TOMEŠ KAŠE: ŠTĚDROVEČERNÍ DÁREK (Štědrovečerní povídka z pruského Slezska)

Toničko, viď že nepůjdeš dnes do Petřkovic na „Jitřní“, vždyť nemusíme tak daleko a taková nepohoda, můžeme tam jít až zítra na „velkou“, viď, že mně to k vůli uděláš, — žebronil již asi po páté krásně urostlý, nanejvýš čtyřiadvacetiletý jinoch dívku, drže ji za bílou její ručku. Co pak pořád prosímtě máš, Ondřeji, odvětila dívka hlasem trochu popudlivým, řekla jsem již tatínkovi, že půjdu, a on proti tomu nic nemá, tak jestli chceš, pojď s námi, kmotříček Rokytovic nás odveze na saních tam i zpět.

Mladý muž se zasmušil a hlasem ledvá slyšitelným pravil: Ty mně již nemiluješ, Toničko, vím, že od příchodu faráře na Petřkovickou faru jsi se zcela změnila. Proč jen jsem tě tam doprovázel, když jsi chtěla jíti ku zpovědi k tomu ——

Co se to s tebou děje dnes, Ondřeji, přerušila jej dívka, co pak se nesmím zasmát na nikoho? Co se jen o mně a duchovním správci domýšlíš, znáš mne přece od dětských let a tisíckrát snad jsem ti řekla, že tebe jediného jen miluji a — —

Odpusť Toničko, odpusť, nevím věru, co se to v posledním čase se mnou stalo, v hlavě mně to víří jako v sopce; pomyslím-li, že by jsi snad měla mně se státi —. Ustaň, probůh, ani nevíš jak mně zarmucuješ, vždyť — poslední slova se utlumila polibky, jichž usmířený Ondřej nesčetných na růžová ústa dívčiny vtiskl ———-

Ondřej Kožnovic v Markvarticích ztratil v pátém roce svého věku rodiče. Zemřeli oba na choleru, zastavivše jediné dítě — Ondřeje, pět let starého. Ježto jeho poručník strýc Vavříček nemohl mladému Ondřeji náležitou péči, za příčinou zaměstnání v dolech Severní dráhy císaře Ferdinanda v Přívozu věnovati, dojel jednoho dne na voze kmotra Rokyty do Hulvak, kdež přebývala babička Ondřeje u zetě Vaňka, a odvezl ji sebou do Markvartic k Ondřejovi.

Vedle Kužnovic chalupy na mírném návrší stála stará sešlá chalupa horníka Mikuly, s malouninkou zahrádkou. Ondřej počal chodit do školy, nejraději býval u zahrádky Mikulovo s malou asi o rok mladší Toničkou, dcerkou Mikuly, trhajíce letního času angrešt z keřů, bujně se kolem plotu zahrádky

rozkládajícího. Tak uplynulo několik let.

Ondřej vystoupiv ze školy, volil si zaměstnání otcovo — hornictví. Jednoho dne odvedl jej strýc jeho Vavříček na důl čís. 26. v Přívozu do práce. Tonička ho vyprovázela až za Petřkovice. Stal se táčníkem. Šest let již chodil do dolu, aniž by se co nepříjemného přihodilo, jenže Toničce zemřela matka. Tonička vystoupla ze služby v Moravské Ostravě, kdež již třetí rok u závodního N… sloužila, a šla domu, aby vedla otcovu domácnost.

Čtyři roky byla již Tonička ze služby u otce. Mezi tím časem přilnula vřelou láskou k Ondřeji nejúžeji. Otec její — babička Ondřeje zemřela již před rokem — jim nebránil. Milovali se navzájem. V měsíci září na Jméno Marie v roce 189… , přibyl na faru Petřkovickou mladý farář, byv tam přesazen z jedné zastrčené fary na Opavsku, kdež kaplanoval asi dvě léta.

Toníčka byla právě v Moravské Ostravě, když přijel nový farář do Petřkovic. Zůstali tam, když se vraceli z Ostravy domu na slavnosti. Byla to ale také slavnost. Střílení a zvonění nebylo konce: Však si to mladý kněz zasloužil. Bylť hezký jako panenka. V jeho sněhobílém rouše, s tváří jak melounek hladkou, hlavu jeho zdobil účes, jak tak často u dětí zříme, podobal se spíše dívence, než muži; a což ten jeho výraz? Přímo řečeno učiněné dobrotisko.

Bylo po slavnosti. Tonička chodila častěji do Petřkovic. Proč, nikomu nezjevila. Ani Ondřej se nedopátral. Chodila vždy samotna. První neděli po všech svatých žádala Ondřeje, aby ji doprovodil do Petřkovic, že by ráda k tomu novému knězi ku zpovědi. Ondřej radostí svolil. Přišli do Petřkovic po osmé ráno. Ondřej zašel k jednomu soudruhu, jenž bydlel nedaleko kostela,

řka Toničce, by se pro něj zastavila, až půjde od zpovědi. Tonička šla. Po poledni přišla celá rozčílena zpět, Ondřej byl právě při ráži — vypili za její nepřítomnosti několik láhví piva, bavíce se čtením časopisů — ani nezpozoroval na ní nějakou změnu, pobízeje ji, aby si přisedla.

Po chvíli se zdvihli a kráčeli ruka v ruce k domovu. Ondřej jí vyprávěl události, jež se v časopise dočetl, aniž by se jí pozeptal na mladého p. faráře.

Co jo mu také do něho? Tonička byla tomu povděčna. Na druhou neděli šla Tonička do Petřkovic sama. Chodila tam i v týdnu začasté. Ondřej po nějakém čase zpozoroval, že Tonička se k němu chová chladněji. Mlčel! Za to ale trpěl — mnoho —

O štědrý večer však chtěl nabýt jistotu. Slyšeli jsme jejich rozmluvu. Bylo po „jitřní“. Velebným chorálem začla prostrunným kostelem sloka vánoční písně: „Nám, nám narodil se!“ když Ondřej s Toničkou vycházeli sakristii na ulici. Tonička však zůstala zpět. Ondřej, postoje chvíli venku, vešel opět dovnitř, spatřiv Toničku těsně stát u p. faráře. A farář zhlédl Ondřeje. Jeho do červena zardělý obličej trochu zbledl, vida Ondřeje se blížiti. Mezi tím spatřila i Toníčka Ondřeje. Zachvěla se, podala pravici faráři a šla Ondřejovi vstříc.

Vyšli ani slova nemluvíce ze zakristie, provázeni jiskřícími zraky faráře. Za Petřkovicemi se Ondřej zastavil, naslouchaje táhlým zvukům zvonu, jež až tam vítr zanášel ze starobylého chrámu Hlučinského. Jaké to líbezné zvuky, promluvil po chvíli Ondřej. Tonička ani neodpověděla. Po chvíli opětné Ondřej promluvil řka: Co jsi se tázala p. faráře, Toničko, proč? — Co si opět domyslíš, Ondřeji, odpověděla dívka, p. farář se mně tázal, proč tatínek tak náhle odešel z kostela, víš přece, že odešel uprostřed mše, řka, že je mu nevolno a kmotřiček ho odvezl domu, víš — Vím, vím Toničko, ale —, prosím tě, raděj spěchejme domu, jak s tatínkem je, domnívám se, že se roznemůže, stěžoval si již v týdnu, že ho pálí na prsou, pojď pospěšme, měla jsem přece jen s ním jeti, ale p. farář —. Proč jen mluvíš neustále o p. faráři? jaksi podrážděně vpadl jí Ondřej do řeči, či by snad bylo pravdou, jak lidi povídají, že — že se scházíš s — S kým? Kdo to řekl, přetrhla Tonička hlasem zvýšeným poslední slova! Což je to snad něco zlého, chodím-li k p. faráři? Inu není, Toničko, ale víš, jací lidí jsou. Šli a potom — Snad to uznáš sama, že to není hezké, zvláště u děvčete svobodného, chodit noční doby na faru a takový kus cesty, to víš, lidi pak mluví… — Nechť se stará každý o sebe, vyrazila Tonička prudce ze sebe, a ty, když se domýšlíš o mně něco nepočestného, vždyť jest dívek v Markvarticích dost a dost, můžeš — Mlč Toničko, prosebným hlasem pravil Onďřej, ani nevíš, jak se mně tvoje slova vrývají do srdce, chtěl jsem ti jen poukázati na řeči lidské a — Nemusíš vícekrát mně na nic poukazovati, odvětila dívka popuzeně, jsem dosud volna a doufám, že si poukážu na dobré i zlé sama, bez tvé pomoci. Při těchto slovech vymkla se s podpaží Ondřeje a přidružila se k chalupnici Poláškové, jež je dohonila, jdouc se svou dcerou z Petřkovic —–.

Starý Mikuła měl pohřeb o nový rok. Nějak se namohl v dole, a mysle, že to „přechodí“, neptal se o radu lékaře, až po „jitřní“ na vánoce, když přijel z kostela, přišel k němu lékař, který kroutil povážlivé ramenama. Poručil klid, napsal recept do lékárny a odešel.

Za 6 dní byl Mikula na prkně. Tonička byla jako beze smyslu. Kudy chodila, plakala. Milovala otce a byla také od něho milována. Nyní tak náhle jej ztratila.

Na tři krále přinesl ji posel dopis z Petřkovické — fary. — Tonička jaksi obživla. Líce se ji vyjasnily při čtení dopisu, v němž četla, aby přišla některý den na faru. Byla na váhách. Otec šest dní v hrobě a nyní má jít na faru. Věděla, co jí tam očekávalo. Co by jen tomu lidé řekli.

Za týden, na Jméno Ježíše, vstala časněji druhých dnů, poklidila starou kozičku, zamkla vepře — tatíček o masopustě ho mínil poraziti — na zámek,

oblekla na sebe smuteční oblek a za tmy odebrala se, dříve zamkla dvéře u chaloupky — do Petřkovic. Přišla na faru právě, když p. farář odstrojoval roucho, jež měl na sobě, slouživ „hrubou“ mši. Přivítav Toničku, pobídl ji, aby se posadila, počav ji těšiti v jejím žalu. Tonička propukla v usedavý pláč. Pan farář ji těšil co nejlaskavěji. Po nějaké chvíli se utišila. Toho použiv sluha páně, pobídl ji, by se odebrala s ním do pokoje, že přijde kaplan a pak občané za svými záležitostmi na faru, marně by překážela. Tonička uposlechla. Tentokrát musel kaplan sloužit „devátou“ a kázání sám. Pan farář prý trochu onemocněl. Snad na požehnání bude moci přijít. Leč ani na požehnaní nepřišel. Trochu prý nastydnul. Není také divu, ráno tak citelná zima a on v jedminké, jako líbil bělostné rochohotě, sloužil „hrubou“ a na průvanu v sakristii jistou mladou vdovu těšil, až ji rozplakal, přes hodinu.

K večeru Toníčka odebrala se z fary k domovu. Pan farář ji vyprovázel až za dvéře. Byla nějak veselejší. Musel jí p. farář přec mluvit hluboko do srdce. Jak také ne, skoro celý den ji těšil a do jejího bolestí překypujícího srdečka

potěšitelný a uzdravující balsám vléval. Nečinil to nadarmo. Vyléčil ji, jak se zdálo.

Po odchodu Toničky zůstal kněz samoten. Se vším, co dnes zažil, byl uspokojen; také se mu to líbilo, byl prodchnut otcovskou horlivostí a věděl hned z počátku, že si Toničku nakloní. Vzpomínal stále a zamyslil se. Viděl se na faře dřívější v Opavsku, přemýšlel dále a vzpomněl si na lásku ze študentských let. Od tohoto času ovoce lásky neokusil. Blahý, radostný pocit pocítil při této myšlence. Obíral se myšlenkami minulými, až ho bůžek spánku ukolébal. —

Na druhou neděli postní „Reminiscere“ přistěhovala se Tonička na faru. Stará kuchařka dědila po jistém hodnostáři kněžském, u něhož za mládí byla kuchařkou, několik tisíc, odešla z fary Petřkovické, chtíc na svá stará kolena si odpočinouti. Však toho zasloužila. Od 16. roku věku svého sloužila po různých farách, vysloužíc si mimo třech jak poupátek děvčátek, z nichž jsou dvě v pensionátě v Praze a jedna již druhý rok jeptiškou, dva hošíky, kteří, když byli malí, byli k pomilování, nyní však nechce o nich ani slyšet, protože před dvěma roky slyšela, že někde v Polsku byli zavřeni pro krádež. Rozloučila se s celou farou a odešla.

Toníčka na faře jen kvetla. Tváře jak meruňky, rty jak broskve a také se zdálo, že trochu tělnatí. Ovšem jen někteří to tvrdili. Tonička byla děvče jako lusk. Jen k nakousnutí. Však si pan farář také na ni zakládal, každý týden si někam spolu vyjeli. Tu do Hlučína, tu zas do Opavy, někdy do Ratiboře, nejčastěji však do Vladislavi, tam je žádný neznal. Toničce ty výlety svědčily. Občané Petřkovičtí již to veřejně říkali, že „panně“ na faře nějak svědčí. Ba i Rokytka z Markvartic, Toničky kmotra, se tomu divila. Tonička se každému smála.

Jednoho dne asi týden po Svatodušních svátcích odvezl kočí Toničku na nádraží Ostravské, odkud tato odjela vlakem do Prahy a odtud do Teplických lázní. Lékař prý jí poradil lázně. Má nějakou nemoc, ani prý lékař z Opavy nevěděl, jakou. Poradil ji do lázní. Odjela. – –

Zima se opět dostavila do horské krajiny okolí Hlučína. Ovšem, je několik dní před vánocemi. V Markvarticích našla všecky staré známé mimo Toničky. Co odešla na faru, žádný ji v Markvarticích neviděl. Ondřej chodil neustále do šachty. Byl drobet bledší a zamlklejší. I na Petřkovické faře mnoho se změnilo. Pan farář je trochu tělnatější a nosí brejle. S kuchařkou, je odněkud až z Českého Brodu — je jedna ruka. Tak zhusta však s ní nevyjíždí, jako s Toničkou. Právě chce odejít do Ostravy k nějaké známé, chce u ní strávit štědrý večer. Pan farář nechce jí dovolit. Konečně svolil.

Soumrak se rozložil nad Petřkovicemi a v mnohých již oknech vidět rozžaté svíčičky na vánočním stromku. I na faře již rozsvítili. Pan farář sed pohroužen v čtení bible o „marnotratném synu“, když tu někdo zazvonil.

Zdvihl se se sedadla, jda otevřít, a udiveně hledí na ženštinu, celou zahalenou, nějaký předmět v náručí držíci a žádající o vpuštění. Kněz opětně zamkl a pokynul ženě, aby jej následovala. Po vejití obou do světnice odložila neznámá předmět, zabalený v šatu a shodila z hlavy šátek, a postavivši se před faráře, vzkřikla mocným hlasem: Znáš mne, bídníče! Zde ti nesu štědrovečerní dárek, hle, toť ovoce tvého — farář při těchto slovech vykřikl: Tonička! — a omdlev zvrátil se do pohovky.

— Tonička — jíž neznámá byla — jež, jak z vypravování víme, byla odvezena v létě z fary, ježto následky prvotního hříchu se na ní povážlivé jevily, s ujištěním faráře, že jí bude posílat peníze do porodnice. Vzdor několika psaní, jež Tonička psala na faru, ani haléře a ani odpovědi nedostala; zvěděla, že jest hanebně oklamána. Leč snášela vše mužně až do času porodu. Před adventem se jí narodilo děvčátko. Když ji propustili z porodnice, jela přímo — prodavši zlatý prsten a náušnice — do Slezska a na faře jsme se s ní opětně po půl roce setkali. Odešla, zanechavši děcko na faře, do Markvartic na hřbitov, kdež otec její odpočíval. Přiklekla ku hrobu, prosíc otce za odpuštění, hlasitě lkajíc. Dlouho a dlouho se modlila na rovu otcovu, až poznenáhla hlas její utichl. —

Ráno našel ji hrobník na hrobě Mikuly opřenou o kříž, postavený Ondřejem, se sepjatýma rukama, jako by se modlila — mrtvou. Modlila se, až zmrzla.

Pana faráře odvezli po svátcích do blázince. Ondřej je nyní nadkopáčem. Zůstane prý svobodným. Děcko Toničky vzal si k sobě a jedna vzdálená příbuzná mu spravuje domácnosť.

Tomeš Kaše, kresba Jiřího Wolfa (2020)