praví: nová žena, praví: nová otrokyně.

A my chceme ženu volnou.

(„Nový kult“ svazek VI.), (in.: Volné listy; roč.: 24; 15. listopadu 1915; č. 11)

JAN MOST: Z ŘAD NAŠICH PRŮKOPNÍKŮ

Jan Most, jemuž platí tento článek, narodil se dne 5. března 1846. Jeho otec byl malým úředníkem v Bavorském městě Augšpurce.

Evropa, jak konečně každému čtenáři je známo, byla v tehdejší době zmítána revolučním kvasením, které pak v březnu r. 1848 zachvátilo téměř celou Evropu. Francie vyhnala ze země svého krále Ludvíka Filipa s celým jeho dvorem, vítězící revoluce zachvátila Berlín, Vídeň, Prahu, Mnichov, atd. Byl tedy J. Most dítětem těchto předbřeznových bouří. A právem se může říci, že byl pravým a dobrým synem své doby, kdyžtě celý jeho život byl jedinou mohutnou bouří proti kapitalistickému, náboženskému i politickému zařízení. Byl takovým bouřlivákem a kamkoli přišel rozséval vzpouru.

Most vyučiv se v domově řemeslu knihařskému, odebral se r. 1863 do Švýcar. Tam vrhl se s celou vervou svého ohnivého temperamentu do sociálního zápasu a vbrzku stal se vládním orgánům nepohodlným mužem. V r. 1868 odebral se do Vídně a v krátké době odsouzen byl na 5 roků těžkého žaláře pro demonstraci. Po půl roce žalářování vydáním amnestie byl z vězení propuštěn. Tento trest neměl ovšem nejmenšího vlivu na jeho temperament. Nejen že ve své „podvratné“ činnosti neustal, ale stále ostřeji a radikálněji vystupoval až rakouská vláda, ve snaze zachránit rakousko, vypověděla jej v r. 1871 z Rakouska.

Po vypovězení z Rakouska odebral se Most do Německa. Byv však brzy z Lipska vypovězen, odebral se do Kamenice (Sasko), kde pro demonstraci při slavnosti výročí Sedanu r. 1872 odsouzen byl k 8 měsíčnímu žaláři a po propuštění z Kamenice vypovězen. V roku 1874 zvolen byl poslancem do říšského sněmu. Tato jeho poslanecká kariera trvala však pouhé dva roky. Vlastně 6 měsíců pouze, neboť v té době odseděl si 18 měsíců na pevnosti, pro přednášku o pařížské komuně. V r. 1878 opouští Německo a odebírá se do Londýna, kde 3. ledna 1879 vyšlo první číslo jeho známé „Freiheit“.

J. Most byl v té době sociálním demokratem. Vedl sice již tehdy ostré polemiky s Liebknechtem a Bebelem o užitečnosti hlasovacího práva a stavěl se proti němu. Byl radikálním soc. demokratem a teprve až vlive, Aug. Reinstdorfa prohlásil se veřejně pro anarchism. A to bylo r. 1881, kdy ulice Petrohradské zbarveny byly krví cara Alexandra II. Ve své „Freiheit“, ze dne 19. března 1881 naůsal ohnivý článek „Endlich“, v němž oslavoval Michajlova, Petrovskou a ostatní, kteří na tomto úspěšném atentátu jakýmkoli způsobem se podíleli. Článek „Endlich“ nechal v nákladu mnoha tisíců exemplářů tisknouti jako leták a zaplavil jím všecka hlavní města západoevropská. Tato odvaha vynesla mu 18 měsíců žaláře.

Most pro svoji politickou činnost a hlavně pro svůj ohromný vliv byl samozřejmě německou vládou nenáviděn. A německé úřady stíhaly také každého, kdo byl v jakémkoli spojení s Mostem a rozšiřování jeho „Freheit“ v Německu bylo úředním výnosem zakázáno. Most však docela jednoduše měnil občas název Freiheit“, která byla do Německa zasílána a tato úřední procedura opakovala se znovu a znovu. Tvrdí se dokonce, že tiskl pro Německo „Freiheit“ pod jménem „Bismarck“, aby prý úřední šiml stíhal i Bismarcka. Nevím ovšem do jaké míry zakládá se toto tvrzení na pravdě, ale soc. dem. poslanec J. Hybeš v malém spisku „Radikální taktika“ zmiňuje se o tom.

V Londýně zdržoval se Most asi 4 roky. V prosinci r. 1882 přijíždí Most do New Yorku, kam byl pozván „Sociálním klubem revolucionářů“. Jeho činnost v Americe je ohromná. A může se říci, že byl hybnou silou anarchistického hnutí v Americe. Cestoval od města k městu, šíře myšlenky anarchismu a zorganisoval značný počet spolků s tendencí anarchistickou. V Americe také rozvinul nejvíce svoji činnost.

Most nebyl ovšem theoretikem anarchismu. Byl však znamenitým a neohroženým řečníkem a propagátorem anarchismu. Napsal několik brožur. Z těch, pokud vím, jsou do českého jazyka přeloženy následující: „Náboženský mor“, „Povstal člověk z opice“ a část jeho „Pamětí“. Brožury Mostovy vynikají prostým lidovým slohem a snad právě pro tuto vlastnost vykonaly a povždy konati budou své dobré poslání. A pro tento prostý, lidový sloh nabyly také takového rozšíření.

Jak jsem již podotkl, Most byl více propagátorem nežli theoretikem anarchismu. A v tom v pravdě také spočívá celé těžiště Mostovy činnosti a v tom nám bude povždy velikým a drahým.

Pierre Ramus v delší studii o něm praví: „Most promítal v sobě ideál anarchie a touhu ztišiti své hlubopké vášně a přiblížiti se pomalými kroky k cíli, kde zapomínáme všecka hořká zklamání. Žil mezi oběma světy velkým zápasem houževnatého propagátora. Zklamání rozněcovalo jeho třídní nenávist, pro kterou našel vždy nová slova vzpoury. Byl gigantem; byl v nerovném boji, který byl jeho životem, fysicky silnějším; byl vítězem ve vášnivém zápase, opíraje se o malou hrstku odvážných kamarádů; šel pyšně proti přesile společnosti, která je společností nevědomých a krvežíznivých milionů“.

Takový také Most byl až do posledního svého okamžiku. Stejně neohrožený a silný zmírá v šedesátch letech uprostřed své agitační cesty v Cincinnati dne 17. března 1906.

Vzpomínáme tedy tímto článkem dvé jubileí Mostových. 70. výročí narozenin jeho (5. března 1846) a současně i 10. výročí jeho úmrtí. A připomeneme-li si, že již jako mladík sedmnáctiletý vstoupil do dělnického hnutí, leží tu před námi celých 43 dlouhých roků práce jeho bouřlivého života.

napsal český anarchista s pseudonymem „X“

(in.: Volné listy; roč.: 25; 15. března 1916, č. 8)

VOLNÁ LÁSKA V CECILII (Sociální kolonie Cecilie; Palmeira, Parana, Brazilie; duben 1893)

Připravuje-li ti pravda bázně, pak toto nečti; neboť knížečka tato přeplněna hroznými věcmi!

I.

Jednoho večera v listopadu 1892 přibyli Eleda a Annibale do Kolonie Cecilie; byl to málo potěšitelný příchod. Noví příchozí byli cestou umdleni, předem zaujati proti kolonii, kterou odtrženci, kteří v Euritibě se bylo pevně usadili, jim za nejchudší a nejméně sociální podnik vylíčili. Jednoho večera učinila Eleda na mne dojem smutného, nedobře naloženého tvora. A přec zaslouží tito noví soudruzi mé úplné sympatie.

Rok předtím poznal jsem Eledu v X. v schůzi lidu, ve kteréž jsem sám některé náhledy o volné lásce nahodil. Pamatuji se ještě, že ona mi, když ve soukromé rozmluvě o její náhled jsem se otázal, s velkou přirozeností odpověděla, že jest té ideji nakloněna. Několik dní později sešel jsem se s ní v nemocnici onoho města, kdež konala služby co oddaná a neúnavná hlídačka nemocných, při lůžku smrtelném rázného mladého socialisty, který ji po dobu 5 let nejvěrnějším soudruhem byl. Její přátelé mi pravili: Život Eledin jest stálým sebezapíráním, namáhavým avšak intelligentním bojem za svého přítele, za jich společné ideály.

Před touto bytostí, její velikostí, zármutkem a duševní silou, pocítil jsem jakousi sympatii a obdiv; avšak ani té nejmenší žádosti k této ženě. Pro mne ostala šlechetným, něžným stvořením, kteréž mi úctu a vážnost odloudilo svojí charakterností, které mne upokojilo svoji srdečnou dobrotou, které mi tak milým bylo, jak můj nejlepší přítel. Zřídka, krátké a bolestné byly to chvilky, v nichž jsem Eledu v X. viděl; avšak hořejší pocity působily na mne tak dojemně, že jsem je i své dobré přítelkyni Gianottě svěřil. Annibale jest statný soudruh, jeden z těch, kteří v sociální agitaci si přivykli vše ztratiti a nic získati. On není každodenního ducha, jeho srdce je ale často velikomyslnějším, nežli jeho úsudek. On byl jeden z těch prvních a málokterých, kteří od počátku budující se sociální kolonii podporovali; on přispěl svojí pomocí nemálo ku jejímu rozkvětu, by pak ku konci sám s ní zápasil. Annibale jst zkrátka člověk, jejž miluji, ctím, pro nějž vše učiním.

V prvních dnech jich příchodu do kolonie měl jsem příležitost Eledu lépe seznati.

Jest to žena třiatřicetiletá; je-li ale pokojné mysle a dobrého naložení, pak nezdá se ani, že by pět a dvacet čítala. Ona má též v očích a něžném obličeji cos dětinského. Vraz jejího obličeje jest vždy vážné povahy. Počínal jsem se o ní zajímati a otázal jsem se jí, zdali si může na tento opuštěný svět přivyknouti. Ona tak zkusila, odpověděla mi a pokus ten se zdařil; a poznovu našel jsem v ní intelligentní srdnatou socialistku, jako když jsem ji v X. poznal. Tak vzbudila se ve mně sympatie, bezohledná poutavost, byl to počátek ranních červánek lásky. Jednoho večera dala mi Eldea dopis ku přečtení, který ji Gionetta byla psala, v němž ji šťastnou cestu do kolonie přála. „Půjdeš-li sama do kolonie, pak se připoj mému Cardiasovi; vy budete blažený život vésti; na každý pád ale předej mu mé obejmutí a vřelé políbení!“

A nyní Eledo, kdy vyplníte přání Gianotty? Kdy chcete se zbaviti té povinnosti? – tázal jsem se jí žertvovně jednoho dne. –

Dříve – neb později – odpověděla mi stejným tónem. Uplynulo opět několik dní.

Poslechněte přec Eledo – pravil jsem k ní jednoho večera v její chatrči – vy jste vážná žena a beze všeho umění mohu k vám promluviti.

Ona pohlédla mi do očí a porozuměla. Proč nemohla byste též mě něčím dobrou býti? – Poněvadž se obávám, že bych mu tím způsobila velký bol. –

Promluvte s ním o tom.

My jsme se rozešli, aniž bychom se políbili.

II.

Eleda promluvila o té věci s Annibalem, jako milá avšak volná a upřímná družka k druhu mluviti musí, jejž miluje a ctí. Annibale odpověděl co muž, který svobodu ženy nade své náklonnosti daleko výše povyšuje.

On trpí – pravila mi Eleda.

To se nechalo očekávati – odvětil jsem. Věříš, že v něm ono dobré „sám“, neb onen špatnější díl jeho srdce trpí? Jest onen bol lidským, socialistickým, jest neukojitelným: Jest to bol dýky, která poraní, anebo nože chirurga, který hojí?

To musíme zvěděti – odpověděla mi Eleda a opětně jsme se rozešli, aniž bychom se políbii. Annibale pak sám předložil mě a Eledě následující odpověď: „Jest to domněnka, moc návyku jest to, co vy chcete; jest to ale volnost přede vším a nade vším. Miluji Eledu a nepředléhá žádné překážky, proč bych ji i nadále milovati nemohl. Budu trpěti, jest to však k dobru. Ty žiješ tak osamoceně, tak smutně, lásky prázdně. Eleda učiní tudíž dobře, když ti život zpříjemní.“

Chováš snad nelibost vůči mě neb vůči Eledě?

Ani v tom nejmenším –

Na tento den zaměnili jsme s Eledou první políbení. Tuto noc přišla Eleda do mé chatrče a Annibale ostal zpět, oplakávaje v smutku svoji samotu.

Tak zpropadeně vážným způsobem béře se život ještě dnes. Štěstí jednoho váží se bolem druhého.

Několik dní později dozvěděli se soudruzi o našich počátcích „volné lásky“. S jakou něžností, jakou upřímností, s jakým sebezapřením bylo vydobyto vítězství nad jednou nejvýše pociťovanou a co nejhrozněji líčenou sociální předhůzkou.

V kolonii Cecilie byla již od počátku theoretická propaganda volné lásky učiněna, která nebyla za nezákonité spojení neb rozlučné manželství beze kněží a purkmistra považována, nýbrž spíše za doznanou možnost rozličných a současných oddání, za pravou, otevřenou, praktickou a možnou svobodu v lásce jak pro muže, tak i pro ženu; o dokladech pro a proti, o nutnosti takové formy v upotřebení, bylo již částečně v tomto smyslu rozmlouváno, což na konci běžících článků souhrnně podám.

Všeobecně souhlasilo se sice theoreticky s touto reformou, avšak v praxi odkládalo se opět a opět, brzo z bolu, jehož manželé se obávali, brzo z předhůzek ze strany paní činěných, buď již na základě ode dávna pevně stávajících domácích poměrů, které rozštěpiti příliš těžkým zdálo se býti, buď konečně z bázně, že – při rozejití se kolonie – by pak ženy a děti jich osudu přenechány býti mohly a snad také na základě nedostatečného počátku ze strany nemanželských živlů; avšak spíše než-li toto všechno, myslím hlavně na základě sveřepé, brutální a rozumu se příčící moci návyku, která odjakživa s pokrokem lidstva v odporu si stála a v odporu s ním ostane.

Když nyní mysl kolonistů tak zaujata byla, byla tato zvěst zajisté s pocitem milého překvapení přijata, která s tím obáváním zmenšována byla, že Annibale vzdor své intelligenci a dobrotě příliš mnoho trpěti by mohl. Ostatní ženy nezměnily všeobecně jich chování vůči Eledě a mě zdá se, že nepociťovaly ani toho nejmenšího opovržení oproti ní.

Když však spořádaný a úctyvážný způsob a jednání s jakým jsem s Eledou zacházel, poznány byly, když jednání Eledy samé očividně se ukazovalo, která ani na okamžik neochabla, vůči Annibalovi oddanou a láskyplnou a vůči mě vždy na vážné dorozumění hotovou býti se ukázala; když ona bratrská oddanost zpozorována, která mne a Annibala spojovala v tom společném bodě, život naší Eledy příjemným a spokojeným učiniti, když pak se sumárně vidělo, že volná láska žádnou duševní prostotou ani zajitím není, nýbrž spíše nejvyšším a nejmilejším výrazem afektního života, zmizela pak i ta poslední pochybnost a náš případ – aniž by se bylo nás doposud následovalo – přec jen co pravidelná skutečnost zde žití uznána.

Dále zdá se mi očividným býti, že ona stará budova jediné a výhradní lásky, skutečného manželství jednotlivců, se nyní v základech otřásá, hotova rozpadnouti se jakmile ji nová rána zastihne. Mě zdá se, že od tohoto okamžiku rodinné bytosti odumřela duše, a pozůstavila nám, bychom se starými Metafysiky hovořiti mohli, jenom ještě mrtvolu.

Nahoře uvedený případ jest příliš drastický, příliš jemně protkán mnohými pocitovými pohyby, tak, že nejen mimo stojící, ale i ti, kteří v něm účinkují, mu těžko porozumí a pochopí. Z tohoto dokladu uznal jsem psychologické rozebrání za nutné, na něž Annibale i Eleda s úplnou upřímností zodpověděním dvou dotazných archů jichž obsah uvádím, se uvolili:

„Cardias prosí milého soudruha Annibala o určitouodpověď na následující otázky, které za tím účelem postaveny, by některá psychologická data o otázce „volné lásky“ přesně určena býti mohla.“ S bratrským políbením.

Tvůj Cardias

Milerád zodpovím tvé otázky, podotýkám však k tomu, že kdyby volná láska všeobecně stávala, by mnozí nyní bolestně pohnutí, pak více nestávali. Z plna srdce opakuji bratrské políbení, které tys mi poslal.

Tvůj věrný Annibale.“

III.

Ponechal jsi ženě možnost, by šlechetným způsobem více mužů milovati mohla? Ano, ale ne všem. – Uznals její oprávněnost k podobnému jednání? ano. – Věřils, že volná láska pokroku sociální mravnosti a sociálnímu pokoji užitečnou býti může? Ano, věřil jsem, věřím tak ještě dnes, neb bez tohoto, kde zůstala by pak svoboda, kde rovnost? – Domníváš se, že by praxe volné lásky jednoho z účastníků bolestně pohnouti mohla? Ano. – Kterého obzvláště? Já myslím, že nepochybně oba. – Pomyslil jsi, že by soudruh ženy, k vůli nové náklonnosti své družky ku třetímu (muži) jakousi nelibost pocítiti mohl: Ano, pakliže ji opravdu miluje! – že by to s plnou lhostejností přijal? Ano, když ji nemiluje anebo je darebák. S radostí? Skorem nikdy; přec mohl by se z téhož radovati, když by věděl, že tím utišující a našich zásad ctný skutek vykoná. – Žesi toho přál, se uvolil a konečně k uskutečnění jeho i dopomohl? Též.

Pocítil jsi bol, když ti Eleda můj nátlak přednesla? Nikoli. – Podivení? Nikoli, poněvadž jsem to již v Itálii zpozoroval a na to připraven byl. – Nenávist? Nikoli. – Hněv vůči mě? Ne hněv, však soustrast s tebou! – Byla tvoje něžnost uražena? Nikoli. – Dotekl jsem se snad tvé chtivosti po majetku? Nikdy jsem nechoval podobnou myšlenku! – Nikdy jsem se nepovažoval za majitele Eledy, neb to by bylo urážkou pro ní. Dotekl jsem se snad tvého sobectví (egoismu), neb přání po výhradním blahu? Ne egoismu, spíše bázně, že tím její láska vůči mě umenšena bude. – Obával jsi se posměchu? Velmi málo. – Obával jsi se snad zlomené manželské poctivosti? Byl jsem já poctivým? Ostane tvé přislíbení trvalým? Zcela určitě ano. – Dal jsi svůj souhlas, když tak zásady svobody žádaly? Jednak ze soustrasti, jednak z požadavků zásad svobody. – Doznal jsi, že kdyby se bylo jednalo o jiného soudruha, bys byl stejným způsobem cítil a jednal? To nemohu určitě říci, ale když ano, pak bych byl více trpěl. – Kdyby se bylo jednalo o proletáře, který není naším soudruhem? Item. O jednoho buržoáka? Pak bych byl Eledě si postěžoval a velmi trpěl, přec ale nedoznal, že bych ji měl opustiti -.

Trpěl jsi více dříve, než jsi mě s Eledou pohromadě viděl? Nikoli! – Ponejprve? Ano. – Neb někdy později? Vždy, více neb méně -. (uplynulo několik dní od té doby, co Annibale hořejší otázky zodpověděl, a mně zdá se v obličeji pokojnějším býti tak, že posledně dvakráte Eledě nařídil, by mi „dobrou noc“ přála) Plakal jsi? Ano – Skrýval se ve tvém srdci hněv vůči Eledě? Nikoli! – Vůči mě? Nikoli. – Zármutek osamocení? Poněkud. – Bázeň před ztrátou lásky tvé družky? Znám Eledu tak, že m ohu říci nikoli. – Obava, že bych s ní mohl nesvědomitě zacházeti? Nikoli. – Přesvědčení, že laskavě a upřímně s ní jednati budu? Ano. – Choval jsi přání, by se nějaké jiné fysiologické neb intellektuelní náklonnosti těšila? Nevím. – Nelibost nad tím? Kdyby se tak stalo, pak bych nepocítil žádnou nelibost. – Bázeň, že méně čista k tobě se navrátí? Znám Eledu tak dobře, že mohu tuto otázku s „nikoli“ zodpověděti. – Bázeň, že pak méně láskyplna zpět se navrátí? Ano.

IV.

Nepocítil jsi částečnou, uchvacující pohnutku egoismu? Ačkoli jsme okamžitě všichni egoisté, přec myslím, že mé chování nebylo egoismem. – Pomýšlel jsi snad na útěk? Ne při této okolnosti. – Působí ocenění jiných nějakým vlivem na tvé pocity?

Ještě vždy nenáviděl jsem ocenění jiných; přes to vše, bylo by mi bývalo líto, kdybych se byl viděl co zostuzený tvor hlupáků – Jest tvá vážnost vůči tvé ženě tatéž jako dříve? Ano. – Jest tvoje náklonnost k ní ještě takovou, větší či menší? Ona jest doposud tou samou, ale snad hlouběji pociťovanou. – Mění opakování vzdálenosti tvé družky tvůj bol? Ano. – Činí jej snad snesitelnějším? Nikoli. – Zdají se ti kratší vzdálení bolnějším býti? Nikoli. – Delší? Ano. – Bylo by ti několikadenní vzdálení bolestným? Zde hraje úlohu opět egoismus; neboť dlouhé vzdálení se učinilo by ze mne otroka lásky; jakým tys byl. – trpíš více, když vidíš, že družka u mne se pozdrží? Dříve ano. Neb když vidíš, že ona z tvého do mého domu se ubírá? Nyní jest mi to již lhostejno. – Bylo by ti milejším, kdyby soudružka pro sebe žila a nás dle libovůle pozvala? Ano, v zájmu pokoje a svobody všech. –

Připravovalo ti to snad zlobu, že já ji miluji? Nikoli. – Věříš, že by volná láska revolucí žen uskutečnitit se mohla? Ano. – Pomocí svolení mužů? Kdyby i mužové nechtěli, jestliže by však ženy rázně vystoupily, pak by se tak přec stalo; a pak by byli s tím zajisté všichni spokojení. Pomocí vlastního počátku neužitečného, jednotlivých mužů? Nikoli, až na malé výjimky, které pak by dobrý příklad podávaly.

A zde následuje druhý důkaz:

Eledo!

K dokonalé studii náklonnostní episody, v níž i ty velkou roli hrálas, cítím se býti nuceným, otázati se na tvé nejspřízněnější tahy a pocity. V důvěře obracím se v tomto ohledu k tobě, jsa předem přesvědčen, že mi upřímně odpovíš, uznávajíc důležitost, jakou naše psychologická studie míti bude. Dobromyslnost zračí se v tvé povaze. Odpusť mi, neměly-li býti některé otázky na místě; ony budou v ohledu vědeckém postaveny. Tebe zdraví tvůj přítel.

Cardias.

Byla jsi v orthodoxní morálce vychována? Ano, až do roku dvacátého. – Cítila jsi se za času tvé první dětinské lásky výhradně jen pro jediný pojem zaujatou býti? Ano. Milovala jsi za času tvé druhé lásky, která nejdelší a nejvnímavější byla, v téže době mimo tvého milého a oplakávaného soudruha, ještě jiného? Nikoli. Pociťovala jsi poznenáhlu se probouzející sympatii? Ano. – Podvolila jsi se jí? Nikoli. – Byla by jsi to považovala za přestupek, kdybys se byla podvolila? Nikoli. – Byla ti náklonnost ku L. … – která nejkratší a nejméně pociťovanou byla – výhradní? Já cítila v onom čase ještě jinou sympatii; ale jak obyčejně říkáme, nevinnou. – jest tomu již delší čas, co za možné považuješ, současně více mužů milovati? Ano. – nebyla jsi nikdy žárlivou? Tu a tam, ale vždy jen nejkratší dobu. – Nepropůjčila jsi se nikdy bez lásky? Nikdy bez sympatie. – A z pouhé pohlavní slasti? Nikdy! – Netrpěla jsi nikdy morální násilné pokušení? Nikdy. –

Připravila ti má prosba o lásku podivení? Poněkud. – Nelíbil se ti mnou upotřebený krátký a přímý způsob vyjádření? Naopak, libil se mi velmi. – Přislíbila jsi ze soustrasti? Částečně. Ze sympatie? Ano. – Byla to bázeň, že Tvému soudruhu velký bol způsobíš jedinou skutečnou překážkou? Tou jedinou. – Nepocítila jsi nikdy tu žádost, mne i bez vědomí svého druha milovati? Nikoli. Vyjádřila jsi se též, když jsi mu otázku naší přednesla, že chceš myšlénku tu uskutečniti? Ano. – S ruměncem stydlivosti? Nikoli. – Trpěla jsi též, když si nelibost tvého druha zpozorovala? Ano. – Trpěla jsi pro něho? Ano. – Ano. – Pro sebe? Též pro mne. – Pro mne? Především pro Tebe. –

Považovala jsi jeho bol za důkaz lásky k Tobě? O tom nemohu podati žádný úsudek. – Měla jsi plné svolení svého druha, když jsi se mi oddala? Ano. – Převrátila jsi snad některá projevení? Nikoli. – Považovala jsi bol svého druha za rozumný? Já naň pohlížela, co na resultát předsudků, které na něm spočívají, ať pak chce neb nechce. – Měla jsi určitě za to, že ten bol zmizí? Ano. – Zdálo se Ti naše chování vůči tvému druhu pravidelným býti? Ano. –

Přišla jsi s pokojným svědomím ku mně? Ano. – Zvýšil jsem poněkud blaho tvého žití? Ano. – Miluješ mne intellektuelně? ze srdce? Aspoň částečně v obou případech? Ano v obou případech. – Milovala jsi mne od prvého dne poněkud horoucněji? Velmi horoucně. – Miluješ Annibala více? Ano. – opojily tě snad tyto dva předměty s větším blahem? Ano. – S větší pohlavní radostí? Nikoli. – Škodí snad tvému zdraví? Nikoli. – Zdá se tit to současné mnohozúčastnění těchto předmětů, které volnou láskou nazýváme, zcela přirozeným býti? ještě více než-li dobrem. – Bylo by ti líto, ldyž bys nyní syna světu dala a otce jeho neznala? Nikoli. –

Nesmí však nikdo věřiti, že jest Eleda u věcech lásky snad lehké zboží, snad lehčí oněch pathologických zjevů, u nichž bychom se velmi těžko o fysiologických zákonech zživota přesvědčili.

Ona představuje spíše průměrný typ intelligentních dělnic velkoměst, zjemnělý jasným a hluboko promyšleným sociálním ideálem. A že ona zcela pravidelným typem jest, dokazuje se i tím, že není ani prostou ani romantickou; ona jest něžnou, milování hodnou, avšak positivní.

Její mladý afektní život byl smutným, skorem dramatickým a zanechal ji stopu zármutku, který zřídka ji opustí.

Co mladé nezkušené děvče přilnula neutlumenou náklonností ku svému švakru, kterému skorem náhodou za oběť padla. A bylo to nešťastná láska, jako všechny tajné lásky obyčejně bývají, neboť vše drtící katastrofa přikvapila velmi brzo: smrt sestry a konečně i přítele Eledy.

Čtyři roky později, když srdce Eledy po druhé blahosklonnými pohledy lásky unésti se nechalo, byl jejím druhem statečný, intelligentní mladík, nejčinnější, nejnadšenější socialista, který vždy mezi massami dělnictva v X. agitoval. Avšak neústupnost rodiny, pronásledování policie, která častokráte milého soudruha žalářovala, nenávist a jiné obtíže – vše to kalilo lásku, která po pěti létech trvání, pod klenutím jedné nemocnice, kde hrdinný jinoch zesnul, končí.

V.

Rok později setkala se Eleda s jedním zachmuřeným poustevníkem života, jedním samotářem, a oddala se mu; jednak ze soustrasti, jednak z omrzelosti vdovství. Toto byla as ta nejméně krásná perioda (období) jejího afektního života, neb již po třech měsících přetrhnuty jich poměry.

Konečně přišlo ono volné spojení s Annibalem, které uzavřeno a oni společně připijili se ku kolonii Cecilii.

Nechť studují poctivé ženy tuto biografii Eledy, v níž žádné tajemství se neskrývá; a nechť se pak táží, zda-li tato žena pokárána býti má, zda-li by hanbou bylo, jejího příkladu následovati!

A nyní pokusím se psychologické rozebrání mého vlastního „já“ předložiti, při čemž předem podotýkám, že nejsem žádnou zvláštností intelligence a dobroty; nýbrž jenom člověk vyrostlý jako milionů mých bratrů, ve škole bolu, kterou v podstatě vzato, přec náš život jest; poněkud pessimistou a částečně též optimistou, pomyslím-li na budoucnost.

Optimistou positivní školy – člověkem mylných náhledů, jimiž dle méího náhledu v téíto periodě sociálního znovuzrození všichni poněkud jsme.

Miluji Eledu, lépe řečeno – já jsem jí dobrým – tomuto vyjádření, které bystrozrakému rozumnému výsledku lépe odpovídá, dávají naši soudruzi přednost.

Pro nás jest láska, dle toho jak opravdivou neb nápodobnou jest, pathologickým způsobem náruživosti. Ona jest tím nátlakem, který mladíka ku zářícím mrakům platonického obdivu povznáší, kde Dante Beatrici kol ubíratí se spatří, ona jest samovraždou, zločinem tisíců neznámých, pak-li že není souhrnem vysokých pocitů, by mohla sociální místo zaujati.

Někomu dobrým býti, jest onen psychologický, normální, obyčejný způsob náruživosti. Někomu dobrým býti nalézá se mezi 20. a 80. stupněm, stupnice lásky, měřící 100 stupňů. Doleji stává pak lhostejnost, naložení, sympatie jednoho dne, jediné hodiny, která – milostně a náhle – přichází, líbá, laškuje, ale i okamžitě uvadne.

Někomu dobrým býti, jest šťastné a blaho přinášející sloučení pocitů a intelligence ve měnící se tvářnosti dle individuí, které sobě navzájem dobrými jsou. Zkrátka, mě zdá se, že „někomu dobrým býti“ muselo by vášnivému štstí chudého člověčenstva postačiti.

Tedy, já jsem Eledě dobrým, já jsem ji v subjektivním i objektivním smyslu dobrým, tj. já jsem jí z mé i z její strany dobrým.

Kdybych ji pouze z mé strany dobrým byl, snad k vůli rdosti, kterouž ona mi dovoluje k vůli tomu ohni, jejž v mých pocitech roznítila, k vůli onomu pronikajícímu světlu, které nad mými myšlénkami rozžala, pak musel bych znova vyřknouti, „že jsem já sobě dobrým“. I toto bylo by náklonností nejšlechetnější, jako ona náklonnost, kterou pro naše plíce, náš žaludek, naši kůži chováme a pro všechny ty věci, které dle nich máme; to by bylo náklonností, kterou ku květinám chováme, když jsme je natrhali a v čerstvé vodě na stůl postavili; jako ona náklonnost, kterou našemu kanárku věnujeme, když v kleci krásně prozpěvuje; to vše jsou subjektivní náklonnosti; my nejsme nikomu jinému, nežli nám dobrými, ale „my jsme sobě dobrými“, my jsme od prvopočátku sobě samojedinými dobrými. Ale i mimo sebe jsem též Eledě dobrými a přeji jí proto, by na tomto světě, neb toho na věčnosti jsme se již zbavili – všechny ony běžící okamžiky štěstí prožila a všech blažených a radostných dnů se dožila, jichž dosíci možno. A jelikož nevěřím, že bych celé štěstí Eledy aneb aspoň část jeho uskutečniti mohl, proto raduji se z jejích dřívějších vášnivých popudů, z nynějších i budoucích. Daleko vzdálen jsa vší žárlivosti, mluvím velmi rád s ní o těch dvou milých, kteří tak veliký díl jejího života vyplnili; hledím udržeti je živě v její paměti, její pocity opět povznésti. Miluji ony dva odumřelé, kteří tak horoucně moji přítelkyni milovali a od ní milováni byli. Ten jediný, k němuž trochu zlosti chovám, jest onen třetí, který tak záhy vášnivý život Eledy prošel. Jenom proto mohu však se naň zlobiti, poněvadž on jí hoden nebyl, poněvadž on ji dosti nemiloval, poněvadž on nebyl opětně milován. Zkrátka, poněvadž on málo parsky blaha pronikl život přítelkyně.

Miluji Annibala, poněvadž vím, že mu Eleda z hloubi srdce nakloněna a z jeho lásky opětované se těší. Z té příčiny řekl jsem jí – než-li jsme naše spojení uzavřeli – jelikož jsme se obávali, že bol Annibalův nezhojitelným by se státi mohl, s určitostí:

Poslyš, měla-li by má láska tvojí rozštěpiti, pak jsem volným, věc ponechati tak, jakou nyní jest. –

Z tohoto důvodu provázím často Annibala a Eledu z mé do jich chatrče a přeji jim srdečně, „dobrou noc“.

VI.

Ve proudu, který celé množství lidí plných předhůzek, s sebou unáší, ano i u samých anarchistů, kteří slovně za významné obhájce volnosti se považují, avšak u věcech lásky ještě trpaslíky jsou, i u těchto můžeme seznati, jak stranicky oni vůči ženám ve sociálním hnutí jednají, na místě ve hnutí je uvésti, je spíše odvrací, od něho zdržují. Jest sice pravda, že hospodářské osvobození ženy na všech sociálních programech napsáno; to stalo se však spíše ku okrášlení, které se na okamžik obleče a dle libůstky zase svleče; nikoli však hlavním, nutným oddílem, kterýžto energicky a mohutně propagován by býti měl, co důkaz boje, v němž padneme neb zvítězíme. A že tomu tak jest, zcela přirozeno, neboť s tímto pohlavím shoduje se sociální třída úplně. Tak jako každá třída vždy jen pro vlastní a nikdy ku osvobození třídy ji podřízené, pracuje, tak i mužové, kteří dnes výhradnímu majetku žen se těší, nebudou ani ku jich hospodářskému osvobození pracovati, neboť toto osvobození, ohrožovalo by dosavadní majetek žen, ano ono by jej zničilo úplně, ani svého souhlasu nebudou jim věnovati.

Na předhůzkách, dnes přislíbené osvobození, zítra vyplniti, se zdráhati nebude nedostatek, rozumná konečná nebudou také scházeti, neboť člověk a sofista jsou zvířetem. Pakli že dnešní pojmy o lásce a rodině potrvají, pak bude ten boj na půdu mnohem citlivější, přímo žhavou přenesen, půdu na to, která není polem, na němž dnešní buržoasie za svá hospodářská práva bojuje; nejpřesvědčenější anarchista oné doby, bude tlouci za svou ženu a stane se v boji takovém reakcionářem, urputníkem jako dnes Rotchild v boji za své miliony. Buď povznesou se ideje mužů o lásce a podaří se jim ženy na vrchol vyššího stupně přivésti – anebo sociální revoluce vítězoslávou mužského proletariátu a nové mravy a nemravy vyklíčí ve lidu svědomí, na troskách, na rozpadlinách starého hradu, společnosti; – aneb ženy tvoří pátý stav, příchozí společnosti; – aneb nahlídnou mužové, že vzdají se současně „svého“ majetku a „své“ ženy a budou na celém, mnohem větším a bohatším našem majetku a přeměnlivě na našich ženách podíl bráti; – neb jinak řečeno: buď že zřeknou se mužové ženy co výhradního majetku, by s ní ve případech přeměnlivých volně radosti prožíti mohli; – anebo ženy – které nemohou nikdy na stanovisko milých a dobrotivých zvířat klesnouti – musí se připraviti, poslední bitvu svésti, by pak celé člověčenstvo v jedinou a volnou associaci přeměnily.

V jednom i druhém případě, budou jako hospodářské poměry otázkou století 19. se staly, snad poměry náruživosti a vášně, palčivou otázkou století 20tého.

A nyní přicházíme ku zakončení:

Ne bezpodstatně přislíbení, ženu hospodářsky osvoboditi a jí pak takto volné spojení dopřáti, které však volným není, nýbrž spíše zničení rodiny mělo by od této doby v každý sociální program přijato býti; a v sociální mravouce, zdá se mi, mělo by se od tohoto okamžiku, volné lásce co všestranné a současné vášnivé pásce rozuměti, která všechny spojuje, jíž všichni si přejí a žádný neobává.

Výraz „volná láska“ jejž ve článkách použito bylo, není sice hodícím se, neboiť tímto slovem označujeme mnohdy i jiné věci a na ono „volná“ mělo by se co na nutnou a vždy v poměrech lásky zahrnutou vlastnost pohlížeti.

Slouží zajisté k dobru, nalézti hodící se výraz pro takovýto způsob poměrů a uvedený hodí se však pro krátké vyjádření a snadné porozumění.

Mohu ještě radostně doložiti, že i počátek dalšího volného spojení, od statné ženy proveden byl. Tento druhý případ jest však mnohem karakternějším nežli ten prvý; neboť naše nová hrdinka pochází z rolnických tříd italských. Ona byla manželstvím již od 18 roků vázána a počtem pěti synů vázána; a předce ozývala se v jejím nitru nová náklonnost náruživosti; a v nejněžnějším a otevřeném způsobu sdělila totéž otci svých dětíá, a tak něžně a citlivě se pokusila o vítězství našich již od prvopočátků ohrožených idejí, že její soudruh hořký ten kalich vyprázdnil a včera večer při schůzi tuto radostnou zprávu zvěstoval. My všichni radovali se nad ním, nad jeho duševní silou, s kterou on svoji povinnost vyplniti uměl, nad duchem ženy, kterýž svojí neodvislostí a upřímností osvědčila.

Jest to další, jistý krok, jejž kolonie Cecilie ku radostné budoucnosti učinila.

přeložil český anarchista Václav Kudlata

(in.: Dělnické listy, roč.: 2; 1894 – 95; 29. 12. 1894 – 2. 2. 1895; č. 9 – 14)

ZÁDRUHA UŽ AJ NA SLOVENSKU!

Kto má záujem o naše tlačoviny? Po novom si môžete objednať naše knihy a brožúry podľa cenníka Slovenskej pošty. _ S distribuciou nám pomáhá historik Adam Šumichrast, ktorý sa špecializuje na dejiny práce. Naše publikácie objednávajte na tomto e-mailu: sumichrast.a@mail.muni.cz. Spravuje tiež stránku na Facebooku, cez ktorú ho možete tiež kontaktovať: Dejiny práce – Labour history (https://www.facebook.com/labhist2).

Ako objednať? Napiš na niektorý z kontaktov, o ktoré publikácie máš záujem. Podľa váhy a počtu sa určí poštovné podľa ceníku slovenské pošty. Platba vopred na účet, na dobierku nezasielame.

Prehlaď našich publikácií s ceníkom:

NOVINKY:

  • PETR KROPOTKIN: VĚDECKÝ ZÁKLAD ANARCHISMU“ (1 euro). Autor v jednom ze svých nejzákladnějších děl pokouší dokázat, že jeho (anarchokomunistické) pojetí anarchie představuje nutný důsledek všeobecného velkého probuzení se přírodních věd, které se událo během 19. století. Edice: Teorie
  • ZAPOMENUTÉ VERŠE: BÁSNĚ ČESKÝCH PROLETÁŘEK, II.DÍL (4 euro). Druhý díl edice „Zapomenuté verše“ přibližující zapomenutou tvorbu starých anarchistů a příslušníků dělnického hnutí. Tentokrát výhradně věnováno tvorbě žen. Edice: Literární řada
  • SLÁVA HERLAS: SOCIÁLNÍ OTÁZKA A JINÉ ESEJE“ (2 euro). Zapomenutý český anarchista a antimilitarista „ztracený“ na frontě první světové války. Biografie a jeho tvorba. Edice: Postavy.
  • VOLTARIAINE DE CLEYRE: PŘÍMÁ AKCE“ (2 euro). Přední a velice populární postava amerického anarchismu. Byla ve styku s českými anarchisty v USA, s Josefem Kučerou jistý čas žili ve volné lásce. Reprint českého vydání z roku 1913. Edice: Teorie

KNIHY:

  • PETR KROPOTKIN: ANARCHISMUS JEHO FILOZOFIE A IDEÁL“  (8 euro). Vydání předního Kropotkinova díla historicky poprvé v českém jazyce. Edice: Teorie
  • PETR KROPOTKIN: BLAHOBYT VŠEM“ (10 euro). Vydání předního Kropotkinova díla po 120 letech v českém jazyce. Edice: Teorie

SKÔR VYDANÉ:

  • BEZVLÁDÍ: HOVORY SE STARÝMI ANARCHISTY (3 euro). Dobové články českých anarchistů zabývající se anarchistickou teorií. Edice: Teorie
  • JOSEF B. PECKA: PRŮPNÍK ANARCHISMU (2 euro). Biografie slavného českého anarchisty Josefa B. Pecky, kterého si sociální demokracie tak ráda přisvojovala. Doplněna o jeho písně a básně. Edice: Postavy
  • MASAKR LIDU VE VÍSCE U LIBERCE – (2 euro). Letos je výročí 125 let střelby do stávkujících ve Vísce u Liberce. Edice: Stávky a boje
  • ELISEÉ RECLUS: ANARCHIE“ (1 euro). Úvod do anarchistických myšlenek z pera francouzského anarchisty, vědce a redaktora. Do češtiny přeložil Václav Kroužilka v roce 1896. Edice: Teorie
  • P.KROPOTKIN: KOMUNISMUS A ANARCHIE“(1 euro). Významná Kropotkinova publikace osvětlující principy anarchistického komunismu. Publikována v roce 1901. Edice: Teorie.
  • ZAPOMENUTÉ VERŠE: OD NEZNÁMÝCH ANARCHISTICKÝCH BUŘIČŮ (1880 – 1914) (3 euro). Sbírka básní neznámých autorů generace anarchistických buřičů. Edice: Literární řada.
  • MYLNÁ UČENÍ A KLAMNÉ CESTY PARLAMENTNÍ LEVICE(1,5 euro). Napsal anarchista Jan Nekvasil z New Yorku v roce 1896. Anarchistická kritika marxismu a státotvorné levice. Proč se anarchisté neúčastní voleb? Edice: Teorie
  • ANARCHISMUS PODMÍNKA INDIVIDUÁLNÍ A SPOLEČENSKÉ SVOBODY“ (1 euro). Napsal přední anarchista František Josef Hlaváček v roce 1893. Edice Teorie.
  • ANARCHISTA MUČEDNÍK LADISLAV BRUNCLÍK“ (1 euro). Příběh libereckého anarchisty umučeného v policejní vazbě v roce 1901 a jeho bratra Arnošta. Publikace přibližuje činnost anarchistického hnutí na Liberecku v letech 1882 až 1901. Edice: Postavy
  • KLADNESKÁ HORNICKÁ STÁVKA 1893(1,5 euro) Přibližuje stávkové hnutí horníků a hutníků na Kladně. Stávka probíhala dva týdny od 9. – 23.června 1893. Stávkovalo na 9000 zaměstnanců dolů a hutí. Edice „Stávky a boje“.
  • PRVNÍ SEVEROČESKÁ HORNICKÁ STÁVKA 1882“(0,5 euro). Příběh první generální stávky v severních Čechách. Edice „Stávky a boje“.
  • MOSTECKÁ STÁVKA 1906 – ANARCHISTIČTÍ HORNÍCI V BOJI“ (4 euro). Příběh hornické stávky na Mostecku organizované anarchisty. Stávkovalo na 17 000 horníků. Edice „Stávky a boje“.
  • ŠIBENICE PRO ANARCHISTU!“ (1 euro) Příběh popravy příbramského anarchisty Antonína Hoffmanna v Praze roku 1895. Edice: Postavy
  • TOMEŠ KAŠE – PRŮKOPNÍK ANARCHISMU HORNICKÉHO SEVERU“(4 euro) Příběh o životě duchcovského anarchisty. Doplněna o jeho povídky. Edice: Postavy
  • KOMUNISTICKÝ ANARCHISMUS A MARXISTICKÝ SOCIALISMUS“(1 euro). Český anarchista Václav Kudlata osvětluje rozdíl mezi komunistickým anarchismem a marxismem na základě rozhovoru. Sepsáno v roce 1897.Edice Teorie.
  • ANARCHISMUS NA ŽIŽKOVĚ“(2 euro). Přiblížení historie anarchismu v této pražské čtvrti za c.k. Rakouska.
  • TAJNÁ TISKÁRNA V HLUBOKÉ 1885“ (1 euro). Příběh tajné anarchistické tiskárny v Hluboké u Liberce z rou 1885 a jeho strůjců Josefa Pačese, Jana Rampase, Kryštofa Černého a dalších.
  • HYNEK HOLUB – VZPOMÍNKY NA NESTORA SEVEROČESKÉHO ANARCHISMU“(2 euro)Vzpomínky na předního duchcovského anarchistu jeho dcerou a vnučkou. Edice: Postavy
  • LADISLAV KNOTEK“(1 euro) Vzpomínky na čelního představitele českého anarchosyndikalismu a redaktora anarchistických periodik. Edice: Postavy
  • FRANTIŠEK VÁGNER – Z POČÁTKŮ HORNICKÉHO HNUTÍ NA SEVERU“(2 euro)Vzpomínky veterána anarchistického hnutí a odboráře F. Vágnera.
  • CO JSOU A CO CHTĚJÍ ANARCHISTÉ“(0,5 euro). Překlad Karla Vohryzka od belgického anarchisty Georga Thonara vysvětlující základní pojmy anarchismu. Edice: Reprint
  • ABECEDA SYNDIKALISMU“ (1 euro). Český překlad Georgese Yvetoda od duchcovského anarchisty Aloise Šefla. Edice: Reprint Teorie
  • ANARCHISMUS A KLAMNÉ DŮVODY JEHO ODPŮRCŮ“ (1 euro) Vydáno českými anarchisty v USA v roce 1894. Edice Teorie.
  • ZNIČENÉ ŠTĚSTÍ: ALOIS ŠEFL. (1 euro) Povídka z hornického života z roku 1922. Napsal duchcovský anarchista, redaktor a spisovatel Alois Šefl. Edice: Literární řada

RICARDO FLORES MAGON: JAKÝM DOBREM JE VLÁDA?

I.

Skloněn nad pluhem a zalévaje brázdy vlastním potem, nádeník pracuje a zpívá si jednu z oněch nevýslovně smutných národních písní, zdajících se spoustřeďovati všechnu hořkost, již společenská nespravedlnost za staletí nahromadila v srdci chudého člověka. Nádeník pracuje a zpívá, vzpomínaje na svou chatu, v níž jeho rodinu ho očekává, ke skrovné večeři. Jeho srdce jest plno něžnosti, když dumá o své ženě a svých dětech; zdvihaje zraky k slunci, aby dle jeho postavení stanovil hodinu, spatří světlý mrak prachu, jenž roste, jak se mu blíží. Jsou to vojínové na koních, kteří se táží: „Jsi ty Juan?“ Při obdržení přisvědčujících odpovědi praví: „pojď s námi. Vláda Tě potřebuje.“ A Juan jde, spoután jako zločinec, po cestě k městu, kde ho očekávají kasárna, zatím co v chatě jest jeho rodina zanechána, buď, aby zhynula hladem, nebo stala se zloději a prostitutkami, chtějíc se zachránit od zhouby. řekne Vám Juan, že vláda jest dobrem pro chudého?

II.

Po tři dny chodil Pedro po městě, hledaje zaměstnání. Jest to dobrý dělník; jeho svaly jsou z ocele; na jeho tváři, na níž je vtisknut jeho původ z lidu, září poctivost. Marně prochází městem, prose zaměstnavatele, o vykořistění jeho otužilých paží. Na všech stranách se dveře před ním zavírají, ale Pedro jest energický a neztrácí odvahy. Tak, zmáčený potem a hryžený hladem ve svých vnitřnostech, nabízí a nabízí a nabízí své železné pěsti v naději, že najde pána, jenž „laskavě“ svolí k jich vykořistění. Křižuje město po dvacáté, myslí na svou ženu a děti v jejich ubohém chlívku, neboť ony, jako on, trpí hladem a mají býti vypovězeny z bytu od domácího pána, jenž nechce déle čekati na činži. Myslí na své děti, a se srdcem, chvějící se bolestí, uspíší své kroky k nalezení pána, pána, pána… Strážník všiml si jeho přecházení sem a tam a vracení se ulicí, kde on sám jest postaven k „udržování veřejného pořádku“. Chopí Pedra za límec a vede ho na nejbližší policejní stanici, kde ho obviní z tuláctví. Zatím co Pedro trpí ve vězení, jeho rodina hyne hladem, nebo, aby unikla hladovění, krade a prostitutuje. Řekne Vám Pedro, že Vláda jest dobrem pro chudého?

III.

V malém brlohu, v atmosféře prosycené kouřem z uhlí, oleje a tabáku, Martin, intelligentní agitátor mluví ke svým soudruhům. „Není možno déle snášeti hříšné vykořisťování, jemuž jsme podrobeni,“ praví Martin, házeje nazad svou krásnou, lví hřívu, „pracujeme 12, 14 až 16 hodin za pár centů; pokutují nás při každé zámince, aby ještě zmenšili naše hladové mzdy; pokořují nás, zakazujíce nám dávati v našich ubohých obydlích přístřeší svým přátelům, příbuzným, nebo komu chceme; zakazují čtení novin, jež by nás probudily a poučily. Nesnášejme déle pokořování, přátelé! Prohlašme stávku a žádejme zvýšení platů a zkrácení pracovních hodin, aby se naučili respektovati zaručení, jež nám konstituce dává.“ Salva potlesku pozdravuje slova řečníkova a jest hlasováno pro stávku. Ale následující den dělníci se dozví, že Martin byl zatčen na cestě domů a že jsou vydány zatykače na nejintelligentnější z nich. Povstává panika a massa dělníků stává se resiguovanou a vrací se k lopocení a podrobuje se pokoření. Řekne Vám Martin, že Vláda jest dobrem pro chudého?

IV.

Před slunce východem Epifania byla na nohou plníc opatrně svůj veliký koš zeleninou, salátem, rajskými jablky a cibulí, nasbíranými v její malé zahrádce. Se svým břemenem na zádech přijde na městský trh zpeněžiti své skrovné zboží a koupiti potřebný lék pro starého otce a chléb, jehož se jejím bratrům nedostává. Než prodala několik svazků cibule, objevil se sběratel daní, žádaje ve jménu zákona peníze potřebné k placení ministrů, poslanců, senátorů, soudců, strážníků, vojínů, úředníků, guvernérů,m šerifů a žalářníků. Epifania nemůže zaplatiti a vláda zmocní se její malé zásoby, neboť ani prosby, ani argumenty nemohou obměkčiti srdce úředníkovo. Řekne Vám Epifania, že Vláda jest dobrem pro chudého?

V.

K čemu jest tedy potřebí vlády? Slouží k přikazování úcty před zákonem, jenž, jsa psán bohatými a vzdělanými lidmi ve službách bohatých, má za účel zajistiti jim pohodlné vlastnictví jejich bohatství a vykořisťování lidské práce. Jinými slovy, Vláda jest žandarmem kapitálu a žandarm není polacen kapitálem, ale chudými. Dříve než skoncujeme s Vládou, musíme skoncovati s kapitálem. Zmocněme se půdy, výroby a dopravních prostředků! Zorganisujme společnou výrobu a spotřebu, zařídivše to tak, že vše má bti majetkem všech. Pak nebude třeba platiti úředníky k hlídání kapitálu, shromážděno v několika rukách, neboť každý muž a každá žena bude společně výrobcem a strážcem společného jmění.

Mexikáni, Vaše budoucnost jest ve vašich vlastních rukou! Dnes, kdy, díky všeobecnému povstání, vláda ztratila svou moc, jest příhodný okamžik zmocniti se zákona a rozbíti ho na kusy; zmocniti se vlastnictví jednotlivce a učiniti ho vlastnictvím všech – – – každého z lidských bytostí, z nichž jest složena Mexická republika.

Nedovolme tedy utvoření se mocné vlády! K dílu vyvlastňování, bez odkladu! A jestliže nešťastnou náhodou nějaké jiné individium by se dostalo k presidentství Republiky, bojujme proti němu a jeho stoupencům k zabránění jeho moci, pokračujíce zároveň v díle vyvlastňovacím.

přeložila česká anarchistka L. Franclová z New Yorku z časopisu „Regeneracion“

vyšlo ve „Volné listy“; roč. XXI.; č. 9., 4. května 1912

ALEXANDR BERKMAN: ŠKODLIVOST KOMPROMISU MEZI IDEÁLEM A ŽIVOTEM

Při projednávání našeho thematu staví se nám před oči jako první myšlenka otázka po úsudku. Tím budiž řečeno: Z jakého stanoviska třeba pozorovati otázku po kompromisu s principy – jeho užitek neb škodu? A tak pozorováno: z jakého (tj. stanoviska) budeme s to získati, pokud to lze, objektivní posudek?

Všeobecně řečeno, nemělo by býti žádné skutečné potíže v určení podobného úsudku, zvláště pokud svobodně smýšlejícími lidmi ty, kdož se osvobodili od nábožensko-theologických a metafysických pověr, pokud se týče postavení člověka ve vesmíru a účelu jeho života, krátce ony, kdož se osvobodili od každé pavučiny, nekonečné, božské či lidské prozřetelnosti, který prý existuje mimo lidi. Pro takové lidi je jen jediný účel života: vývoj jednotlivce k nejvyšší schopnosti jeho bytosti, odpoutání a volné uplatnění veškerých jeho možností, nejúplnější ukojení cíle jeho snah, krátce: úplnější vyjádření vlastního Já. Jako jediný cíl života jest využití Já i oním měřítkem, které nám umožňuje charakterisovati úspěch či nezdar, v témž poměru, jak se využití Já, jeho štěstí a užití požitků zabraňuje či podporuje.

A co je naproti tomu kompromis, co tím rozumíme? Každý kompromis znamená částečné či úplné ustoupení, odevzdání, pokytnutí nejlepší části vlastního Já.

Omezený význam má to, co tvoří obsah podlehnutí vlastního Já: postavení, důstojnost, peníze, přesvědčení, princip nebo ideál.

Nechť jakákoli je obětována věc, forma kompromisu, nechť je libovolný, zdánlivý, rozumový důvod – vždy znamená předání něčeho, co je nám nejvzácnější a nejdražší, co tvoří nejjemnější tkáň naší duševní tapety, co je nejpravidelnější a nejušlechtilejší díl našeho Já. Často může býti vzdání se nejlepšího v nás výsledkem tlaku poměrů a podmínek okolí, osobních či sociálních úvah, ať již je příčina neb charakter nějakého kompromisu jakákoli, nikdy to není kategorický imperativ vnitřní nutnosti, ale mnohem spíše utišení nejniternější touhy, která je opravdovým znásilněním pravého Já.

Toto utišení, toto znásilnění našeho lepšího Já je pravou tragedií lidského života, zvláště uvědomělého lidského života. Je nevyčerpatelným zdrojem, niterního boje, lítosti, smutku a nespokojenosti ssebou samými – skutečné peklo s nekonečnou bídou – každý z nás byl pálen a dušen ohněm tohoto pekla, které v nás samých hoří, ohně, který se v nás zapálil utišením jemného volání, zbavením se milovaného ideálu pro nějakou přednost, která tak rychle získána, ukazuje se hořkým ovocem, dosaženým za cenu udání se sebe sama a stává se v našich rukou pramenem intensivní mravní bídy.

Ve skutečnosti nemůže jinak býti. Neboť je-li pravdou, že výraz vlastního Já je pro lidi nejživější niterní nutností, která jim zajišťuje radost a pokoj, pak plyne nevyhnutelně z toho, že každé umlčení této nutnosti, každý kompromis, musí ukázati žalostný nezdar, poněvadž kompromis je vždy absolutním protikladem, zapřením vlastního rozvoje Já.

Mohlo by se namítnouti, že lidé buď z nedostatku síly neb okamžité žádoucí neb za výhodný považovaný předmět dělají kompromisy. To by znamenalo pouhé konstatování, že jsou jisté příčiny, teré skládají kompromisy. Bezpochyby jsou takové. Ale existence příčiny nemluví pro přání si jejich následků, ať jsou sebe nevyhnutelnější. Máme např. jisté politické a hospodářské příčiny ve prospěch existence mzdového otroctví. Mohou se najíti lidé, kteří považují tento ideální stav za nevyhnutelný; vzdor tomu žádný rozumný člověk nebude je považovati za žádoucné neb za myšlené ve prospěch otroků. Stejným způsobem – niterným i vnějším – existují jisté příčiny, které nás dohánějí do kompromisu. Budeme často nuceni tlakem okolností obětovati svou mužnost nebo ženskou důstojnost, zříci se svých ideálů; ale právě ten fakt není důvodem pro, nýbrž proti každému kompromisu, poněvadž ten se provádí vždy potlačením naší individuality, na útraty našeho vývoje, projevu a štěstí.

Život je široký pojem. Zahrnuje organické i neorganické, pohyblivé i nehybné. Většina z těchto rozlišení jest úplně libovolná, vyvolaná nevědomostí a nevykořenitelnou mánií klassifikace. Stejně libovolné je rozdělení přírody v řadu rodů, druhů a rodin. Příroda neví nic o podobných rozdílech. Ve skutečnosti je často větší rozdíl mezi individui téhož druhu, než mezi individui různých druhů. Ale to, co skutečně není libovolný produkt klassifikace a differencování lidí, jediné, co je skutečné, jest jednotka, individum. Co se toho týče, nechť přijímá jakoukoliv formu a životní fasi, vždy jsme nuceni k závěru, že existence individua, jako jednotné bytosti, jako zvláštní a odlišné individuality jest odvisla od volného vývoje všech zvláštností. Potlačení jedné neb druhé, vmísení se v jejich růst, značí přetvoření, zrušení oné zvláštního druhu bytosti, zvláštní individuality, ať to již jest zvíře či člověk. Tak pozorujeme i v životních projevech lidskou úrovní, že zákon přizpůsobení končí zničením daného druhu bytosti, a pokud tato byla originelní, jejích charakterových zvláštností a projevů činnosti. Toto pojednání zabývá se otázkou, je-li kompromis v lidské společnosti škodou či nikoliv.

Celý sociální život lidstva spočívá na kompromisu ve větší míře, než jsme nakloněni přiznati. Připomeňme si pouze hanebnosti všedního života, hrozná zničení a pokoření, která jsou kol nás, děsné otroctví a potlačení, klam, šikanování a korrupci a nevyslovitelnou bídu, korunující tuto podivuhodnou stavbu, kterou falešně nazýváme civilisací – a řekněte mi potom, lze-li nazvati tuto zmatenoou síť hanebnosti kompromisu prospěchem.

Není to spíše nejneslýchanější a nejabsolutnější škodou, kterou si může představiti lidská intelligence, mistrovské dílo nějakého boha ironie, nejpodivuhodnější využití rozumu, aby se přivedlo umění a věda k nejkrajnější zvrácenosti lidského života? A všechno to zdokonalení duševního poblouzení lidí vštěpuje se kompromisem tímto výhonkem nevědomosti a bázně, který zase dále působí tisíc a jednu hanbu a faleš, ustavičně plodný a rozmnožující, až zbaví hodnost a sílu člověka, jeho život a štěstí i toho nejemnějšího zdání pravých statků. Kompromis ukazuje se být pravou Pandořinou skříňkou1 lidského utrpení a bídy, jako nevyčerpatelný pramen nejděsnějších tragedií a nevypsatelné degenerace. Ať pozorujeme libovolnou fasi lidského života, nemůžeme přehlédnouti zhoubný následek této tendence kompromisu.

To platí jak o indiviuu, rodině, továrně, tak i o hospodářském, politickém a sociálním životě, kompromis nalézá všude volné pole, vždy ochotu obětovati nejlepšího Já, ať již z té či oné úvahy z tisíce různých, stejně nesmyslných a neudržitelných důvodů. A děje se tímž ničivým vlivem, který podkopává nejdražší statky člověka: charakter, neodvislost, důstojnost, to vše je podřízeno kompromisu se zásadami.

Nenapadá mi přirozeně, abych popíral instinktivní a nutné přizpůsobení se člověka okolním silám a poměrům okolí. Toto přizpůsobení jest nevyhnutelné, prospěšné, poněvadž dosahuje nejvyššího účele: udržení života. Toto přirozené instinktivní přizpůsobené nesmí se zaměňovati s vědomým, chtěným, protiindividuelním a protisociálním obětováním skutečné podstaty našeho duševního bytí, naší svobody vývoje a zachování sebe, míru a pokoje naší duše. Toto odvrhování skutečného významného v našem žití, toto zavrženíhodné povolování nikdy se neděje k vůli vyplnění požadavku nějaké přírodní nutnosti, v souhlase s nároky naší existence. Nikoliv, naopak: podobný kompromis je v přímém odporu s našimi přirozenými instinkty a přáními, zapřením našich lepších úsudku a vědění a vždy se přivodí umlčením hlasů srdce a dotčením rukou naší nejniternější svátosti. Ještě více, podobný kompromis bývá za prvé způsoben pohodlností vůči poměrům, jichž absolutní nepravdivost a špatnost již dávno prohledáme; za druhé vůči obyčejům, autoritě, kterou pociťujeme jako nesmyslnou v nejniternějším našem vědomí a za třetí vůči předsudku, od něhož jsme se již osvobodili.

Tato zlá a pokrytecká působnost kompromisu, jejíž konečné následky vidíme v úpadku karakteru a v systematickém zeslabení síly, vůle a možnosti odporu, vystupuje obyčejně při pohledu na nějakou zdánlivou peněžní výhodu. Ale poslední nevěstka, promění-li se v Bankova ducha2, který nás navštěvuje v hodinách bdění i snění, všemi pory naší bytosti kape hořký jed vědomé sebezrády a chtěné, duševní prostituce – z fiol plných jedu, které se často nevyprázdní dříve, než milosrdná ruka smrti zastaví hryzení svědomí a žal, až nám upraví podušku míru a klidu, který tací lidé v životě maně hledali.

Hned na začátku zatracuje břemeno kompromisu dítě ještě nezrozené. Nicotné úvahy o vzhledu nějaké věci, mínění sousedů, které jinak považujeme za nehodné naší pozornosti, souhlas s obyčeji a zvykem, které ve skutečnosti máme za směšné – vše to spikne se ve spolek, aby to zničilo klíčící život fysicky, duševně a psychologicky.

A když se dítě narodí, je určen jeho oděv a potrava mnohem více koncesemi, ve prospěch model mody, než rozumnou hygienou neb naším pochopením požadavků a potřeb dítěte.

Jakmile dítě dosáhlo stáří k návštěvě školy, postaví se jeho vychování doma i ve škole na zdánlivě nejpřípustnější základ, totiž následuje se dav, neb dle špatné zásady, jednati v Římě tak, jak to dělají Římané.

Samovolnost, přirozené rozvití a činnost jsou u dítěte rodiči i učiteli ještě ve větší míře potlačovány než u dospělých. Lze to nalézti i ve volně smýšlejících, kteří zdánlivě nesouhlasí s vládnoucí starou methodou výchovy, ale považují to za nutné, pro koho? Jistě nikoli pro zdravý vývoj dítěte, ani pro pravou spokojenost rodičů, kteří přec předstírají, že jsou prosti všech těch falešných pojmů.

Z hlediska svobodomyslných rodičů ani nutné pro společnost, poněvadž vychovávati nemůže býti ani příznivé ani nutné k obrození společnosti.

Skutečně není toto potlačování a umlčování individuality dítěte pro nikoho ani nutné ani účelné; trvá jen prostě zvykem rodičů, klamati sebe a ohýbati se před zvykem. Je tedy divu, že dítěti volně smýšlejících vyrůstají zcela v souhlase s danými poměry, nesou pečeť na důkaz, že byly schváleny stávajícím, což se tak vysoko cení – a jdou touž cestou ponížení a bídy, která činila život jejich rodičů politovánihodným nezdarem?

To vše, co zde říkám, uplatňuje se touže silou na všech oborech lidského snažení. Náš individuelní život, naše politické a hospodářské záležitosti, rodinné vztahy, pohlavní život, jsou od základu shnilé a sežrané jedem koncessí a kompromisů, tak že působí jen hanbu a pokrytectví, podřizujíce stále pravý a jediný účel života, tento znásilňujíce a hanobíce, ničíce jeho charakter a důstojnost muže i ženy.

Omezené místo nedovoluje mi, abych pojednal obšírně různé formy lidských schopností vyjadřování, třebas důležitých. Mohu se toho dotknouti jen letmo.

Každý z nás zná konventionelní lež, skrytou pod rouškou ideálního rodinného krbu. Místo, v němž se odchovají budoucí generace mužů a žen,je plné atmosféry klamu a zdánlivé posvátnosti, hněvu a odporu. Tato krásná zřízení státního a církevního nuceného manželství jsou horlivě střežena a opatrována, držena mravně nedotknutá neustálým a obyčeji přiměřeným kompromisem. Je svobodomyslných živlů, zdánlivých, přívrženci ideálu. „Když mladí lidé k lásce dospívají,“3 by si bylo ještě mnoho přáti v tomto ohledu. Prosti stupidnosti kněžského požehnání a státního vloupání se v intimnosti jejich pohlavního života, přece často míní, že smějí říci, že jsou povinni složiti veřejnému mínění jistý hold, že mají povinnost k matce, tetě neb dědovi, povinnost „jen docela malou“ uzavříti kompromis s prázdnou a bezvýznamnou náboženskou a úřední komedií. Jako bychom byli vůči někomu povinni měniti se v pokrytce! Jako by mohl míti někdo větší povinnost, než zůstati věren sám sobě!

A Nemesis nemešká mstíti se za násilí, učiněné vlastnímu přesvědčení. První kompromis usnadňuje druhý, jeden jde za druhým až – po kouskách – je obětováno nenasytnému ohni kompromisu vše, co jen nám drahým a co považujeme za vznešené, nejlepší a nejpravdivější v nás; a pak se probudíme pouze abychom viděli, jak vlastní naše dítě ukazuje na nás prstem s posměchem a volá: „Ty pokrytče!“

Co se týče našeho hospodářského a sociálního života, je znalec dělnických poměrů dobře seznámen s desorganisujícím a zotročujícím vlivem kompromisu. Téměř v celém světě jsou škodlivé vztahy kapitálu k práci stále téměř ještě stavěny na písku otrockého podrobení se dělníků kapitálu, a to má zjevné následky. Ve všech zemích je dělník nemilosrdně vykořisťován a to vykořisťování se udržuje, hledí se věčně prodlužovati, podporuje se a přikrývá neslýchanými neustálými kompromisy mezi dělnickou třídou a kapitalismem, pro dobro a mocný rozkvět posledního z jeho nádenníků.

Do určitého stupně jsme všichni nuceni uzavříti kompromis s poměry, zvláště v hospodářském oboru. Ale kompromis za za protestu a vynášení kompromisu jsou dvě rozdílné věci. Pokud dělník věří v účelnost kompromisu – zcela jedno, pod jakým libozvukem se ukrývá (nazývá se tarifový spolek, rovnost zájmů mezi kapitálem a prací, zákonná úprava, reformy dělnických poměrů v rámci mzdového otroctví); pokud dělníci budou poučováni svými svůdci, aby se radostně vzdali svých práv na celý produkt své práce a pokud mohou býti vychováni v tom, aby považovali každý kompromis a porážku za vítězství; pokud bude takovým způsobem poutána jejich schopnost odporu a jejich oči budou vyhlížeti smutně a pokorně po nějakém nebeském nebo zákonodárném státním mesiáši – potud, krátce řečeno, bude dělník považovati hospodářskou arenu za bratrskou hostinu kompromisu, místo aby v ní viděl pole zápasu, potud zůstane dělník pohrdáníhodným otrokem, neboť jest, bez naděje na vysvobození, obětí kompromisu a sedeponížení.

1Pandořina skříňka = Pand, osoba řeckého bájesloví, dostala od boha k svatbě darem skříňku s napomenutím, aby ji neotvírala, jinak ji přinese neštěstí. Zvědava, skříňkiu otevřela a z ní se rozlétly trampoty, zla a bída do celého světa.

2Bankův duch = Banko, šlechtic, osoba Shakespearova dramatu Mackbeth, je zavražděn Mackb. a jeho duch po smrti se zjevuje vrahovi.

3Kniha hlub. angl. filosofa E. Carpentera i v čes. překladě u Vilímka (c 2K 80 h.). V češt. vyšly i jeho studie „Civilisace, její následky a léčení jich“ v Lid. Naklad. za 1 K. Doporučujeme vřele. (Pozn. překl.)

(Z I. f. f. G. 1912 přel. Lg.)

(in.: Zádruha; roč. III.; od č. 42; str. 4)

Alexandr Berkman s Emmou Goldmanovou

ČESKÁ ANARCHISTKA V CLEVELANDU (1905)

Na podezření, že je anarchistkou, byla těchto dnů v Clevelandu zatčena Anna Nejedlá. Zatčení vykonáno na podnět vídeňské policie clevelandským spolkovým maršálkem, jejž doprovázel zvláštní rakouský detektiv, přistěhovalecká inspektorka z Ellis Islandu a přistěhovalecký úřadník.

Marsal Chandler uvedl na vysvětlenou, že Nejedlá je rodem z Brna, kde vydávala s Janem Opletalem anarchistický časopis „Matice Svobody“. Tam byla r. 1902 zatčena pro křivopřísahu a odsouzena. Nejedlá unikla vezení útěkem do Londýna, kde prý hlásala anarchii.

Do Ameriky přinesla prý podvratné doktríny 24. srpna 1904. Žila napřed v Pattersonu, pak ve Washingtonu a před dvěma měsíci přesídlila do Clevelandu. Zde prý byla činnou na schůzi anarchistů.

Vídeňská policie poslala její fotografii washingtonským úřadům, poznamenávajíc, že jest to uprchlice, propadlá rakouským zákonům a přítelkyně podvratu. Na to vyslala vláda rakouská dle zdomácnělých obvyklosti špicla, aby po uprchlici pátral.

Zatčení provedeno v bytě Václava Bulína, kde prý též nalezeno mnoho kompromitujících listin a různých letáků cizojazyčných. Václav Bulín byl též zatčen.

Anglické listy, toho dne vydané ve zvláštním vydání, rozepisují se sensačními historkami o působnosti Nejedlé. Byla dána do okresního vězení a vydán přísný rozkaz, by k ní nebyl nikdo připuštěn. Místní úřady teď vyměňují depeše s Washingtonem v příčině deportace.

Národní listy, Praha, 25.10.1905

RUDÁ EMMA POD STROMEČEK? PODPOŘ JEJÍ VYDANÍ KOUPÍ V PŘEDPRODEJI PRÁVĚ TEĎ!

Co si na Vánoce sobě a svým přátelům nadělit knihu Emmy Goldmanové „Anarchismus a jiné eseje“?

Bude se jednat o vůbec první dílo této významné a proslulé anarchistky a feministky v českém jazyce.

Pomozte nám s vydáním a sehnáním prostředků na tiskárnu, tím že si ji předplatíte. Pošlete 300 Kč na účet Zádruhy: 1024164477/6100 (Equa bank) a do zprávy pro příjemce napište „Emma“ a svojí adresu, kam máme knihu poslat.

Díky za podporu, ať se nám dílo zdaří

ZÁŘIJOVÉ PUBLIKAČNÍ NOVINKY ZÁDRUHY

Zářijové novinky Zádruhy, komplet lze objednat za 250 Kč včetně poštovného. Nebo jednotlivé, k ceně pripoctěte 30 Kč poštovné.Objednávejte zprávou na FB nebo Instagramu Zádruhy, či e-mail spolekzadruha@riseup.net. Platba na účet spolku: 1024164477/6100. Díky za přízeň

1. „PETR KROPOTKIN: VĚDECKÝ ZÁKLAD ANARCHISMU“ (30 Kč). Autor v jednom ze svých nejzákladnějších děl pokouší dokázat, že jeho (anarchokomunistické) pojetí anarchie představuje nutný důsledek všeobecného velkého probuzení se přírodních věd, které se událo během 19. století. Edice: Teorie

2. „ZAPOMENUTÉ VERŠE: BÁSNĚ ČESKÝCH PROLETÁŘEK, II.DÍL (100 Kč). Druhý díl edice „Zapomenuté verše“ přibližující zapomenutou tvorbu starých anarchistů a příslušníků dělnického hnutí. Tentokrát výhradně věnováno tvorbě žen. Edice: Literární řada

3. „SLÁVA HERLAS: SOCIÁLNÍ OTÁZKA A JINÉ ESEJE“ (50 Kč). Zapomenutý český anarchista a antimilitarista „ztracený“ na frontě první světové války. Biografie a jeho tvorba. Edice: Postavy..

4. „VOLTARIAINE DE CLEYRE: PŘÍMÁ AKCE“ (50 Kč). Přední a velice populární postava amerického anarchismu. Byla ve styku s českými anarchisty v USA, s Josefem Kučerou jistý čas žili ve volné lásce. Reprint českého vydání z roku 1913. Edice: Teorie

Václav Rejsek: Slovo k voličům (1912)

Vážení voličové! V posledních několika měsících byli jste zahrnuti krasomluvou politických frásistů, jimiž jste hanebně klamáni. Politické babky v kalhotech s hlubokými kapsami slibují vám, že pro vás nebe k zemi snesou, jen když jim vašich hlasů dáte. Byli jste z propasti života chválou vyneseni na úroveň suverénního a na vás nyní jest, by jste rozhodli o vašem osudu. Jste prý svobodnými občany a je vám z tváří čísti hrdost vašeho poslání. „V době neobyčejně vážné volá vás občanská povinnost k volebnímu osudí!“Řekl jsem, že „jste hanebně klamáni“, je ale spíše pravdou, že podvádíte a lžete sami sobě. Jste příliš zbabělými než aby jste otevřeli oči a pozřeli nahou skutečnost. Zdá se, že nezmoudříte, třeba jste světem prošli. Válíte se v knihách, ale – jakých! Čtete časopisy, však pochybné ceny! „Ničemu jste nepřiučili a snad nic nezapomenete!“Poškrábete se za uchem, kde vás snad zasvrbí pěnící se hnědá hmota…-Nuže, vy, pánové voličové: cítíte se uctěni že doloveno vám voliti si vlastního kata a domníváte se, že k vám bude spravedlivým. Ovšem, většina je k vám neupřimná a k této většině patříte především sami. Proto stůjtež na stráži, buďtež jednou přece spravedlivým vůči sobě, buďte poctivými vůči sobě samým a uvažujte klidně o všem co vám chci říci; zkoumejte a rozhodujte sami o všem co slyšíte a čtete a přiznejte pravdu bez stranického zbarvení, třeba se i vás bolestně dotýkala. Anarchistům netřeba se vyhýbati, neboť oni se vám nevtírají za kandidáty a nekřičí z každého nároží: „volte kandidáty naší strany!“ Od náís uslyšíte spíše nemilých slov pravdy, není se tudíž co obávati, že bychom se vám vtírali, tím méně za vaše spasitele se vydávali.Jest nepochybně pravdou, že při trochu dobré vůli dovedli by jste býti spravedlivým vůči sobě samým. Dosud však skládáte osud svůj v ruce vyvolených, kritisujete stranickým zbarvením jich počínání, sami se ale durdíte, vytkne-li vám kdo chyby vaše. Jste zhýčkáni a považujete za neomylné. Trpíte volební mánií a každé volby vám vždy většího zla přináší. Trochu klidné, rozumné úvahy by vám jen prospělo. Zlo omeziti a tomuto předejíti možno toliko poznáním pramene zla.Tož, voličové: poznejte sami sebe! Buďte již jednou muži! Staňte se skutečnými voliči! Neboť voliti znamená něco vyvoliti, ze spousty špatností nejmenší zlo vybrati; jinými slovy znamená voliti: zkoumati; a zkoumati dovede jen ten, kdo schopen jest samostatně mysliti. Ale ohromná většina nedovede vůbec mysliti, nemá vlastního přesvědčení, neumí zkoumati a tím méně dovede rozpoznati základních rozdílů prohnaných politikářů.Vám není popřáno zástupce svoje vyvoliti, vám jen možno hlasovati pro kandidáty „politickou mašinou“ vám nastrčenými. Vy tápete ve tmách a jen hádáte, proto vždy znovu jste zrazeni. A proces tento potrvá, pokud se nezbavíte pohodlností a vlastní lenivosti. „Lenivosti?“ tážete se? Ano, a touto lenivostí jest hloupost těla, jako hloupost leností ducha jest. S této smíšeniny kyne bázeň, která je pramenem všeho zla, tolik škody působící. „Kde není otroků není ani tyranů.“ Přísloví toto spočívá na veliké pravdě a každý by o této měl uvažovati. Přestaňte již jednou důvěřovati a hádati, nesnižujte sebe na úroveň povolného otroka, ale zpříměte páteř svou a povzneste ducha svého k pravé důstojnosti lidské. To opakujeme i tentokráte, třeba pro tuto radu všemi politikáři – bez rozdílu stran – stále jsme osočováni.Proč jdete voliti? poněvadž „vás volá občanská povinnost“, poněvadž to ústava předpisuje, poněvadž vladaři a politikáři dožadují se vašeho schválení pro jich lichvaření a taškářství. Dom,níváte-li se, že jste svobodnými voliči, třeba si připomenouti, že to jednou z největších konvencionelních lží. – Jak že, svobodnými voliči jste, skutečně? Ústavu chcete opravit, doplnit neb dokonce novou nahraditi? Přál bych si, aby to bylo pravdou! Ale pravá ústava musí spočítati na Rovnosti, Spravedlnosti a Svobodě, které dohromady tvořiti musí nerozlučný celek! Spravedlnost podmiňuje pořádek, ale pořádek jest velice problematickým pojmem hospodářského zařízení. Pročež zkoumejte! – Vlast je ohrožena! slyšíme hlasy patriotů v odpověď na náš apel lidskému rozumu. Co je to vlast? Obyčejný člověk považuje za vlast zemi, kde byl zrozen a vychován, jiný opět kde dělá svoje živobytí; opět jiný, kde nejvíce uloupí a jiný zase, kde mu nejvíce „podkuřováno“. Stávají však i poctivci, kteří za svou vlast onu zemi považují, kde těší se největší míře svobody, spravedlnosti a lidskosti. Chcete-li tedy býti poctivými, musíte si této vlasti dříve dobýti. Slyšel jsem řadu vašich čekanců, pro něž vy budete voliti; slyšel jsem jich chvalozpěv o suverenitě lidu; vyslechl jich theorie a uvažoval o odporučovaném všeléku. Představili se vám soudcové, advokáti, doktoři a různí vyrábitelé „veřejného mínění“, jakož i mnozí dřívější vaší spoludělníci, kteří po vašich bedrách se vyšinuli a politiku za svoje povolání sobě vyvolili. Co od těchto očekáváte? pomocí flastru kompromisu slibují vše zažehnati a při tom bystré jich oko pozoruje, kdo více nabízí. A ti, kdož t vašeho středu vyšli, vyčkávají, by se vám za „spasitele“ vetřeli a ku žlabu graftu se dostali. „Příležitost dělá zloděje“, se zde pravdivě uplatňuje. Většina politikářů čachruje s lidskými právy, jsouť to bordeláři, kteří nevinnost lidskou v náruč kapitálu zaprodávají. Zvláště zde v Americe politická hniloba čpí a otravuje vše v dosahu hlouposti lidské. A tato nákaza se za posledních lez značně rozšířila. Politikáři jsou stále drzejšími a bezohlednějšími. Sami na sebe však nikdy nezapomínají. Právě v době, kdy vašich hlasů se dožadují, můžete jich nejlépe poznati. Častují se navzájem nejsprostšími nadávkami, označujíc jeden druhého za zrádce, zloděje, podvodníka, trubce, parasitu, graftera a nepřítele lidu a svobody, a všichni mají – pravdu! Ale jakmile je po volbách, snáší se harmonicky a navzájem sobě jako „vyvolenci národa“ blahopřejí. Jako pánoi kolegové počnou smoliti zákony a zaprodají vás za nejvyšší nabídku. Společně vás pak budou prositi o trochu strpení, více času prý jim třeba, jen posečkejte, nejde to vše najednou. „Vyčkejte času – jako husa klasu!“ připomínají nám jich nádhončí.Tak, tak – jen trochu strpení a otroctví zpečetěno! Máte-li strpení, ztuční na váš účet grafteři. proto opakují, že politikáři vedle církevních ohlupovačů lidu jsou nejnebezpečnějšími otravovači lidského ducha. Dřívější despotism nahražen moderním demagogstvím.„Co ale socialisté?“ – doléhá otázka – nejsou snad oni muži hodnověrnými a poctivými?“Oh, ano, žel však, že přestali býti skutečnými socialisty vstoupením do politické arény. Snad měli někdy poctivou snahu sloužiti ideím socialismu, ale červ kompromisu jich zásady tak ohlodal, že se od ostatních jen zdánlivou stranickostí liší. Vzdali se konečných cílů socialismu pro pochybené dočasné reformy starobního pojištění – jen aby se po vašich bedrách snážeji vyšinuli. Sledujte jich „Milwaukee-ské a LosAngelské plány“ a přesvědčíte se o nicotnosti jich „politického programu“. Ještě dnes cítíme puch vycházející z konvence i Indianapolis, nicméně otravný osobními třenicemi jako konvence v Chicagu a v Baltimore.Není také jinak možno. Vždyť o socialističtí politikáři domáhají se otěží vlády. Nemohou proto býti lepší svých předchůdců. Až dospějí k ministerským křeslům a „Bílý dům“ ovládne „dělnický kandidát“, nezůstane ze zásad socialismu leč jméno.Jinak bude, nabydete-li důvěry sami v sebe; budete-li o všech veřejných záležitostech řádně uvažovati a sami rozhodovati, poznáte pak, proč až dosud žádné vládě nenapadlo uvolniti cestu rozvoji lidského rozumu, – neboť „vláda děkuje svému trvání jen hlouposti a zbabělosti lidu.“ Bedlivému pozorovateli neunikne, že i snahou socialistických politikářů jest vládní, zpráchnivělý řád zvěčniti. Řeknete, že podceňuji zralost lidu. To nikoli, ale skutečností jest, že lid nechává se ovládati smečkou grafterů, darebů a bláznů, kteří jsou dosti zchytralými, že dovedou lidovým vrstvám poctivců namluviti, že nez nich se neobejdou. Z toho jde najevo, že většina, je při nejmenším malomyslnou.A zde musí nastati náprava. Třeba obživiti ctnost, spravedlnost, odvahu a lásku v pokolení lidském, bez kterýchžto mravních podkladů není svoboda myslitelna.A proto i kdyby Svoboda a Spravedlnost věčně věkův zůstati měly pouhými červánkami lidského ideálu a snů lepšího bytí, tož přece člověk, vůči sobě spravedlivý, povede život svůj k těmto výšinám, neboť už tato snaha jej zušlechťuje a zdokonaluje.

(in.: Volné listy, roč. XXI.; č. 20; 26. října 1912)