Vilém Körber (1845–1899)

Nejslavnější a jeden z nevýznamnějších českých anarchistů Vilém Körber, se narodil 5.8.1845 v Praze. Poprvé byl zatčen ve svých 24.letech společně s členy tajného spolku Blaník, jehož členem byl jeho o čtyři roky mladší bratr Čeněk, v souvislosti s výbuchem pumy před policejním ředitelstvím v Praze. Vílém byl nakonec soudem shledán nevinným a propuštěn na svobodu.

Vilém Körber se opět velmi brzy ocitl ve vazbě Svatováclavské věznice, tentokrát v souvislosti s tzv. královským reskriptem, podle něhož měla být v září 1871 obnovena zemská samospráva, který však byl ihned po vydání opět odvolán. Za jedné noci se v Praze objevily plakáty s úplným textem reskriptu. Překvapená policie zatkla několik osob, mezi nimi i Viléma Körbera. Všichni byli delší čas drženi ve vyšetřovací vazbě, avšak delikty jim dokázány nebyly.

V následujících letech nacházíme Körbera jako jednoho z organizátorů svépomocných snah mezi dělnictvem a průkopníka družstevnictví. Pracoval již v Oulu před svým prvým uvězněním. Svépomocné podniky, které inspiroval, však byly málokdy úspěšné, deficitem skončila i pensijní pokladna, kterou se pokoušel založit.

V druhé polovině sedmdesátých let zahájil novou, velmi významnou etapu své práce. Dne 12. října 1877 vydal v Praze prvé číslo Dělnických listů. V následujícím roce redigoval svépomocí list XX. věk a protiklerikální Volnost. Další z Körberových časopisů vycházel od srpna do listopadu 1880 pod názvem Soudruh, v témže období (kdy Körber spoluzakládal Politický klub dělnický) vydával také protiklerikální Rovnost. Od dubna 1883 vycházel časopis Věk svobody. Všechny z jeho časopisů měly podobný osud: pro nedostatek finančních prostředků, které prohlubovaly časté konfiskace, muselo být další vydávání zastaveno.

Körberova rodina s třemi dětmi žila v neustálé bídě. Často museli měnit i byt, protože nebylo z čeho platit nájemné. Redaktor Vilém Körber se však nevzdával. Dne 9. října 1886 obnovil ve spolupráci s nakladatelem J. Vurstiálem časopis Věk svobody, který sehrál v následujícím období velmi významnou roli. „Cílem naším jest volnost ve všem, rovnost všech a bratrství pro všechny,“ napsal v úvodním čísle. Z podnětu Körberova přítele, brněnského socialisty a později anarchisty Jana Opletala, který navrhoval řídit nový list radikálně, nesl od ledna 1887 Věk svobody podtitul „Časopis sociálně demokratický“.

O vánocích 1887 se v Brně sešel sjezd, jehož úkolem bylo sestavení programu sociálně demokratické strany, k jehož zásadám se přihlásil také Körber a jeho časopis. Hlavní odbyt Věku svobody byl v Praze a jejím okolí a v severozápadních Čechách; k jeho rozšiřovatelům patřil i teplický knihkupec Ludvík Plohn. To byl již Vilém Korber v úzkém kontaktu s nastupující generací severočeských socialistů, především s bouřlivákem a radikálním socialistou Františkem Vágnerem. Po roztržce s vydavatelem Vurstiálem vycházel časopis pod názvem Nový věk svobody.

Vilém Körber byl jedním z účastníků hainfeldského sjezdu, který měl velký vliv na další rozvoj dělnického hnutí. V červenci 1889 byl delegátem pařížského kongresu II. internacionály, který přijal usnesení o oslavě I. máje jako světové demonstrace širokých proletářských mas za osmihodinovou pracovní dobu a k uctění památky popravených anarchistů z Chicaga v USA.

Na stránkách Nového věku svobody a na schůzích mezi dělníky v Praze i na severu rozvinul Körber rozsáhlou agitaci k oslavám 1. máje. Sám se však první oslavy Svátku práce zúčastnit nemohl – strávil jej pod „ochranou“ úřadů novoměstské věznici.

Stránky Nového věku svobody jsou obrazem Körberovy úzké spolupráce se severočeskými dělníky a havíři. Dne 6. dubna 1890 se zúčastnil první veřejné schůze horníků v Souši u Mostu, kde ve svém proslovu vylíčil zhoubnost kapitalistické výroby na dělnické poměry a podpořil požadavek osmihodinové pracovní doby.

V hnutí horníků, sehrál Körber velmi pozitivní roli. Dne 12. července 1890 vydal poprvé přílohu nazvanou Havíř, která byla prvým odborným tiskem horníků. Körberův význam a vliv na rozvoj hnutí neodvislých socialistů (čili anarchistů) na severu „ocenil“ i teplický okresní hejtman, který jej v září 1890 vypověděl z Teplicka. S velkým nadšením bylo přijato Körberovo vystoupení na I. sjezdu horníků a hutníků v říjnu 1891. Na stránkách Nového věku svobody se dozvídáme mnoho podrobností o dění na hornickém severu díky jeho příteli Františku Vágnerovi, anarchistickým spolupracovníkům Petru Wölfelovi či Šimonovi Baksovi (někdy psán jako Baxa).

V roce 1894 vycházel Nový věk svobody s měsíční přílohou Kartáč. Na redakční práci Vilém Körber spolupracoval s dalšími svými souputníky a neodvislými socialisty Josefem Šlehofrem, Jaroslavem Fouskem či Dominikem Maulinim. Do roku 1890 vycházel Nový Věk svobody jako list sociálně demokratický, od roku 1891 se přihlásil k neodvislému socialismu (čili anarchismu).

Vnitřní spory ve vedení sociálně demokratické strany vyvrcholily nakonec téměř neočekávaně Körberovým vyloučením na sjezdu, konaném o vánocích 1891. Důvodem jeho vyloučení byla příslušnost k opozici uvnitř strany tzv. neodvislých sociálních demokratů. Postup proti Vilému Körberovi vyvolal mnohé projevy nesouhlasu. Ještě o dva roky později se na budějovickém sjezdu proti vyloučení postavil např. hornický delegát František Vágner (také se přiklonil k anarchismu).

Okruh Körberových přívrženců zůstal nejsilnější na severu, což bylo jednou z hlavních příčin zdejšího rozmachu anarchistického hnutí, jehož hlavním představitelem se Vilém Körber stal.

V březnu 1897 založil Politický spolek neodvislých socialistů v Čechách. V srpnu 1898 převzal po Hynka Holubovi a Janu Košťákovi anarchistický časopis Omladina, jehož další vydávání v Duchcově znemožnil okresní hejtman

Redigoval anarchistický časopis Volné listy, které vycházely v letech 1897-1898. Volné listy navazovaly na žižkovský anarchistický časopis Volný duch vycházející v letech 1894-1896 do kterého psal převážnou část článků společně s vydavatelem a odpovědným redaktorem anarchistou Antonínem Pravoslavem Kalinou a Aloisem Věkoslavem Háberem. Volné listy byly vydávány jako čtrnáctideník v Praze na Smíchově a byly dopředu avizovány v posledním čísle Volného ducha a přešlo na ně také dosavadní předplatné. Zamýšlený podtitul Volných listů jako Časopis anarchistický nebyl úředně povolen, stal se tedy Časopisem volných idejí, později jako Časopis neodvislých socialistů. Vilém Körber v redakci spolupracoval s dalšími anarchisty jeho generace Františkem Novákem, Karlem Lambauerem, Václavem Henišem a do redakce přivedl také svého syna Čeňka Körbera. Za vedení Vilém Körbera se časopis orientoval od původního anarchistického individualismu kolektivistickým směrem, polemizoval se zastánci individualismu v hnutí a s takzvaným etickým anarchismem a vystupoval proti propagandě činu v pojetí Johanna Mosta. Časopis se věnoval otázkám anarchistické organizace a hlásil se ve hnutí kidejím anarchistického komunismu.

V roce 1899 začal vydávat další časopis Předvoj společně s mladým anarchistou Karlem Vohryzkem.

Vilém Körber byl autorem řady brožur a letáků (Ethický anarchismus; Proveditelnost anarchie; Kam spěje sociální demokracie).

Porada českých anarchistů v Lomu dne 16. 7. 1899 byla záminkou k procesu, konanému v listopadu téhož roku. Represivní vlna proti vzmáhajícímu se anarchistickému hnutí znamenala rozpuštění 36 anarchistických spolků a uvěznění několika anarchistických představitelů. Do vazby byl v září 1899 vzat také Vilém Körber, přestože byl již nemocen. Spolu se sedmi dalšími anarchisty byl nakonec zproštěn obžaloby. Mostecké vězení však tragicky ukončilo život jednoho z nejvýznamnějších organizátorů anarchistického hnutí. Viléma Körber zemřel brzy po propuštění z vazby krajského soudu, 11. prosince 1899.

Jeho pohřeb, konaný o tři dny později 14.12.1899, byl tichou manifestací pětitisícového davu. Po Praze byly rozšířeny malé rudé letáky, přinášející pravdu o Körberově smrti. V čele pohřebního průvodu kráčeli stávkující pekaři, početné byly i delegace severočeského dělnictva. Bílá rakev ozdobena kyticí rudých květů a symbolickými okovy, které nebyly odstraněny ani po zásahu policie. Na zvláštní podušce byla nesena Omladina, kterou zemřelý redigoval, nesla ji jeho celoživotní družka anarchistka Ella Skálová. Mezi několika řečníky vynikali jeho anarchističtí přátelé Jan Opletal a Antonín Bouček (straší, jeho syn se později také přidává k anarchistickému hnutí), jenž přednášel revoluční verše. Pohřební obřady byly ukončeny zpěvem revolučních písní. Pohřbu se účastnila i delegace sociálních demokratů v čele s dr. Františkem Soukupem, který prý pro pláč při čtení projevu nemohl ani mluvit.

Pohřeb Viléma Körbra silně prožívali také severočeští horníci se kterými měl blízké vztahy a moc dobře se s ním znali. V archívu Památníku národního písemnictví se zachoval text lidové písně, kterou zaznamenal historik Eduard Štorch podle podání několika lomských havířů. Poslední třináctá sloka zní:

Vilém Körber starý bojovník
v bastile utýraný
za tři dny jsme pochovali
jeho drahé šediny.

V roce 1904 byl založen Politický spolek anarchistů Vilém Körber v Čechách. Mezi zakládajícími členy nechyběl také jeho syn Čeněk Körber a není náhodu, že se jeho účastníci rozhodli pojmenováním spolku uctít památku Viléma Körbera a navázat na jeho odkaz.