Václav Kudlata: VLÁDYCHTIVOST A VLÁDA (1894)

Vládychtivost je ono základní zlo, nímž člověčenstvo nejvíáce trpí; z vládychtivosti povstala všechna ostatní zla, především však touha po majetku.

Ty mnohé, rozdílné způsoby, které po staletí ku uspokojení oné vládychtivosti použity byly, přivedly právě jich repesentanty k těm špatným, nepravým náhledům, že vládychtivost věčně trvati bude.

A právě tyto převraty časové (jako: rozdílné státní zřízení) které během tisíciletí se staly, poukazují nám dostatečně na slabou stránku této nejnešťastnější všech žádostí. Oproti této, stále víc a víc touha po svobodě roste, která vždy tím více se vzmáhá, čím více vládychtivost půdy pozbývá. A že zásoba guana, jedovaté byliny této vládychtivosti stále se menší, dokazuje nám nejlépe to, jak těžko vlády nynější jich poddané pomocí všech zákonů na uzdě držejí.

Amerika, země „svobody“, podává nám nejvíce mluvící příklad onoho úpadku, zvláště ale těch pomíchaných vládních podob. Takový nesmysl (zemského) státního zřízení, jako to, které se ve Spojených Státech nyní provozuje, (neboť původní zřízení udržuje se jenom co theorie neb na papíře) má již nyní v sobě zárodek hniloby. Tím vysvětluje se, v jak krátkém čase se zde státní zvářnost změnila. Během 400 let, kde jiné národy to z absolutní nadvlády ani ku ústavnímu zřízení nepřivedly, proběhla Amerika všechny možné státní tvářnosti, způsoby; od svobody (před přijetím křesťanských objevitelů) ku království, ku aristokratické (vláda těch nejlepších), demokratické (lidovláda) a konečně ku ochlokratické (lůzovláda) republice. Skutečně velmi rychlý postup v krátkém čase.

Nepochybíme však, když na lidi pohlížíme, co na produkt toho podnebí a půdy, na které právě žijí, ba i jich tvářnost se částečně dle působnosti půdy řídí. To samé můžeme uznati, vezmeme-li ty způsoby, tvary v uvážení, dle kterých se lidi té neb oné země spravovati nechají.

Pochybili bychom však, kdybychom se domnívali, že člověk tyranií ponebí a vlády bezmocně oproti stojí; máme dosti příkladů, dle kterých se nám ona ohromná přiměřená síla člověka ukazuje. Vraťme se však zase od této malé odchylky ku lůzovládě.

Lůzovláda republiky Severo-Americké jest však zcela zvláštní chameleonské jakosti.

Aby svému vládychtivému namáhání co nejvíce v rozkoších hověti mohla, převrátila majetná lůza vládní tvar lůzovlády ku skutečnému politickému, kouzelnému bubnu.

Ku udržení své nadvlády, zavedla celé množství menších vládních oborů, jí podřízených, jichžto tvar od orientálské krutovlády (policisti, policejní vydírači hostinských a majitelů bordelů) až ku demokratické republice (dovolila totiž, císaři a králi zevnitř, presidentovi uvnitř Ameriky nadávati) se proměňuje. Takovou barevnou míchanici státních tvarů, která v podobě orinetálských despotů (viz nahoře: policisti) neobmezená a skutečně svobodná, avšak ve způsobu demokratickém však velmi obmezená jest, tu míchanici jmenují pak „svobodnou!“

Jenom policie jest volnou, ani asi tak jako u Egypťanů krokodýl, který za tak svatého považován byl, jako Amerikáni svatou Hermandádu za symbol všeho pořádku považují.

Vládychtivost potřebovala během rozličných časů též rozličných prostředků k udržení se. Ten nejpříhodnější prostředek jest však i dnes náboženství. Despotové, tyrani a králové prohlásili se za starých času za bohu podobné, ano i za bohy samé a když pak to již netahlo, pak alespoň jich vládu, z boží milosti jim prý udělenou.

Tato poslední domněnka však stále víc a více mizí a činí místo jiné, která jest tím posledním kroužkem otrockého řetězu, který pokolení lidské již od dávných dob za sebou vleče; vláda majority, minoritou boháčů.

Mezitím, co náboženství se na nebi vládychtivosti nám jako hvězda druhé velikosti objevuje, vyvinuly se peníze, co majetek, postupně ku hvězdě velikosti první.

Posvátnost majetku stala se alphou a omegou moderního vládního umění a moc zlata slaví zvláště v Americe nejvyšší triumfy. Tím však docílila vládychtivost konec její latiny. Když tato, tak zvanou ideální půdu posvátnou opustila a tu skutečnou penězochtivosti předala, tu objevila se ihned jedomu každému, který není úplně slepotou poražen, v jejím pravém světle. Máme zajisté ještě mnoho krátkozrakých, jichžto oči ranní červánky nové doby zakalí, ale tito budou si pomalu přivykati. Zpátečníci však zimničně se namáhají, vycházející slunko rouškou zastříti.

Tak najde i ta jedovatá zmije vládychtivost jejího Herkulesa v době nové a člověčenstvo přijde konečně k plnému požitku svých přírodních práv.

Poslední moc vládychtivosti jest pouze vymyšlená moc peněz a tato moc, jakkoli se nám neobmezená ukazuje, přestává existovati, jakmile ta pravá cena práce poznána bude.

Avšak k tomu nikdy nedojde – předhodí nám ihned nepřemýšlející; avšak ti více myslící obhájci nynější společnosti a jich trabanti nám též vědecky dokazují, že vládychtivost v lidském charakteru leží a že zase jenom s lidským pokolením přestane. Dle té domněnky, podle níž učenci celou tu věc posuzují, jest ten vývod ovšem pravý.

Dokud se lid nechá ovládati, dotud bude vládychtivost stávati! Může se však nějaká pohnůtka v nás beze vší příčiny vzbuditi? Že však lidé byli, kteří, ačkoli neobmezené vládě nad národy jinými přivykli, se jich vlády přece zřekli, to dokazují nám dějiny. Ku př. Sulla, diktátor římský; stával-li kdy ukrutný, po samovládě žížnivě toužící člověk, pak to byl Sulla.

Vzdor tomu však se odřekl diktatury dobrovolně a dnešní historickévé mohou si rozlámati hlavu nad změnou jeho charakteru.

Timoleon, osvoboditel Syrakus, zavrhl jemu nabízenou korunu královskou s opovržením; on chtěl býti jenom občanem mezi ostatními občany. Z toho vysvítá, že vládychtivost přece není vrozenou charakterní vlastností, jinak by byl Timoleon s dobrým svědomím (jak se říká) vládu zajisté přijal. Podobných případů jest nesčetně mnoho. Ty udávají nám naši historikové sami, kteří nejsou zajisté žádní nepřátelé naší vlády.

Ještě však jeden případ dlužno je podotknouti. Pravověrní židovští spisovatelé nám uvádějí, že našemu pověstnému náboženskému zakladateli Ježíšovi byl učiněn návrh, stranu dohodnutí se s proroctvím, aby se prohlásil za Messiáše, jejž pokolení Davidovo národu vyvolenému přinésti mělo a když on podobný návrh, spíše podvod nechtěl přijmouti, tak ho Římanům, jich pánům co zrádce vydali. Zajisté byl tento pověstný Ježíš mohl vládnouti a on tak přece neučinil. Každopádně zavdalo jeho jméno původ rotě zlodějů, podvodníků k tomu, aby se zmocnili hrozné vlády na jednou částí člověčenstva. Proto nesmíme onu vládychtivost nikterak za nevyhladitelnou považovati, tento vládní bacillus ale nikoli za vždy se vyvinující uznati.

Proto musíme, ovšem v moderním způsobu, zařízení Lykurgovo ve Spartě, totiž všechny zlaté znaky z rezavého železa zhotoviti, znova provésti a pak je vší vládě konec.

(in.: dělnické listy; roč.: 1; 1893 – 94; 14.4.1894; č. 24)