TOMEŠ KAŠE: VÁNOCE

(Otištěno dle návrhu vydavatelstva z nezabaveného časopisu „Na Zdar“ č. 45 r. 1892.)

Téměř devatenácté století přešlo přes onoho velikána, kteréhož lidstvo svět jmenuje. Devatenácte věků trudných a strašných přelétlo přes veškeré překážky živelní do stínu minulosti, zmizíce v jícnu nevyzpytatelného a nenasytného „táty“ času, brázdíce neodstranitelnou rýhu mezi svými dětmi — lidskou společností. Devatenácte věků strastiplných uplynulo od narození největšího syna člověčenstva, Krista, kteréhož narození křesťanský svět v tyto dny slaví, muže, který šetře mravní zásady lidské, nejrozhodněji potíral farizeje (dnešní zákonníky a filistry), tyto vydřiduchy lidstva se zásadou: „Miluj bližního svého jako sebe samého“ dokazoval, že jsme všichni lidé sobě rovni, jelikož z jednoho lůna velematky — přírody pocházíme.

Celý křesťanský svět slaví po devatenácté století narození onoho vykupitele, kterýž vyvedl lidstvo z bludu nevědomosti, za kterýž se obětoval a mučednickou smrť postoupil. Veškeří vyznavači křesťanského učení slaví po devatenácté století památku zakladatele svého učení, opěvujíce slovy: „Pokoj lidem na zemi dobré vůle!“ Ach jaká trpká ironie spočívá v těchto slovech: „Mír všem národům!“ Kdož může říci, že tato slova, kteráž každoročně z milionů hrdel v křesťanských chrámech zaznívají, se zachovávají? Žádný člověk ne! Slova tato, jež křesťanští národové za svá přijali, se nejhnusnějším způsobem przní a pod pláštíkem křesťanství páše společnost‘ lidská na svých spolublížních ty nejsprostší zločiny a slova „Mír všem národům“, zaznívající po 1900 roků jsou jako posměšnou ironií v klamu tomto.

„Pokoj lidem na zemi dobré vůle!“ Kdo to může věřiti? Řídil se křesťanský svět po celých devatenácte století dle těchto slov? Ne! Nikoliv! Klanění se zlatému teleti přijali vyznavači tohoto učení za své, mamon se stal jejich bohem, jejich modlou. Mravní zásady, kteréž Nazaretský šířil a učil mezi lidstvem, ustoupily před zhýralostí zločinů, vraždění a ziskuchtivostí do pozadí, a na místo učení křesťanského, zavládl nejdivočejší rej po mamonu a nadvládě.

Všechna století jsou obrazem hrozného boje a zotročování chudé třídy, po celých devatenácte věků se podobá celý svět vražednému chaosu, a přece slaví se památka slavného reformátora křesťanství, kterýž hlásal: „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň jim!“ — Mnohé vyznavače učení Ježíšova zaznamenávají dějiny co nejsprostší vrahy, žháře a lotry. „Mír národům“ hlásali lidstvu papežové s pochodní války v jedné a plamennou hranicí v druhé ruce. Křesťanský kříž sprzněn mnohými vyznavači jeho, zašlapán v reji vraždy a zločinů. Náměstkové Kristovi rozkazovali křestanům k válce proti bratrům.

„Pokoj lidem dobré vůle na zemi“ pějí národové v celém křesťanství! Statisíce zmíralo ubožáků v inkvisičních podzemních kobkách a nad nimi pěli jejich tyrani: „Pokoj lidu dobré vůle!“ Tisíce nevinných obětí dokonalo v mučírnách a na hranicích a jich katané hlásali: „Miluj bližního svého, jako sebe samého!“

A řídí se dnešní doby společnost‘ lidská jinak? Milliony millionů lidí zahubeno kulemi z jícnů smrtonosných zbraní vycházejících, milliony staly se mrzáky z libůstky několika jednotlivců; nesčetný počet žen a dětí osiřelých, jejichž otcové chránili zády svými ty, kteří největší zločin na společnosti lidské provozují, zmírá hladem. Moře krve vsála země z ubohých obětí nevinně padlých a nářek, běd a zoufalosť mísí se ve hlas: „Mír všem národům!“ „Pokoj lidem dobré vůle na zemi!“ Tak pěly kůry andělské při narození Krista. Milliony millionů ubožáků volá v tyto dni o chléb. Tisíce tisíců trpí bídu a zmírá hladem v zemi, kde oplývá vše „medem a strdím“. Nesčetný počet hladovících zemře v roce z poranění, aneb jsou zničeni, ozývají-li se o chléb a žalostný nářek pozůstalých vmísí se v refrén: „Mír všem národům!“

Z našeho hornicko-hutnického obzoru mizí každoročně tisíce tisíců obětí v podsvětí, následkem vykořisťování nelidského. Každoročně přibude velký počet do seznamu zahynulých a — křesťanští hlasatelé učení Ježíšova žijí v největším přepychu, nevšímajíce sobě žalostného hlasu trpících. Každoročně loučíme se s mnoha tisíci našich bratří, kteří jsou otráveni, usmrceni různými případy vinou nesprávného důlního zařízení. Každého roku očekáváme našeho vykupitele, leč on dřímá a jen někdy procitne, dávaje nám známku o svém životě. Procitne někdy, vstane ze své dřímoty. Vstane vbrzku?

Veškeré lidstvo křesťanské slaví v tyto dny narození vykupitele; z millionů hrdel zní: „Narodil se Kristus Pán, veselme se!“ Bohatá třída opěvujíc svého boha, mamon, po celý roční čas, veselí se v tyto dny a raduje v kruhu rodinném, nepostrádajíc ničeho.

Raduje se též horník nebo hutník? Nikoliv! Smutný to den. Horník nemůže po celý rok svoje potřeby uhraditi a proto v ten den vzpomíná na doby mládí, když ješté mladé jeho srdce bylo prosto svízelů životních — nyní však přeplněno hořem a žalem. Vzpomíná na rodinný kruh, vidí před sebou stařičkého otce a matku, jak štkají žalem i radostí; on však neznaje ještě svízelů životních, raduje se ze skromničkého dárku pracně vydělanými penězi zakoupeného — a veškeré vzpomínky, veškeré případy, udavší se v jeho životě, objeví se mu před očima a marně vzdychne: „Narodí-li se nám též spasitel?“

Skromná večeře, zástup vychrtlých dítek, manželka choravá — toť svátek horníka, toť den, kdy veselí se panská třída a oslavuje narození Vykupitele. Proč tedy ten nestejný rozdíl? Kde jest důkaz plnění neb zachování slov muže, kterýž hlásal: „Miluj bližního jako sebe samého?“ Či má býti ta láska v tom, že jsme od kapitálu týráni a že kněžská kasta nás povzbuzuje k trpělivosti? Nevypili jsme již kalich utrpení až na dno? Jak dlouho máme ještě trpěti? Neprobudí-li nářek tisíců nešťastníků vykupitele našeho z mrtvého spánku, kdo nás vysvobodí z tohoto otroctví?

O vzmuž se ty utýraný horníče, neb dokud budeš stále jen otrokem tvých pánů, nebudež moci se veseliti, nebudeš moci pěti a oslavovati vykupitele. —

Tvá síla je jen toho schopná; ty jen dokážeš, že stávající poměry nestejné musí pominouti, jen ty najdeš východ z tohoto labyrintu, v kterém dnes celá společnosť lidská bloudí a teprv můžeš zapěti: „Narodil se Kristus pán, veselme se!“ Dokud toto se nestane, dokud jeden každý nebude myslit, že pro každého člověka se „narodil nám“, bude stále vykupitel dřímat, který čeká jen na slova: „Až potud!“ Pak budoucnost naše, pak můžeme zapěti: „Nám, nám narodil se!“

Tomeš Kaše (1858–1910)