STAROKOMUNISTICKÁ OSADA V PERU

I.

Obhájci kapitalistického zřízení a státního autoritního systému prohlašují zásady, snahy a cíle moderního anarchistického komunismu jednak za utopiii, za šílenou nemožnost, jednak za zkázonosné zločinství. Všichni, kteří mají prospěch a zájem na dnešním nespravedlivém a ohromné většině lidu záhubném zřízení, snaží se lidstvu namluviti, že komunismus a anarchismus jsou v moderní společnosti neuskutečnitelny, neudržitelny a nemožny. Za důvod a důkazy k tomu uvádí sobeckopu a různými vlastnostmi obdařenou povahu lidskou u každého individua a hlavně rádi poukazují na všecky větší, menší anebo úplné nezdary jednotlivých osob, které v různých zemích uprostřed kapitalistického světa, obyčejně na pochybných zásadách špatně pochopeného socialismu nebo komunismu, křesťansko socialistické nebo křesťansko-komunistické osady založily.

Je pravda, že mnoho takových podniků se nezdařilo následkem špatného základu, porozumění a řízení a hlavně následkem vlivu a moci státu a zřízení, v jehož železném rámci nemohly se vyvinouti ani udržeti. Je ale též pravda, že i vzdor tomu všemu, dosti takových starosocialistických nebo starokomunistických osad až podnes se udrželo a daleko blahodárněji prospívají, než každákoliv osada, založená a řízená dle systému panujícího, ačkoliv nemají toho pravého základu a duseny jsou stávajícími poměry kapitalistického státu.

Chtíti tedy posuzovat a odsuzovat ideje moderního anarchistického komunismu, na nichž má být příští společnost zbudována, dle pokusů jednotlivců se zakládáním křesťansko-socialistických anebo starokomunistických osad, je směšno a nerozumno a takovými důkazy kapitalističtí filosofové a národohospodáři zásady a ideje anarchistického komunismu nevyvrátí.

My nejsme žádní zbožňovatelé ani odporučovatelé zakládání podobných osad, naopak, my vždy při každé příležitosti jsme dokazovali, že takové podniky se v dnešním velkokapitalistickém zřízení vyvinouti, ba ani na ryzích komunistických zásadách na dlouho udržeti nemohou, poněvadž je moc vlivu a poměrů kapitalistického světa umoří, jako bujný a hustý plevel umoří libovonnou květinu, kterou vprostřed něj vsadíme. Vzdor tomu chceme ukázati, že i osady, založené na zásadách starého komunismu mohou prospívat, když jsou jen poněkud rozumně řízeny a když upír: „kapitalismus“ a polyp: „stát“ nemohou je úplně dostat do svých lapadel a ssavadel.

Jednou takovou zdárně prospívající starokomunistickou osadou je osada Buenos Amigos v Peruvii, v jižní Americe.

Don José Rodriguez, roku 1853 pojal myšlenku, založiti komunistickou osadu v Peruvii, aby dokázal, že komunistické zřízení, jehož staří kmenové a až dosud většina kmenů indiánských i jiných užívali, jest i v životě kulturních lidí možno. Byl to muž poctivý, jenž se nerozpakoval při tomto podniku celé své jmění dáti v šanc, byl důmyslný a rozumný, on pochopoval, že jedině úspěchem může sobě zjednati opravdových přívrženců a poněvadž měl za to, že sociální poměry, v nichž žil, jsou jeho podniku na závadu, uznal za nutné, úplně se isolovati a pokusiti se o provedení svých ideálů na takovém území, kde by se mu nekladly žádné překážky a kde by nemohl nikým vyrušován býti.

Ostatně nebyl on jediný, jenž se touto myšlenkou zanášel, neboť jeho důvěrná agitace seskupila kolem něho asi šedesát rozhodných přívrženců, kteří s ním sdíleli jeho náhledy a byli ochotní ho následovati. Vyhledal ministra vnitra a vyprosil od něho za mírnou cenu krajinu v severních končinách dosud nezalidněných, při řece Cototo ležící. Nebylo příčiny jeho prosbu zamítnouti, neboť půda této odlehlé provincie nebyla dosud obdělaná, a ministr domníval se, že stát může tímto pokusem kolonisace jenom získati. Zásobení nářadím a semenem, koňmi a skotem, stany a jinými potřebami, odebírali se vystěhovalci do svého území a dali se do díla. Don José Rodrigo, jenž opatřil nejvíce potřeb a byl tvůrcem této myšlenky stal se ředitelem kolonie a pojmenovali ji Buenos Amigos.

Od těch dob uplynulo čtyřicet let. Počátky byly obtížné, avšak kolonistům se podařilo svojí rozvahou je překonati. Dnes jest jich počtem asi tisíc, z polovice domorodí osadníci z Peruvie, Bolivie, Chile a z Brasilie, ostatní pocházejí z Německa, Anglie a ze severní Ameriky; ani jediný Francouz, Vlach neb Švéd nenachází se v této kolonii. Národnost španělská má zde rozhodnou převahu; tak bylo již z počátku a dle všeho bude i budoucně. Během čtyřiceti let se organisace znenáhla od původního směru a koncepce Dona José Rodriguezova odchýlila a přizpůsobila se praktickému životu. Tato organisace jest velice originální a poněvadž již po čtyřicet let trvá a bez překážky se rozvinuje, zasluhuje značné pozornosti.

II.

Prvotní myšlenkou zakladatelů byl naprostý socialismus, jenž zůstal i nadále základem celého podniku. Nejen půda, plodiny a hospodářské stroje náležejí společnosti, nýbrž i obyvatelé sami, pokud jsou členy kolonie, neboť se mohou vystěhovati aneb mohou býti vyloučeni.

Co týče se náboženského přesvědčení, nikdo nikomu v něm nepřekáží, ano přísné zákony zapovídají náboženské spory a přemlouvání. Kolonisté množí se většinou rodem, mohou však býti též přistěhovalí přijati, vyjma Indiány a černochy. Má-li cizinec do kolonie býti přijat, tedy se jeho dřívější poměry, zejména jeho mravnost přísně vyšetřují; byl-li přijat musí do společné pokladny složiti 500 piastrů. A to ze dvou příčin: předně stanou se spolumajiteli společného, sociálního jmění, a za druhé proto, poněvadž takové jmění jest kolonii zárukou, že nový člen jest spořádaný, pracovitý a že dovede spořiti.

Správa kolonie svěřena jest čtvero departementům; jest tu department práce, výchovy, obchodu a zdravotnictví. Tyto departementy jsouce spojeny tvoří „tribunat“, jenž obstarává záležitosti finanční a soudnictví.

Nic však není originelnější než systém finanční. Základní myšlenkou jest: práce platí tolik co peníze; následkem toho jest hodina mincovní jednotkoou. Ve všech školách, ve všech odděleních nachází se vyhláška:

„Šedesát minut tvoří hodinu, osm hodin jeden den, pět dní týden, čtyři a dvě pětiny týdnu měsíc a dvanáct měsíců rok.“

Dle tohoto rozvrhu řídí se oběh peněžní. Peníze pozůstávají z lístků různých barev, stejné velikosti a na nich jsou vytištěna slova „minuta“, „hodina“, „den“, „měsíc“, „rok“. Tyto lístky jsou vydávány a zaznamenány ve státní bance. Každý lístek má cenu té doby, jaká jest na něm poznačená; hodina rovná se ceně asi 32 centavos.

„Minutové“ lístky jsou pro drobný obchod nutné; jsou způsobilé, aby se jimi nejnepatrnější práce zaplatily. Těmito lístky platí se každá práce: každý dospělý člen kolonie musí bezvýminečně nejméně čtyři hodiny denně pracovati, není-li nemocen aneb z jiné důležité příčiny omluven. Normální doba pracovní jest osm hodin, avšak čtyři hodiny jsou závazné. Ten kdo jich nevyplní, jest vázán v sobotu neb v neděli dopracovati. Nedbalcům připomene dráb, ozbrojený silným řemenem, jejich povinnost. Tyto povinné hodiny jsou stejně placeny jako ostatní.

Jiných peněz mimo tyto lístky stíátní bankou vydané, není v oběhu; avšak ve státní bance nachází se též skutečné stříbro a zlato, výtěžek to za plodiny a tovary z kolonie vyvežené. Vývoz děje se po dél Limy; vyváží se přebytek obilí, vlny, másla, vajec a skotu. Kolonie má ale též své doly a továrny, lomy a hvozdy velmi výnosné. Vyvážené zboží prodává se za hotové peníze. –

Každodenně se vyplácí lístky pracovní doba za všelikou práci rovnými díly dle času, avšak každý člen může si ve veřejných krámech dle libosti své potřeby, šatstvo, nábytek a jiné předměty pro svoji potřebu koupiti; vše ale zůstává, tak jako půda, společným majetkem.

Touží-li někdo po vystoupení z kolonie může tak učiniti. Vymění se mu jeho lístky za hotové peníze; je-li členem kolonie přes tři léta, obdrží též podíl ze společného majetku, vypočtený dle doby, po kterou v kolonii pracoval.

Kolonisté jsou svobodní. Žádný zákon jich nespravuje a žádný posvátný řád je neváže. Jestliže muž a žena jsou sobě nakloněni, pak žijí tak dlouho pospolu, pokud jim libo, a svazek takový se platně rozvazuje tím způsobem, že jeden druhé prostě opustí. Dítky tomu nejsou nijak na překážku, neboť nežijí s rodiči a ani jim nenáležejí, nýbrž jsou majetkem společnosti, která se již před narozením oi ně stará. Matka odebéře se do zvláštní nemocnice a kojí dítko tak dlouho, až ho odstaví. Pak převezmou útlé dítko starší ženy, později škola, až doroste, načež ho vřadí mezi členy kolonie a přidělí mu takové zaměstnání, k němuž jeví nejvíce vloh. Avšak výdělek jeho zůstává vždy stejnoměrný dle pracovní doby, neboť se na zvláštní schopnost nehledí. V tomto oule netrpí se trubci. Lenoši bývají nemilosrdně vyloučeni. Krajina, kterou kolonie obývá, oplývá takovým bohatstvím, že uplyne dlouhá doba, než budou veškeré zdroje vyčerpány. Pracuje se celý rok bez přestání; když zima nedovoluje obdělávati role, pak bývají rolníkům přiděleny jiné práce.

Kolonie Buenos Amigos zřídila před několika lety vodovod z řeky Cototo, jenž zásobuje město znamenitou vodou. Ulice města jsou široké a čistoitné; byty jsou prostranné, prosté a zdravé. Toliko obecní dům zbudován jest v rozměrech velkolepých. Celkem činí kolonie dojem čistoty a podnik Dona Rodrigueza se dosud bez překážek udržuje.

Co ale říká tomu všemu peruviánská vláda? Konfiskace dítek pro obec a socialistická organisace nesrovnává se totiž se zemskými zákony. Vláda zamhouří oči a nastrčí dlaň; kolonie odvádí pravidelné daně, zemské úřady nebývají nikdy žádnou žalobou obtěžovány, a konečně vše to sehrává se v končině příliš odlehlé a osamocené. Ministerstvo vnitra si praví, že sice v Buenos Amigos neznají dítky svých rodičů, jenž se o ně naprosto nestarají, avšak péči béře na sebe obec, vychovává je, aby z nich byli užiteční členové obce; a také úmrtnost dítek je zde mnohem menší než jinde, tak že lze každý rok značný přebytek dítek napočísti. Konečně všichni obyvatelé žijí v míru a pokoji, kultura kolonie se značně vzmáhá. I uznala vláda, že bude nejlépe nemíchati se do záležitostí kolonie, tak jako se kolonie nestará o vládu.

Jest pravda, že Don José Rodriguez není žádným geniálním člověkem; on učinil koncese praktickému životu dle nabyté zkušenosti a základem jeho úspěchu jest prostá, ba primitivní myšlenka: práce. Učinil práci úhelným kamenem své budovy, postavil práci na roveň penězům, anbo důmyslnou kombinací nahradil cenu peněz cenou práce. Dle něho může jenom práce a nic než práce činiti nárok na zásluhu, on nebral sobě, za úkol potlačiti bohatství, pokud, jako v Buenos Amigos, nabývá se prací a vzrůstá úsporami, nýbrž odstraniti bádu a nouzi, beoť v obci každý jest vázán několik hodin denně pracovati, a poskytují se mu tedy podmínky jeho existence. Konečně podnikateli podařilo se založiti kolonii, ve které nemají místa lenoši, a zabrániti přístup lidem neschopným a k práci nezpůsobilým, neboť tito, jakož i lenoši žijí z výdělku těch, kteří pracují. –

Takové zřízení má a tak prospívá starokomunistická osada Buenos Amigos v Peruvii dle C. de Varigniho.

C. de Varigni.

(Dělnické listy; roč. 1; 1893 – 94; č. 28)